ECLI:CZ:NS:2006:25.CDO.1157.2005.1
sp. zn. 25 Cdo 1157/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce MUDr. J. Š., zastoupeného advokátem, proti žalované Č. k. p., jednající Č. p., a.s. o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 25 C 184/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. prosince 2004, č. j. 53 Co 233/2004-65, takto:
I. Dovolání do výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. prosince 2004, č. j. 53 Co 233/2004-65, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že žaloba byla co do částky 86.765,- Kč s příslušenstvím zamítnuta, se co do částky 68.297,- Kč zamítá, jinak se dovolání odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se na Č. k. p. domáhal zaplacení částky 86.765,- Kč s 10% úrokem z prodlení od 12. 4. 2000 do zaplacení jako rozdílu mezi částkou 289.215,- Kč, vypočtenou pojišťovnou na náhradu škody způsobené mu při dopravní nehodě dne 16. 8. 1997, a náhradou mu vyplacenou po krácení o 30% z důvodu jeho spoluzavinění.
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 20. 1. 2004, č. j. 25 C 184/2003-43, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 86.765,- Kč s 2,5% úrokem z prodlení od 13. 7. 2003 do zaplacení, žalobu v části, pokud žalobce požadoval úroky vyšší, zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. V řízení zjistil, že z celkového plnění ve výši 289.215,- Kč, jež byla mezi účastníky nesporná, pojišťovna žalobci plnila pouze 70% s poukazem na jeho spoluzavinění. Na základě provedených důkazů dospěl soud k závěru, že dopravní nehoda, při níž byl žalobce zraněn, byla způsobena výlučně zaviněním řidičky vozu, a protože žalobce neměl podíl na vzniku škody, nebyla shledána jeho spoluodpovědnost ve smyslu §441 obč. zák. Vzhledem k tomu, že obsahem dopisů z 12. 5. 2000 a 14. 6. 2000, jež pojišťovna zaslala žalobci, bylo odmítnutí plnění nad 70% z celkové částky 289.215,- Kč, má žalobce podle §9 odst. 2 vyhlášky č. 492/1991 Sb. právo přímo proti pojišťovně uplatnit nárok, aby mu škodu za pojištěnou řidičku nahradila.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 12. 2004, č. j. 53 Co 233/2004-65, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že zamítl žalobu i co do částky 86.765,- Kč s 2,5% úrokem z prodlení od 13. 7. 2003 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Podle názoru odvolacího soudu soud prvního stupně pochybil, když přímý nárok poškozeného proti pojistiteli osoby odpovědné za škodu, způsobenou provozem motorového vozidla, dovodil bez dalšího odkazem na ust. §3 a §9 vyhlášky č. 492/1991 Sb., aniž se dostatečně zabýval tím, zda byl nárok odpovídajícím způsobem uplatněn. Odvolací soud vycházel z toho, že ust. §9 odst. 2 uvedené vyhlášky umožňuje poškozenému uplatnit u soudu jak nárok na náhradu škody proti pojištěnému, jenž za škodu odpovídá, tak i nárok na plnění proti jeho pojistiteli, který je za svého pojištěnce povinen poskytnout poškozenému plnění. Jestliže však pojištěný neohlásil pojistnou událost a o jeho odpovědnosti nebylo ani rozhodnuto, nezakládá ust. §9 odst. 2 uvedené vyhlášky poškozenému přímý nárok proti pojistiteli škůdce na výplatu plnění ze zákonného pojištění, a to ani v případě, že pojišťovna se písemně odmítla jeho nároky zabývat. Vzhledem k tomu, že v odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně chybí zjištění, zda pojištěná řidička vozu splnila svou oznamovací povinnost a uplatnila tak u pojistitele právo, aby za ni poškozenému plnil, a protože ani přes výzvu odvolacího soudu ve smyslu §118a odst. 1, 2 o. s. ř. nebyla tato skutečnost nikým tvrzena ani prokazována, odvolací soud dovodil, že nebyl založen předpoklad pro přímý nárok poškozeného žalobce vůči žalované ve smyslu §9 citované vyhlášky. Aplikace §10 odst. 5 vyhl. č. 492/1991 Sb. ve znění vyhl. č. 321/1997 Sb. pak nepřichází v daném případě v úvahu.
Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. a) o. s .ř., a podává je z důvodu podle ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Namítá, že odvolací soud sice učinil výzvu, avšak je přesvědčen, že se nejednalo o výzvu ve smyslu §118 odst. 2 či odst. 1 o. s. ř. a žalobci se nedostalo žádné vysvětlení, které by mu umožnilo pochopit, co soud žádá. V průběhu řízení pak nevzešla jakákoliv pochybnost o hlášení pojistné události, nárok vyjma jeho výše byl od počátku nesporný a je nepochopitelné, jakou právní vazbu by mělo mít hlášení pojistné události na krácené plnění, které je předmětem sporu. Nejasné je, na základě čeho učinil odvolací soud závěr, že škůdkyně neuplatnila právo, aby žalovaná za ni plnila, neboť k této skutečnosti nebyla vznesena žádná tvrzení ani k ní nebylo vedeno důkazní řízení. Za zcela nesprávný považuje dovolatel právní názor odvolacího soudu, že ke vzniku povinnosti pojišťovny plnit je třeba „uplatnění nároku“ pojištěným a že bez takového uplatnění je vyloučen nárok poškozeného vůči pojišťovně ve smyslu §9 odst. 2 vyhlášky č. 492/1991 Sb. Dle názoru dovolatele ust. §9 odst. 2 vyhlášky č. 492/1991 Sb. – na rozdíl od §10 odst. 5 novelizované vyhlášky -nezakládá přímý nárok proti pojistiteli, ale za stanovené podmínky (kterou je písemné odmítnutí pojistitele nahradit škodu) zakládá pasivní legitimaci pojistitele vedle pasivní legitimace škůdce. Pro aplikaci §9 odst. 2 vyhlášky č. 492/1991 Sb. považuje za zcela irelevantní, zda byla pojistná událost hlášena škůdcem, a zda splnil své povinnosti dle §10 odst. 1 až 3 cit. vyhl. Vzhledem k tomu, že od počátku nebyla mezi účastníky sporná jakákoliv skutečnost, týkající se vzniku či existence povinnosti žalované a nároku žalobce, žalovaná pouze měla pochybnosti o příp. spoluzavinění žalobce, nebyl dán jakýkoliv věcný, či právní důvod, aby žaloba byla podána i proti škůdkyni. Dle názoru dovolatele nelze dovodit nutnost v případě aplikace ust. §9 odst. 2 vyhlášky č. 492/1991 Sb. žalovat obě pasivně legitimované současně. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem, dospěl k závěru, že dovolání proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu je zčásti přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., avšak není důvodné, a ve zbývajícím rozsahu není přípustné.
Podle ust. §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Podle ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. není dovolání podle odstavce 1 přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
V dané věci žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o částce 86.765,- Kč s 2,5% úrokem z prodlení od 13. 7. 2003 do zaplacení. Jak vyplývá z obsahu spisu, žalobcem požadovaná částka je součtem částek nárokovaných na náhradě za ztrátu zisku ve výši 68.297,- Kč, na náhradě bolestného ve výši 990,- Kč, za jízdné k rehabilitacím v částce 10.690,- Kč a na náhradě věcné škody v částce 6.788,- Kč. Jedná se o samostatné dílčí nároky, proto se přípustnost dovolání posuzuje u každého nároku, o němž bylo rozhodnuto, zvlášť bez ohledu na to, zda nároky byly uplatněny a bylo o nich rozhodnuto v jednom řízení jedním rozsudkem. Předmětem řízení před odvolacím soudem byly jednotlivé nároky ve výši 68.297,- Kč, 990,- Kč, 10.690,- Kč a 6.788,- Kč. Přípustnost dovolání proti rozhodnutí o peněžitých plněních nepřevyšujících 20.000,- Kč je vyloučena ustanovením §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř., byť celkový součet výše požadovaného plnění z jednotlivých nároků uvedenou částku převyšuje.
Proto dovolání, pokud směřuje do rozhodnutí o nárocích na náhradu bolestného ve výši 990,- Kč, za jízdné k rehabilitacím v částce 10.690,- Kč a na náhradu věcné škody v částce 6.788,- Kč, směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce v tomto rozsahu odmítl podle §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř.
Pokud jde o částku 68.297,- Kč nárokovanou na náhradě ušlého zisku, vychází rozhodnutí odvolacího soudu ze závěru, že v daném případě řidička vozu, která zranění žalobce způsobila, neohlásila pojistnou událost u své pojišťovny, a proto nebyl splněn předpoklad pro uplatnění přímého nároku poškozeného přímo proti její pojišťovně. Jde tedy o otázku práva poškozeného na plnění proti pojistiteli ze zákonného pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla podle tehdy platné vyhlášky č. 492/1991 Sb., ve znění před novelou provedenou vyhl. č. 321/1997 Sb.
Touto otázkou se dovolací soud zabýval i ve svých předchozích rozhodnutích a řešil ji např. v rozhodnutí ze dne 30. 3. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1277/2003, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 51/2005, dále v rozhodnutí ze dne 24. 7. 2002, sp. zn. 25 Cdo 499/2002, a ze dne 7. 6. 2000, sp. zn. 25 Cdo 1094/98.
Již v těchto rozhodnutích bylo vysloveno, že nárok poškozeného na plnění přímo proti pojistiteli osoby odpovědné za škodu je výjimkou ze zásady, že poškozený nemá právo na plnění proti pojistiteli škůdce (srov. §823 obč. zák., §7 odst. 1 vyhlášky č. 492/1991 Sb.). Výjimky z této zásady stanovila vyhláška č. 492/1991 Sb. (ve znění před novelou provedenou vyhl. č. 321/1997 Sb.) v ustanoveních §3 odst. 4, §8 a §9 odst. 2. Podle nich má poškozený přímo proti pojišťovně právo, aby mu za pojištěného (tj. za škůdce) nahradila škodu v případě smrti pojištěného, popř. zániku právnické osoby, nebo nebyla-li zjištěna osoba odpovědná za škodu (§3 odst. 4 a §8 odst. 2 vyhlášky). Ust. §9 odst. 2 cit. vyhl. však nezakládalo poškozenému právo namísto nároku na náhradu škody proti škůdci uplatnit nárok na výplatu plnění ze zákonného pojištění přímo proti pojistiteli odpovědné osoby (tj. škůdce); toto ustanovení tedy nezakládalo samostatný přímý nárok poškozeného vůči pojišťovně na výplatu plnění ze zákonného pojištění.
Podle ustanovení §9 odst. 1 cit. vyhl. je pojišťovna povinna plnit do 15 dnů po skončení šetření nutného ke zjištění její povinnosti plnit nebo po obdržení pravomocného rozhodnutí o výši náhrady škody. Šetření je skončeno, jakmile se pojišťovna s poškozeným dohodla o výši náhrady škody. Podle odst. 2 tohoto ustanovení dnem, kdy pojišťovna písemně odmítla poškozenému nahradit škodu nebo její část, může poškozený uplatnit své nároky i proti pojišťovně u příslušného soudu.
V ustanovení §9 odst. 1 vyhlášky byla stanovena doba splatnosti plnění pojistitele v závislosti na skončení šetření nebo na obdržení pravomocného rozhodnutí o výši náhrady škody. Ustanovení §9 odst. 2 cit. vyhl. navazovalo na odstavec 1 a pro případ, že po skončení šetření nebo po obdržení pravomocného rozhodnutí o výši náhrady škody pojišťovna písemně odmítla poškozenému nahradit škodu v rozsahu, v jakém za ni pojištěný škůdce odpovídá, dávalo poškozenému oprávnění uplatnit u soudu vedle nároku na náhradu škody proti škůdci, který mu odpovídá za škodu, i nárok proti pojistiteli škůdce, aby za svého pojištěného nahradil poškozenému jím prokázané nároky na náhradu škody. Jestliže podmínky ustanovení §9 odst. 2 cit. vyhlášky v návaznosti na odst. 1 byly splněny, vznikl poškozenému - kromě nároku z titulu náhrady škody proti škůdci - i nárok proti jeho pojistiteli podle ust. §9 odst. 2.
Dokud nebylo vydáno pravomocné rozhodnutí o tom, v jakém rozsahu škůdce za škodu odpovídá, ani nebylo dosaženo dohody mezi pojistitelem a poškozeným o tom, v jaké výši mu pojišťovna za svého pojištěného škodu uhradí, nejsou dány podmínky, za kterých by žalobci (poškozenému) vznikl přímý nárok na plnění proti pojišťovně podle §9 odst. 2 cit. vyhlášky, který by mohl být uplatněn samostatnou žalobou proti pojišťovně.
Samostatně uplatněný nárok poškozeného proti pojistiteli škůdce přichází samozřejmě v úvahu, jestliže o povinnosti škůdce nahradit poškozenému škodu již bylo pravomocně rozhodnuto nebo byla uzavřena dohoda pojistitele s poškozeným o výši plnění a pojistitel písemně odmítl poškozenému plnit. Není tedy samotné odmítnutí plnění ze strany pojistitele škůdce jedinou podmínkou aplikace §9 odst. 2 cit. vyhl., jak dovozuje dovolatel. V tomto případě však pojistitel písemně odmítl poškozenému nahradit část škody za situace, že o povinnosti osoby odpovědné k náhradě škody nebylo pravomocně rozhodnuto a ani nebyla uzavřena dohoda pojistitele s poškozeným o výši náhrady, proto bylo třeba uplatnit jak nárok na náhradu škody vůči škůdci, tak nárok na plnění proti jeho pojistiteli.
Samotné odmítnutí pojišťovny plnit poškozenému bez toho, že by nastala splatnost (15 dnů po skončení šetření či po obdržení pravomocného rozhodnutí o výši náhrady škody), nezakládalo poškozenému nárok proti pojistiteli škůdce podle §9 vyhlášky. Odvolacímu soudu lze přisvědčit v tom, že k zahájení šetření pojišťovny je třeba, aby pojištěný ohlásil pojistnou událost a uplatnil tak právo, aby pojišťovna za něho nahradila škodu, za kterou on odpovídá, avšak v daném případě, kdy pojišťovna již za svého pojištěného částečně poškozenému plnila a zbytek odmítla plnit, je evidentní, že šetření již proběhlo, i když neskončilo uzavřením dohody o výši náhrady. Za této situace je otázka, zda pojištěná škůdkyně splnila oznamovací povinnost vůči pojistiteli či nikoliv, právně bezvýznamná. Proto ani posouzení, zda byla učiněna řádná výzva soudu podle §118a o. s. ř. k doplnění skutkového tvrzení v tomto směru, nemůže vést k závěru, že by případná vada řízení mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Jestliže žalobci nebyla přiznána pravomocným rozhodnutím soudu náhrada škody proti škůdci a ani s pojišťovnou neuzavřel dohodu o výši náhrady škody, je zřejmé, že přímý nárok žalobce na plnění proti žalované nevznikl a žalovaná tak není v tomto sporu pasivně věcně legitimována.
Protože rozsudek odvolacího soudu je věcně správný, dovolací soud dovolání žalobce v této části zamítl (§243b odst. 2 věta první o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §142 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu jeho nákladů právo a žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. prosince 2006
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu