ECLI:CZ:NS:2011:25.CDO.121.2010.1
sp. zn. 25 Cdo 121/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci žalobce města Ústí nad Labem , se sídlem úřadu v Ústí nad Labem, Velká Hradební 8, zastoupeného JUDr. Ing. Alexejem Brachem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, W. Churchilla 1368/4, proti žalovanému JUDr. F. G. , zastoupenému JUDr. Lubošem Hendrychem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Vaníčkova 1, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 11 C 335/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 2. 2009, č.j. 12 Co 819/2007-148, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 52.140,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Ing. Alexeje Bracha, advokáta se sídlem v Ústí nad Labem, W. Churchilla 1368/4.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal náhrady škody, která mu měla vzniknout tím, že žalovaný advokát, který jej zastupoval ve sporech proti společnosti CZECH NORTH, s.r.o., nepostupoval správně při poskytování právních služeb, a způsobil tak promlčení práva žalobce na odstoupení od kupní smlouvy uzavřené dne 7. 10. 1994 mezi žalobcem a uvedenou společností, jakož i promlčení práva žalobce na zaplacení zbytku kupní ceny podle téže smlouvy.
Okresní soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 24. 4. 2007, č.j. 11 C 335/2004-126, zamítl žalobu, kterou se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení částky 2.450.000,- Kč s úrokem z prodlení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že dne 7. 10. 1994 byla mezi žalobcem jako prodávajícím a společností CZECH NORTH, s.r.o., (dále jen „společnost“) jako kupující uzavřena kupní smlouva o prodeji nemovitostí. Kupní cena ve výši 5.100.000,- Kč byla splatná do třiceti dnů ode dne doručení rozhodnutí o povolení vkladu vlastnického práva a kupující společnost v uvedené lhůtě uhradila z kupní ceny pouze 200.000,- Kč. Dne 23. 8. 1996 sepsal žalovaný, na základě žádosti vedoucí odboru správy majetku žalobce, dopis adresovaný společnosti, že rada města rozhodla o odstoupení od kupní smlouvy, a vyzval společnost k součinnosti při zpětném převodu nemovitostí. Dne 19. 3. 1997 udělil žalobce žalovanému plnou moc k zastupování ve sporu o odstoupení od předmětné kupní smlouvy z důvodu nezaplacení kupní ceny. Dne 24. 3. 1997 podal žalovaný jako zástupce žalobce u soudu žalobu o uložení povinnosti společnosti uzavřít dohodu o zpětném převodu nemovitostí. Okresní soud v Ústí nad Labem této žalobě v řízení vedeném pod sp. zn. 9 C 68/97 vyhověl, k odvolání společnosti odvolací soud po připuštění změny žaloby určil, že žalobce je vlastníkem prodaných nemovitostí. Následně po zrušení tohoto rozsudku odvolacího soudu soudem dovolacím zaslal žalovaný žalobci dopis datovaný dnem 11. 1. 2001, v němž žalobce upozornil, že z formálního hlediska nebyl úkon odstoupení od smlouvy podle jeho názoru jasný a srozumitelný, když kupující společnosti byl pouze sdělen obsah usnesení rady. Žalobce dne 12. 2. 2001 vypověděl plnou moc žalovanému, dne 7. 3. 2001 odstoupil od kupní smlouvy a dne 18. 9. 2001 byla žaloba o určení vlastnictví zamítnuta s ohledem na vznesenou námitku promlčení práva na odstoupení od smlouvy. Již dne 31. 3. 1998 žalobce udělil žalovanému plnou moc k zastupování ve sporu proti společnosti o zaplacení kupní ceny, žalovaný za žalobce podal proti společnosti u Okresního soudu v Ústí nad Labem dne 29. 4. 1998 žalobu na zaplacení kupní ceny ve výši 4.900.000,- Kč; v tomto řízení byla zástupcem společnosti vznesena při jednání soudu dne 13. 5. 2003 námitka promlčení a řízení bylo na základě zpětvzetí žaloby pravomocně zastaveno. Okresní soud uzavřel, že právo na náhradu škody je promlčeno, neboť žalobce se dozvěděl o vzniku škody dne 11. 9. 2001, kdy společnost v řízení o určení vlastnictví nemovitostí, jež byly předmětem kupní smlouvy, vznesla námitku promlčení práva na odstoupení od kupní smlouvy, žalobci proto uplynula marně dvouletá subjektivní promlčecí doba dne 11. 9. 2003, přičemž žaloba byla podána 7. 7. 2004. Ve vztahu k odpovědnosti žalovaného za škodu vzniklou žalobci tím, že mu společnost nezaplatila celou kupní cenu, okresní soud uzavřel, že není dána příčinná souvislost mezi vznikem škody a jednáním žalovaného, neboť kupní cena byla splatná 16. 12. 1994 a žalobce udělil žalovanému plnou moc k zastupování ve sporu o zaplacení kupní ceny až 31. 3. 1998, tedy v době, kdy již promlčecí doba uplynula.
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 27. 2. 2009, č.j. 12 Co 819/2007-148, změnil rozsudek okresního soudu tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 2.450.000,- Kč s 3% úrokem od 26. 5. 2005 do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud dospěl k závěru, že nárok na náhradu škody proti žalovanému byl žalobcem uplatněn včas. Škoda totiž žalobci nevznikla a žalobce se o ní nedozvěděl již v okamžiku, kdy společnost vznesla námitku promlčení práva na odstoupení od kupní smlouvy, nýbrž teprve v okamžiku, kdy společnost vznesla námitku promlčení nároku na zaplacení nedoplatku kupní ceny, tj. dne 13. 5. 2003, odkdy započala běžet dvouletá subjektivní promlčecí doba. Odvolací soud, na rozdíl od soudu prvního stupně, dovodil příčinnou souvislost mezi protiprávním jednáním žalovaného a vznikem škody na straně žalobce, když řádně a včas jménem žalobce neodstoupil od kupní smlouvy. Pochybení žalovaného mělo totiž za následek, že žalobce ve sporu o určení vlastnictví nemovitosti prohrál, a protože v mezidobí marně uplynula i lhůta k uplatnění žalobcova nároku na zaplacení kupní ceny, nemohl se žalobce ani v řízení o zaplacení kupní ceny v důsledku námitky promlčení domoci plnění, které mu podle kupní smlouvy náleželo. Odvolací soud shledal v jednání žalovaného hlavní a bezprostřední příčinu vzniku škody, neboť bez tohoto pochybení by žalobce byl ve sporu proti obchodní společnosti o určení vlastnictví úspěšný. Žalobce tvrdil a prokazoval škodu ve výši 4.900.000,- Kč, v žalobě však uplatnil nárok na její náhradu jen z jedné poloviny a v tomto rozsahu ji také odvolací soud žalobci přiznal.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a uplatňuje dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř. Odvolací soud podle dovolatele postupoval v rozporu s ustanovením §213 odst. 2 o. s. ř., když změnil rozsudek soudu prvního stupně, aniž by zopakoval či doplnil dokazování, a na základě totožného skutkového stavu dospěl k opačnému závěru o příčinné souvislosti mezi jednáním dovolatele a vznikem škody, odlišně také posoudil otázku promlčení. Dovolatel vytýkal odvolacímu soudu nesprávnost právního posouzení věci jako celku, zejména směšování sporu o určení vlastnictví a sporu o zaplacení ceny nemovitostí. Nesouhlasil též s posouzením otázky řádného výkonu advokacie a liberačního důvodu podle ustanovení §24 odst. 2 zákona o advokacii. Zdůraznil, že odstoupení od smlouvy provedl ještě před převzetím zastoupení sám žalobce, z toho vyšly i soudy všech stupňů ve věci rozhodující a výhrady Nejvyššího soudu obsažené v jeho zrušujícím rozsudku směřovaly k prokázání dojití projevu vůle žalobce odstoupit od smlouvy společnosti, nikoli k pochybnostem o existenci odstoupení jako takového. Tvrdil, že při výkonu advokacie postupoval plně v dohodě s žalobcem a náležitě hájil jeho zájmy. Dovolatel má za to, že při poskytování právních služeb advokátem obci jde o zabezpečování veřejných potřeb ve smyslu §261 odst. 2 obch. zák., a proto právní vztah mezi žalobcem a žalovaným měl být posouzen podle ustanovení zákoníku obchodního a nikoli občanského, jak to učinil odvolací soud. Z tohoto důvodu se domnívá, že řízení bylo též postiženo vadou, spočívající v nesprávném obsazení odvolacího soudu z hlediska jeho rozvrhu práce, jenž rozhodování ve věcech obchodních svěřuje jinému senátu. Navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání vyvracel veškeré námitky dovolatele, ztotožnil se s rozsudkem odvolacího soudu a navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl a přiznal žalobci náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu §241 o. s. ř. Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu byl vydán 27. 2. 2009, postupoval dovolací soud podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 – srov. čl. II, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony).
Přípustnost dovolání v dané věci vyplývá z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť dovolání směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Je-li dovolání přípustné, Nejvyšší soud i z úřední povinnosti zkoumá, zda řízení není postiženo vadami uvedenými v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i jinými vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o. s. ř.).
V tomto ohledu dovolatel namítá, že řízení před soudem odvolacím bylo zatíženo vadou spočívající v tom, že odvolací soud vycházel z jiného skutkového základu než soud prvního stupně, aniž by postupoval podle ustanovení §213 odst. 2 o. s. ř. Tato námitka důvodná není, neboť odvolací soud vycházel ze shodných zjištění, jako soud prvního stupně, která pouze odlišně posoudil po právní stránce. Nejde ani o překvapivé rozhodnutí ve smyslu judikatury ústavního soudu, neboť nedošlo k potvrzení rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem z jiných (účastníky nepředvídatelných) důvodů ani ke změně rozsudku soudu prvního stupně, aniž by se účastníci měli možnost vyjádřit k novým skutkovým zjištěním či k odvolacím soudem „jinak nastavenému meritu věci“, jak namítá dovolatel.
Dovolatel dále namítá, že věc projednával odvolací soud v nesprávném obsazení, neboť šlo o věc obchodní. Dovolací soud však nesdílí názor dovolatele, že při poskytování právních služeb advokátem obci jde o zabezpečování veřejných potřeb ve smyslu §261 odst. 2 obch. zák. Podle odborné literatury za veřejné potřeby lze považovat potřeby celostátní nebo potřeby určitého územního celku, popřípadě potřeby určitého věcného celku, zajišťované státem (státními nepodnikatelskými organizacemi) nebo samostatnými územními celky; obchodní závazkové vztahy této skupiny budou zpravidla vznikat na základě smluv uzavíraných podle zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách (srov. Plíva, S. Obchodní závazkové vztahy, Praha ASPI, 1. vydání, 2006, s. 22, 2. vydání, 2009 s. 24). Právní vztah mezi advokátem a obcí, jíž poskytuje právní služby, se netýká bez dalšího zabezpečování veřejných služeb. Součástí skutkových zjištění soudů obou stupňů pak není nic, co by takovou povahu uvedeného vztahu dokládalo. Tím méně lze za vztah týkající se zabezpečování veřejných potřeb považovat závazkový vztah mezi žalobcem a žalovaným vzniklý z odpovědnosti za škodu způsobenou výkonem advokacie. Z těchto důvodů neobstojí ani námitka nesprávného posouzení věci z hlediska hmotného práva, když navíc odpovědnost žalovaného za náhradu škody je posuzována především podle speciální úpravy obsažené v §24 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii.
Dovolací soud neshledal opodstatněnou ani výtku dovolatele, že napadený rozsudek vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu §241a odst. 3 o.s.ř. pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly v řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly v řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až 135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného (případně i procesního) práva. Dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiné skutkové zjištění apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Výhrady, které dovolatel podřazuje dovolacímu důvodu dle §241a odst. 3 o. s. ř., ve skutečnosti tento důvod – jak byl shora obsahově vymezen – nenaplňují. Zčásti tyto výhrady spočívají v kritice právního posouzení věci (pokud je jimi vytýkáno, které skutečnosti považoval odvolací soud za významné pro rozhodnutí a co všechno měl „zkoumat“), zčásti jsou jen předestřením vlastního hodnocení provedeného dokazování, zčásti pak dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že se nezabýval okolnostmi, které nebyly pro posouzení věci podstatné (např. zda žalobce o podání žaloby o zaplacení stál, proč, jak a zda sám či s doporučením žalovaného obchodoval s pohledávkou z titulu nezaplacené kupní ceny za nemovitosti, že škodu začal uplatňovat až po povolebních personálních změnách na straně žalobce a změně advokáta v předchozím sporu) nebo nebyly v řízení (v mezích pravidel neúplné apelace) zjištěny, popřípadě ani tvrzeny (zda žalobce se žalovaným spolupracoval a jak, proč usiloval primárně o obnovení vlastnictví k nemovitosti). V této souvislosti lze pro stručnost odkázat na vyjádření žalobce k dovolání, v němž je pod bodem 4) podrobně reagováno na jednotlivé námitky dovolatele a s jehož argumenty se dovolací soud v zásadě ztotožňuje.
Důvodné nejsou ani námitky vůči závěru o promlčení uplatněného nároku na náhradu škody. Odvolací soud správně dovodil, že v okamžiku, kdy kupující společnost vznesla námitku promlčení práva odstoupit od kupní smlouvy, žalobci ještě žádná škoda nevznikla, neboť neúspěchem ve sporu o určení vlastnictví nemovitosti z majetkové podstaty žalobce nic neušlo, kupní smlouva zůstala nadále v platnosti a žalobci zůstalo zachováno právo na zaplacení kupní ceny kupujícím. Teprve okamžikem, kdy se žalobci nedostalo kupní ceny (přesněji řečeno, kdy se stalo nepochybným, že pohledávka za kupujícím je nevymahatelná – srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2008, sp. zn. 21 Cdo 480/2007 , publikovaný pod č. 77/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek ) došlo v majetkové sféře žalobce k újmě, neboť neobdržel sjednané protiplnění za prodané nemovitosti, jež by bylo – nebýt vadného poskytnutí právní služby žalovaným – možno očekávat). Ke vzniku škody i k nabytí vědomosti o tom, že škoda vznikla a kdo za ni odpovídá, došlo až když kupující společnost v řízení o zaplacení zbytku kupní ceny namítla při jednání dne 13. 5. 2005 promlčení. Od tohoto dne odvíjel odvolací soud dvouletou subjektivní dobu dle §106 odst. 1 obč. zák. a dovodil, že byla-li žaloba podána dne 7. 7. 2004, byl nárok na náhradu škody uplatněn včas. Uvedené závěry jsou v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, např. s právním názorem obsaženým v rozsudku ze dne 11. 3. 2009, sp. zn. 25 Cdo 948/2007 (uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 6878), v němž dovolací soud uvedl, že ve sporu o náhradu škody způsobené výkonem advokacie je pro posouzení okamžiku, kdy se pohledávka za obligačním dlužníkem stala nevymahatelnou, rozhodující vznesení námitky promlčení ze strany dlužníka, nikoliv právní moc rozsudku vydaného v řízení, v němž byla námitka vznesena. Rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu ani s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 860/2002, na nějž odkazuje dovolatel.
Dovolateli nelze přisvědčit, ani pokud vytýká odvolacímu soudu nesprávné posouzení předpokladů odpovědnosti za škodu, a to především otázky příčinné souvislosti mezi výkonem advokacie žalovaným a vznikem škody. Jestliže se v řízení o náhradu škody zjišťuje, zda pochybení advokáta a vzniklá škoda na straně poškozeného jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku, je otázka existence příčinné souvislosti otázkou skutkovou; právní posouzení příčinné souvislosti spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3334/2006).
V projednávané věci škoda spočívá v tom, že se žalobci nedostalo plnění celé sjednané kupní ceny podle kupní smlouvy o prodeji nemovitosti. Odvolací soud dospěl k závěru, že povinností žalovaného bylo včas a řádně jménem žalobce odstoupit od kupní smlouvy, popř. žalobci sdělit, aby takový úkon učinil sám, a současně s tím mu osvětlit, jak takový hmotněprávní úkon má učinit, aby zamýšlené právní účinky vskutku vyvolal. Tím že žalovaný takto nepostupoval, porušil své povinnosti advokáta, což bylo hlavní a bezprostřední příčinou vzniku škody.
Uvedené právní závěry odvolacího soudu nejsou dovolací námitky způsobilé vyvrátit. Dovolatel měl možnost se k věci vyjádřit a této možnosti také hojně využil. Odvolací soud své skutkové a právní závěry podrobně a přesvědčivě vyložil a námitka, že se „nezabýval rozborem právní stránky věci“, je tedy zjevně neopodstatněná.
Ač to v odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku není výslovně uvedeno, nepochybně z něj vyplývá, že odvolací soud neshledal na straně žalovaného žádné okolnosti, jež by byly způsobilé žalovaného odpovědnosti za škodu zprostit ve smyslu §24 odst. 2 zákona č. 85/1996 Sb., tj. že by prokázal, že škodě nemohlo být zabráněno ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze na něm požadovat. Dovolateli lze přisvědčit, pokud uvádí, že vynaložením veškerého úsilí, které bylo možno na žalovaném požadovat, aby ke škodě na straně žalobce nedošlo, je třeba posuzovat z hlediska objektivně možné péče, kterou bylo možno k dosažení cíle vyvinout. Nelze však již souhlasit s tím, že by k naplnění uvedeného liberačního důvodu postačovalo, že žalovaný žalobce o veškerých svých úkonech informoval a žalobce nevznesl nikdy žádné výhrady nebo pochybnosti. V tomto směru odvolací soud správně zdůraznil, že povinností advokáta je chránit a prosazovat práva a oprávněné zájmy klienta, využívat důsledně všechny zákonné prostředky a v jejich rámci uplatnit v zájmu klienta vše, co podle svého přesvědčení pokládá za prospěšné (§16 odst. 1 a 2 zákona č. 85/1996 Sb.). Z povahy věci (z podstaty poskytování právních služeb) pak vyplývá, že advokát je při poskytování právních služeb klientovi povinen postupovat s náležitou odbornou péčí (srov. Buchta, Z: K odpovědnosti advokáta za škodu způsobenou z neznalosti, in Právní rozhledy č. 2/2008, s. 16; nebo Lisse, L.: Několik poznámek k ust. §3 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, a k některým ustanovením souvisejícím, Bulletin advokacie č. 11-12/2006, s. 90). To předpokládá iniciativní a samostatný přístup advokáta, poskytnutí potřebných informací klientovi, vysvětlení řešené problematiky, předestření možných variant postupu, vyhodnocení jejich výhod i rizik a vyžádání si pokynů (informovaného souhlasu) klienta v případě, že je to potřebné. Nelze se tudíž omezit na pouhé informování klienta o provedených úkonech a spokojit se s tím, že klient nevznáší žádné výhrady či pochybnosti. Liberačním důvodem není ani žalovaným opakovaně zdůrazňovaná okolnost, že ve sporu o povinnosti kupující společnosti uzavřít se žalobcem smlouvu o zpětném převodu nemovitosti, respektive o určení vlastnictví soudy obou stupňů žalobě nejprve vyhověly, jestliže posléze byl rozsudek odvolacího soudu soudem dovolacím zrušen a v dalším řízení byla žaloba pravomocně zamítnuta. Lze sice připustit, že měřítkem správnosti poskytování právních služeb advokátem nemůže být bez dalšího úspěšnost ve sporu a že na advokáta nelze klást nepřiměřené požadavky, např. aby v situaci, kdy určitá právní otázka je v právní teorii i praxi sporná, předjímal budoucí vyřešení takové otázky judikaturou vyšších soudů. Na druhé straně pouhá okolnost, že určitý postup či právní názor advokáta je v konkrétním řízení soudem prvního stupně, popřípadě i soudem odvolacím akceptován či tolerován, nevede ještě bez dalšího k závěru, že advokát vynaložil veškeré úsilí, které na něm lze požadovat, aby svému klientovi nezpůsobil škodu.
Výtka, že si odvolací soud „neobstaral náležitý skutkový podklad o tehdejší rozhodovací praxi a judikatuře soudů“ je nepřípadná již proto, že znalost judikatury je součástí znalosti práva (zásada „iura novit curia“), a nejde tedy o zjišťování skutkového stavu. Nelze souhlasit ani s námitkou, že odvolací soud „směšoval dvě záležitosti – spor o určení vlastnictví a spor o zaplacení ceny nemovitosti“. Naopak odvolací soud oba spory rozlišil a vyložil, proč pro posouzení věci je rozhodné vznesení námitky promlčení teprve v druhém z uvedených sporů. Nedůvodně dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že se nezabýval skutečností, že žalobce – v době kdy byl již zastoupen jiným zástupcem – znovu (opožděně) odstoupil od smlouvy, a tak podstatně změnil skutková tvrzení významná pro posouzení předchozího sporu, z jehož výsledku vychází škodní žalobní návrh nynější“. Odvolací soud totiž výslovně (na s. 8 rozsudku) a přiléhavě uvedl, že toto následné jednání žalobce je pro posouzení věci nerozhodné. Totéž platí o námitce, že „je přinejmenším pochybné, zda byl vůbec žalobce po odstoupení od smlouvy k postoupení pohledávky v rozsahu nezaplacené kupní ceny nadán a jakou skutečnou vůlí byly ovládány jeho právní kroky stran řešení nezaplacené ceny nemovitosti“. Na závěr o odpovědnosti žalovaného za škodu nemá bez dalšího vliv ani tvrzení, že Česká advokátní komora zaujala ke stížnosti žalobce na postup žalovaného stanovisko, že žalovaný profesně nepochybil; tímto stanoviskem soud v řízení o náhradu škody není vázán.
Protože rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný a protože nebylo zjištěno, že by byl postižen některou z vad uvedených v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) nebo v §229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, §149 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. a zavázal žalovaného, který nebyl v dovolacím řízení úspěšný, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobci vznikly v souvislosti s podáním vyjádření prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 43.150,- Kč (§2 odst. 1, §3 odst. 1 ve spojení s §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z náhrady daně z přidané hodnoty ve výši 20 % (§137 odst. 2 o. s. ř. a zákon č. 235/2004 Sb. ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí (exekuce).
V Brně dne 14. července 2011
JUDr. Robert Waltr , v. r.
předseda senátu