ECLI:CZ:NS:2011:25.CDO.1240.2009.1
sp. zn. 25 Cdo 1240/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně JUDr. D. K. , zastoupené JUDr. Tomášem Doležalem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 10, U Hranic 3221/16, proti žalované MUDr. M. K. , zastoupené JUDr. Emilem Švingerem, advokátem se sídlem v Písku, Smetanova 78, za účasti UNIQA pojišťovny, a.s., se sídlem v Praze 6, Evropská 136, IČO 49240480, jako vedlejší účastnice na straně žalované, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 4 C 164/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. října 2008, č. j. 6 Co 1728/2008-114, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. října 2008, č. j. 6 Co 1728/2008-114, se v části výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ohledně částky 90.000,- Kč s úrokem z prodlení z částky 84.000,- Kč od 1. 6. 2007 do zaplacení, a ve výrocích o náhradě nákladů řízení a soudním poplatku zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení; jinak se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Písku rozsudkem ze dne 3. 4. 2008, č. j. 4 C 164/2007-77, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 866,- Kč s příslušenstvím, žalobu na zaplacení 92.000,- Kč s příslušenstvím z částky 84.000,- Kč zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastnicemi řízení a vůči státu. Vyšel ze zjištění, že dne 5. 2. 2007 se žalobkyně s podezřením na erysipel, případně herpes zoster, podrobila lékařskému zákroku, při němž jí na pokyn žalované její zdravotní sestra aplikovala penicilin. Ten u žalobkyně vyvolal stav, který odpovídá tzv. Hoigneho syndromu, projevující se zpravidla zmateností, zrakovými a sluchovými halucinacemi a strachem o život. Akutní příznaky tohoto syndromu skončily během desítek minut a jako následek tohoto syndromu vzniklo žalobkyni dočasné poškození duševního zdraví v podobě posttraumatické stresové poruchy. Soud dovodil, že při injekci nedošlo k porušení právní povinnosti (byla aplikována tzv. lege artis), avšak škoda na zdraví žalobkyně byla způsobena okolnostmi, které mají původ v povaze použitého léku, proto jsou splněny podmínky odpovědnosti žalované za škodu podle §421a obč. zák. Žalobkyně se domáhala náhrady za ztížení společenského uplatnění podle znaleckého posudku znalce MUDr. Vladimíra Chodury, který je vyčíslil 750 body, tj. částkou 90.000,- Kč. Podle soudu však ustanovení §3 odst. 1 vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění (dále též jen „vyhláška“), umožňuje poskytnout odškodnění za ztížení společenského uplatnění, pouze pokud je trvalého rázu. Jestliže znalec uvedl, že žalobkyně byla dočasně poškozena na zdraví ve formě posttraumatické stresové poruchy, která trvala asi 4 měsíce, další 4 měsíce postupně co do projevů slábla a v současnosti (listopad 2007) zaniká, nelze žalobkyni přiznat odškodnění za ztížení společenského uplatnění, neboť se jedná pouze o dočasné poškození jejího zdraví. Z tohoto důvodu soud prvního stupně žalobu ohledně tohoto nároku zamítl. Dále žalobkyni nepřiznal náklady vynaložené za znalecký posudek MUDr. Jankové a za právní služby JUDr. Holubové, jinak shledal podmínky pro přiznání náhrady za jízdné ve výši 866,- Kč, které žalobkyně vynaložila v souvislosti s léčbou.
Krajský soud v Českých Budějovicích k odvolání obou účastnic řízení rozsudkem ze dne 2. 10. 2008, č. j. 6 Co 1728/2008-114, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku co do částky 92.000,- Kč s příslušenstvím z částky 84.000,- Kč potvrdil, ohledně částky 866,- Kč s příslušenstvím jej změnil tak, že se žaloba v této části zamítá, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů ve vztahu mezi účastnicemi řízení a vůči státu. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se se závěrem, že žaloba není opodstatněná, avšak ze zcela odlišných důvodů. Považuje totiž za vyloučené, aby odpovědnost žalované za škodu, která neměla příčinu v povaze konkrétního použitého přístroje nebo jiné věci, ale v samotném zdravotnickém zákroku, popř. ve způsobu jeho provedení, byla posouzena podle ustanovení §421a obč. zák., podle nějž vzniklá škoda musí mít původ v povaze přístroje nebo jiné věci a musí existovat příčinná souvislost mezi nimi, což se v řízení neprokázalo. Žalobkyně netvrdí, že by byla použita špatná, nesterilní či jinak závadná injekční stříkačka nebo že by podávaný lék byl vadný; jestliže namítá, že šlo o vadnou aplikaci injekce, že zdravotní sestra zanedbala předepsaný postup při její aplikaci, tedy že byl obecně chybný zákrok lékaře, jde v takovém případě o obecnou odpovědnost podle §420 obč. zák. Vzhledem k tomu, že nebylo prokázáno porušení povinnosti, které je základním předpokladem pro použití ustanovení §420 obč. zák., odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ohledně 92.000,- Kč s příslušenstvím z částky 84.000,- Kč potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a c) o.s.ř. a podává je z důvodů podle §241a odst. 2 písm. a), b), odst. 3 o.s.ř. Odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu k ustanovení §421a obč. zák., se kterou se odvolací soud nevypořádal a podle které se o objektivní odpovědnost podle §421a obč. zák. jedná, je-li prokázáno, že konkrétní újma poškozeného byla vyvolána účinky přístroje či jiné věci použité při poskytnutí služby, které vyplývají právě z povahy této věci, a dále že obecně rizikové vlastnosti užitého přístroje nebo jiné věci byly nepochybně prokázány a byla tak najisto postavena existence příčinné souvislosti mezi těmito vlastnostmi a vznikem škody. Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci, jestliže na daný případ neaplikoval §421a obč. zák., ale ustanovení §420 obč. zák., jež předpokládá protiprávní jednání žalované ve formě jejího pochybení při aplikaci penicilinu. Podle žalobkyně byl však příčinou poškození jejího zdraví podaný lék, neboť podle znalce byl lékařský zákrok proveden technicky správně. Ze závěru odvolacího soudu, že příčina poškození zdraví žalobkyně nebyla v nevhodném léku, ale v neočekávané reakci organismu, kterou nebylo možno ani při sebevětší péči předpokládat, dovozuje žalobkyně oprávněnost žaloby z hlediska ustanovení o objektivní odpovědnosti žalované za zákrok a podání léku. Vyvolávajícím činitelem poškození zdraví bylo injekční podání léku, který způsobil v organismu ojedinělou reakci, vznikající u osob nadaných mimořádnou citlivostí, což může nastat i v případě správné aplikace léku. Objektivní odpovědnost žalované je dána i pro případ vedlejších účinků, byť nebylo známo, že k nim dochází. Žalobkyně se proto domnívá, že podmínky vzniku objektivní odpovědnosti za škodu na jejím zdraví byly s ohledem na popis skutku a jeho prokázání u nalézacích soudů zcela vyčerpávajícím způsobem dány. Dále odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 30 Cdo 2175/2005, z něhož vyplývá, že pokud odvolací soud nahradí právní kvalifikaci zaujatou soudem prvního stupně kvalifikací odlišnou a sám ve věci rozhodne, aniž rozhodnutí soudu prvního stupně podle §221 odst. 1 o.s.ř. zruší, zatíží řízení vadou ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), řádně zastoupeným advokátem ve smyslu §241 odst. 1 o.s.ř., vzhledem k tomu, že dovoláním napadený rozsudek byl vydán dne 2. 10. 2008, dovolání projednal a rozhodl o něm podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 – srov. bod 12. čl. II zákona č. 7/2009 Sb.). Zabýval se nejdříve přípustností dovolání.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Podle ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o.s.ř. není dovolání podle odst. 1 přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Celková částka 92.866,- Kč, která je předmětem řízení, zahrnuje mimo nároku na náhradu škody na zdraví ve výši 90.000,- Kč i náklady žalobkyně na vypracování lékařského posudku ve výši 1.500,- Kč, právní konzultaci 500,- Kč a cestovné ve výši 866,- Kč. Byť se tyto dílčí nároky odvíjejí od téže události, mají odlišnou povahu, a jde tak o samostatné nároky; přípustnost dovolání je proto třeba zkoumat ve vztahu ke každému z nich samostatně bez ohledu na to, že byly uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, publikované pod č. 9 v časopise Soudní judikatura, ročník 2000, popř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 9. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2136/99, publikované tamtéž pod č. 55, ročník 2000). Jelikož nároky na náhradu nákladů na vypracování lékařského posudku, právní konzultaci a cestovné nepřevyšují částku 20.000,- Kč, je přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku a výroku o zamítnutí těchto nároků v tomto rozsahu vyloučena ustanovením §237 odst. 2 písm. a) o.s.ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně v tomto rozsahu jako nepřípustné odmítl podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o.s.ř.
Ve zbývajícím rozsahu, tj. ohledně 90.000,- Kč s příslušenstvím, se přípustnost dovolání řídí ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., podle nějž je dovolání přípustné jen pro řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. §241a odst. 3 o.s.ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu.
Žalobkyně odůvodňuje své dovolání tím, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil. Nesprávným právním posouzením věci je podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, případně na zjištěný skutkový stav jej nesprávně aplikoval.
Po právní stránce posuzoval odvolací soud uplatněný nárok žalobkyně na náhradu škody na zdraví podle §420 obč. zák. Podle odstavce 1 tohoto ustanovení každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti. Podle odst. 3 se odpovědnosti zprostí ten, kdo prokáže, že škodu nezavinil.
Předpokladem vzniku obecné odpovědnosti za škodu podle §420 odst. 1 obč. zák. je porušení právní povinnosti (protiprávní úkon), tj. jednání, které je v rozporu s objektivním právem (s právním řádem), dále vznik škody, příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním škůdce a vznikem škody a presumované zavinění. Porušením právní povinnosti je míněn objektivně vzniklý rozpor mezi tím, jak fyzická (či právnická) osoba skutečně jednala (případně opomenula jednat), a tím jak jednat měla, aby dostála svým povinnostem.
Toto ustanovení však nedopadá na odpovědnost zdravotnického zařízení (lékaře) za škodu v případě, kdy byl lék technicky správně aplikován a škoda byla vyvolána okolnostmi, jež mají původ v povaze samotného léku; v takovém případě nastupuje objektivní odpovědnost podle §421a obč. zák. Obecná odpovědnost za škodu na zdraví podle §420 obč. zák. by byla dána pouze v případě nesprávně provedeného lékařského zákroku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2542/2003, publikovaný pod C 2992 v Souboru civilních rozhodnutí NS, C. H. Beck), což v tomto řízení nebylo prokázáno, žalobkyně ostatně sama v dovolání možnost, že by jí byla injekce nesprávně aplikována, výslovně vylučuje.
Podle §421a obč. zák. každý odpovídá i za škodu způsobenou okolnostmi, které mají původ v povaze přístroje nebo jiné věci, jichž bylo při plnění závazku použito. Této odpovědnosti se nemůže zprostit (odst. 1). Odpovědnost podle odstavce 1 se vztahuje i na poskytování zdravotnických, sociálních, veterinárních a jiných biologických služeb (odst. 2).
Ustanovení §421a obč. zák. upravuje zvláštní případ objektivní odpovědnosti, kdy ten, kdo plní závazek (poskytuje určitou službu) se nemůže odpovědnosti zprostit na základě žádného liberačního důvodu. Zákonnými předpoklady této odpovědnosti je vznik škody, její původ v povaze přístroje nebo jiné věci, jíž bylo při plnění závazku použito, a příčinná souvislost mezi nimi. Přístrojem nebo jinou věcí je jakýkoli hmotný předmět, jehož bylo při plnění závazku použito. Okolnostmi, jež mají původ v povaze věci, se rozumí její vlastnosti a účinky, jimiž se věc (přístroj, přípravek) projevuje. Za škodu způsobenou okolnostmi, které mají původ v povaze přístroje, popř. jiné věci, se samozřejmě považuje i situace, kdy škoda vznikla následkem vady přístroje, jeho nefunkčnosti či jeho nevhodné, popřípadě nedostatečné obsluhy.
Jinou věcí ve smyslu citovaného ustanovení se v oblasti poskytování zdravotní péče rozumí i látka aplikovaná pacientovi, tedy lék či léčebný přípravek, který se podává při plnění závazku zdravotnickým zařízením, jak tomu bylo i v posuzované věci. Okolností, jež má původ v povaze léčiva, je nejen jeho vada či chybějící vlastnost (např. je infikován), kterou by lék měl mít, ale také jeho vlastnosti, jimiž se při svém použití projevuje, ať už typické či charakteristické nebo naopak neobvyklé či nepředpokládané (srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu SSR ze dne 20. 12. 1974, sp. zn. 1 Cz 110/74, publikovaný pod č. 9/1977 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Odpovědnost podle §421a obč. zák. je dána, jestliže konkrétní újma byla způsobena okolnostmi, jež přímo vyplývají z povahy léku, použitého při poskytnutí zdravotnické služby, tedy též v případě, že i při správné aplikaci byly jeho účinné složky způsobilé vyvolat v organismu nepříznivou reakci spojenou s újmou na zdraví. Není přitom relevantní, jde-li o důsledky rizika, které je s použitím léku obecně či obvykle spojeno, ani to, zda potenciální škodlivé účinky použití léku jsou známy nebo zda ke škodě dochází zcela ojediněle; nelze konečně ani oddělovat od sebe působení vlastností majících původ ve složení léku a metodu, tedy způsob jeho použití při zdravotnickém výkonu, jak nesprávně učinil odvolací soud (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2046/2007, publikovaný pod č. 30/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Za skutkového stavu, jak byl soudem prvního stupně zjištěn a jenž v odvolacím řízení nedoznal změny, je proto nutno dovodit, že právní názor odvolacího soudu, jež na danou věc aplikoval ustanovení §420 obč. zák., spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.] a je v rozporu s hmotným právem i s ustálenou judikaturou (§237 odst. 3 o.s.ř.). Bylo-li v řízení prokázáno, že příčinou poškození zdraví žalobkyně byl negativní vliv jinak správně aplikovaného léku na její organismus, který vedl k nepříznivému následku (Hoigneho syndrom), jde o typický případ, kdy škoda byla způsobena okolnostmi, jež mají původ v povaze použitého léčiva, neboť právě povaha léku, působícího nežádoucí atypickou reakci při proniknutí suspenze do krve, byla vyvolávajícím činitelem poškození zdraví žalobkyně.
Dovolatelce lze přisvědčit v tom, že ustanovení §421a obč. zák. upravuje tzv. absolutní objektivní odpovědnost (tj. bez ohledu na zavinění a bez možnosti zprostit se odpovědnosti, je-li dána), i v tomto případě však předpoklady odpovědnosti za škodu musí být splněny, a je na žalobkyni, aby je prokázala. Objektivní odpovědnost totiž neznamená odpovědnost neomezenou či snad rozšířenou na případy, kdy předpoklady jejího vzniku nejsou splněny. Soud prvního stupně uzavřel, že žalobkyni odškodnění ztížení společenského uplatnění nelze přiznat, neboť podle lékařského posudku MUDr. Vladimíra Chodury byla posttraumatická stresová porucha pouze dočasným poškozením zdraví žalobkyně. Proto je třeba, aby se odvolací soud v dalším řízení zabýval tím, zda žalobkyni vznikla škoda na zdraví trvalého rázu tak, jak to vyžaduje ustanovení §3 odst. 1 vyhlášky.
Z toho vyplývá přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. i závěr, že právní posouzení věci odvolacím soudem z hlediska ustanovení §421a obč. zák. není správné. Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. tak je naplněn, a proto Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ohledně částky 90.000,- Kč s příslušenstvím z 84.000,- Kč zrušil spolu se závislými výroky o náhradě nákladů řízení a soudním poplatku a věc v tomto rozsahu vrátil Krajskému soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení (§243b odst. 2 věta za středníkem, odst. 3 věta první o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je pro další řízení závazný. V novém konečném rozhodnutí o věci rozhodne soud i o náhradě nákladů dovolacího řízení (§243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. května 2011
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu