ECLI:CZ:NS:2006:25.CDO.1312.2005.1
sp. zn. 25 Cdo 1312/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Jaroslava Bureše a JUDr. Marty Škárové v právní věci žalobce M. J., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému M. R., zastoupenému advokátkou, za vedlejšího účastenství na straně žalovaného České pojišťovny, a. s., se sídlem v Praze 1, Spálená 14, o 1.877.400,- Kč, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 7 C 311/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. března 2005, č. j. 19 Co 47/2005 – 376, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora uvedeným rozsudkem Krajský soud v Hradci Králové potvrdil rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 15. října 2004, č. j. 7 C 311/98 – 340, kterým soud prvního stupně uložil žalovanému zaplatit žalobci náhradu za ztížení společenského uplatnění ve výši 756.600,- Kč, co do částky 1.120.800,- Kč žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že k poškození zdraví žalobce došlo 14. 9. 1994 při dopravní nehodě motocyklu, který řídil žalovaný pod vlivem alkoholu a žalobce, jako spolujezdec, – ač tom věděl – mu přesto řízení motocyklu svěřil. Žalobce byl odsouzen za pomoc k trestnému činu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k §201 písm. b) tr. zák. V tomto úmyslném jednání žalobce oba soudy spatřovaly, odkazujíce na ustanovení §441 obč. zák., jeho spoluzavinění na vzniku škody v rozsahu 50 %.
Odvolací soud také shledal věcně správným rozhodnutí o výši náhrady za ztížení společenského uplatnění, přičemž za důvodné považoval – v souladu se závěry znaleckého posudku – zvýšení náhrady stanovené 9.340 body o 50 % podle 6 odst. 1 písm. c) vyhlášky č. 440/2001 Sb., na celkovou náhradu vyjádřenou 14.010 body. Za správný měl i závěr soudu prvního stupně, že nejsou dány podmínky pro mimořádné zvýšení této náhrady podle §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., tedy, že pro něj nejsou výjimečné důvody hodné mimořádného zřetele; žalobce ani netvrdil, že by jeho kulturní, sportovní či jiné zapojení před úrazem bylo na vysoké úrovni a mimořádné.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež má za přípustné podle §237 odst. 3 [ správně §237 odst. 1 písm. c)] o. s. ř, neboť rozhodnutí odvolacího soudu řeší věc v rozporu s hmotným právem. Odvolací soud podle odvolatele nesprávně posoudil rozsah jeho spoluzavinění na vzniklé škodě; mnohem významnější je totiž porušení povinností žalovaným přizpůsobit jízdu motocyklu stavu vozovky, technickému stavu motocyklu a zejména svým znalostem a zkušenostem s řízením. Závěr odvolacího soudu o stejném podílu poškozeného žalobce a žalovaného na vzniku škody se ve srovnatelných skutkových okolnostech zcela vymyká rozhodování soudů v obdobných případech a je podle dovolatele v rozporu s hmotným právem. Se zřetelem k tomu žalobce akceptuje své spoluzavinění v rozsahu 30 %. Také závěr odvolacího soudu o nedostatku podmínek pro zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění podle §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/20012 Sb., považuje odvolatel za nesprávný; ustálená judikatura totiž – jak uvádí dovolatel – vychází z toho, že tzv. mimořádné zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění není vyhrazeno jen pro poškození zdraví mimořádných osobností.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Odvolací soud v dané věci potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, přičemž jiné rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nepředcházelo. Dovolání žalovaného by proto mohlo být přípustné jedině za předpokladu, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam /§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř./.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Nejvyšší soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel označil. Dovolací soud přitom může shledat dovolání přípustným jen za současného naplnění podmínky, že na takto označených právních otázkách (závěrech) rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, a že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam má.
Při posuzování přípustnosti dovolání pro zásadní právní význam rozhodnutí jde z kvalitativního hlediska o zásadně jinou úvahu, než - jestliže dovolání jinak přípustné je – prověřování správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Je – li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití tohoto ustanovení, Nejvyšší soud prověřuje správnost právního posouzení věci odvolacím soudem prostřednictvím dovolatelem uplatněné kritiky právních závěrů a zkoumá zda z tohoto hlediska je rozhodnutím správným (§243b odst. 2 o. s. ř.).
Jestliže však dovolání může být přípustné jedině pro zásadní význam rozhodnutí po právní stránce, pak Nejvyšší soud přistoupí ke zkoumání správnosti rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska uplatněného dovolacího důvodu až poté, co dojde k závěru, že dovolání je přípustné, tedy – ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. – až poté, co dojde k závěru, že ve výše uvedeném smyslu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam.
Proces zkoumání významu rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce není proto procesem shodným s prověřováním jeho správnosti z hlediska uplatněného dovolacího důvodu. Nejvyšší soud při tomto zkoumání především prověřuje, zda v rozsudku řešená a dovoláním vymezená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale pro judikaturu, tedy z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec. Za splnění tohoto předpokladu pak Nejvyšší soud zkoumá, zda jde o právní otázku, kterou dosud neřešil, popř. právní otázku řešenou rozdílně odvolacími soudy, či Nejvyšším soudem, anebo – z hlediska judikatorního – řešenou v rozporu s hmotným právem.
Dovolatel ovšem mylně předpokládá postup právě opačný, tedy prověření věcné správnosti rozsudku odvolacího soudu z hlediska kritiky právního posouzení věci již v rámci zkoumání přípustnosti dovolání.
Právní význam rozhodnutí odvolacího soudu tkví podle dovolatele v nesprávné úvaze o podílu žalobce na vzniku škody a také ve výkladu podmínek pro zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění podle §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška“).
Posouzení rozsahu spoluzavinění poškozeného na vzniku škody odvolacím soudem jeho rozhodnutí právně významným nečiní a ani činit nemůže, neboť převážně leží v rovině skutkové. Pro závěr o tom v jakém poměru poškozený ponese škodu sám ve svých poměrech proto, že ve smyslu §441 obč. zák. byla způsobena také jeho zaviněním, je v dané věci určující závěr skutkový, v čem (v jakém jednání) tkví spoluzavinění poškozeného. V této souvislosti soudy obou stupňů zdůraznily, že žalobce byl odsouzen pro úmyslný trestný čin za to, že ač věděl, že žalovaný je nezpůsobilý pro opilost k řízení motocyklu, přesto mu řízení svěřil a na motocykl s ním sám usedl. To, že za těchto skutkových okolností soudy daly stejnou váhu důsledkům jednání žalobce i žalovaného, nelze z hlediska judikatorního zpochybnit.
Rozhodnutí odvolacího soudu nečiní právně významným ani výklad ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky, jak ho podal odvolací soud.
Vzájemný vztah tzv. základního odškodnění ztížení společenského uplatnění ve smyslu §3 odst. 1 vyhlášky a zvýšení náhrady podle §6 odst. 1 písm. c) vyhlášky, resp. mimořádného zvýšení podle 7 odst. 3 vyhlášky je určen směrnicí, že odškodnění za ztížení společenského uplatnění musí být přiměřené povaze následků a jejich předpokládanému vývoji, a to v rozsahu, v jakém jsou omezeny možnosti poškozeného uplatnit se v životě a ve společnosti.
Odškodnění za ztížení společenského uplatnění samo ve své podstatě již v základní výměře (§3 odst. 1 vyhlášky) vyhlášky představuje náhradu za následky škody na zdraví, které jsou trvalého rázu a mají prokazatelně nepříznivý vliv na uplatnění poškozeného v životě a ve společnosti. Jmenovitě se zkoumá vliv na uspokojování jeho životních a společenských potřeb, včetně výkonu dosavadního povolání nebo přípravy na povolání, dalšího vzdělávání a také možnost uplatnit se v životě rodinném, politickém, kulturním a sportovním, a to s ohledem na věk poškozeného v době vzniku škody na zdraví.
Přiznání základního odškodnění samotného tedy předpokládá, že dosavadní možnosti poškozeného uplatnit se v životě a ve společnosti jsou v důsledku úrazu objektivně a zásadně omezeny, popřípadě ztraceny.
Zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění až o 50 % podle §6 odst.1 písm. c) vyhlášky, předpokládá takový stav, kdy v důsledku škoda na zdraví poškozeného postihly zvlášť těžké následky. Zvlášť těžkými následky škody na zdraví se rozumí takové následky, které s ohledem na věk poškozeného i jeho předpokládané uplatnění v životě podstatně poškozeného omezují nebo významně mění jeho uplatnění v životě a ve společnosti anebo jeho další uplatnění v životě znemožňují.
Poměřováno se stavem, který je určující pro tzv. základní hodnocení ztížení společenského uplatnění, tu jde o zcela jiný kvalitativní stav, v jehož důsledku dochází k trvalým, zásadním a významným změnám; kvalita dalšího života poškozeného s jeho životem dosavadním je nesrovnatelná.
Právo mimořádného zvýšení ztížení společenského uplatnění podle §7 odst. 3 vyhlášky je vyhrazeno pouze soudu a přichází v úvahu jen ve skutečně výjimečných případech hodných mimořádného zřetele, kdy ani zvýšení základního odškodnění za ztížení společenského uplatnění podle ustanovení §6 odst. 1 písm. c) vyhlášky dostatečně nevyjadřuje následky, které jsou do budoucna v důsledku poškození zdraví.
Nejvyšší soud neshledal důvody ke změně ustálené judikatury, podle které je mimořádné zvýšení i podle platné úpravy v §7 odst. 3 vyhlášky vyhrazeno jen pro zcela výjimečné případy, hodné mimořádného zřetele, kdy kulturní, sportovní či jiné zapojení poškozeného před úrazem bylo na vysoké úrovni a mimořádné (např. rozhodnutí publikované po pořadovým číslem 10 ročník 1992 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2006, sp. zn. 25 Cdo 2005).
Uvedeným závěrům právní posouzení věci odvolacím soudem plně odpovídá a proto ani toto právní posouzení nečiní rozhodnutí odvolacího soudu právně významným.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. tudíž dovolání přípustné být nemůže a Nejvyšší soud je, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), odmítl podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů řízení dovolací soud rozhodl podle ustanovení §243b odst. 5 věty prvé, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovanému v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. července 2006
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu
.