ECLI:CZ:NS:2018:25.CDO.1442.2018.1
sp. zn. 25 Cdo 1442/2018-285
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Ivy Suneghové v právní věci žalobců: a) J. K. , nar. XY, bytem XY, a b) Ja. K. , nar. XY, bytem XY, oba zastoupeni Mgr. Štěpánem Holubem, advokátem se sídlem Za Poříčskou bránou 365/21, Praha 8, proti žalované: ČernýGyn s. r. o. , IČO: 28703073, se sídlem U Nemocnice 3064, Teplice, zastoupené JUDr. Michalem Vihanem, advokátem ses sídlem Školní 349/2, Teplice, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 11 C 229/2011, o dovolání žalované proti mezitímnímu rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 11. 2017, č. j. 12 Co 33/2016-265, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 11. 2017, č. j. 12 Co 33/2016-265, a rozsudek Okresního soudu v Teplicích ze dne 15. 9. 2015, č. j. 11 C 229/2011-234, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Teplicích k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Teplicích mezitímním rozsudkem ze dne 15. 9. 2015, č. j. 11 C 229/2011-234, rozhodl, že základ žalobního nároku je opodstatněn v plné výši. Žalobci uplatnili nárok na jednorázové odškodnění za smrt jejich nenarozeného dítěte, žalobkyně požadovala náhradu bolestného, za ztížení společenského uplatnění, za náklady spojené s umělým oplodněním, za ztrátu na výdělku a za náklady spojené s jejím následným léčením. Soud v řízení zjistil, že žalobkyně v 29. týdnu těhotenství po kontrole ultrazvukem u obvodního gynekologa byla odeslána na konziliární ultrazvukové vyšetření do zařízení žalované k XY, který 20. 4. 2010 provedl vyšetření, nestanovil však správnou diagnózu a další postup a namísto toho, aby žalobkyni neodkladně odeslal na porodní sál či do nemocnice, poslal ji domů s doporučením na kontrolu u obvodního gynekologa. Pro přetrvávající a zhoršující se zdravotní obtíže byla žalobkyně téhož dne převezena záchrannou službou do nemocnice, podstoupila operativní zákrok a bylo zjištěno, že došlo k předčasnému odloučení placenty v ukončeném 29. týdnu těhotenství s nitroděložním úmrtím plodu. Příčinou úmrtí plodu bylo přerušení kyslíkového zásobení skrze placentu, která byla z velké části odloučena. Soud dovodil, že žalovaná nepostupovala v souladu se současnými poznatky vědy, když na základě provedeného vyšetření nerozpoznala nezbytnost okamžitého převozu žalobkyně do porodnice, a toto opomenutí je v příčinné souvislosti s úmrtím plodu (§415, §420 obč. zák.).
K odvolání žalované Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 29. 11. 2017, č. j. 12 Co 33/2016-265, rozsudek sudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud vycházel ze závěrů soudu prvního stupně učiněných zejména na základě znaleckého dokazování, že již při vyšetření prováděném lékařem XY byly přítomny jasné signály nastupující tísně plodu, které indikují bezodkladnou hospitalizaci pacientky a ukončení těhotenství chirurgickou cestou. Lékař XY pochybil, pokud neučinil závěr o nutnosti neprodlené hospitalizace žalobkyně na porodnickém oddělení nemocnice, nezajistil její další vyšetření a odeslal ji domů. Hypoxii plodu vyvolalo předčasné odloučení placenty, což je nahodilý a spontánní proces, na nějž nemělo vliv samotné ultrazvukové vyšetření. Není jisté, zda neprodlená hospitalizace žalobkyně by vedla k záchraně plodu; po porodu císařským řezem by plod s projevy těžké hypoxie mohl být resuscitován s rizikem trvalého poškození. Odvolací soud dovodil, že postup žalovaného sice nevyvolal ani neumocnil náhlé zhoršení zdravotního stavu žalobkyně, avšak oddálil poskytnutí další zdravotní péče, jež je objektivně způsobilá odvrátit či zmírnit nepříznivý hrozící následek na zdraví jejím a jejího nenarozeného dítěte. S poukazem na to, že právní řády common law opustily požadavek prokázání kauzálního nexu a vytvořily doktrínu „ztráty šance“, podle níž se odhaduje pravděpodobnost dosažení určitých šancí při dodržení správného postupu, odvolací soud uzavřel, že nesprávný postup XY zbavil žalobkyni reálné šance na úplné či částečné odvrácení hrozícího následku, a způsobil tak vzniklou újmu (§420 obč. zák.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítá nesprávné právní posouzení otázek, na nichž závisí napadené rozhodnutí a při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně při vydání mezitímního rozsudku nerespektoval judikaturu dovolacího soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2009, sp. zn. 25 Cdo 3829/2007), když se nezabýval splněním předpokladů náhrady škody u každého z uplatněných nároků, a od rozhodovací praxe dovolacího soudu (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2005, sp. zn. 32 Odo 278/2005) se odchýlil i ve způsobu hodnocení důkazů, zejména znaleckých posudků soudem prvního stupně, v jehož hodnocení dovolatelka spatřuje logický rozpor, a dále namítá opomenutí hodnocení znaleckého důkazu podle kritéria jeho přesvědčivosti (ve smyslu rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2005, sp. zn. 28 Cdo 2161/2005) a chybějící hodnocení důkazů v jejich vzájemné souvislosti. Poukazuje zejména na znalecký posudek FN Královské Vinohrady a na závěry znaleckého posudku vyžádaného v trestněprávním řízení, v němž byl XY zproštěn obžaloby, a dovozuje, že nebylo prokázáno, že by stav žalobkyně vyžadoval okamžitou hospitalizaci. Navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu §241 o. s. ř., dospěl k závěru, že z hlediska procesněprávní otázky předpokladů pro vydání mezitímního rozsudku je dovolání přípustné a je i důvodné.
Mezitímním rozsudkem ve smyslu §152 odst. 2 o. s. ř. se rozhoduje o základu uplatněného nároku, tedy o všech otázkách potřebných k rozhodnutí o věci, s výjimkou výše plnění. Rozhodnutí o základu věci v řízení o nároku na náhradu škody podle §420 obč. zák. zahrnuje posouzení všech podmínek odpovědnosti. Jestliže nárok uplatněný žalobou sestává z několika nároků či dílčích položek, jež jsou skutkově samostatnými nároky, je předpokladem vydání mezitímního rozsudku splnění všech podmínek odpovědnosti, a to ve vztahu ke každému jednotlivému nároku každého ze žalobců. Mezitímním rozsudkem je závazně rozhodnuto o základu sporu, tedy musí v něm být vyřešeny všechny sporné otázky týkající se nejen existence a rozsahu nároku, ale i otázky tzv. spoluzavinění, solidární povahy plnění při pluralitě účastníků či příp. prekluze, promlčení apod., tedy všechny otázky kromě výše plnění, a to ohledně všech nároků, o nichž soud rozhoduje. Po právní moci mezitímního rozsudku nelze totiž žalobu ohledně některého z uplatněných nároků zamítnout z důvodu chybějící některé podmínky odpovědnosti (např. srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. listopadu 2009, sp. zn. 25 Cdo 3829/2007, uveřejněný pod č. 93/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Ačkoliv žalobci kromě náhrady nemajetkové újmy za smrt nenarozeného dítěte uplatnili řadu dalších nároků se samostatným skutkovým základem (náhradu bolestného, za ztížení společenského uplatnění, za náklady umělého oplodnění, za ztrátu na výdělku, náklady následného léčení žalobkyně), odvolací soud a ani soud prvního stupně, jehož rozsudek byl odvolacím soudem potvrzen, se předpoklady odpovědnosti žalované z hlediska jednotlivých nároků nezabýval, a namísto posouzení vztahu příčiny a následku u každého z uplatněných nároků na náhradu majetkové a nemajetkové újmy učinil paušální závěr o „ztrátě reálné šance na úplné či částečné odvrácení hrozícího nepříznivého následku“, a zcela tak pominul jeden ze základních předpokladů odpovědnosti za škodu a vzniku nároku poškozeného, když příčinnou souvislost mezi protiprávním jednáním a vznikem konkrétní újmy nahradil teorií o statistické ztrátě šance.
Je však třeba vycházet z toho, že nároky žalobců se neřídí právem anglosaských zemí, ale českými zákony, konkrétně občanským zákoníkem (vzhledem k ustanovení §3028 odst. 3 a §3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinný od 1. 1. 2014, se věc posuzuje podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013), a je zřejmé, že ani z hlediska doktríny „ztráty šance“ neobstojí paušální závěr odvolacího soudu o plné odpovědnosti žalované za úmrtí plodu a za všechny další újmy, jejichž náhrada je v řízení požadována.
Posouzení příčinné souvislosti po právní stránce předpokládá stanovit, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, což u odlišných nároků bývá různé. Zvažují se veškeré příčiny, které se na vzniku té které újmy podílely, přičemž příčinou vzniku škody může být jen ta okolnost, bez níž by ke škodnému následku nedošlo, i když jde jen o jednu z příčin, která se spolupodílí na nepříznivém následku, o jehož odškodnění jde. V dané věci nelze přehlédnout, že k následkům, jež mají být odškodněny, by nemohlo dojít bez základní příčiny, spočívající na straně žalobkyně, a je zřejmé, že postup lékaře žalované nevyvolal poruchu jejího zdravotního stavu (předčasné odloučení placenty), jež vedla ke škodlivému následku, nýbrž je podstatné, zda pochybení lékaře bylo jednou z příčin, bez níž by nedošlo ke vzniku té újmy, jež má být odškodněna. Je třeba proto zodpovědět, zda – nebýt pochybení lékaře – nedošlo by k jednotlivým negativním následkům, za něž je požadována náhrada.
Další námitky v dovolání směřující proti hodnocení důkazů, zejména znaleckého dokazování a proti zjištěnému skutkovému stavu postrádají charakter právní otázky, na jejímž vyřešení by napadené rozhodnutí záviselo a kterou by mohl dovolací soud řešit (§241a odst. 1 o. s. ř.). Nesměřují totiž proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem, ale v podstatě zpochybňují zjištěný skutkový stav. Samotné hodnocení důkazů soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovoláním. Výtky, že soud nehodnotil správně provedené důkazy a že nebyl správně zjištěn skutkový stav věci, nezakládají dovolací důvod a nejedná se ani o odklon od rozhodnutí dovolacího soudu, na něž dovolatelka poukazuje, neboť pokud v nich byla řešena otázka pochybení při hodnocení důkazů a nesprávného skutkového zjištění, nelze přehlédnout, že předchozí procesní právní úprava (občanský soudní řád ve znění účinném před 1. 7. 2009) zakotvila jako dovolací důvod ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Přípustnost dovolání v projednávané věci se však řídí podle o. s. ř. ve znění nyní účinném, který takový dovolací důvod nezná.
Jak vyplývá ze shora uvedeného, není správný právní názor odvolacího soudu na splnění podmínek pro vydání mezitímního rozsudku. Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu z tohoto důvodu zrušil; protože důvody, pro které bylo rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém řízení o věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. 12. 2018
JUDr. Marta Škárová
JUDr. Petr Vojtek
v zastoupení