ECLI:CZ:NS:2005:25.CDO.1181.2004.1
sp. zn. 25 Cdo 1181/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce Ing. A. P., zastoupeného advokátem, proti žalovanému Bytovému družstvu N., zastoupenému advokátem, o 1,535.608,70 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 28 C 322/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. ledna 2004, č. j. 12 Co 366/2003 - 64, ve znění opravného usnesení ze dne 12. 1. 2004, č. j. 12 Co 366/2003 - 68, takto:
I. Dovolání žalobce proti výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2004, č. j. 12 Co 366/2003 - 64, ve znění opravného usnesení ze dne 12. 1. 2004, č. j. 12 Co 366/2003 - 68, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žaloba na zaplacení částky 1,450.000,- Kč s příslušenstvím byla zamítnuta, se z a m í t á; jinak se dovolání odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 27.345,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku na účet advokáta.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit mu z titulu náhrady škody částku 1.535.608,70 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že dne 22. 11. 2000 uzavřel s V. G. smlouvu o převodu členských a nájemních práv a povinností k družstevnímu bytu žalovaného družstva, na základě níž jmenovanému zaplatil částku 1.450.000,- Kč, a družstvo mu vystavilo nájemní smlouvu. Pravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 23. 10. 2001, sp. zn. 11 C 557/2000, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 3. 7. 2002, sp. zn. 19 Co 172/2000, byla žalobci uložena povinnost předmětný byt vyklidit a vyklizený jej předat A. K., která již v dřívější době jako nabyvatelka uzavřela smlouvu o převodu členských a nájemních práv k tomuto bytu. Vzhledem k tomu, že žalovaný nepovažoval tuto smlouvu za platnou a A. K. neevidoval jako člena družstva a nevystavil jí nájemní smlouvu, došlo k dalším převodům členských a nájemních práv k předmětnému bytu na další osoby a k vystavení nájemních smluv, naposledy V. G. Tímto jednáním žalovaný porušil svoji právní povinnost a žalobci způsobil škodu, spočívající jednak v ceně za převod členských a nájemních práv k předmětnému družstevnímu bytu, kterou zaplatil V. G., a dále v investicích do předmětného bytu ve výši 85.608,70 Kč.
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 17. 3. 2003, č. j. 28 C 322/2002 - 43, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 1,450.000,- Kč s 5,5% úrokem z prodlení od dne 7. 11. 2002 do zaplacení, žalobu na zaplacení dalšího 5,5% úroku z prodlení z částky 1.450.000,- Kč od 19. 8. 2002 do 6. 11. 2002 zamítl, řízení o zaplacení částky 85.608,70 Kč s příslušenstvím zastavil a rozhodl o náhradě nákladů řízení a o soudním poplatku. Soud prvního stupně z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 5, sp. zn. 11 C 557/2000, a dalších provedených důkazů zjistil, že žalovaný je vlastníkem bytové jednotky č. 3 v domě čp. 244 v kat. území Z. (dále jen „předmětný byt“), jehož původním nájemcem (a členem družstva) byl V. D., který dne 1. 3. 2000 uzavřel s A. K. smlouvu o převodu členských práv a povinností v žalovaném bytovém družstvu, včetně práva nájmu k předmětnému bytu. K žádosti jmenované ze dne 6. 3. 2000 o uzavření nájemní smlouvy k předmětnému bytu, adresované předsedovi žalovaného, k níž připojila smlouvu z 1. 3. 2000, jí dopisem ze dne 7. 4. 2000 bylo sděleno, že nadále je jako člen družstva veden V. D., neboť předložená kopie dohody o převodu členských práv a povinností neobsahuje originální podpisy, a že převod nemůže být zaregistrován, dokud žalovanému nebude předložen platný doklad. Originál smlouvy pak žalovaný převzal dne 1. 5. 2000. V „prohlášení“ ze dne 21. 6. 2000 V. D. uvedl, že „pozastavuje žádost o převod členských práv ze dne 1. 3. 2000 z důvodu uvedení nesprávného údaje A. K.“, a zároveň se zavázal, že „zajistí vyřešení stávajících pochybení, jež byla příčinou stále rostoucích penalizací, která vznikla nedorozuměním při platbách nájmu“; tuto listinu podepsala i Ž. O., zástupkyně A. K. Dne 26. 6. 2000 uzavřel V. D. smlouvu o převodu veškerých členských práv a povinností spojených s členstvím v žalovaném družstvu, zejména práva nájmu předmětného bytu, s R. T. a tato smlouva byla předsedou žalovaného družstva vzata na vědomí dne 27. 6. 2000. R. T. uzavřel dne 13. 11. 2000 s V. G. smlouvu o převodu veškerých členských práv a povinností spojených s členstvím v žalovaném družstvu, zejména práva nájmu předmětného bytu, a tato smlouva byla téhož dne vzata žalovaným na vědomí. Dne 22. 11. 2000 byla mezi V. G. jako převádějícím a žalobcem jako nabyvatelem uzavřena dohoda, jejímž předmětem byl převod veškerých členských práv a povinností spojených s členstvím v žalovaném družstvu, zejména práva nájmu předmětného bytu, a dne 28. 11. 2000 uzavřeli účastníci nájemní smlouvu, jíž se žalovanému přenechává do nájmu předmětný byt. Dne 27. 11. 2000 žalobce zaplatil V. G. částku 1,450.000,- Kč jako odstupné za předmětný byt. Pravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 23. 10. 2001, č. j. 11 C 557/2000, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 3. 7. 2000, č. j. 19 Co 172/2002 - 113, byla žalovanému (v nyní projednávané věci žalobci) pravomocně uložena povinnost předmětný byt vyklidit a vyklizený předat A. K. s odůvodněním, že jmenovaná je nájemcem tohoto bytu a že žalovaný jej užívá bez právního důvodu. Soud prvního stupně s poukazem na ust. §230 obch. zák. dovodil, že žalovaný porušil zákonnou povinnost evidovat nabyvatele (A. K.) z dohody o převodu členských práv a povinností jako členku družstva a na její požádání jí vystavit nájemní smlouvu a evidenční list bytu, a namísto toho evidoval jako člena družstva někoho, kdo jím nebyl, a s ním též uzavřel nájemní smlouvu. Pokud by žalovaný nejednal tímto způsobem, nedošlo by k uzavření následných neplatných smluv o převodu členských práv a povinností, a nedošlo by tedy ani k uzavření předmětné smlouvy mezi V. G. a žalobcem a k zaplacení částky 1,450.000,- Kč žalobcem V. G. Předpoklady odpovědnosti žalovaného za škodu podle §420 obč. zák. byly proto splněny.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 1. 2004, č. j. 12 Co 366/2003 - 64, ve znění opravného usnesení ze dne 12. 1. 2004, č. j. 12 Co 366/2003 - 68, zastavil řízení o odvolání žalovaného proti zamítavému výroku rozsudku soudu prvního stupně a proti výroku, jímž řízení bylo zastaveno, ve vyhovujícím výroku změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu na zaplacení částky 1,450.000,- Kč s příslušenstvím zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů a o soudním poplatku. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění obvodního soudu, neztotožnil se však s jeho závěrem o odpovědnosti žalovaného za škodu podle §420 obč. zák., neboť žalovaný sice porušil svoji právní povinnost, avšak další předpoklady odpovědnosti, a to vznik škody a příčinná souvislost, nebyly naplněny. Dovodil, že převedl-li V. D. smlouvou členská práva a povinnosti spojená s členstvím v družstvu platně na A. K., nemohl následně tatáž členská práva a povinnosti převést smlouvou na R. T.; taková smlouva je absolutně neplatným právním úkonem ve smyslu §39 obč. zák., neboť nikdo nemůže na jiného převést více práv, než má sám. Z tohoto důvodu chyběl na straně V. D. právní důvod k převzetí peněžitého plnění - sjednané ceny za převod členských práv a povinností a platné nemohly být ani následující smlouvy o převodu členských práv a povinností na V. G. a naposledy na žalobce. Každý z nabyvatelů členských práv a povinností má proto právo domáhat se z neplatné smlouvy na svém smluvním partnerovi vydání bezdůvodného obohacení (§457 obč. zák.). Nelze tudíž hovořit o vzniku škody na straně žalobce, jež má představovat cenu za převod členských práv a povinností, a to mimo jiné i proto, že využil-li by žalobce svého práva na vydání bezdůvodného obohacení, „získal by nárok na dvojí plnění“, přičemž náhrady škody se lze domáhat až poté, co nelze použít úpravu speciální (bezdůvodné obohacení, majetkové sankce apod.). „I pokud by žalobci škoda vznikla, není zachován vztah příčinné souvislosti mezi porušením právní povinnosti ze strany žalovaného a vznikem škody“, neboť bezprostřední příčinou vzniku „eventuální škody“ bylo porušení povinnosti „toho z převodců členských práv a povinností, který zavinil vznik škody tím, že převedl více práv, než měl sám“, což v „řetězci neplatných převodů“ od žalobce nazpět, byl převodce V. D., u něhož nelze mít pochybnost o zavinění, byť jen ve formě nevědomé nedbalosti. Názor žalobce, že na V. G. se nemůže domáhat vrácení zaplacených finančních prostředků z důvodu vyklizení předmětného bytu, odvolací soud nepovažoval za správný, neboť žalobce svoji restituční povinnost splnil tím, že předmětný byt vydal nájemkyni A. K. (R 4/1988).
Proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu a proti výroku o nákladech řízení podal žalobce dovolání z důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., neboť nesouhlasí s jeho závěrem, že předpoklady odpovědnosti žalovaného za škodu podle §420 obč. zák. nebyly v daném případě splněny. Poukazuje na to, že žalovaný porušil své právní povinnosti, když uzavřel nájemní smlouvu s V. G., čímž žalobce uvedl v omyl, který vedl k tomu, že jmenovanému poskytl plnění, a tím došlo ke vzniku škody. Škodnou událostí tedy byla platba, kterou žalobce poskytl V. G. z toho důvodu, že měl k dispozici smlouvu, na základě níž jmenovaný získal práva a povinnosti k bytu podle ust. §230 obch. zák., a nájemní smlouvu, kterou V. G. žalovaný vystavil. Mezi jednáním družstva a vznikem škody je tudíž dána příčinná souvislost, neboť bez existence nájemní smlouvy uzavřené mezi družstvem a G. by žalobce se jmenovaným neuzavřel smlouvu podle §230 obch. zák. a neposkytl mu plnění. Nesprávný je i názor městského soudu, že v případě přiznání náhrady škody, by měl dva souběžné nároky, což je v rozporu s jeho názorem, že ustanovení občanského zákoníku o bezdůvodném obohacení jsou v poměru speciality k ustanovením „o náhradě škody“. Dovolatel má za to, že je věcí poškozeného, zda se domáhá svého nároku „ve formě náhrady škody“, a nikoliv z titulu vydání bezdůvodného obohacení, zejména v situaci, „kdy pro podání žaloby na náhradu škody jsou mu známy veškeré skutkové a právní okolnosti, a ve druhém případě mu o skutkových okolnostech není nic známo a o právním posouzení věci se dozví z rozhodnutí odvolacího soudu, přičemž se navíc jedná o jiný skutek“. Žalobce má za to, že se nemůže domáhat vydání bezdůvodného obohacení, protože „své právní předchůdce“ nezná, neví, kde bydlí, a nejsou mu známy ani okolnosti, za kterých „docházelo k uzavírání smluv mezi právními předchůdci, ani to, kdy tyto smlouvy byly uzavřeny“. Nesouhlasí rovněž s názorem odvolacího soudu, že bezprostřední příčinou vzniku škody bylo porušení povinnosti toho z převodců členských práv, který zavinil vznik škody na straně žalobce tím, že na jiného převedl více práv, než měl sám. Má za to, že převedl-li V. D. členská a nájemní práva k předmětnému bytu dvakrát, lze plnění z druhého převodu označit za bezdůvodné obohacení, nikoliv za škodu. Dále odvolacímu soudu vytýká nesprávný názor, že za škodnou událost považoval okolnost, že V. D. získal více plnění, ačkoliv žalobce po skutkové stránce odůvodnil žalobu tvrzením, že „svému právnímu předchůdci“ předal peníze, za které získal práva k bytu a smlouvu uzavřel po ujištění advokátem, že je vše v pořádku a advokát po skutkové stránce vycházel ze smlouvy jeho právního předchůdce a zejména z nájemní smlouvy, kterou s ním uzavřel žalovaný“; pokud by však žalované družstvo nájemní smlouvu s V. G. neuzavřelo, nedošlo by k uzavření smlouvy o převodu členských práv mezi V. G. a žalobcem. Navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl - včetně výroku o nákladech řízení - zrušen a aby mu věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaný se ve svém písemném vyjádření k dovolání ztotožnil s rozsudkem odvolacího soudu a poukázal na to, že žalobce se na něm nemůže domáhat z titulu náhrady škody zaplacení částky, kterou zaplatil jinému za nenabytá členská práva. Navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou (§240 odst. 1 o. s. ř.), účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a že je proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., přezkoumal rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. může spočívat v tom, že soud na správně zjištěný skutkový stav věci aplikoval nesprávný právní předpis nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil.
Zamítavé rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na závěru, že předpoklady odpovědnosti žalovaného za škodu podle §420 obč. zák. nebyly splněny, neboť mezi porušením právní povinnosti ze strany žalovaného a žalobcem tvrzenou majetkovou újmou není dán vztah příčinné souvislosti, a že žalobce má právo na vrácení plnění z neplatné smlouvy na svém smluvním partnerovi z titulu bezdůvodného obohacení (§457 obč. zák.).
Odvolací soud v posuzované věci vycházel zcela správně z názoru, že převedl-li původní nájemce a člen družstva V. D. členská a nájemní práva a povinnosti k předmětnému bytu na A. K., je smlouva o převodu členských a nájemních práv a povinností, kterou V. D. uzavřel s R. T., absolutně neplatná podle §39 obč. zák., neboť při obecně platné zásadě občanského práva, že nikdo nemůže na jiného převést více práv, než má sám, nemohl V. D. převést na jiného práva a povinnosti, jejichž nositelem nebyl. Z tohoto důvodu jsou absolutně neplatné i následující smlouvy o převodu členských a nájemních práv a povinností k předmětnému bytu, včetně smlouvy uzavřené mezi V. G. a žalobcem.
Podle §457 obč. zák. je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal.
Plnění z neplatné smlouvy je jednou ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení, jejímž důsledkem je povinnost každého z účastníků smlouvy vrátit druhému vše, co plněním podle smlouvy nabyl. Jde o vzájemně podmíněnou restituční povinnost účastníků neplatné smlouvy.
Ze zákonné dikce ust. §457 obč. zák. vyplývá, že povinnost účastníka vrátit plnění z neplatné či zrušené smlouvy je podmíněna tím, že druhý účastník rovněž tuto svoji povinnost splní. Účastník neplatné dohody (smlouvy) o převodu členských a nájemních práv a povinností k družstevnímu bytu (§230 obch. zák.), který druhé straně poskytl peněžité plnění (smluvní cenu, odstupné), je rovněž povinen vrátit přijaté plnění a je naopak oprávněn požadovat vrácení peněz pouze oproti své povinnosti vydat předmět smlouvy druhému účastníku smlouvy. Protože právní úprava na ochranu práv vyplývajících z členství v bytovém družstvu a z nájmu družstevního bytu zakládá nájemci právo na vyklizení bytu tím, kdo jej užívá bez právního důvodu, účastník neplatné smlouvy uzavřené dle §230 obch. zák., jenž druhé straně poskytl peněžité plnění, tím, že družstevní byt vyklidí a předá jej nikoliv účastníku smlouvy, nýbrž přímo členu bytového družstva a nájemci družstevního bytu, splní povinnost byt vyklidit a vyklizený jej předat vlastně za druhého účastníka smlouvy, který by totiž po vzájemném vrácení plnění z neplatné smlouvy byl taktéž povinen družstevní byt nájemci a členu družstva vydat (vyklidit jej a vyklizený mu předat). Účastník neplatné dohody (smlouvy) uzavřené podle §230 obch. zák., který druhé smluvní straně poskytl peněžité plnění (smluvní cenu, odstupné) tak současně splní i svoji povinnost vyplývající mu ze synallagmatického závazku vůči druhému účastníkovi smlouvy (srov. též Cpj 41/87, publikované pod č. 4, ročník 1988 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Jestliže odvolací soud v posuzovaném případě dovodil, že žalobce má z neplatné smlouvy ze dne 22. 11. 2000 o převodu členských a nájemních práv k předmětnému bytu právo na vrácení poskytnutého peněžitého plnění na svém smluvním partnerovi (V. G.), jde o názor správný, s nímž se dovolací soud ztotožňuje.
Dovolatel dovozuje, že mu vznikla majetková újma, spočívající v ceně (úplatě, odstupném) za převod členských a nájemních práv k předmětnému družstevnímu bytu, jíž zaplatil V. G., aniž tato práva nabyl, přičemž tuto majetkovou újmu mu měl způsobit žalovaný tím, že porušil svoji právní povinnost evidovat nabyvatele (A. K.) z dohody o převodu členských a nájemních práv a povinností jako členku družstva a na její požádání jí vystavit nájemní smlouvu a evidenční list bytu, a namísto toho evidoval jako člena družstva V. G., který jím nebyl, a s nímž žalobce uzavřel nájemní smlouvu.
Podle §420 odst. 1 obč. zák. každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti. Podle odst. 3 tohoto ustanovení odpovědnosti se zprostí ten, kdo prokáže, že škodu nezavinil.
Dovolací soud se ztotožňuje s názorem odvolacího soudu, že porušení právní povinnosti žalovaného - spočívající v tom, že na základě dohody o převodu členských a nájemních práv a povinností uzavřené mezi V. D. a A. K. neevidovalo nabyvatelku z této smlouvy A. K. jako členku družstva, nevystavilo jí na její požádání nájemní smlouvu a evidenční list bytu, a jako člena družstva evidoval V. G., kterému vystavil nájemní smlouvu - nebylo příčinou majetkové újmy žalobce, spočívající v tom, že V. G. předal částku 1,450.000,- Kč; právním důvodem tohoto plnění byla dohoda uzavřená mezi žalobcem a V. G. ze dne 22. 11. 2000 o převodu členských a nájemních práv a povinností k předmětnému bytu a o vzájemném finančním vypořádání. Není-li dán vztah příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním žalovaného a tvrzenou majetkovou újmou, odpovědnost za škodu podle §420 obč. zák. nenastává.
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu je věcně správné a dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. tudíž nebyl naplněn; Nejvyšší soud ČR proto dovolání žalobce podle §243b odst. 2 věta první o. s. ř. zamítl.
Vzhledem k tomu, že dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení, mající povahu usnesení (§167 odst. 1 o. s. ř.), občanský soudní řád v ust. §236 - 239 o. s. ř. nepřipouští, bylo dovolání žalobce, pokud směřuje proti tomuto výroku, odmítnuto [§243b odst. 5, §218 písm. c) o. s. ř.].
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaný má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní pomoci (vyjádření k dovolání) v částce 27.270,- Kč (odměna z částky určené podle §2 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., vyčíslená podle §10 odst. 3, §3 odst. 1 bod 6 snížená na polovinu podle §18 odst. 1 vyhlášky) a náhrady hotových výdajů podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v částce 75,- Kč.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17.února 2005
JUDr. Olga Puškinová,v.r.
předsedkyně senátu