ECLI:CZ:NS:2001:25.CDO.1169.2000.1
sp. zn. 25 Cdo 1169/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce D. H., zastoupeného advokátem, proti žalovanému Š. T., zastoupenému advokátem, o 72.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 30 C 5/99, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. listopadu 1999 č. j. 12 Co 917/99-57, takto:
I. Dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně co do částky 36.000,- Kč, se zamítá, v ostatním rozsahu se dovolání odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Plzeň - město rozsudkem ze dne 29. 7. 1999 č. j. 30 C 5/99-34 uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 36.000,- Kč s 15 % úrokem od 19. 3. 1999 do zaplacení a pokud se žalobce domáhal zaplacení dalších 36.000,- Kč s 15 % úrokem od 13. 1. 1999 do zaplacení a 15 % úroku z 36.000,- Kč od 13. 1. 1999 do 18. 3. 1999, žalobu zamítl. Zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení. Při svém rozhodnutí vycházel ze zjištění, že žalobce byl dne 4. 8. 1995 fyzicky napaden žalovaným, který jej opakovaně udeřil pěstí do levé části obličeje, a následkem tohoto zranění došlo k absolutní ztrátě vidění na levé oko. Žalovaný byl za toto jednání odsouzen pro trestný čin ublížení na zdraví podle §221 odst. 1, 2 písm. c/ tr. zák. Podle názoru soudu prvního stupně žalovaný plně odpovídá za škodu způsobenou na zdraví žalobce, když spoluzavinění žalobce nebylo prokázáno. Skutečnost, že zranění žalobce zanechalo trvalé následky v podobě absolutní slepoty levého oka bez možnosti zlepšení, byla jednoznačně prokázána, soud proto nevyhověl návrhu žalovaného na provedení dalšího důkazu vypracováním znaleckého posudku z oboru očního lékařství. Při stanovení výše odškodnění za ztížení společenského uplatnění vyšel soud ze základního počtu bodů (600), stanoveného v lékařském posouzení zpracovaném Vojenským ústavem soudního lékařství - nemocnicí v P. ze dne 22. 5. 1997, a v souladu s odborným lékařským vyjádřením MUDr. L. P., znalce z oboru zdravotnictví - odvětví soudní lékařství, z 15. 12. 1998 zvýšil částku odpovídající základnímu počtu bodů podle §6 vyhl. č. 32/1965 Sb. na dvojnásobek. Přihlédl k tomu, že žalobce je omezen ve výběru zaměstnání, když nemůže pracovat v šeru, ve výškách a nesmí vykonávat fyzicky namáhavou práci, dále při rekreačním sportování, kterému se před úrazem věnoval, nemůže se plně věnovat svému dřívějšímu koníčku – myslivosti, špatně se orientuje a trpí zvýšenou únavností např. při delším sledování televize. Skutečnost, že žalobce je stále držitelem řidičského průkazu a zbrojního pasu, svědčí o tom, že návyk prostorového vidění zvládl, a proto podle názoru soudu prvního stupně se nejedná o zvlášť výjimečný případ hodný mimořádného zřetele, který by odůvodňoval další zvýšení náhrady ve smyslu §7 odst. 3 vyhlášky č. 32/1965 Sb. ve znění pozdějších předpisů (dále jen vyhlášky). Soud prvního stupně přiznal žalobci odškodnění za ztížení společenského uplatnění ve výši dvojnásobku základního počtu bodů po 30,- Kč, tj. 36.000,- Kč.
K odvolání obou účastníků Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 11. 11. 1999 č. j. 12 Co 917/99-57 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 72.000,- Kč, a žalobu ohledně 15 % úroku z 72.000,- Kč od 13. 1. 1999 do zaplacení zamítl. Zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů a zamítl návrh na připuštění dovolání ohledně běhu promlčecí lhůty a ohledně posouzení a zhodnocení znaleckého posudku. Odvolací soud dokazování doplnil zejména zprávou nemocnice v P. ze dne 1. 11. 1999, z níž zjistil, že objektivní potvrzení slepoty levého oka žalobce bylo po vyčerpání všech léčebných možností provedeno v nemocnici v P. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně o odpovědnosti žalovaného za škodu způsobenou na zdraví žalobce a o tom, že nepřichází v úvahu snížení náhrady škody podle ustanovení §450 obč. zák. vzhledem k tomu, že jednání žalovaného bylo kvalifikováno jako úmyslný trestný čin. Námitku žalovaného, že posudek o rozsahu ztížení společenského uplatnění nebyl vydán v souladu s vyhláškou č. 32/1965 Sb., neshledal odvolací soud důvodnou, stejně jako námitku promlčení. Subjektivní promlčecí doba podle ustanovení §106 odst. 1 obč. zák. začala totiž běžet 22. 5. 1997, kdy byl žalobce vyšetřen v nemocnici v P. a kdy bylo možno na základě jeho ustáleného zdravotního stavu stanovit, v jakém rozsahu došlo ke ztížení jeho společenského uplatnění, toto ztížení bodově ohodnotit a způsobenou škodu vyčíslit. Odvolací soud dospěl k odlišnému závěru než soud prvního stupně ohledně výše odškodnění. Vzhledem k tomu, že k poškození zdraví žalobce došlo na začátku jeho produktivního věku, vzhledem k rozsahu omezení v jeho pracovním i osobním životě vyplývajícím pro něj ze slepoty levého oka (když před úrazem pracoval ve vedlejším pracovním poměru jako pokrývač, což nyní již nemůže, v případě poškození druhého oka mu hrozí úplná slepota a v řadě aktivit je tak omezen), odvolací soud dovodil, že se jedná o zvlášť výjimečný případ hodný mimořádného zřetele splňující podmínky pro zvýšení odškodnění podle ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky č. 32/1965 Sb., a to na čtyřnásobek základního bodového ohodnocení. Žalobci proto přiznal odškodnění ve výši 72.000,- Kč, žalobu ohledně úroku z prodlení zamítl.
Proti tomuto rozsudku s výjimkou zamítavého výroku o úrocích z prodlení podal žalovaný dovolání z důvodu podle §241 odst. 3 písm. b), c) a d) o. s. ř. Namítá, že oba soudy nesprávně posoudily počátek běhu promlčecí lhůty, neboť již z lékařské zprávy ze dne 12. 10. 1995 bylo pro žalobce zřejmé, že zranění zanechá trvalé následky - slepotu levého oka, a že již v této zprávě bylo stanoveno bodové ohodnocení slepoty. Namítá, že žalobce neunesl důkazní břemeno ohledně ztížení svého společenského a pracovního uplatnění, neboť svá tvrzení nijak nedoložil, a proto nelze akceptovat zvýšení bodového ohodnocení, jak je provedl odvolací soud. Navíc nebyly provedeny všechny důkazy, neboť slepotu lze úspěšně simulovat, a soud nevyžádal znalecký posudek, který by vyvrátil nebo potvrdil domněnku simulace. Navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu, případně rozsudku soudu prvního stupně, a vrácení věci k dalšímu řízení.
Podle ustanovení části dvanácté hlavy I bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu podle §242 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Dovolatel především vytýká odvolacímu soudu, že nesprávně posoudil počátek běhu subjektivní promlčecí doby.
Podle ustanovení §106 odst. 1 obč. zák. se právo na náhradu škody promlčí za dva roky ode dne , kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Podle odst. 2 tohoto ustanovení se nejpozději právo na náhradu škody promlčí za tři roky, a jde-li o škodu způsobenou úmyslně, za deset let ode dne, kdy došlo k události, z níž škody vznikla; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví.
Pro právo na náhradu škody způsobené na zdraví platí pouze subjektivní promlčecí doba. Pojem „dozví se o škodě\" vyjadřuje nejen vědomost poškozeného o protiprávním úkonu nebo události, kterou byla škoda způsobena, ale i o tom, že mu vznikla újma určitého druhu a rozsahu, kterou je možné objektivně vyjádřit (vyčíslit) v penězích, aby poškozený mohl svůj nárok na náhradu škody uplatnit u soudu.
Ztížení společenského uplatnění spočívá především ve ztrátě či omezení dosavadních schopností poškozeného k uplatnění v životě a ve společnosti. Odškodňují se tak nepříznivé následky úrazu pro životní úkony poškozeného a pro uspokojování jeho životních a společenských potřeb. Škoda spočívající ve ztížení společenského uplatnění tedy vzniká, jakmile se po úrazu a jeho případném léčení ustálí zdravotní stav poškozeného natolik, že je zřejmé, zda a jaké nepříznivé následky úraz zanechal, tedy zda a v jakém rozsahu došlo ke ztížení společenského uplatnění poškozeného. Podle ustanovení §9 odst. 1 vyhlášky č. 32/1965 Sb. (v platném znění) se posouzení ztížení společenského uplatnění provede, jakmile je možné považovat zdravotní stav poškozeného za ustálený. O škodě se tedy poškozený dozví v době, kdy lze objektivně provést bodové ohodnocení ztížení jeho společenského uplatnění, neboť až tehdy má k dispozici skutkové okolnosti, z nichž lze škodu, resp. její rozsah, zjistit. Posouzení otázky, kdy se zdravotní stav poškozeného ustálil, je závislé na vyjádření lékaře.
V daném případě bylo z hlediska skutkového stavu věci zjištěno, že dne 22. 5. 1997 byla na základě speciálního vyšetření žalobce v nemocnici v P. objektivně potvrzena slepota jeho levého oka a že bodové ohodnocení ztížení společenského uplatnění žalobce bylo poprvé stanoveno v lékařské zprávě Vojenského ústavu soudního lékařství - nemocnice v P. ze dne 22. 5. 1997, a to 600 body.
Právní názor odvolacího soudu o počátku běhu subjektivní promlčecí doby podle §106 obč. zák. a o tom, že vzhledem k datu podání žaloby dne 13. 1. 1999, není nárok žalobce promlčen, je tedy správný. Námitce dovolatele, že subjektivní promlčecí doba k uplatnění nároku žalobce začala běžet již od vydání lékařské zprávy nemocnice v P. ze dne 12. 10. 1995, nelze přisvědčit už z toho důvodu, že v této zprávě není bodové ohodnocení ztížení společenského uplatnění (slepota levého oka) obsaženo. Nelze dovodit, že by již tehdy byl stav žalobce po úrazu považován za ustálený natolik, aby bylo provedeno ohodnocení ztížení jeho společenského uplatnění, na jehož základě by žalobce mohl škodu vyčíslit. Odvolacímu soudu nelze tedy vytýkat, že by jeho skutková zjištění, z nichž při posouzení důvodnosti námitky promlčení vycházel, neměly oporu v provedeném dokazování.
Podle ustanovení §4 odst. 1 vyhlášky ztížení společenského uplatnění se odškodňuje, jestliže poškození na zdraví má prokazatelně nepříznivé důsledky pro životní úkony poškozeného, pro uspokojování jeho životních a společenských potřeb nebo pro plnění jeho společenských úkolů (dále jen „následky\"). Odškodnění za ztížení společenského uplatnění musí být přiměřené povaze následků a jejich předpokládanému vývoji, a to v rozsahu, v jakém jsou omezeny možnosti poškozeného uplatnit se v životě a ve společnosti.
Podle §6 odst. 1 vyhlášky č. 32/1965 Sb., o odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění, v platném znění (dále jen „vyhlášky\"), při odškodňování ztížení společenského uplatnění se vychází ze základního počtu bodů, kterým bylo toto ztížení ohodnoceno v lékařském posudku. Podle §6 odst. 2 vyhlášky částka odpovídající základnímu počtu bodů zjištěnému lékařem se přiměřeně zvýší až na dvojnásobek podle předpokladů, které poškozený ve věku, ve kterém byl poškozen na zdraví, měl pro uplatnění v životě a ve společnosti a které jsou v důsledku poškození omezeny nebo ztraceny. Těmito předpoklady se rozumí zejména možnost uplatnit se v životě rodinném, politickém, kulturním a sportovním a možnost volby povolání a dalšího sebevzdělání; přitom se přihlíží k tomu, zda jde o muže nebo ženu, a při odstranitelnosti trvalých následků také k upozornění lékaře podle §10.
Výše odškodnění za bolest a za ztížení společenského uplatnění se určuje částkou Kčs 30,- za jeden bod (§7 odst. 1 vyhlášky). Ve zvlášť výjimečných případech hodných mimořádného zřetele může soud odškodnění přiměřeně zvýšit, nad stanovené nejvyšší výměry odškodnění (§7 odst. 3).
Výše náhrady za ztížení společenského uplatnění závisí tedy jednak na ohodnocení lékaře, jednak na posouzení předpokladů, které měl poškozený pro další uplatnění v životě a ve společnosti a které jsou po úrazu omezené.
Ustanovení §6 odst. 2 vyhlášky dopadá na případy, kdy konkrétní skutečnosti vyplývající ze srovnání zdravotního stavu před a po zranění umožňují závěr, že základní odškodnění nepostačuje ke kompenzaci důsledků zhoršeného zdravotního stavu pro životní úkony poškozeného nebo pro uspokojování a plnění jeho životních a společenských potřeb. Zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění podle §7 odst. 3 vyhlášky přichází v úvahu ve zcela výjimečných případech hodných mimořádného zřetele, kdy stupeň újmy není dostatečně vyjádřen zvýšením základního odškodnění podle ustanovení §6 odst. 2 vyhlášky, a náhrada takto stanovená není přiměřená následkům, které podle předpokladů, které poškozený ve věku, ve kterém byl poškozen na zdraví, měl pro uplatnění v životě a společnosti a které jsou v důsledku poškození omezeny nebo ztraceny.
Skutková zjištění potřebná pro posouzení nároku žalobce na zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění, z nichž odvolací soud při rozhodnutí vycházel, jsou plně postačující. Vyplývá z nich, že žalobce je v důsledku trvalých následků předmětného zranění podstatně omezen v možnostech na trhu práce, když některé práce nemůže vůbec vykonávat, je omezen v řadě osobních aktivit s ohledem na hrozbu úplné slepoty v případě poškození druhého oka, je omezen nebo vyloučen z činností, jimiž se zabýval a kterým se věnoval před úrazem, v provozování dříve oblíbených rekreačních sportů, a činnosti jako sledování televize či četba ho unavují. K úrazu došlo v jeho věku 23 let, tedy v mladém a produktivním věku.
Vzhledem k tomu, že výpověď účastníka je jedním z důkazních prostředků (srov. §125 o. s. ř.), nelze soudu vytýkat, čerpal-li svá skutková zjištění z obsahu výpovědi žalobce, neboť ta je způsobilým prostředkem ke zjištění jeho předchozích zájmů, zálib, možností. Kromě toho jsou zjištění odvolacího soudu podložena řadou listinných důkazů, a to pracovní smlouvou ze dne 1. 2. 1995, podle níž měl žalobce být zaměstnán jako pokrývač, a dále lékařskými zprávami o zdravotním stavu žalobce. Skutečnosti rozhodné pro posouzení předpokladů pro zvýšení odškodnění podle ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky mají tedy oporu v provedeném dokazování a námitka dovolatele, že žalobce neunesl důkazní břemeno ohledně předpokladů pro zvýšení náhrady, není důvodná. Dovolací soud souhlasí se závěrem odvolacího soudu, že jde o tak výjimečný případ hodný mimořádného zřetele, který odůvodňuje zvýšení odškodnění za ztížení společenského uplatnění podle ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky, a že zvýšení náhrady celkem na čtyřnásobek odpovídá následkům jeho úrazu.
Pokud pak dovolatel namítá, že řízení je postiženo vadou uvedenou v ustanovení §241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř., protože v řízení nebyly provedeny všechny důkazy, které by bezpečně vyloučily simulaci slepoty ze strany žalobce, ani tato námitka není důvodná.
Soud není vázán důkazními návrhy účastníků potud, že by byl povinen provést všechny nabízené důkazy. Soud je oprávněn posoudit důkazní návrhy a rozhodnout o tom, které z těchto důkazů provede (srov. ustanovení §120 odst. 1 věty druhé o. s. ř.).
Simulace slepoty levého oka ze strany žalobce byla vyloučena lékařskou zprávou nemocnice v P. ze dne 1. 11. 1999, kterou byl proveden důkaz v odvolacím řízení, a ze které byla zjištěna diagnóza: slepota levého oka na podkladě atrofie terče zrakového nervu levého oka po fraktuře levé orbity a následném poškození zrakového nervu levého oka. Jestliže tato skutečnost byla zjištěna z odborného posouzení – nálezu, na základě speciálního lékařského vyšetření, pak není vadou řízení, když k této najisto postavené skutečnosti nebyla vyžadována další lékařská vyšetření a znalecký posudek. Podle ustanovení §127 odst. 4 věty první o. s. ř. lze totiž místo posudku znalce použít potvrzení nebo odborné vyjádření, o jejichž správnosti soud nemá soud pochybnosti. Dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. b) o. s. ř. proto není naplněn.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Proto dovolání žalovaného proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně co do částky 36.000,- Kč, (které je přípustné podle §238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), bylo zamítnuto (§243b odst. 1 o. s. ř.). Ve zbývajícím rozsahu (v němž soudy obou stupňů rozhodly o věci samé shodně a přípustnost dovolání se řídí ustanovením §239 odst. 2 o. s. ř.) není dovolání přípustné, neboť dovolacímu přezkumu předloženou právní otázku (§241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř.) řešil odvolací soudu v souladu s ustálenou judikaturou, takže není podklad pro závěr o zásadním významu jeho rozhodnutí po právní stránce. Proto bylo dovolání odmítnuto podle §243b odst. 4, věty první a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 věty první a §142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalovaný s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalobci v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 13. června 2001
JUDr. Marta Š k á r o v á, v. r.
předsedkyně senátu