ECLI:CZ:NS:2004:25.CDO.1395.2004.1
sp. zn. 25 Cdo 1395/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce L. V., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice – Č. n. b., o 2,043.050,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 184/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. března 2004, č. j. 20 Co 26/2004 - 67, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se proti státu domáhal náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem Č. n. b. (dále “ČNB”), spočívajícím v tom, že ČNB nevykonávala dostatečnou správní kontrolu dodržování devizových předpisů ve společností M. I., s. r. o. (“dále MI”), s níž žalobce podle jeho tvrzení uzavřel smlouvu o obchodování s devizami a která vystupovala jako pobočka zahraniční společnosti M. C. L. (dále “MCL”). Na základě této smlouvy poukázal žalobce společnosti MCL dne 24. 3. 2000 částku 50.000,- USD, v květnu 2000 společnost MI uzavřela kanceláře a devizové hodnoty nebyly žalobci vráceny, čímž mu vznikla škoda ve výši 2,043.050,- Kč.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 27. 10. 2003, č. j. 30 C 184/2002 - 42, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že společnost MI byla zapsána do obchodního rejstříku dne 3. 2. 1999 s předmětem podnikání organizační a ekonomické poradenství, zprostředkovatelská činnost v obchodu a službách a pronájem movitých věcí a že v letech 1998 - 2000 nabízela prostřednictvím inzerátů v novinách zaměstnání na úseku obchodu s devizami. Dne 3. 3. 2000 zahájila ČNB v této společnosti devizovou kontrolu, při níž se nepodařilo prokázat, že by prováděla obchody s devizami, neboť z jejího účtu nebyl realizován převod finančních prostředků mimo území ČR, a podle sdělení jednatele společnosti byla tato společnost jen zprostředkovatelskou organizací pro zahraniční společnost MCL se sídlem na Britských Panenských ostrovech, a to na základě verbální dohody. Dne 24. 3. 2000 dal žalobce příkaz své bance, aby převedla na účet společnosti MCL částku 50.000,- USD, a dne 24. 6. 2000 podal Městskému státnímu zastupitelství v Praze trestní oznámení na všechny osoby spojené se společnostmi MI a MCL. Soud prvního stupně dovodil, že žalobce, i když tvrdil, že jednal s jednatelem společnosti MI, neprokázal existenci závazkového právního vztahu se společností MI, neboť ke svému tvrzení o uzavření smlouvy předložil pouze nepodepsané xeroxované vyhotovení vzorů s názvem “Zákaznická smlouva”, “Prohlášení o oznámení rizik”, “Dohoda o jmenování zástupce” s hlavičkou společnosti MCL, koncipovaných jako informace pro klienta, avšak tato vzorová smlouva v bodě 30 předpokládá, že klient vyplní formulář, jímž vyjádří přijetí podmínek smlouvy s tím, že práva a povinnosti stran se budou řídit zákony Britských Panenských ostrovů. Není tudíž zřejmé, zda žalobce vstoupil s nějakým subjektem do závazkového vztahu, jaký je jeho obsah, ani zda se jedná o subjekt, na který se vztahuje pravomoc českých orgánů a dozorová činnost ČNB. Za tohoto stavu je hodnocení devizové kontroly provedené ČNB ve společnosti MI irelevantní. Mezi devizovou kontrolou provedenou ČNB ve společnosti MI a tím, že žalobce zaslal na účet společnosti MCL 50.000,- USD, není žádná příčinná souvislost, a žalobce ani neprokázal vznik škody, neboť nedoložil, že by vyčerpal všechny prostředky a možnosti ke vrácení devizových hodnot od odpovědného subjektu. Předpoklady odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem podle §13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), proto nebyly splněny.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 3. 2004, č. j. 20 Co 26/2004 - 67, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vycházel ze skutkových zjištění obvodního soudu a ztotožnil se i s jeho právním posouzením věci. Shodně s ním dovodil, že za stavu, kdy žalobce neprokázal žádný právní vztah se společností MI, není mezi devizovou kontrolou této společnosti ze strany ČNB a tím, že žalobce zaslal na účet společnosti MCL částku 50.000,- Kč USD, žádná příčinná souvislost; již z tohoto důvodu je třeba odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem ve smyslu §13 zákona č. 82/1998 Sb. vyloučit. Je proto správný názor soudu prvního stupně, že bližší zkoumání průběhu devizové kontroly provedené ČNB ve společnosti MI není pro posouzení dané věci rozhodné. K námitkám v odvolání dále uvedl, že složil-li žalobce prostředky na zahraniční účet zahraniční společnosti, má vůči ní nárok na vydání bezdůvodného obohacení, jehož by se ovšem musel domáhat podle právních norem Britských Panenských ostrovů. Poukázal rovněž na to, že devizová kontrola ve společnosti MI byla zahájena již 3. 3. 2000, tedy před tím, než žalobce dne 24. 3. 2000 vydal příkaz k převodu devizových prostředků, a že touto kontrolou nebylo zjištěno porušení devizového zákona; tvrzením žalobce, že ČNB měla kontrolovat i zahraniční společnost se sídlem v zahraničí (MCL), se městský soud blíže nezabýval, neboť žalobce netvrdil, že by na území ČR působil nějaký podnik nebo organizační složka společnosti MCL, zapsaná v obchodním rejstříku, a z okolnosti, že s ní spolupracovala česká společnost MI, nelze žádná oprávnění českých správních orgánů vůči této zahraniční právnické osobě dovozovat. Žalobce ostatně neprokázal, kromě zmíněného bezesmluvního plnění, žádný právní vztah ani ke společnosti MCL.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a podává je z důvodů uvedených v §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., přičemž zásadní význam napadeného rozhodnutí po právní stránce spatřuje v otázce odpovědnosti státu za výkon správního dozoru nad devizovým trhem, která v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu ČR dosud nebyla řešena. Namítá, že vznik škody prokázal tím, že složil na účet společnosti MCL částku 50.000,- USD určenou k obchodování s devizovými prostředky, a to prostřednictvím společnosti MI, která vystupovala jako servisní organizace společnosti MCL; z toho vyplývá, že doložil závazkový vztah se společností MI, a pokud soud dovodil opak, neodpovídá jeho závěr obsahu spisu. Nesprávný úřední postup ČNB spatřuje v tom, že v rozporu s ust. §36 a násl. zákona č. 6/1993 Sb., o ČNB, ust. §8 zákona č. 552/1991 Sb., o státní kontrole, a ust. §18 odst. 1 zákona č. 71/1967 Sb., správní řád, nezahájila včas kontrolu dodržování devizových předpisů ve společnosti MI, ačkoli věděla, že tato společnost nemá příslušné oprávnění k provádění obchodů s devizovými hodnotami a že nabízí volné kapacity pro obchodování na mezinárodních devizových trzích. Ve smyslu §3 odst. 1 zákona č.71/1967 Sb. rovněž nezajistila, aby fyzické a právnické osoby spojené se společnostmi MI a MCL dodržovaly devizový zákon. Právní názor odvolacího soudu, že dozorové činnosti ČNB podléhala pouze společnost MI jako právnická osoba se sídlem na území ČR, považuje dovolatel za nesprávný, protože společnost MCL působila na území ČR prostřednictvím své údajné pobočky společnosti MI a její zaměstnanci vystupovali současně jako makléři společnosti MCL, kteří v prostorách MI prováděli pokyny klientů k nákupu či prodeji deviz, čímž byl obcházen devizový zákon. Pokud by ČNB řádně vykonávala svoji kontrolní funkci, musela by zjistit porušování devizových předpisů daleko dříve a byla by povinna zahájit správní kontrolu nad dodržováním právních předpisů, což by vedlo k ukončení činnosti společnosti MI. ČNB měla možnost a povinnost vzniku škody předejít a pokud by svoji kontrolní funkci vykonávala v souladu se zákonem, nemuselo ke škodě na majetku žalobce dojít. Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu §241 o. s. ř, dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní právní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, a nejde o případ, že by v této věci bylo soudem prvního stupně rozhodováno poté, co by jeho předchozí rozhodnutí bylo zrušeno [§237 odst. 1 písm. b)]. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti.
Závisí-li přípustnost dovolání na úvaze dovolacího soudu o tom, zda napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, nemůže být způsobilým dovolacím důvodem námitka, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (srov. ust. §241a odst. 3 o. s. ř.). Pokud dovolatel nepovažuje za správný závěr odvolacího soudu o tom, že neprokázal vznik závazkového právního vztahu se společností MI, a dovozuje opačný skutkový závěr, je zřejmé, že nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází. Podstatou jeho námitky je tedy nesouhlas se zjištěným skutkovým stav věci a s hodnocením provedených důkazù; je jednoznačné, že nejde o námitku nesprávného řešení otázky právní, nýbrž o námitku týkající se skutkových zjištění, která byla podkladem pro právní posouzení věci, tedy o dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. c) o. s. ř. Z hlediska tohoto dovolacího důvodu nelze správnost rozsudku odvolacího soudu přezkoumat, neboť ve vztahu k námitce, že rozsudek odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, není v tomto směru dovolání z hlediska ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání přípustné.
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí ve smyslu ust. §237 odst. 3 o. s. ř. spatřuje dovolatel v řešení otázky odpovědnosti státu za výkon správního dozoru nad devizovým trhem.
Podle §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), (dále jen “zákon”), stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon, nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.
Ustanovení §13 zákona zakládá objektivní odpovědnost státu (bez ohledu na zavinění), jíž se nelze zprostit a která předpokládá současné splnění třech předpokladů : 1) nesprávný úřední postup, 2) vznik škody a 3) příčinnou souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody.
Otázka odpovědnosti státu za výkon státního dozoru nad devizovým trhem ani další dovolací námitky žalobce nejsou způsobilé přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit. Jestliže žalobce nesprávný úřední postup ČNB dovozuje z toho, že neprovedla včas a řádně devizovou kontrolu ve společnosti MI, avšak v řízení neprokázal žádný právní vztah s touto společností, a pouze doložil, že na účet zahraniční společnosti MCL se sídlem na Britských Panenských ostrovech složil 50.000,- USD, pak je správný názor odvolacího soudu, že mezi postupem ČNB při provádění devizové kontroly ve společnosti MI a složením devizových hodnot na účet společnosti MCL není příčinná souvislost a že již z tohoto důvodu nemůže být odpovědnost žalované ve smyslu ust. §13 zákona založena. Dovozuje-li dovolatel vznik závazkového právního vztahu mezi ním a společností MI z okolnosti, že tato společnost na základě verbální dohody nezjištěným způsobem spolupracovala se zahraniční společností MCL, jde o námitku nedůvodnou, neboť devizové hodnoty žalobce složil na účet společnosti MCL a jen vůči této společnosti by se mohl (se může) domáhat jejich vrácení. Ke společnosti MI, na jejíž účet devizové hodnoty nesložil, a ani neprokázal, že s ní uzavřel nějakou smlouvu, mu tudíž žádný právní vztah nevznikl, jak odvolací soud správně dovodil. Za tohoto stavu je zkoumání postupu ČNB při provádění devizové kontroly ve společnosti MI pro posouzení věci nerozhodné.
K dalším námitkám v dovolání je pak třeba uvést, že samotná okolnost, že žalobce složil na účet společnosti MCL částku 50.000,- USD a že společnost MI uzavřela své kanceláře, ještě neznamená vznik majetkové újmy na jeho straně, za níž lze požadovat na dalších subjektech náhradu; k tomu by mohlo dojít teprve tehdy, nebylo-li by jeho právo na výplatu devizových hodnot složených na účet společnosti MCL uspokojeno a nebylo-li by možno je na povinném subjektu vymáhat.
Závěr odvolacího soudu, že předpoklady odpovědnosti státu za škodu podle §13 zákona nebyly v daném případě splněny, je proto v souladu s hmotným právem i ustálenou judikaturou.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu nemá z hlediska námitek uplatněných v dovolání zásadní právní význam a dovolání proti němu tak není přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ust. §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů tohoto řízení právo a žalované v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. listopadu 2004
JUDr. Olga P u š k i n o v á, v.r.
předsedkyně senátu