ECLI:CZ:NS:2003:25.CDO.1190.2001.1
sp. zn. 25 Cdo 1190/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně Z. K. proti žalovanému J. S., o 38.800,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 7 C 337/95, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. listopadu 2000, č. j. 11 Co 306/2000 - 108, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala vůči žalovanému zaplacení částky 38.800,- Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že dne 12. 8. 1995 jí vznikla škoda na jejím automobilu zn. Fiat Panda 750 L, kterou způsobil při dopravní nehodě žalovaný, jemuž žalobkyně auto půjčila. Žalovaný sice nechal auto částečně opravit, aby bylo schopné jízdy, avšak tato oprava byla nedostatečná, takže žalobkyně požadovala úhradu zbývající škody stanovené znaleckým posudkem znalce J. P. ve výši 36.800,- Kč a dále náklady na vyhotovení tohoto posudku ve výši 2.000,- Kč.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 25. 2. 1998, č. j. 7 C 337/95 - 41, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 27.100,- Kč s příslušenstvím, řízení ohledně částky 11.700,- Kč a úroků z prodlení zastavil a rozhodl o náhradě nákladů ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Soud prvního stupně dovodil odpovědnost žalovaného za škodu podle ust. §415 a §420 obč. zák. a při určení její výše (§442 obč. zák.) vycházel ze znaleckého posudku znalce Ing. N., vyžádaného v řízení, podle kterého by žalobkyně na uvedení vozidla do původního stavu musela vynaložit částku 27.100,- Kč. I když z posudku vyplývá, že žalobkyně automobil v mezidobí prodala, byla kupní cena podle názoru obvodního soudu nepochybně snížena o částku, která odpovídá částce žalované.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze usnesením ze dne 30. 11. 1998, č. j. 23 Co 503/98 - 57, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zastavení řízení ohledně částky 11.700,- Kč a příslušenství potvrdil a ve vyhovujícím výroku ohledně částky 27.100,- Kč s příslušenstvím a ve výrocích o nákladech řízení jej zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Soudu prvního stupně vytkl, že si neujasnil právní povahu uplatněného nároku, který je třeba posuzovat podle ust. §442 odst. 2, věta druhá obč. zák., a uložil mu provést další dokazování ke zjištění výše škody, kterou měl žalovaný způsobit žalobkyni tím, že vozidlo neuvedl v předešlý stav s přihlédnutím k tomu, zda a jaké náklady žalobkyně sama vynaložila na to, aby vozidlo uvedla v předešlý stav.
V průběhu dalšího řízení žalobkyně změnila svá skutková tvrzení uvedená v žalobě tak, že „předmětné vozidlo v mezidobí prodala za částku 45.000,- Kč a že požadovaná částka 27.1000,- Kč představuje škodu, která jí vznikla při prodeji vozidla, když pokud by po nehodě bylo vozidlo žalovaným opraveno řádně, bylo by prodejné za vyšší částku“.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 1. 12. 1999, č. j. 7 C 337/95 - 81, poté, co usnesením ze dne 21. 5. 1999, č. j. 7 C 337/95 - 61, připustil změnu žalobního návrhu, žalobu o zaplacení 27.100,- Kč s příslušenstvím zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Vycházel ze zjištění, že žalobkyně dne 11. 8. 1995 půjčila žalovanému svůj osobní vůz uvedené značky, s nímž žalovaný dne 12. 8. 1995 havaroval, auto nechal opravit za 10.367,20 Kč a dále zaplatil za čelní sklo, za výfuk a těsnění. Žalobkyně tuto opravu považovala za nedostatečnou, neboť vůz nebyl po poškození uveden do původního stavu, avšak sama jej dále opravit nedala, od žalovaného jej převzala a používala jej do 3. 3. 1997, kdy auto prodala za 45.000,- Kč. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně neprokázala, že v den prodeje předmětného vozidla „by měla kupce, který by byl ochoten za něj zaplatit kupní cenu o předmětnou částku vyšší“. Navíc dohodnutá kupní cena byla cenou smluvní, neboť žalobkyně auto prodala manželu své sestry, a kromě toho není z kupní smlouvy patrno, zda kupní cena odpovídala technickému stavu vozidla.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 11. 2000, č. j. 11 Co 306/2000 - 108, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení a zamítl návrh žalobkyně na připuštění dovolání. Při rozhodování o věci samé vycházel odvolací soud ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho závěrem, že žalobkyně z hlediska ust. §442 odst. 1 věta druhá obč. zák. v řízení neunesla důkazní břemeno (§120 odst. 1 o.s.ř.), neboť neprokázala, že v době prodeje vozidla by jej prodala za cenu vyšší, než byla kupní cena. Navíc by žalobkyně musela prokázat existenci příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním žalovaného a požadovaným ušlým ziskem „vzhledem k tomu, že od doby, kdy k protiprávnímu jednání žalovaného došlo, a prodejem vozidla, uplynuly zhruba dva roky, po které vůz užívala“. Návrhu na připuštění dovolání odvolací soud nevyhověl s odůvodněním, že jeho rozhodnutí nemá po právní stránce zásadní význam.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. §239 odst. 2 o.s.ř. a podává je z důvodů uvedených v §241 odst. 3 písm. b/, c/ a d/ o.s.ř. V dovolání velmi podrobně rekapituluje sled událostí od okamžiku, kdy žalobkyně žalovanému auto půjčila, až do vydání rozhodnutí odvolacího soudu. Tomuto soudu vytýká, že rozhodoval na základě nesprávných skutkových zjištění, která učinil soud prvního stupně, že při hodnocení důkazů se nezabýval logickými rozpory, které z provedeného dokazování vyplynuly a které byly příčinou nesprávného rozhodnutí soudu prvního stupně, že nepřihlédl k vadě řízení spočívající v tom, že před soudem prvního stupně nebyly provedeny navržené důkazy, a z toho dovozuje nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem; kromě toho poukazuje i na zřejmé nesprávnosti uvedené v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu. Dále namítá, že městský soud se nezabýval otázkou, zda autoklempířství, které opravu auta provedlo, bylo schopno a oprávněno provést kvalifikovanou opravu vozidla v nutném rozsahu, tj. takovou, kterou by bylo možno považovat za uvedení auta do původního stavu. Za nesprávný považuje závěr odvolacího soudu, že žalobkyně neprokázala, že „měla kupce, který by v době prodeje byl ochoten dát vyšší částku, než za kterou bylo vozidlo dne 3. 3. 1997 prodáno“, neboť právě kupujícímu K. J. byl znám stav vozidla před poškozením, po poškození i po částečné opravě. Rovněž tak žalobkyně prokázala příčinnou souvislost mezi vznikem škody (následně i ušlým ziskem) a jednáním žalovaného, a to zejména svojí výpovědí, výpovědí slyšených svědků i vyžádaným znaleckým posudkem. Kromě toho soudu prvního stupně předložila i znalecký posudek znalce J. P., který si nechala vypracovat před zahájením řízení. Poukazuje též na ustálenou judikaturu, „podle které je možné i to, že škůdce uhradí rozdíl mezi dílče odstraněnou škodou a uvedením do původního stavu“. Dovolatelka je přesvědčena o tom, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, jmenovitě z hlediska stanovení rozdílu mezi hodnotami skutečně provedené částečné náhrady škody a hodnotou vozidla před poškozením, a dále v posouzení příčinné souvislosti mezi jednáním žalovaného „ve vazbě na ušlý zisk (když případné používání vozidla žalobkyní v době od 5. 9. 1995 do 3. 3. 1997 nemohlo mít vliv na stav vozidla dotčený havárií a neuvedením do původního stavu)“. Navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby mu věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém písemném vyjádření k dovolání navrhl, aby bylo pro nepřípustnost odmítnuto, neboť rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení části dvanácté hlavy I bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1.1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po přezkoumání věci (§242 o.s.ř.) dospěl k závěru, že dovolání v dané věci směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu je přípustné, jestliže rozhodnutí trpí vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř.
Dovolání je též přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), nebo jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak, než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil ( §238 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.).
Podle §239 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud vyslovil ve výroku svého rozsudku, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu.
Podle §239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví-li odvolací soudu návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
V posuzovaném případě však přípustnost dovolání nezakládá ust. §238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. ani ust. §238 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., neboť poté, kdy byl původní rozsudek soudu prvního stupně usnesením odvolacího soudu ohledně částky 27.100,- Kč a ve výrocích o nákladech řízení zrušen a věc mu byla v tomto rozsahu vrácena k dalšímu řízení, změnila žalobkyně se souhlasem soudu žalobu a domáhala se sice zaplacení totožné částky, avšak na základě jiných skutkových tvrzení, než jaká uvedla v žalobě, takže právní názor vyslovený ve zrušovacím usnesení odvolacího soudu se vztahoval k jinému nároku. Podle §239 odst. 1 o.s.ř. není dovolání přípustné též, neboť návrh na vyslovení přípustnosti dovolání byl odvolacím soudem zamítnut.
V dané věci - kromě důvodů podle §237 odst. 1 o.s.ř. - lze přípustnost dovolání posuzovat toliko podle §239 odst. 2 o.s.ř., neboť žalobkyně podala návrh odvolacímu soudu na vyslovení přípustnosti dovolání, jemuž nebylo vyhověno, a proti rozsudku odvolacího soudu podala včas dovolání.
Předpokladem přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. je závěr dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí, popř. některá z právních otázek v něm řešených, jež jsou napadeny dovoláním, má po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání podle §239 odst.2 o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu pro právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. O nesprávné právní posouzení věci či určité právní otázky ( §241 odst. 3 písm.d/ o.s.ř.) se jedná v případě, že dovolatel namítá, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil. Pokud je však namítáno, že soud při hodnocení důkazů dostatečně nevzal v úvahu skutečnosti, které vyšly v řízení najevo, anebo pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, nejde o námitku nesprávného řešení otázky právní, nýbrž o námitku týkající se hodnocení provedených důkazů při zjišťování skutkového stavu věci.
O rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde nejen tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam (tedy nejde o posouzení takové právní otázky, které pro rozhodnutí soudu nebylo určující). Rozhodnutí odvolacího soudu musí současně mít po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (mající ale obecný dopad na případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy při svém rozhodování řeší takovou otázku rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené judikatuře), nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 1997 sp. zn. 2 Cdon 1339/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 13, ročník 1997, pod číslem 101).
Je-li dovolání podáno z důvodu nesprávného právního posouzení jiné než zásadní právní otázky, není dovolání přípustné a totéž samozřejmě platí i v případě, že dovolatel nebrojí proti řešení otázky právní, nýbrž skutkové. Dovolání, jehož přípustnost je dovozována podle §239 odst. 2 o.s.ř., nelze totiž podat z jiného důvodu, než je nesprávné právní posouzení věci ( §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř.).
Žalobkyně v projednávané věci navrhla v odvolacím řízení připuštění dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu k řešení otázky, „zda žalovaný je povinen nahradit (zaplatit) škodu žalobkyně na vozidle v rozdílu, který byl stanoven znaleckým posudkem“. Takto formulovanou otázkou tudíž dovolatelka napadá všechny právní závěry odvolacího soudu o nedůvodnosti uplatněného nároku na náhradu ušlého zisku.
Podle ust. §442 odst. 1 obč. zák. se hradí skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo (ušlý zisk). Podle odst. 2 tohoto ustanovení škoda se hradí v penězích; požádá-li však o to poškozený a je-li to možné a účelné, hradí se škoda uvedením do předešlého stavu.
Skutečná škoda znamená zmenšení majetku poškozeného oproti stavu před škodnou událostí a reprezentuje majetkové hodnoty, které bylo nutno vynaložit, aby došlo k uvedení věci do předešlého stavu. Za ušlý zisk se považuje újma spočívající v tom, že u poškozeného nedojde v důsledku škodné události ke zvětšení, případně k rozmnožení majetkových hodnot, ač se to dalo očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí, nebýt škodné události. Škodu i její rozsah musí prokazovat poškozený (§420 odst. 1 obč. zák.).
Podle §443 obč. zák. se při určení výše škody na věci vychází z ceny v době poškození.
Vyjadřuje-li se škoda na věci srovnáním majetkového stavu poškozeného před a po poškození, pak i rozsah náhrady v penězích musí zohledňovat výši prostředků (vyjádřenou v penězích) nutnou k obnovení původního majetkového stavu. U škody vzniklé na věci použité a částečně opotřebované pak musí být přihlédnuto k obecné ceně věci v době poškození a k rozsahu poškození, přičemž od částky vyjadřující náklady na opravu věci musí být odečtena částka odpovídající zhodnocení věci její opravou oproti původnímu stavu. Výši skutečné škody však nelze činit závislou na tom, zda poškozený věc někomu daruje, prodá nebo vymění a za jakou cenu (protihodnotu), neboť tyto okolnosti jsou nahodilé a bez souvislosti s příčinou vzniku škody (srov. R 25/1990 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Předpokladem úspěšného uplatnění nároku na náhradu škody na věci je kromě splnění dalších předpokladů odpovědnosti za škodu prokázání vzniku škody na věci a její rozsah. Pokud však poškozený uplatní nárok na náhradu ušlého zisku, není předpokladem úspěšnosti takového nároku prokázání výše škody na věci v době poškození (která v daném případě byla určena znaleckým posudkem soudem určeného znalce Ing. N. ve výši 27.100,- Kč, z nějž také žalobkyně svůj nárok dovozuje) podle uvedených zásad, nýbrž tvrzení a prokázání těch skutkových okolností, z nichž lze spolehlivě usuzovat na to, že - nebýt škodné události, mohl by se stav majetku poškozeného s ohledem na pravidelný běh věci zvýšit, resp. rozmnožit.
V dané věci nelze tedy dovodit, že by rozhodnutí odvolacího soudu vycházelo z nesprávného výkladu ust. §442 odst. 1 věta druhá obč. zák. o tom, co je ušlý zisk, nýbrž vychází ze skutkového závěru, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno, neboť vznik ušlého zisku (tedy, že tvrzený prodej auta za kupní cenu vyšší o částku 27.100,- Kč v den jeho prodeje byl reálný, že existoval vážný zájemce, resp. kupec, jenž by auto za tuto částku koupil, nebýt jeho poškození a nedostatečné opravy), neprokázala. Správný je i názor městského soudu, že odpovědnost žalovaného za škodu (ušlý zisk) by byla dána jen v případě, pokud by bylo prokázáno, že k jejímu vzniku došlo v příčinné souvislosti s porušením právní povinnosti ze strany žalovaného.
Dovolacímu soudu předložená právní otázka tak nezakládá důvod pro závěr, že rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, neboť jeho právní názor na výklad ust. §442 odst. 1 věta druhá obč. zák. je plně v souladu se zákonem i s ustálenou judikaturou.
Ostatní námitky dovolatelky se netýkají právního posouzení věci. Pokud je totiž dovolání odůvodněno tím, že je nesprávný závěr soudu, že skutková tvrzení dovolatele nebyla v řízení prokázána, že rozhodoval na základě nesprávných skutkových zjištění, že se při hodnocení důkazů nezabýval logickými rozpory, které z provedeného dokazování vyplynuly, že měl vzít v úvahu určitou skutečnost za prokázanou a že nezjistil skutečnosti, které z provedených důkazů vyplynuly, jedná se o námitky týkající se zjištění skutkového stavu věci, tedy o dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř.
Protože z obsahu nevyplývá (a dovolatelka ani netvrdí), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v ust. §237 odst. 1 o.s.ř., je nepochybné, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud proto podle ustanovení §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. dovolání žalované odmítl, aniž se zabýval tzv. jinými vadami řízení (§241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř.), k nimž může přihlédnout pouze tehdy, jestliže dovolatelem bylo podáno přípustné dovolání.
Dovolatelka z procesního hlediska zavinila, že dovolání bylo odmítnuto, takže žalovanému vzniklo ve smyslu ustanovení §146 odst. 2, věty první (per analogiam), §224 odst. 1 a §243b odst. 4 o. s. ř. právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení.
Náklady žalovaného sestávají z odměny ve výši jednoho úkonu právní služby (vyjádření k dovolání). V intencích §3 odst. 1 bodu 5. a odst. 3 a §16 odst. 2 vyhlášky se další úvahy o sazbě odměny podle shora cit. ustanovení v dané věci odvíjejí od částky 8.565,- Kč, přičemž výše odměny pak činí 2.149,- Kč (§10 odst. 3, §14 odst. 1, §15, §18 odst. 1, věty první, vyhl. č. 484/2000 Sb.). Vedle odměny přísluší zástupci žalovaného též náhrada hotových výdajů ve výši 75,-Kč. Konečnou částku 2.216,-Kč tedy soud žalovanému také přiznal.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. ledna 2003
JUDr. Olga Puškinová,v.r.
předsedkyně senátu