ECLI:CZ:NS:2002:25.CDO.1331.2001.1
sp. zn. 25 Cdo 1331/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci Ing. Z. P., správce konkurzní podstaty úpadce K. J., a. s., proti žalovanému městu T., o 1.734.030,- Kč, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 6 C 30/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 15. března 2001, č. j. 15 Co 73/2001-39, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Táboře rozsudkem ze dne 17. 10. 2000, č. j. 6 C 30/2000-22, zamítl žalobu s návrhem, aby byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci 1.734.030,- Kč, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak o nároku na náhradu škody uplatněném správcem konkursní podstaty úpadce K. J., a. s., která měla být způsobena jednáním žalovaného, jehož důsledkem tato společnost pozbyla ze své konkurzní podstaty pozemek parc. č. 5913/280 v k. ú. T. Soud vycházel ze zjištění, že kupní smlouvou ze dne 23. 1. 1992 žalovaná obec prodala tento pozemek Ing. V. D., smlouvou z 9. 4. 1993 pozemek od něj koupili MUDr. K. a P.Š., kteří byli zakladateli uvedené akciové společnosti a jako nepeněžitý vklad jej vložili do základního jmění společnosti. Dne 22. 12. 1992 uplatnila M. F. u pozemkového úřadu nárok na vydání tohoto pozemku podle zákona o půdě a následně se sporu vedeném u Okresního soudu v Táboře byla jmenovaná rozsudkem ze dne 22. 9. 1999, č. j. 4 C 124/99-13, určena výlučnou vlastnicí předmětného pozemku. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že rozhodnutí soudu o určení vlastnictví, které má deklaratorní charakter, nemůže mít vliv na rozsah konkursní podstaty úpadce a nemůže být tedy ani příčinou tvrzené škody. Tím, že žalovaný převedl pozemek na třetí osobu (Ing. D.), porušil kogentní ustanovení §5 odst. 3 zákona o půdě a všechny právní úkony týkající se pozemku jsou proto neplatné. Pozemek tak nemohl nikdy tvořit základní jmění společnosti a žalobci nevznikla skutečná škoda, neboť o hodnotu tohoto pozemku nemůže být jmění společnosti zmenšeno, a v daném případě nejde ani o ušlý zisk, neboť nepeněžitý vklad pozemku měl být skutečností rozhodnou pro založení společnosti a neměl sloužit k rozmnožení již existujících majetkových hodnot společnosti. Navíc od 28. 6. 1993, kdy byl pozemek vložen do akciové společnosti, do podání žaloby uplynula objektivní promlčecí doba podle §106 odst. 2 obč. zák.
K odvolání žalobce Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře rozsudkem ze dne 15. 3. 2001, č. j. 15 Co 73/2001-39, rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se s jeho závěry, že nemohlo dojít ke vzniku skutečné škody, neboť nestal-li se pozemek nikdy platně součástí základního jmění úpadce, nemohlo mít jeho faktické vydání restituentce za následek zmenšení majetkové podstaty úpadce. Vydání rozsudku o určení vlastnického práva M. F. a ani faktické vydání pozemku nemá význam z hlediska vzniku tvrzené škody ani z hlediska počátku běhu promlčecích dob. Proto i pokud by předmětná společnost vznikla bez vkladu pozemku do základního jmění a bylo-li by uvažováno o ušlém zisku, i v tomto případě objektivní promlčecí doba k uplatnění nároku marně uběhla před podáním žaloby. Odvolací soud nevyhověl návrhu žalobce na připuštění dovolání k otázce okamžiku vzniku škody včetně dopadu na oprávněnost námitky promlčení, případně i samotného vzniku skutečné škody na straně obchodní společnosti v případě, že jde o vklad do základního jmění.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání z důvodu podle §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. Odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci, pokud jde o otázku vzniku skutečné škody. Podle jeho názoru došlo ke zkrácení konkursní podstaty o hodnotu vydaného pozemku, a to v okamžiku, kdy byl pozemek vydán oprávněné osobě. Akciová společnost K. J., a. s., byla od vkladu pozemku do základního jmění v červnu 1993 jeho oprávněným držitelem, nakládala s ním v dobré víře jako se svým a po prohlášení konkursu na majetek společnosti sepsal žalobce pozemek do konkursní podstaty a tuto skutečnost vykázal. Až následně byla takto definovaná majetková podstata zmenšena o hodnotu pozemku vydaného oprávněné osobě, a majetkovou újmu, jejíhož odškodnění se domáhá, spatřuje dovolatel právě ve zmenšení majetku o hodnotu tohoto pozemku. Namítá, že okolnost, zda vklad pozemku do společnosti byl platný či nikoliv, sama o sobě nevylučuje možnost zásahu do majetkové sféry společnosti. Vznik škody nespojuje s deklaratorním rozhodnutím o určení vlastnického práva k pozemku, ale s okamžikem, kdy se tomuto rozsudku podřídil a umožnil oprávněné osobě, aby se ujala držby pozemku. Nesouhlasí dále s právním posouzením otázky promlčení, neboť on se teprve na základě soudního rozhodnutí dozvěděl o tom, že majetková podstata nezahrnuje předmětný pozemek, a na základě tohoto rozhodnutí pozemek fakticky vydal. Navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že podle jeho názoru nemá rozsudek odvolacího soudu pro právní stránce zásadní význam, neboť oba soudy věc správně posoudily, a dosavadní judikatura je použitelná i na daný případ. Za správný pokládá i závěr o promlčení nároku, a pokud jde o vznik škody, k němu došlo okamžikem účinnosti převodu do základního jmění společnosti, vznikla-li vůbec. Navrhl zamítnutí dovolání.
Podle ustanovení části dvanácté, hlavy I, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000).
Nejvyšší soud jako soud dovolací ( §10a o. s. ř. ) po přezkoumání věci dospěl k závěru, že v dané věci dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže trpí vadami uvedenými v §237 odst. 1 o. s. ř.
Dovolání je dále přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé [§238 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], nebo jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§238 odst. 1 písm. b) o. s. ř.].
Podle §239 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Přípustnost dovolání může odvolací soud vyslovit i bez návrhu. Podle §239 odst. 2 o. s. ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Vady řízení vyjmenované v ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř., k nimž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), nebyly dovolatelem tvrzeny a ani z obsahu spisu nevyplývají. Přípustnost dovolání není dána ani podle §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu ve věci samé nepředcházelo zrušení dřívějšího rozsudku soudu prvního stupně.
Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle §239 odst. 2 o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu.
O nesprávné právní posouzení věci či určité právní otázky se jedná v případě, že dovolatel namítá, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu nebo že právní předpis nesprávně vyložil. Z hlediska ust. §239 odst. 2 o. s. ř. o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu jde tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam a která má současně zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (mající obecný dopad na případy obdobné povahy). Z tohoto pohledu má rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil, nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře.
Žalobce uplatnil nárok na náhradu škody s tvrzením, že vydáním pozemku oprávněné osobě se ztenčila konkurzní podstata úpadce Klinika Jordán, a. s., čímž vznikla majetková újma v hodnotě uvedeného pozemku.
Podle ustanovení §420 odst. 1 obč. zák. každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti. Předpokladem vzniku odpovědnosti za škodu je tedy protiprávní úkon, škoda, příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním škůdce a vznikem škody a presumované zavinění.
Škodou je míněna majetková újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi, a je tedy napravitelná poskytnutím majetkového plnění, především poskytnutím peněz, nedochází-li k naturální restituci. Skutečnou škodou je taková újma, která znamená zmenšení majetkového stavu poškozeného oproti stavu před škodnou událostí. Je-li poškozený vlastníkem věci, jeho majetkový stav zahrnuje hodnotu věci a v důsledku její ztráty, odejmutí či zničení dochází ke zmenšení jeho majetkového stavu o hodnotu této věci v době před tím, než k její ztrátě došlo. Tomu, kdo není vlastníkem věci, škoda spočívající v hodnotě této věci nemůže vzniknout, neboť ten, kdo nenabyl věc do vlastnictví, nezískal majetkovou hodnotu, kterou by mohl ztratit. Žalobci by proto mohla vzniknout skutečná škoda spočívající v hodnotě pozemku za předpokladu, že v době, kdy o pozemek přišel, byl jeho vlastníkem.
V daném případě žalovaný tím, že předmětný pozemek převedl v r. 1992 do vlastnictví jiného (Ing. D.), porušil právní povinnost danou ustanovením §5 odst. 3 zákona o půdě, a tento právní úkon je proto ve smyslu uvedeného ustanovení neplatný, jak ostatně konstatoval soud i ve sporu o určení vlastnictví k předmětnému pozemku. Neplatnými jsou proto i všechny další dispozice s tímto pozemkem, včetně převodu pozemku na MUDr. J. K. a P. Š. (společníky úpadce) a následného vkladu pozemkové parcely do základního jmění akciové společnosti K. J. Absolutní neplatnost právního úkonu působí od počátku (ex tunc), a to bez ohledu, zda účastníci právního úkonu o důvodu neplatnosti věděli či nikoliv.
Předmětný pozemek se proto nestal součástí základního jmění akciové společnosti, tato společnost nebyla jejím vlastníkem a nestala se jím ani sepsáním majetku do konkursní podstaty úpadce po prohlášení konkursu; soupis podstaty provedený jejím správcem není totiž způsobem, jakým lze nabýt věci do vlastnictví, nehledě k tomu, že do soupisu se zapisují i věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty, které nenáležejí úpadci (srov. §18 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů).
Pak ovšem ani faktickým vydáním pozemku jeho vlastnici (M. F.) se majetkový stav úpadce o hodnotu tohoto pozemku nesnížil, neboť žalobce vydal věc, jejíž vlastníkem nebyl. Na tom nic nemění okolnost, že K. J., a. s., měla po určitou dobu předmětný pozemek v držbě, neboť k vydržení vlastnictví k pozemku nedošlo a ztrátou držby se majetkový stav držitele o hodnotu tohoto pozemku neztenčil.
Z uvedeného vyplývá, že právní názor odvolacího soudu na otázku vzniku skutečné škody, jejíž náhrady se žalobce v tomto řízení domáhal, je správný a plně v souladu s dosavadní judikaturou. Nelze mu vytýkat nesprávné právní posouzení předmětné právní otázky a za situace, že existence škody jakožto jeden ze základních předpokladů odpovědnosti za škodu podle §420 obč. zák. není naplněn a právo žalobce na náhradu škody nevzniklo, je nadbytečná úvaha o promlčení práva na náhradu škody.
Vzhledem k tomu, že dovolacímu přezkumu předložená právní otázka nezakládá důvod pro závěr, že rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, není dovolání proti tomuto rozsudku podle §239 odst. 2 o. s. ř. přípustné.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu odmítl podle §243b odst. 4 věty první a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4, §224 odst. 1 a §146 odst. 2, věty první (per analogiam) o. s. ř., neboť žalovanému náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. srpna 2002
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu