ECLI:CZ:NS:2010:25.CDO.1243.2008.1
sp. zn. 25 Cdo 1243/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce M. I. , zastoupeného JUDr. Vladimírem Kolářem, advokátem se sídlem v Praze 4, Jihlavská 823/78, proti žalovanému Dopravnímu podniku hl. m. Prahy, a.s., IČ: 00005886, se sídlem v Praze 9, Sokolovská 217/42, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované Kooperativa, pojišťovna, a.s ., IČ: 47116617, se sídlem Praha 1, Templová 747, o zaplacení 41.600,- EUR s přísl., vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 19 C 11/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 11. 2007, č.j. 19 Co 349/2007-81, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 26. 4. 2007, č. j. 19 C 11/2006-61, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 14.317,40 EUR s úrokem z prodlení, zamítl žalobu na zaplacení částky 27.282,60 EUR s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že následkem dopravní nehody ze dne 3. 7. 2004, zaviněné zaměstnancem žalovaného, byl žalobce v pracovní neschopnosti od 3. 7. 2004 do 28. 2. 2005. Vedlejší účastník mu uhradil na náhradě za ztrátu na výdělku 17.328,- Kč, v tomto řízení žalobce požaduje náhradu za nevyplacenou odměnu podle smlouvy se společností ŽIS spol. s r.o., uzavřené dne 13. 3. 2003, dle níž měl pro uvedenou společnost plnit závazky a povinnosti v kompetenci ředitele za sjednanou odměnu 1.500,- EUR měsíčně, a dále podle smlouvy o spolupráci uzavřené dne 16. 9. 2003 se společností VA-TRA spol. s r.o., s dohodnutou odměnou za zastupování této společnosti ve výši 3.700,- EUR měsíčně, jež měla pokrýt jeho veškeré osobní náklady, jakož i náklady za zastupování (byt, automobil, pronájem kanceláře, telefon atd.). Z příjmových dokladů vzal soud za prokázáno, že společnost ŽIS spol. s r.o. žalobci vyplatila celkem 4 x odměnu po 1.500,- EUR měsíčně (za duben, květen, červen a červenec 2004) a společnost VA-TRA spol. s r.o. mu vyplatila za prosinec 2003, březen, květen, červen 2004 a květen 2005 odměnu po 3.700,- EUR. Soud dospěl k závěru, že žalobce má podle §427 ve spojení s ust. 420 odst. 2 obč. zák. nárok na náhradu ušlého zisku ve výši 12.000,- EUR (8 x 1.500,- EUR), neboť nebýt úrazu dostával by měsíčně sjednanou odměnu od společnosti ŽIS spol. s r.o. Přes poskytnuté poučení však žalobce neunesl břemeno důkazní ani břemeno tvrzení ohledně zisku, který dosahoval od společnosti VA-TRA spol. s r.o. za období před vznikem škody a nedoložil ani výdaje, jež mu v souvislosti s vykonáváním činnosti pro tuto společnost vznikly, soud proto neshledal nárok na náhradu ušlého zisku ve výši 8 x 3.700,- EUR důvodným. Vzhledem k tomu, že po dobu pracovní neschopnosti žalobce platil své náklady spojené s bydlením (nájemné 6.500,- Kč měsíčně, služby 500,- Kč měsíčně, elektřina a plyn 11.918,- Kč, celkem 66.918,- Kč, tj. po přepočtu 2.317,40 EUR), jež by hradil z odměny od této společnosti, přiznal soud žalobci uvedenou částku na náhradě ušlého zisku.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 11. 2007, č.j. 19 Co 349/2007-81, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku změnil tak, že žalobu na zaplacení 14.317,40 EUR zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uvedl, že je povinností žalobce tvrdit a prokázat, jaké byly v období před úrazem jeho příjmy a jaké výdaje vynakládal na jejich dosažení, vytkl však soudu prvního stupně, že při rozhodování se tímto názorem důsledně neřídil a nesprávně považoval odměnu sjednanou ve smlouvě se společností ŽIS spol. s r.o. za ušlý zisk žalobce, aniž vůbec uvažoval o nutných výdajích k jeho dosažení. Pokud jde o příjmy od společnosti VA-TRA spol. s r.o., nelze za ušlý zisk považovat náklady vynaložené žalobcem na bydlení a služby s tím spojené v době jeho pracovní neschopnosti. Rozhodující pro posouzení uplatněného nároku je zjištění průměrného zisku (výdělku) žalobce před vznikem škody; pouhé tvrzení o příjmech, kterých v důsledku dopravní nehody nemohl dosáhnout, pro posouzení nároku na náhradu ušlého zisku nestačí. Přestože žalobci bylo odvolacím soudem poskytnuto poučení o povinnosti tvrdit rozhodné skutečnosti, tj. jakých příjmů dosahoval před úrazem a jaké náklady k jejich dosažení vynakládal, žalobce odkázal na to, že veškeré důkazy předložil již v řízení před soudem prvního stupně. Odvolací soud uzavřel, že pro neusnesení břemene tvrzení a břemene důkazního nelze zjistit průměrný výdělek (zisk) žalobce před poškozením, a nelze proto ani dovodit, že by mu po dobu pracovní neschopnosti nějaký zisk ušel. Žalobce totiž dostatečně netvrdil rozhodné skutečnosti a tvrzené skutečnosti neprokázal. U příjmů, jež doložil, nebyla prokázána jejich stálost a pravidelnost a náklady potřebné k dosažení zisku (odměny) pak netvrdil ani neprokazoval vůbec.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, v němž soudům obou stupňů vytýká, že nepřihlédly k „faktickému stavu věcí v podmínkách podnikání“ dovolatele a v jeho vztazích s oběma společnostmi, a zabývaly se záležitostmi, jež nemají souvislost s uplatněným nárokem. Dle přesvědčení dovolatele není rozhodné, zda pro svoji činnost vykonávanou pro obě uvedené firmy vynaložil něco ze sjednané odměny, stejně jako není rozhodné, jakým způsobem mu tyto společnosti odměny vyplácely, a pro určení výše ušlého zisku jsou bezpředmětné úvahy, zda by nebýt úrazu skutečně, popř. v jakém rozsahu sjednané práce vykonával. Podstatným je dle něj toliko to, že v době pracovní neschopnosti, jež byla důsledkem dopravní nehody zaviněné zaměstnancem žalovaného, mu byla odňata možnost vykonávat sjednané práce pro firmy; úvaha, zda by je vykonával či nikoliv a v jakém rozsahu, je spekulativní. Navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem, projednal dovolání a rozhodl o něm podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 – srov. bod 12. čl. II zákona č. 7/2009 Sb.) vzhledem k tomu, že dovoláním napadený rozsudek byl vydán dne 21. 11. 2007. Dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není důvodné.
Právní úprava tzv. důkazní povinnosti ukládá účastníku, aby k doložení svých tvrzení (povinnost tvrzení dle §79 odst. 1 a §101 odst. 1 o.s.ř.) označil důkazy (§120 odst. 1, věty první o.s.ř.). Nesplnění této povinnosti stíhá účastníka nepříznivým následkem v podobě neúspěchu ve sporu. Rozsah důkazního břemene, tedy okruh skutečností, které konkrétně musí účastník prokázat, zásadně určuje hmotněprávní norma, jež je na sporný vztah aplikována. Odtud také vyplývá, kdo je nositelem důkazního břemene, tedy kdo z účastníků je povinen stanovený okruh skutečností prokázat. Důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky; jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí. Podle §120 odst. 3, věty druhé o.s.ř. neoznačí-li účastníci důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, vychází soud při zjišťování skutkového stavu z důkazů, které byly provedeny.
Odvolací soud zcela správně vycházel z právního názoru, že břemeno tvrzení a důkazní břemeno o vzniku škody a jejím rozsahu má poškozený. Předpokladem úspěšnosti nároku na náhradu ušlého příjmu, ať jde o ušlý zisk či výdělek, je tvrzení a prokázání těch skutkových okolností, z nichž lze spolehlivě dovodit, že nebýt škodné události, by v období, za něž požaduje náhradu, dosáhl při své činnosti příjmu, o nějž přišel. Nepostačuje přitom pouhá pravděpodobnost, nýbrž musí být najisto postaveno, že nebýt protiprávního jednání škůdce (či škodní události u objektivní odpovědnosti)by poškozený získal určitý majetkový prospěch.
K námitkám dovolatele lze uvést, že náhradou ušlého zisku (výdělku) se neodškodňuje samotná neschopnost výkonu práce, ale jde o náhradu majetkové újmy, tedy určitého majetkového přínosu, o nějž poškozený v příčinné souvislosti s úrazem přišel.
Poškozený musí tvrdit a doložit příjmy, jichž by dosáhl, nebýt pracovní neschopnosti; proto i v daném případě bylo podstatné zjištění příjmů žalobce z jeho činnosti pro obě společnosti a nákladů na tuto činnost vynaložených v období předcházejícím dopravní nehodě, a nelze přisvědčit názoru žalobce, že není podstatné, zda nebýt úrazu by skutečně, popř. v jakém rozsahu sjednané práce vykonával. Při určení výše ušlého zisku se totiž vychází z částky, kterou by za obvyklých okolností – nebýt škodní události – poškozený ze své činnosti získal, s přihlédnutím k nákladům, které by musel na dosažení těchto výnosů vynaložit. Způsob zjišťování výše ušlého zisku závisí v každém jednotlivém případě především na skutkových tvrzeních poškozeného, jimiž je uplatněný nárok na náhradu škody zdůvodněn, tedy na tvrzeních o konkrétních okolnostech, z nichž dovozuje, že by v zažalovaném období (nebýt pracovní neschopnosti) dosáhl při svém podnikání zisku, o který přišel, a dále samozřejmě na tom, zda relevantní skutková tvrzení byla v řízení prokázána. V tomto směru nejsou námitky v dovolání proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem opodstatněné.
Pokud dovolatel polemizuje s hodnocením důkazů a brojí proti závěru, že z provedených důkazů nevzaly soudy obou stupňů za prokázaný vznik škody ve formě ušlého zisku, uplatňuje tím dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Skutkovým zjištěním, jež nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly v řízení najevo, nebo pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly v řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyšly najevo, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor. Dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl vycházet z jiného důkazu, že z provedených důkazů vyplývá jiné skutkové zjištění apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
V dané věci odvolací soud přihlížel pouze ke zjištěním čerpaným z důkazů, které byly v řízení provedeny, a vzal v úvahu pouze ty okolnosti, jež vyšly najevo v průběhu řízení a jež mají oporu v obsahu spisu, a nejde ani o případ, že by soud pominul nějaké rozhodné skutečnosti, které byly prokázány. V dané věci nelze tedy dovodit, že by rozhodnutí odvolacího soudu vycházelo ze skutkových zjištění, která nemají oporu v provedeném dokazování.
Z obsahu spisu (viz č.l. 41 a 78) se podává, že žalobci se dostalo poučení dle §118a o. s. ř. ohledně rozsahu břemene tvrzení a břemene důkazního ve vztahu k uplatněnému nároku. Pouhý odlišný názor dovolatele na to, jaké skutečnosti lze
mít na základě provedených důkazů za prokázané, popřípadě zda provedené důkazy stačí k prokázání relevantních skutečností, není s ohledem na zásadu volného hodnocení důkazů (§132 o.s.ř.) způsobilý tento dovolací důvod založit.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Nejvyšší soud proto dovolání podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalovanému, který by s ohledem na výsledek dovolacího řízení měl právo na jejich náhradu, žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. května 2010
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu