ECLI:CZ:NS:2004:25.CDO.1215.2001.1
sp. zn. 25 Cdo 1215/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudkyň JUDr. Marty Škárové a JUDr. Olgy Puškinové v právní věci žalobkyně M. K., zastoupené advokátkou, proti žalovanému J. K., zastoupenému advokátem, o zrušení práva společného nájmu k družstevnímu bytu a o vzájemném návrhu žalovaného na vyklizení bytu, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 31 C 385/90, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. února 2001, č. j. 15 Co 435/98-242, takto:
I. Rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně o povinnosti žalobkyně vyklidit byt do patnácti dnů od právní moci rozsudku, se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
II. Dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu ve výroku, jímž byl zrušen rozsudek soud prvního stupně ohledně návrhu na zrušení práva společného nájmu bytu, na určení, kdo bude byt jako člen družstva užívat, a na uložení povinnosti byt vyklidit, se odmítá.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala, aby soud zrušil právo společného nájmu účastníků k družstevnímu bytu č. 5 sestávajícímu ze tří pokojů, kuchyně a příslušenství, nacházejícímu se ve II. poschodí domu č. 50 na ulici B. v B. (dále též jen „byt“), s tím, že byt bude nadále užívat žalobkyně jako členka družstva, a aby soud žalovanému uložil povinnost byt vyklidit a vyklizený žalobkyni předat do 15 dnů po zajištění náhradního ubytování. Uvedla, že tento byt byl přidělen Stavebním bytovým družstvem (dále též jen („SBD“) D. oběma účastníkům společně za trvání manželství. Po rozvodu je soužití se žalovaným konfliktní, má negativní vliv na nezletilého syna svěřeného do výchovy žalobkyni a k dohodě ohledně dalšího užívání bytu mezi účastníky nedošlo.
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 18. 10. 1991, č. j. 31 C 385/90-22, rozhodl, že právo společného užívání bytu se zrušuje, byt bude nadále užívat jako členka družstva žalobkyně a právo žalovaného užívat byt zanikne dnem, ke kterému mu bude vykonatelným rozhodnutím příslušného orgánu přidělen náhradní byt nebo poskytnuto náhradní ubytování, dále soud uložil žalovanému povinnost se z bytu vystěhovat do 15 dnů poté, co mu bude vykonatelným rozhodnutím příslušného orgánu přidělen náhradní byt nebo poskytnuto náhradní ubytování, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 30. 4. 1977 manželství, které bylo ke dni 25. 9. 1990 rozvedeno. Dovodil, že účastníkům vzniklo společné členství v družstvu, neboť žalovaný sice splatil peněžní část členského podílu ve výši 17.000,- Kč ještě před uzavřením manželství, avšak písemnou smlouvu o osobním plnění na členský podíl při svépomocné výstavbě uzavřel až dne 19. 9. 1977, tedy po vzniku manželství. Podle soudu je třeba termín „splacení členského podílu“ vykládat šířeji a pouhá úhrada peněžní části členského podílu nestačí. Svépomocná výstavba totiž v souladu se stanovami SBD [čl. 14 písm. c) věta druhá Vzorových stanov stavebních bytových družstev] vyžaduje i uzavření písemné smlouvy o jiném plnění mezi členem a příslušným orgánem družstva. Skutečnost, že došlo ke společnému členství účastníků, je navíc potvrzována i v zápise o dohodě o odevzdání a převzetí předmětného bytu, stejně jako zprávami SBD D. ze dne 5. 4. 1991 a 7. 10. 1991. Protože soud zjistil, že mezi účastníky (rozvedenými manžely) nedošlo k dohodě ohledně dalšího členství a užívání bytu, k němuž vzniklo společné členství obou účastníků, s ohledem na ustanovení §177 odst. 3 obč. zák. ve znění účinném do 31. 12. 1991 rozhodl, jak je výše uvedeno.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně usnesením ze dne 16. 6. 1992, č. j. 21 Co 101/92-37, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Podle odvolacího soudu je podstatou sporu posouzení otázky, kdy vzniklo žalovanému (jako dříve jedinému členu družstva) právo na přidělení družstevního bytu do osobního užívání ve smyslu ustanovení §154 odst. 2 obč. zák. Toto právo vzniká splacením členského podílu, který je definován stanovami stavebního bytového družstva. Podle čl. 13 vzorových stanov z roku 1975 členský podíl představoval majetkovou účast člena na družstevní výstavbě a skládal se ze základního členského vkladu a z dalšího peněžního, případně jiného plnění připadajícího na byt, který byl členu přidělen. Podle čl. 14 písm. c) vzniká členu právo na přidělení bytu zaplacením splatné peněžní částky členského podílu a u svépomocné výstavby uzavřením písemné smlouvy o jiném plnění. Pro vznik práva na přidělení družstevního bytu je tedy třeba, aby byly splněny obě podmínky, zaplacení finanční částky i uzavření smlouvy o jiném plnění. V dané věci byla finanční částka členského podílu nepochybně zaplacena dne 10. 9. 1976, tedy před uzavřením manželství účastníků, nebylo však jednoznačně prokázáno, kdy došlo k uzavření smlouvy o jiném plnění (vzorové stanovy stavebních bytových družstev platné před rokem 1975 nestanovily povinnost uzavírat tyto smlouvy písemně), v tomto směru uložil odvolací soud soudu prvního stupně doplnit dokazování ve věci.
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 17. 5. 1994, č. j. 31 C 385/90-57, žalobu na zrušení práva společného nájmu bytu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Po doplnění dokazování podle pokynů odvolacího soudu dospěl k závěru, že mezi žalovaným a představenstvem družstva došlo k uzavření smlouvy o jiném plnění – dohody o věcném plnění ústní formou, a to v době, kdy členové SBD M. započali s přípravnými pracemi na výstavbě bytů, tedy nejpozději v roce 1975. Již tehdy byli jednotliví stavebníci seznámeni s tím, jaké budou jejich povinnosti, tzn. jaké finanční plnění musí poskytnout na úhradu členského podílu a kolik budou muset odpracovat osobním nebo věcným plněním. V tomto směru byla vedena evidence, přitom se však nejednalo o práce podmiňující zařazení do pořadníku. V době, kdy došlo ke sloučení SBD M. a SBD D., stanovy SBD M. nevyžadovaly pro dohodu o osobním plnění písemnou formu. Po sloučení obou družstev ke dni 31. 3. 1976 SBD D. přijalo nové stanovy, které platnost dohody o jiném plnění podmiňovaly písemnou formou, a změnila se i kritéria pro přijetí nových členů. Podle soudu je nepochybné, že na základě dokladu ze dne 26. 8. 1976 SBD D. vyzvalo žalovaného k zaplacení peněžité části členského podílu s tím, že tímto zaplacením mu vznikne nárok na přidělení bytu, a pokud žalovaný ještě dodatečně podepisoval smlouvu o osobním plnění v písemné formě, jednalo se o deklaratorní právní akt, neboť tato smlouva byla již dříve uzavřena ústní formou. Soud uzavřel, že účastníkům proto nevzniklo společné členství v družstvu, pouze po uzavření manželství dne 30. 4. 1977 vzniklo žalobkyni právo společného nájmu, které jí rozvodem manželství ke dni 25. 9. 1990 zaniklo.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně usnesením ze dne 19. 12. 1995, č. j. 21 Co 607/94-85, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Podle odvolacího soudu neměl soud prvního stupně náležitě zjištěný skutkový stav pro jednoznačný závěr, že žalovaný uzavřel smlouvu o věcném plnění nejpozději v roce 1975. Až v odvolacím řízení žalovaný popsal, kdy a jak měla být mezi ním a družstvem tato dohoda uzavřena: nabídka měla být učiněna na členské schůzi v prvním čtvrtletí roku 1975, následovalo vyvěšení seznamu osob s uvedením finančního plnění a plnění v hodinách a další seznam upřesňující rozsah prací jednak pomocných, jednak odborných. S tímto návrhem dohody žalovaný souhlasil; popsaná dohoda byla shodná s dohodou ze září 1977. Odvolací soud uložil soudu prvního stupně za účelem náležitého objasnění skutkového stavu věci vyslechnout členy příslušného orgánu družstva M., zda a kdy tímto způsobem došlo k uzavření dohody o věcném plnění.
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 24. 4. 1998, č. j. 31 C 385/90-193, žalobu zamítl a vyhověl vzájemnému návrhu žalovaného, aby žalobkyni byla uložena povinnost byt vyklidit a vyklizený žalovanému předat do 15 dnů po zajištění náhradního ubytování, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Po doplnění dokazování výslechy bývalých členů představenstva SBD M. JUDr. F. L., Ing. J. H., M. K. a L. S., jimiž byla potvrzena doba i mechanismus uzavření dohody mezi žalovaným a představenstvem SBD M., vzal soud za prokázané, že smlouva o osobním plnění byla uzavřena nejpozději v prvním čtvrtletí roku 1975 a žalovanému tedy po předchozím uzavření ústní smlouvy vzniklo právo na přidělení družstevního bytu zaplacením členského podílu dne 10. 9. 1976, tj. před uzavřením manželství, takže účastníkům nevzniklo právo společného členství v družstvu; nabytím právní moci rozsudku o rozvodu manželství dne 25. 9. 1990 zaniklo žalobkyni právo společného nájmu k bytu. Žalobkyně od té doby užívá byt bez právního důvodu a s ohledem na ustanovení §712 odst. 3 obč. zák. jí soud uložil vyklidit předmětný byt po zajištění náhradního ubytování. Neshledal přitom žádné důvody hodné zvláštního zřetele, na základě kterých by žalobkyni uložil předmětný byt vyklidit až po zajištění náhradního bytu. K přiznání jiné bytové náhrady nelze v dané věci přistoupit ani s přihlédnutím k ustanovení §3 obč. zák., neboť přidělení náhradního ubytování v souladu se zákonnými ustanoveními není v rozporu s dobrými mravy.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 21. 2. 2001, č. j. 15 Co 435/98-242, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž byl zamítnuta žaloba, zrušil a v tomto rozsahu mu věc vrátil k dalšímu řízení a ve výroku, jímž bylo vyhověno vzájemnému návrhu, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že vzájemný návrh zamítl. Podle odvolacího soudu podrobnější popis praxe v SBD M. uvedl ve své svědecké výpovědi před soudem prvního stupně pouze JUDr. F. L. a po doplnění dokazování jeho opětovným výslechem dospěl odvolací soud k závěru, že výpověď tohoto svědka neprokázala tvrzení žalovaného, že mezi ním a družstvem došlo před sňatkem účastníků k ústní dohodě o osobním plnění na členský podíl; k uzavření dohod postupem, který svědek popsal, nemohlo podle názoru soudu dojít. Jednání zástupců družstva s družstevníky totiž bylo pouze předběžné a nemohlo mít charakter závazné dohody o osobním plnění, neboť v době, kdy SBD sbíralo od družstevníků informace o profesích, které mohou nabídnout, a o počtu odpracovaných hodin, samo družstvo ještě nevědělo, které z těchto družstevníků do výstavby konkrétních bytů zahrne. K řádnému uzavření smlouvy nemohlo dojít, když ve stádiu před zahájením výstavby se účastníci ještě nemohli jednoznačně shodnout na obsahu smlouvy; ze strany družstevníků se nemohlo jednat ani o nabídku uzavření smlouvy, kterou by následně družstvo přijalo, protože nabídka družstevníků v té době nemohla být jednoznačná s ohledem na skutečnost, že nemohli vědět, zda a jak velký byt budou stavět. Své tvrzení o uzavření ústní dohody pak podle odvolacího soudu ve svých účastnických výpovědích zpochybňuje sám žalovaný, který nejdříve tvrdil, že dohoda byla uzavřena v průběhu schůze samosprávy, na níž se jednalo o tom, kdo co zaplatí a odpracuje, zatímco později vypověděl, že smlouvu uzavřel osobně se zástupci SBD. Rozpor v těchto tvrzeních je tak zásadní, že je odvolací soud považuje za účelové. Přitom mělo-li být na schůzi samosprávy jednáno se všemi zúčastněnými členy (tj. i s těmi, kdo následně nebyli do seznamu stavebníků zařazeni), nemohlo být za této situace jasné, kdo je účastníkem tvrzené dohody o osobním plnění a jaký je její obsah ve vztahu k jednotlivým účastníkům schůze. Prvním nezpochybnitelným dokladem o osobním plnění žalovaného na členský podíl je dohoda z 19. 9. 1977, z níž vyplývá, že SBD D. uzavřelo se žalovaným smlouvu o osobním plnění s tím, že z celkové částky 17.000,- Kč odpracuje žalovaný 3.400,- Kč v pomocných pracích a 3.600,- Kč v odborné profesi jako malíř - natěrač. Na tuto dohodu odkazuje též pozdější smlouva o osobním plnění na členský podíl ze dne 15. 1. 1979. Tyto smlouvy mohly být ostatně uzavírány až po vydání stavebního povolení (dne 22. 3. 1977). Tvrzení žalovaného o ústní dohodě nejsou podporována ani listinnými důkazy, z nichž například vyplývá, že ještě koncem roku 1975 a začátkem roku 1976 byla řešena „otázka tzv. pokojovitosti“, tedy že v případě existence ústní dohody by nemuselo družstvo ověřovat, zda s dosud svobodným žalovaným se do bytu hodlá nastěhovat i jeho otec. Odvolací soud proto uzavřel, že žalovanému vzniklo právo na přidělení družstevního bytu až po uzavření manželství se žalobkyní, tj. po 30. 4. 1977 (§177 odst. 2 obč. zák. ve znění před novelou zákonem č. 509/1991 Sb.), rozvodem manželství tedy nezaniklo právo společného užívání, a je proto třeba, aby o zrušení práva společného nájmu bytu (§871 odst. 1 obč. zák.) rozhodl soud.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání, které odůvodňuje podle ustanovení §241 odst. 3 písm. b), c) a d) o.s.ř. Namítá, že svědek L. i před odvolacím soudem jednoznačně potvrdil, že SBD M. uzavíralo se stavebníky - členy družstva ústní dohody o jiném plnění na členský podíl, které se týkalo výstavby obytného souboru J. č. - střed v B. Obsahem smlouvy o jiném plnění, projednávané s jednotlivými členy družstva, bylo určení rozsahu jejich osobního plnění v určité finanční hodnotě stavebních prací. K takto určenému rozsahu osobního plnění, které se vázalo k výstavbě bytu určené velikosti v konkrétním obytném souboru, se člen družstva - zájemce o svépomocnou výstavbu bytu - při jednání se zástupci družstva vyjadřoval a s rozsahem tohoto plnění poskytoval souhlas. Lze sice připustit, že ne všichni členové družstva - uchazeči o zařazení do svépomocné výstavby museli být nakonec do pořadníku zařazeni, neboť s konečnou platností podléhalo zařazení členů do svépomocné výstavby schválení orgány družstva, tj. představenstvem a shromážděním delegátů, avšak okolnost, že o definitivním zařazení žalovaného do pořadníku musely rozhodovat ještě orgány družstva, nic nemění na skutečnosti, že na počátku roku 1975 došlo k uzavření dohod o osobním plnění mezi členy družstva a SBD M. na svépomocnou výstavbu, a to včetně dohody o jiném plnění se žalovaným. Tato dohoda byla dostatečně určitá, pokud jde o předmět osobního plnění žalovaného na jeho členský podíl a žalovaný s takovou dohodou o osobním plnění souhlasil. Dohody o osobním plnění na členský podíl musely být uzavírány v době před zahájením svépomocné výstavby ve stádiu její přípravy, aby uskutečnění výstavby bylo takto předem zabezpečeno. Členové družstva a tedy i žalovaný ovšem již v té době věděli, na jak velký byt připadá podle dohody o jiném plnění jejich osobní plnění ve svépomocných pracích, které se zavazují poskytnout. Dovolatel dále namítá, že rozpory, které uvádí odvolací soud na podporu svého tvrzení ohledně účelové výpovědi žalovaného, jednak nejsou pro věc samu podstatné, jednak soud nebere v úvahu časový faktor, kdy žalovaný si musel vybavit události staré 20, resp. 25 let. Rozhodnutím představenstva SBD D. ze dne 15. 7. 1976 došlo k přidělení třípokojového družstevního bytu, který je předmětem sporu, žalovanému, čímž mu také nezvratně vzniklo právo na uzavření dohody o odevzdání a převzetí přiděleného bytu do užívání. Žalovanému tedy vzniklo právo na přidělení bytu ještě před uzavřením manželství. Tzv. přidělovací list z 12. 1. 1979 již nelze hodnotit jako rozhodnutí o přidělení bytu, neboť byl vydán právě na základě rozhodnutí z 15. 7. 1976. Smlouva o osobním plnění na členský podíl ze dne 19. 9. 1977 má pak podle dovolatele pouze deklaratorní charakter a formálně uvádí něco, co již dříve bylo mezi stranami určeno a dohodnuto, když navíc plnění tohoto závazku bylo již dříve žalovaným vůči družstvu splaceno. Dnem právní moci rozsudku o rozvodu manželství účastníků proto zaniklo žalobkyni právo společného užívání bytu a výhradní právo k předmětnému bytu zůstalo po rozvodu žalovanému. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve svém vyjádření zpochybňuje tvrzení žalovaného. Namítá, že pokud se konaly nějaké schůze družstva v roce 1975 a 1976, nepochybně se jednalo pouze o schůzky informativní, a pokud probíhaly v té době práce na staveništi, jednalo se pouze o brigády, přičemž účast na nich byla jedním z kritérií pro zařazení členů družstva do svépomocné výstavby. Žalovaný se však zúčastnil prací poprvé v březnu 1978, kdy se již jednalo o plnění na členský podíl. I když stanovy družstva nevyžadovaly písemnou formu dohody o osobním plnění, byla v praxi taková forma nutná, aby bylo možné žádat o bankovní úvěr. Navíc podle zásad bytové politiky byla velikost bytu závislá na počtu osob, které v něm měly bydlet a jestliže žalovaný byl v roce 1975 svobodný, bylo vyloučeno, aby s ním byla uzavřena jakákoliv dohoda o osobním plnění na třípokojový byt. Žalovaný až do 27. 9. 1976, kdy sepsal jeho otec prohlášení o tom, že s ním bude v bytě bydlet, nesplňoval podmínky pro přidělení třípokojového družstevního bytu do užívání. Řádná písemná smlouva o osobním plnění byla uzavřena dne 19. 9. 1977 a přidělovací list byl žalovanému vydán dne 12. 1. 1979. Žalobkyně navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.
Vzhledem k ustanovení části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle dosavadních předpisů, (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001 - dále jen „o.s.ř.“). Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení - a po přezkoumání věci ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. dospěl k závěru, že v daném případě dovolání proti zrušujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu, směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné, zatímco dovolání proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a je opodstatněné.
Dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř., který dovolatel uplatňuje, spočívá v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti je logický rozpor, nebo jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až 135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného (případně i procesního) práva.
Odvolací soud svůj závěr, že žalovaný neprokázal uzavření ústní dohody o osobním plnění s SBD M. počátkem roku 1975, postavil zejména na porovnání výpovědí žalovaného a svědka JUDr. L. s obsahem listinných důkazů, které tvrzením žalovaného odporují. Dovodil, že projednání otázky „požadované pokojovitosti“ dne 16. 12. 1975, stejně jako písemné prohlášení otce žalovaného ze dne 27. 9. 1976, že se do bytu nastěhuje se synem, pokud se žalovaný do té doby neožení, vylučují předchozí dohodu o osobním plnění, neboť v té době ještě nebyla známa velikost bytu, který měl být žalovanému přidělen. Tento závěr považoval za logicky zdůvodněný i tím, že stavební povolení bylo vydáno až dne 22. 3. 1977, a teprve poté tedy mohly být uzavírány dohody o osobním plnění. Za první doložené ujednání v tomto směru proto považoval dohodu ze dne 19. 9. 1977, nahrazenou dohodou ze dne 15. 1. 1979. Za významné nepovažoval, že přípisem SBD D. ze dne 26. 8. 1976 byl žalovaný vyzván k zaplacení části členského podílu.
Odvolací soud přehlédl, že členství ve stavebním bytovém družstvu se od počátku upínalo k bytu o určité velikosti („pokojovitost“), neboť již výše části podílu, kterou byl uchazeč o členství povinen předem zaplatit [šlo o podmínku členství podle čl. 10 písm. c) tehdy platných Vzorových stanov stavebních bytových družstev], se odvíjela od velikosti bytu. Již v této době (žalovaný dne 4. 3. 1974 za tímto účelem zaplatil částku 4.800,- Kč, která odpovídala požadavku na byt o třech obytných místnostech) bylo tedy zřejmé, a žalovaný to potvrdil i v přihlášce do družstva, že usiloval o třípokojový byt. Následná pozvánka k jednání mezi SBD a žalovaným na téma „pokojovitosti“ mohla sloužit k ověření, zda žalovaný splňuje podmínky pro přidělení takového bytu, a to především z pohledu pořadníku, do nějž byl žalovaný zařazen. Družstvo pořadník sestavovalo každoročně a vždy tedy muselo zkoumat, zda kritéria pro zařazení do pořadníku (naléhavost bytové potřeby a délka členství v družstvu) jsou splněna. Okolnosti významné pro zařazení do pořadníku bylo družstvo povinno zkoumat i při přidělování bytu. Z toho je zřejmé, jaký byl smysl pozvánky k projednání otázky „požadované pokojovitosti“ na den 16. 12. 1975 a prohlášení otce žalovaného ze dne 27. 9. 1976; tyto důkazy tudíž nemohou vyloučit předchozí uzavření ústní dohody o osobním plnění na členský podíl.
Skutečnost, že ještě koncem roku 1976 družstvo ověřovalo uvedené údaje, však svědčí o tom, že žalovanému v té době nebyl byt dosud přidělen; nelze tedy přisvědčit dovolateli, že by přípis SBD D. ze dne 26. 8. 1976 byl rozhodnutím o přidělení bytu. Na druhé straně okolnost, že v tomto přípise není byt specifikován, nebrání sama o sobě závěru, že žalovanému zaplacením části členského podílu na základě tohoto přípisu vzniklo právo na přidělení bytu ve smyslu ustanovení §154 odst. 2 obč. zák. ve znění účinném do 31. 12. 1991, jehož okamžik je třeba odlišit od okamžiku samotného přidělení bytu. Podle ustanovení §175 odst. 2 obč. zák. je totiž pro vznik společného členství manželů v družstvu rozhodující, zda jednomu z manželů za trvání manželství vzniklo právo na přidělení družstevního bytu, nikoliv zda mu též byl byt již přidělen. Jinak správný závěr odvolacího soudu, že přípis ze dne 26. 8. 1976 není důkazem o přidělení konkrétního bytu žalovanému, není tedy pro právní posouzení věci významný.
Správná pak není úvaha odvolacího soudu, že dohody o osobním plnění mohly být uzavírány teprve po vydání stavebního povolení (22. 3. 1977), neboť tento závěr nemá oporu v provedených důkazech ani v žádném předpise. Výši členského podílu představenstvo družstva určovalo před zahájením stavby poté, kdy mu byla známa výše rozpočtovaných nákladů, včetně výše příspěvků na výstavbu či dlouhodobého investičního úvěru podle §2, 3 a 4 vyhlášky č. 137/1968 Sb. s tím, že definitivní výše bude stanovena po dokončení stavby, jakmile bude známa výše skutečných nákladů. Současně bylo určeno, jaká část bude zaplacena a jaká připadne na osobní plnění člena družstva. Od tohoto okamžiku nic nebránilo uzavření dohody o osobním plnění na členský podíl. Zároveň nelze přehlédnout časovou návaznost zahájení stavebního řízení (podle stavebního povolení bylo toto řízení zahájeno k žádosti ze dne 24. 9. 1976) na dobu, v níž žalovaný zaplatil finanční část členského podílu (dne 10. 9. 1976), jak bylo určeno přípisem družstva ze dne 26. 8. 1976.
Odvolací soud dále skutkový závěr, že žalovaný neprokázal ústní dohodu o osobním plnění s SBD M. počátkem roku 1975, opřel o vnitřní rozpory ve výpovědích žalovaného i o rozpory mezi výpovědí žalovaného a výpovědí svědka JUDr. L., zejména ohledně konkrétních okolností, za kterých měla být dohoda uzavřena.
Podle §213 odst. l o. s. ř. odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně. Podle odstavce druhého věty první tohoto ustanovení odvolací soud může opakovat dokazování nebo je i doplnit, nejde-li o rozsáhlejší doplnění a lze-li je provést bez průtahů.
Zásada, že odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně, neznamená pochopitelně - zejména s přihlédnutím k zásadám přímosti a ústnosti - že by se odvolací soud mohl bez dalšího odchýlit od skutkového zjištění, jež soud prvního stupně čerpal z výpovědí účastníků řízení a svědků, kteří byli slyšeni při jednání. Jestliže o tom uvažuje, musí důkazy přímo provedené soudem prvního stupně opakovat, popř. doplnit (§213 odst. 2 o.s.ř.); to platí v případě výpovědí účastníků řízení a svědků především proto, že při hodnocení těchto důkazů spolupůsobí vedle věcného obsahu výpovědí i další skutečnosti, které - ač nejsou bez vlivu na posouzení věrohodnosti výpovědí - nemohou být vyjádřeny v protokolu o jednání (viz rozhodnutí publikované pod č. 92 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1968). Chce-li se odvolací soud odchýlit od skutkového zjištění, které učinil soud prvního stupně na základě bezprostředně před ním provedeného svědeckého důkazu, je nutno, aby důkazy svědecké sám opakoval a zjednal si tak rovnocenný podklad pro případně odlišné zhodnocení svědeckého důkazu (viz rozhodnutí publikované pod č. 64 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1966).
V dané věci soud prvního stupně především na základě výpovědi žalovaného a výpovědí svědků JUDr. F. L., Ing. J. H., M. K., L. S., Ing. F. H. a J. H., učinil skutkové zjištění, že žalovaný uzavřel ústní dohodu o osobním plnění na splacení části členského podílu začátkem roku 1975. Oproti tomu odvolací soud při svém rozhodnutí vycházel ze závěru, že žalovaný své skutkové tvrzení v tomto směru neprokázal. Od skutkového zjištění soudu prvního stupně se odchýlil po opakování důkazu výslechem žalovaného a svědka JUDr. F. L., aniž zdůvodnil, zda a nakolik čerpá svá skutková zjištění též z výpovědí svědků provedených v průběhu řízení před soudem prvního stupně, které nezopakoval. Odvolací soud tedy v pochybnostech o správnosti skutkového zjištění soudu prvního stupně ohledně uzavření ústní dohody nezopakoval důkazy, z nichž soud prvního stupně vycházel, ani k objasnění rozhodných skutečností neprovedl důkazy další. Skutková zjištění soudu prvního stupně pak nahradil ne zcela přiléhavou argumentací (jak popsáno výše), že listinné důkazy takový skutkový závěr vylučují. Kromě toho zcela stranou zůstaly důkazy výpověďmi svědků P. J., L. Š., L. M. (provedl je soud prvního stupně při jednání dne 23. 9. 1993 a vycházel z nich především ve svém rozhodnutí ze dne 17. 5. 1994), kteří byli v roce 1975 v obdobném postavení jako žalovaný a kteří popsali, jak bylo tehdy ze strany SBD M. postupováno. Přihlédnuto nebylo ani k výpovědi svědka Petra Steinera, podle nějž SBD M. při sloučení nepředalo SBD D. téměř žádné listinné materiály.
Z uvedeného vyplývá, že podkladem pro odlišná skutková zjištění odvolacího soudu se nestaly důkazy provedené v odvolacím řízení procesně předepsaným postupem (ustanovení §213 odst. 1, 2 o.s.ř.), a v důsledku toho řízení trpí vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; je tak naplněn dovolací důvod upravený v §241 odst. 3 písm. b) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ohledně vzájemného návrhu žalovaného, zrušil (§243b odst. 1 část věty za středníkem o.s.ř.) a vrátil věc v tomto rozsahu Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení (§243b odst. 2 věta první o.s.ř.).
Dovolání směřující proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl zrušen rozsudek soudu prvního stupně, není přípustné podle §239 o.s.ř. ani podle ustanovení §238a odst.1 písm. a) o.s.ř., a Nejvyšší soud je proto v této části odmítl podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V dalším řízení soud při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů z hlediska jejich věrohodnosti neopomene zohlednit i odstup času a jeho negativní vliv na schopnost svědků či účastníků přesně si vybavit detaily jednání mezi družstvem a uchazeči o byt. V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. ledna 2004
JUDr. Petr Vojtek,v.r.
předseda senátu