ECLI:CZ:NS:2003:25.CDO.1412.2001.1
sp. zn. 25 Cdo 1412/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně H. F., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1/ Městu P., zastoupenému advokátem, a 2/ České republice – Ministerstvu zdravotnictví ČR, se sídlem v Praze 2, Palackého nám. 4, o náhradu škody na zdraví, vedené u Okresního soudu Plzeň – město, pod sp. zn. 24 C 394/95, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. března 2001, č. j. 14 Co 102/2001-148, takto:
I. Dovolání žalobkyně proti výroku rozsudku krajského soudu, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že byla zamítnuta žaloba o zaplacení 126.000,- Kč, se zamítá; v dalším se dovolání žalobkyně odmítá.
II. Ve vztahu žalobkyně a prvního žalovaného nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se (po rozšíření žaloby soudem připuštěné) domáhala, aby žalovaným jako právním nástupcům nemocnice Š. z. byla uložena povinnost zaplatit jí společně a nerozdílně částku 866.112,- Kč z titulu náhrady škody na zdraví, jež jí byla způsobena v uvedené nemocnici při gynekologické operaci dne 13. 6. 1984, kdy operatér opomněl odvázat podvázaný pravý močovod, čímž následně došlo k odumření pravé ledviny, což vyplynulo z vyšetření žalobkyně provedeného dne 22. 11. 1993. Tím byla žalobkyni způsobena vážná újma na zdraví s trvalými následky a došlo i ke zvýšení jejích životních nákladů. Žalobkyně požadovala náhradu za bolestné ve výši 180.000,- Kč, za ztížení společenského uplatnění 420.000,- Kč a dále náhradu nákladů spojených s léčením, do nichž zahrnula cestovné k lékařským kontrolám za období let 1994 až 2000 ve výši 31.592,- Kč, příspěvek na zakoupení automobilu ve výši 20.000,- Kč, příspěvek na dietní stravování za období let 1994 až 2000 ve výši 25.200,- Kč, příspěvek na „Dobrou vodu“ za totéž období ve výši 60.480,- Kč, náklady na instalaci elektrického topení ve výši 18.000,- Kč a zvýšené náklady na elektrické vytápění ve výši 111.240,- Kč.
Okresní soud v Plzni rozsudkem ze dne 24.10.2000, č. j. 24 C 394/95-117, uložil prvnímu žalovanému zaplatit žalobkyni na bolestném 750,- Kč, za ztížení společenského uplatnění 150.000,-Kč, na nákladech spojených s léčením 50.872,- Kč, žalobu o zaplacení další náhrady bolestného ve výši 179.250,- Kč, za ztížení společenského uplatnění ve výši 270.000,-Kč a na úhradu nákladů spojených s léčením ve výši 215.240,- Kč zamítl, řízení co do částky 26.760,- Kč zastavil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že v průběhu řízení bylo prokázáno naplnění všech zákonem požadovaných předpokladů pro vznik odpovědnosti zdravotnického zařízení, které provedlo operaci, za poškození zdraví žalobkyně, neboť škoda byla způsobena těmi, které k této činnosti použilo. Byla rovněž prokázána příčinná souvislost mezi porušením právní povinnosti a škodou, která žalobkyni vznikla, a proto jí soud ve smyslu ustanovení §420, odst. 2 a 3, §444 a §449 odst. 1 obč. zák. přiznal odškodnění ve výši uvedené ve výroku. Při rozhodnutí o výši bolestného a za ztížení společenského uplatnění vycházel soud ze znaleckého posudku MUDr. P. N., CSc., podle kterého základní počet bodů činí 25 na bolestném a 400 bodů za ztížení společenského uplatnění, jehož výši znalec doporučil zvýšit na dvojnásobek. Soud prvního stupně dovodil, že v daném případě jsou dány důvody mimořádného zřetele hodné podle §7 odst. 3 vyhl. č. 32/1965 Sb., ve znění vyhl. č. 54/1993 Sb., které umožňují navýšení základního bodového ohodnocení za ztížení společenského uplatnění na 12,5 násobek; i když žalobkyně byla již před operací provedenou dne 13. 6. 1984 tělesně hendikepována, nemůže se z důvodu indikovaného zvýšeného přísunu tekutin zúčastňovat žádných společenských akcí (jako návštěv divadel, kin, výstav, hudebních vystoupení či posezení s přáteli) a omezena je i ve výběru pro ni odpovídajícího zaměstnání, které by byla schopna i při své invaliditě vykonávat, byť je od roku 1985 plně invalidní pro postižení pohybového ústrojí. Z nákladů, které žalobkyně uplatnila v souvislosti s léčením, jí byla přiznána jen ta jejich část, kterou soud shledal v příčinné souvislosti se vznikem škody. Návrh žalobkyně vůči druhému žalovanému soud prvního stupně zamítl z důvodu nedostatku jeho pasivní legitimace.
K odvolání žalobkyně a prvního žalovaného Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 30. 3. 2001, č. j. 14 Co 102/2001-148, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku, kterým bylo žalobci uloženo zaplatit žalobkyni za ztížení společenského uplatnění 150.000,- Kč tak, že žalobu do částky 126.000,- Kč zamítl, odvolání prvního žalovaného odmítl, v dalším rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů a vůči státu a o soudním poplatku. Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně o pasivní legitimaci prvního žalovaného a rovněž s jeho závěry o částečné důvodnosti nároku žalobkyně na náhradu nákladů spojených s léčením, a nepřisvědčil námitce prvního žalovaného o promlčení nároků žalobkyně na náhradu nákladů spojených se zvýšenou spotřebou „Dobré vody“ a na náhradu cestovného. Krajský soud se však neztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že v daném případě je namístě zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění podle §7 odst. 3 vyhlášky č. 32/1965 Sb., ve znění vyhl. č. 54/1993 Sb., na 12,5 násobek, neboť toto ustanovení umožňuje navýšení odškodnění jen v případech hodných mimořádného zřetele, kdy kulturní, sportovní či jiné zapojení poškozeného bylo před poškozením na vysoké úrovni a mimořádné. Podle odvolacího soudu se však o takový případ v dané věci nejedná. Základní odškodnění vyjádřené počtem bodů již samo představuje náhradu za prokazatelně nepříznivé důsledky pro životní úkony poškozeného a pro uspokojování jeho životních a společenských potřeb. V žádném případě nelze postupem podle ustanovení §7 citované vyhlášky nahrazovat nedostatek stávající právní úpravy, podle níž výše odškodnění neodpovídá současným mzdovým a cenovým poměrům. Vzhledem k poškození zdraví žalobkyně s přihlédnutím k jejímu dosavadnímu postižení pohybového ústrojí, v důsledku něhož je omezena v životě i ve společnosti, jí lze přiznat pouze dvojnásobek základního bodového ohodnocení za ztížení společenského uplatnění, tedy částku 24.000,- Kč, která však odvoláním prvního žalovaného nebyla napadena.
V dovolání proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu o věci samé a proti výrokům o nákladech řízení před soudy obou stupňů žalobkyně namítá, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil. Poukazuje na to, že v žalobě a jejích upřesněních požadovala mnohem vyšší částky za ztížení společenského uplatnění, jež jsou odůvodněny jednak podstatnými změnami mzdových i cenových poměrů, a rovněž i zastaralostí vyhlášky č. 32/1965 Sb., která neodpovídá současnému stavu ve společnosti. Za spravedlivý považuje dovolatelka rozsudek soudu prvního stupně a odmítá argumentaci soudu odvolacího soudu, že je výrazně omezena v životě a ve společnosti především v důsledku svého onemocnění pohybového ústrojí, neboť to ji sice omezuje v pohybu, ale „důsledky poškození ledviny jsou mnohem vážnější, nepříjemnější a bezprostředně ohrožující samotný život“. Poukazuje též na disproporci mezi stanovením výše náhrady škody na zdraví podle vyhl. č. 32/1965 Sb. a požadovanými, či přisouzenými částkami za „poškození cti“. Navrhla zrušení napadených výroků rozsudku odvolacího soudu.
Podle ustanovení části dvanácté hlavy I bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1.1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě uvedené v ust. §240 odst. 1 o.s.ř., osobou k tomu oprávněnou, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem ve smyslu §241 odst. 1 o.s.ř., přezkoumal rozsudek odvolacího soudu v napadeném výroku podle §242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání proti měnícímu výroku ve věci samé, které je podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. přípustné, není opodstatněné, a že proti výroku o nákladech řízení není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Při škodě na zdraví se jednorázově odškodňují bolesti poškozeného a ztížení jeho společenského uplatnění (§444 odst. 1 obč. zák.). Ministerstvo zdravotnictví stanoví v dohodě s Ministerstvem práce a sociálních věcí vyhláškou výši, do které lze poskytnout náhradu za bolest a za ztížení společenského uplatnění, a určování výše náhrady v jednotlivých případech ( §444 odst. 2 obč. zák.).
V posuzovaném případě se určení výše, do které lze žalobkyni poskytnout náhradu za ztížení společenského uplatnění, a určení výše této náhrady řídí (srov. čl. II vyhlášky č. 54/1993 Sb.) vyhláškou č. 32/1965 Sb., o odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění, ve znění vyhlášek č. 84/1967 Sb., č. 76/1981 Sb. a č. 54/1993 Sb. (dále jen „vyhlášky”).
Podle ustanovení §4 odst. 1 vyhlášky ztížení společenského uplatnění se odškodňuje, jestliže poškození na zdraví má prokazatelně nepříznivé důsledky pro životní úkony poškozeného, pro uspokojování jeho životních a společenských potřeb nebo pro plnění jeho společenských úkolů. Odškodnění za ztížení společenského uplatnění musí být přiměřené povaze následků a jejich předpokládanému vývoji, a to v rozsahu, v jakém jsou omezeny možnosti poškozeného uplatnit se v životě a ve společnosti.
Při odškodňování ztížení společenského uplatnění se vychází ze základního počtu bodů, kterým bylo toto ztížení ohodnoceno v lékařském posudku (srov. §6 odst. 1 vyhlášky). Podle ustanovení §6 odst. 2 vyhlášky částka odpovídající základnímu počtu bodů zjištěnému lékařem se přiměřeně zvýší až na dvojnásobek podle předpokladů, které poškozený ve věku, ve kterém byl poškozen na zdraví, měl pro uplatnění v životě a ve společnosti a které jsou v důsledku poškození omezeny nebo ztraceny. Těmito předpoklady se rozumí zejména možnost uplatnit se v životě rodinném, politickém, kulturním a sportovním a možnost volby povolání a dalšího sebevzdělání; přitom se přihlíží k tomu, zda jde o muže nebo ženu, a při odstranitelnosti trvalých následků také k upozornění lékaře podle §10.
Podle ustanovení §7 odst. 1 vyhlášky se výše odškodnění za bolest a za ztížení společenského uplatnění určuje částkou 30,- Kč za jeden bod. Celková výše odškodnění za bolest a za ztížení společenského uplatnění z jednoho poškození na zdraví nesmí přesáhnout částku 120.000,- Kč; z toho odškodnění za bolest nesmí přesáhnout částku 36.000,- Kč, a to ani s připočtením odškodnění podle §3 odst. 2 (srov. §7 odst. 2 vyhlášky). Ve zvlášť výjimečných případech hodných mimořádného zřetele může soud odškodnění přiměřeně zvýšit nad stanovené nejvyšší výměry odškodnění (srov. §7 odst. 3 vyhlášky).
Náhrada za ztížení společenského uplatnění stanovená na základě počtu bodů stanoveného lékařem představuje jednorázové odškodnění za nepříznivé důsledky pro životní úkony poškozeného, pro uspokojování jeho osobních a společenských potřeb nebo pro plnění jeho společenských úkolů. Nelze přehlížet, že již samo základní bodové ohodnocení (§6 odst. 1 vyhlášky) zohledňuje okolnost, že poškozený je vlivem následků utrpěného zranění omezen ve svých možnostech, např. volby povolání, volby životního partnera a dalších způsobů osobního uplatnění, v možnostech účastnit se kulturní a sportovní činnosti či v jiných formách společenského uplatnění. Přiměřené zvýšení podle ustanovení §6 odst. 2 vyhlášky pak předpokládá existenci dalších skutečností umožňujících závěr, že omezení poškozeného nelze vyjádřit jen základním odškodněním; dopadá na případy, kdy konkrétní skutečnosti vyplývající ze srovnání zdravotního stavu před a po zranění umožňují závěr, že základní odškodnění nepostačuje ke kompenzaci důsledků zhoršeného zdravotního stavu pro životní úkony poškozeného nebo pro uspokojování a plnění jeho životních a společenských potřeb a úkolů.
Zvýšení náhrady nad vyhláškou stanovený limit je pak přípustné podle ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky pouze ve zcela výjimečných případech hodných mimořádného zřetele, kdy možnosti poškozeného jsou velmi výrazně omezeny či zcela ztraceny ve srovnání s vysokou a mimořádnou úrovní jeho kulturních, sportovních či jiných aktivit v době před vznikem škody (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31.10.1988 sp. zn. 1 Cz 60/88, uveřejněný pod č. 10 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1992). Z uvedených závěrů, k nimž rozhodovací praxe již v minulosti dospěla a které jsou přijímány i v současné době, odvolací soud důsledně vycházel a ani dovolací soud nemá důvod k jejich změně. Dovolatelce lze přisvědčit jen potud, že ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky přenechává soudu, aby v každém jednotlivém případě podle svého uvážení posoudil, jaké zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění je v konkrétní posuzované věci „přiměřené“. Z uvedeného však vyplývá, že úvaha soudu není zcela neomezená, neboť právní předpis tím, že rámcově stanoví předpoklady pro vznik nároku na základní výměru ztížení společenského uplatnění a pro vznik nároku na její zvýšení, stanoví zároveň hlediska, ke kterým je třeba přihlížet a jimiž (jejich vzájemnou návazností a kombinací) je úvaha soudu o míře „přiměřenosti“ zvýšení v jednotlivých zcela výjimečných případech hodných mimořádného zřetele usměrňována.
Z hlediska skutkového stavu bylo v dané věci zjištěno, že následky operace provedené žalobkyni v roce 1984 (odumření pravé ledviny a pravého močovodu) byly zjištěny v jejích padesáti letech v roce 1993, a to v důsledku přetrvávající hypertenze. Podle závěru znaleckého posudku se žalobkyně afunkcí jedné ledviny nedostala do situace, kdy její vnitřní prostředí je významně poškozeno, přiřadila se však asi ke 2 % populace, která se s jednou ledvinou rodí, a k pacientům, kterým byla jedna ledvina odňata z různých důvodů. Její zdravotní stav vyžaduje větší opatrnost a pravidelné nefrologické kontroly zbylé ledviny. Protože žalobkyně musí dodržovat pitný režim a denně vypít alespoň 3 litry tekutin, nezúčastňuje se, tak jako v minulosti, žádných společenských akcí jako návštěv divadel, kin, výstav, hudebních vystoupení či posezení s přáteli. Ze stejného důvodu nemůže žalobkyně nastoupit do zaměstnání (kromě práce, jíž by vykonávala doma), které by byla schopna za zcela mimořádných pracovních podmínek na zkrácený pracovní úvazek vykonávat i při své invaliditě. Od roku 1985 je v invalidním důchodu, je občanem těžce zdravotně postiženým pro těžkou vadu pohybového ústrojí.
Za tohoto skutkového stavu nelze odvolacímu soudu vytýkat nesprávnost závěru, že zvýšení základního odškodnění o 100 % základu podle §6 odst. 2 vyhlášky (t.j. celkem na dvojnásobek částky odpovídající základnímu počtu bodů) plně vystihuje rozsah, v jakém je žalobkyně pro trvalé následky operace omezena v dalším životě a ve svém uplatnění ve společnosti s přihlédnutím k jejímu věku a k postižení pohybového ústrojí. Pro úplnost je třeba uvést, že újma spočívající ve ztrátě příjmů ze zaměstnání po přiznání invalidního důchodu, se zohledňuje především v rámci náhrady za ztrátu na výdělku.
Namítá-li dovolatelka, že odvolací soud nezahrnul do rámce svých úvah okolnost, že „vyhláška 32/65 Sb. je zcela zastaralá“, potom pomíjí, že soudu nepřísluší oprávnění zvýšením odškodnění za ztížení společenského uplatnění, za „využití“ hledisek stanovených dosavadním právním předpisem, předjímat - důsledně vzato - potřebnost i obsah eventuální nové právní úpravy a tak nahrazovat činnost normotvůrce. Nárok žalobkyně na zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění podle §7 odst. 3 cit vyhlášky nelze konstruovat ani srovnáním úpravy s ustanoveními §11 a 13 obč. zák., jež zakládají nároky při porušení práva na ochranu osobnosti.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu v měnícím výroku ve věci samé je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný, a protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelkou tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl v této části postižen vadou uvedenou v ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř., nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně proti tomuto výroku rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §243b odst. 1, části věty před středníkem, o.s.ř. zamítl.
Žalobkyně - jak vyplývá z obsahu dovolání - napadá rozsudek odvolacího soudu rovněž ve výroku, jímž byl rozhodnuto o nákladech řízení. Z ustanovení §167 odst. 1 o.s.ř. vyplývá, že rozhodnutí o nákladech řízení, má z pohledu formy rozhodnutí povahu usnesení, kterou neztrácí ani v případě, jestliže je přičleněno k rozhodnutí o věci samé, u něhož je stanovena forma rozsudku. Přípustnost dovolání proti výrokům o nákladech řízení je proto třeba zkoumat z hledisek zákonných ustanovení, která stanoví podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou rozsudků, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není), jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř.
Podle ustanovení §238a odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo
a) změněno usnesení soudu prvního stupně; to neplatí, jde-li o usnesení o nákladech řízení, o příslušnosti, o předběžném opatření, o přerušení řízení, o pořádkové pokutě, o znalečném, o tlumočném, o soudním poplatku, o osvobození od soudních poplatků, o ustanovení zástupce účastníků nebo jeho odvolání, o nepřipuštění zastoupení, o odměně notáře za prováděné úkony soudního komisaře a jeho hotových výdajích, o odměně správce dědictví a jeho hotových výdajích,
b) rozhodnuto tak, že se zpětvzetí návrhu nepřipouští nebo tak, že se zpětvzetí návrhu připouští, rozhodnutí soudu prvního stupně zrušuje a řízení zastavuje (§208); to neplatí o věcech, v nichž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč,
c) rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno, popřípadě věc byla postoupena orgánu, do jehož pravomoci náleží,
d) odvolacím soudem potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo řízení zastaveno pro nedostatek pravomoci soudu,
e) odvolání odmítnuto,
f) odvolací řízení zastaveno.
Dovolání je též přípustné proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§239 odst. 1 o.s.ř.), nebo nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§239 odst. 2 o.s.ř.).
Z uvedeného vyplývá, že dovolání proti výrokům o nákladech řízení není přípustné z hlediska ustanovení §238a o.s.ř. [srov. ustanovení §238a odst. 1 písm. a) o.s.ř.] ani z hlediska ustanovení §239 o.s.ř. (nejde o usnesení ve věci samé). Protože dovolatelka netvrdí a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by rozhodnutí odvolacího soudu bylo v této části postiženo vadou uvedenou v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., je nepochybné, že zde dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti kterému není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně proti výroku o nákladech řízení - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 4 věty první a §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 věty první a §142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a prvnímu žalovanému v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. března 2003
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu