ECLI:CZ:NS:2007:25.CDO.1145.2006.1
sp. zn. 25 Cdo 1145/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Jana Eliáše, Ph. D., v právní věci žalobkyně V. L., zastoupené advokátem, proti žalovanému M. J., za účasti A. p., a. s., jako vedlejšího účastníka na straně žalovaného, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 9 C 213/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. prosince 2005, č. j. 8 Co 1718/2005-69, takto:
Dovolání žalobkyně proti výroku rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. prosince 2005, č. j. 8 Co 1718/2005-69, kterým byl změněn mezitímní rozsudek soudu prvního stupně tak, že nárok žalobkyně na náhradu škody plynoucí z dopravní nehody ze dne 16. 5. 2002 je ve vztahu ke škodě na zdraví s následkem smrti dán v rozsahu 33 %, se zamítá, jinak se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Okresní soud v Českých Budějovicích mezitímním rozsudkem ze dne 7. 4. 2005, č. j. 9 C 213/2004-47, rozhodl, že nárok žalobkyně na odškodnění plynoucí z dopravní nehody ze dne 16. 5. 2002 je po právu ve výši 66 %. Soud vyšel ze zjištění, že dne 16. 5. 2002 došlo k dopravní nehodě, při níž nákladní automobil T. s návěsem, řízený žalovaným, se střetl s osobním automobilem Š. F., řízeným manželem žalobkyně, J. L., který při nehodě utrpěl zranění, jimž na místě podlehl. Usnesením Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 3. 2003, č. j. 4 T 33/2003-168, byla trestní věc obviněného M. J. postoupena Městskému úřadu v H. n. V. k projednání jako přestupek s odůvodněním, že skutek z hlediska materiální stránky nedosahuje stupně společenské nebezpečnosti trestného činu, neboť podíl obviněného na dopravní nehodě je prakticky minimální. Správní odbor Magistrátu m. Č. B. vydal dne 24. 3. 2004 rozhodnutí o zastavení řízení a věc postoupil státnímu zástupci s tím, že nové skutečnosti nasvědčují, že jde o trestný čin, a protože státním zastupitelstvím nebyl podán návrh na povolení obnovy řízení, soud dospěl k závěru, že zde není vázanost rozhodnutím příslušných orgánů podle §135 odst. 1 o. s. ř. o tom, že byl spáchán trestný čin nebo přestupek a kdo jej spáchal. Po provedeném řízení vzal za prokázané, že žalovaný prováděl manévr rozjezdu a odbočování vlevo z vedlejší silnice na silnici hlavní, a protože si všiml automobilu manžela žalobkyně přijíždějícího po hlavní silnici zleva, zastavil své vozidlo v křižovatce. Vytvořil tak v pravém jízdním pruhu hlavní silnice překážku pro vozidlo manžela žalobkyně, jedoucího rychlostí 104,5 – 106,5 km/h, který na překážku ve svém jízdním pruhu reagoval intenzivním brzděním, což však vzhledem k délce brzdné dráhy při této rychlosti již nestačilo, došlo k nárazu do levého předního kola nákladního automobilu, přičemž manžel žalobkyně nebyl v době nehody připoután bezpečnostním pásem. Pokud by manžel žalobkyně jel maximální povolenou rychlostí (90 km/h), vozidlo by při intenzivním brzdění dokázal zastavit ještě před nákladní soupravou a ke střetu by nedošlo, a pokud by byl připoután bezpečnostním pásem, nedošlo by k tak závažným poraněním, jaká při nehodě utrpěl. Soud dospěl k závěru, že žalovaný porušil §4 písm. a) a §22 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, neboť při vjíždění na hlavní komunikaci a odbočování vlevo měl dbát zvýšené opatrnosti, a to i s přihlédnutím k tomu, že jeho souprava byla dlouhá 12 metrů. Žalovaný však bez přiměřeného důvodu spoléhal na to, že řidič osobního automobilu, kterého po rozjezdu spatřil přijíždět z levé strany, bude reagovat manévrem objetí nákladní soupravy, a proto zastavil vozidlo v jízdním pruhu přijíždějícího osobního automobilu. Soud dovodil, že podíl žalovaného na dopravní nehodě je větší, než spoluzavinění na straně manžela žalobkyně, které - s ohledem na to, že jel vyšší než povolenou rychlostí a nebyl připoután bezpečnostním pásem - stanovil v rozsahu 1/3.
K odvolání obou účastníků Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 9. 12. 2005, č. j. 8 Co 1718/2005-69, mezitímní rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že nárok žalobkyně na náhradu škody plynoucí z dopravní nehody ze dne 16. 5. 2002 je ve vztahu ke škodě věcné dán ze 66 %, ve vztahu ke škodě na zdraví s následkem smrti je dán v rozsahu 33 %. Na základě skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně dospěl k závěru, že je třeba rozlišit spoluzavinění manžela žalobkyně ve vztahu ke škodě způsobené na jeho zdraví a ve vztahu ke škodě věcné. Žalovaný měl povinnost dát přednost vozidlu Š. F., jedoucímu po hlavní silnici, které měl objektivně vidět již v době, kdy zahájil manévr vjezdu na hlavní silnici. Hlavní příčinou dopravní nehody je jednání žalovaného, který nedal přednost v jízdě vozidlu manžela žalobkyně a vytvořil nedovoleným způsobem překážku silničního provozu v jeho jízdním pruhu. K této hlavní příčině vzniku škody se však přidružují příčiny další, a to nepřiměřená rychlost jízdy manžela žalobkyně (převyšující nejvyšší povolenou rychlost o 16 – 18 %), neboť pokud by jel nejvyšší povolenou rychlostí (90 km/h), střetu by při prudkém brzdění dokázal zabránit. Ve vztahu ke škodě na věcech dospěl odvolací soud k závěru, že odpovědnost žalovaného za tuto škodu je dána ze 66 %, avšak pokud jde o škodu na zdraví, manžel žalobkyně ji spoluzavinil z větší části sám, když bylo prokázáno, že nebyl v době nehody připoután bezpečnostním pásem (porušil tedy §6 odst. 1 písm. a/ zákona č. 361/2000 Sb.) a pokud by byl připoután, je pravděpodobné, že by nedošlo k poškození jeho zdraví se smrtelným následkem, nýbrž jen k lehkému zranění. Proto ve vztahu ke škodě na zdraví odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ohledně základu nároku žalobkyně.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a podává je z důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Namítá, že se nikdo nezabýval otázkou, že žalovaný neměl v místě nehody být, a to jak z časového hlediska (nikdo neprověřil jízdní kotouče, zda odpovídají datu nehody), tak z hlediska toho, že žalovaný na hlavní silnici vjížděl ze silnice, u níž je umístěna dopravní značka stanovící zákaz vjezdu pro vozidla nad 3,5 tuny. Tyto okolnosti mohly mít podle názoru dovolatelky vliv na rozhodnutí o věcné škodě. Dále namítá, že nebyla vyslechnuta osoba, která jejímu manželovi poskytovala první pomoc, ani asistující lékař se sestrou, jejichž výpovědi by mohly objasnit, zda její manžel byl či nebyl v době nehody připoután. Skutečnost, že její manžel nebyl v době nehody připoután, byla převzata ze znaleckého posudku, nebyla však v řízení doložena, a soud tuto okolnost hodnotil přísněji než policie a pojišťovna, neboť jde pouze o přestupek, za který pojišťovna náhradu obvykle snižuje maximálně o 20 %. K tíži zemřelého soud pak nepřiměřeně přičítal i zvýšenou rychlost jeho jízdy, která je rovněž jen přestupkem, a proto soud neměl snížit rozsah odpovědnosti žalovaného jen na základě závěru znaleckého posudku, že při dovolené rychlosti by manžel žalobkyně dokázal při prudkém brzdění včas zastavit. Namítá dále, že nebyl přesně prokázán nehodový děj, takže je možné, že žalovaný před vjezdem do křižovatky nezastavil, ale vjel do ní, čímž ještě závažněji porušil svoji povinnost. Navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu §241 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání v rozsahu, v němž byl odvolacím soudem o 33 % změněn mezitímní rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k důvodnosti základu nároku na náhradu škody na zdraví, je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Námitky žalobkyně, že v řízení nebyly dostatečně prokázány určité skutkové okolnosti (zda její manžel byl v době nehody připoután, zda žalovaný vjel do křižovatky bez zastavení apod.), představují dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., tj. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, se ve smyslu citovaného ustanovení považuje výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné polemizovat s jeho skutkovými závěry, např. namítat, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, nebo že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod. Hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, nelze z jiných než z výše uvedených důvodů dovoláním úspěšně napadnout.
Pokud jde o skutkové zjištění, že manžel žalobkyně nebyl v době nehody připoután, odvolací soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, který toto své zjištění čerpal ze znaleckých posudků z oboru lékařství. Jak vyplynulo ze znaleckého posudku MUDr. V. S. a MUDr. F. V., CSc., zranění, jež manžel žalobkyně utrpěl při předmětné autonehodě, svědčí o tom, že v době nehody nebyl připoután, a naopak žádná zranění, která by svědčila, že v době střetu připoután byl, shledána nebyla. Zjištění, že J. L. nebyl v době nehody připoután bezpečnostními pásy, má tedy oporu v provedeném dokazování a dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. tak není naplněn. Vadou řízení pak není, jestliže k ověření této skutkové okolnosti soud neprovedl další dokazování, zejména když provedení důkazů, jež žalobkyně nyní uvádí v dovolání, v nalézacím řízení nenavrhla.
Okolnost, zda žalovaný před vjezdem do křižovatky zastavil či nikoliv, není z hlediska hmotného práva pro posouzení rozsahu odpovědnosti žalovaného za škodu rozhodující, neboť zásadním pochybením žalovaného, jež vedlo ke střetu vozidel, bylo, že nedal přednost vozidlu jedoucímu po hlavní silnici, v křižovatce zastavil a vytvořil tak překážku v jízdním pruhu vozidla manžela žalobkyně. Z tohoto hlediska není důležité, zda žalovaný do křižovatky vjel plynule či zda se před tím zastavil a poté se rozjel, neboť tato okolnost není příčinou nárazu vozu zemřelého do stojícího nákladního vozidla v křižovatce. Jde tedy o skutkové zjištění, které pro posouzení věci z hlediska hmotného práva není rozhodující, proto dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být naplněn.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně proti mezitímnímu rozsudku odvolacího soudu v rozsahu 33% základu nároku na náhradu škody na zdraví, v němž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn, jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2, věta před středníkem, o. s. ř.).
Pokud dovolání žalobkyně směřuje proti rozsudku odvolacího soudu v plném rozsahu, tedy pokud žalobě nebylo ve zbývajícím rozsahu vyhověno a rozsudek soudu prvního stupně byl potvrzen, nejedná se o případ přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. Přípustnost dovolání žalobkyně v tomto rozsahu se řídí ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. ust. §241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu.
Namítané okolnosti, jež podle názoru dovolatelky mohly mít vliv na rozhodnutí (že nebylo prověřeno, zda žalovaný v době nehody měl či neměl na daném místě být, zda se před křižovatkou nacházela značka zakazující vjezd vozidlům těžším než 3,5 tuny), nečiní rozhodnutí odvolacího soudu zásadně významným po právní stránce. Nehledě k tomu, že hlavní příčinou střetu vozidel bylo nedání přednosti v jízdě automobilu manžela žalobkyně na hlavní silnici, a nikoli okolnost, zda žalovaný porušil tvrzený zákaz vjezdu pro vozidla nad 3, 5 tuny, nebo zda před křižovatkou zastavil, tato námitky dovolatelky se týkají zjištěného skutkového stavu věci a představují tak dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Jak z dikce ust. §241a odst. 3 o. s. ř. vyplývá, lze tento důvod uplatnit pouze, je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. To však není tento případ a k případným jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci - §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., lze přihlédnout, jen je-li dovolání přípustné.
Jako základní a hlavní příčinu vzniku věcné škody soud hodnotil jednání žalovaného, který svým vozidlem vytvořil překážku v jízdním pruhu manžela žalobkyně, a z hlediska spoluzavinění poškozeného pak tu skutečnost, že při dodržení i nejvyšší povolené rychlosti by při prudkém brzdění dokázal střetu zabránit. Ani stanovení poměru odpovědnosti obou účastníků na vzniku škody není otázkou právní, která by činila rozhodnutí odvolacího soudu zásadně významným ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř.
Protože není důvodu pro závěr, že by rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé v rozsahu, v němž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, mělo po právní stránce zásadní význam., dovolání v tomto rozsahu směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně v tomto rozsahu jako nepřípustné odmítl podle ust. §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí ve věci (§243d odst. 1 o. s. ř.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. dubna 2007
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu