ECLI:CZ:NS:2003:25.CDO.1447.2002.1
sp. zn. 25 Cdo 1447/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce J. U., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice – Ministerstvu obrany ČR, se sídlem v Praze 6, Tychonova 1, (Vojenský úřad pro právní zastupování, Praha 6, nám. Svobody 471), o 161.185,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 13 C 238/97, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. ledna 2002, č. j. 19 Co 568/2001-72, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. ledna 2002, č. j. 19 Co 586/2001-72, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 21. prosince 2000, č. j. 13 C 238/97-45, ve spojení s usnesením tohoto soudu ze dne 31. 8. 2001, č. j. 13 C 238/97-65, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 6 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 21. 9. 1999, č. j. 13 C 238/97-16, zamítl žalobu na zaplacení částky 161.185,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Žalobce se domáhal odškodnění za trest odnětí svobody v trvání 5 let, který vykonal na základě rozsudku Nižšího vojenského soudu Praha PSP 70 ze dne 31. 1. 1955, sp. zn. T 421/54, jímž byl uznán vinným a odsouzen za trestné činy svémocného odloučení podle §272 odst. 1 zákona č. 86/1950 Sb., trestního zákona /dále jen tr. zák./, zběhnutí podle §273 odst. 3 tr. zák., padělání a pozměňování veřejné listiny podle §159 odst. 1 tr. zák., rozkrádání a poškozování národního majetku podle ust. §245 odst. 1 tr. zák. a krádeže podle §247 odst. 1 tr. zák. Soud prvního stupně v řízení zjistil, že usnesením Vojenského obvodového soudu Praha ze dne 22. 4. 1993, sp. zn. Rtv 781/90, byl uvedený rozsudek ze dne 31. 1. 1955 ve výroku o trestu podle §14 odst. 1 písm. f/ zákona č. 119/1990 Sb. zrušen z důvodu zřejmého nepoměru výměry trestu ke stupni nebezpečnosti činu pro společnost a zároveň byla zrušena všechna další rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke zrušení pozbyla podkladu. Usnesením Vojenského obvodového soudu Praha ze dne 22. 6. 1993, sp. zn. Rtv 781/90, bylo řízení v rehabilitační věci žalobce podle §231 odst. 1 trestního řádu zastaveno, neboť žalobce byl účasten amnestie prezidenta republiky ze dne 9. 5. 1960. Na žádost žalobce bylo v trestním řízení pokračováno, rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 19. 2. 1996, č. j. Rtv 781/90-28, bylo rozhodnuto, že žalobce se při nezměněném výroku o vině z rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu Praha PSP 70 ze dne 31. 1. 1955, sp. zn. T 421/54, odsuzuje k trestu odnětí svobody v trvání 36 měsíců, a k odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 10. 1996, č. j. 7 To 390/96-43, tento rozsudek zrušil a sám znovu rozhodl tak, že za trestné činy, kterými byl žalobce pravomocně uznán vinným rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu Praha PSP 70 ze dne 31. 1. 1955, sp. zn. T 421/54, se mu podle §15 odst. 3 zákona č. 119/1990 Sb. a §227 trestního řádu per analogiam trest neukládá. Obvodní soud dospěl k závěru, že nárok žalobce na náhradu za ztrátu na výdělku za dobu vazby a výkonu trestu a za vynaložené náklady trestního řízení, který posoudil podle zákona č. 119/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o soudní rehabilitaci), není důvodný, neboť podle §6 odst. 3 písm. b) zákona č. 58/1969 Sb. právo na náhradu škody nemá ten, proti komu bylo pozdější trestní stíhaní zastaveno z důvodu amnestie vztahující se na čin, za nějž mu byl původní trest uložen, a v této věci konečným rozhodnutím nebyl žalobci trest uložen právě proto, že jím spáchané trestné činy podléhají amnestii prezidenta republiky.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 31. 3. 2000, č. j. 19 Co 76/2000-33, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud dovodil, že pokud zákon č. 58/1969 Sb. vylučuje přiznání nároku, nelze bez dalšího učinit závěr, že nárok založený podle zákona o soudní rehabilitaci nelze přiznat, aniž by byl brán zřetel na účel a znění zákona o soudní rehabilitaci, který je ve vztahu k zákonu č. 58/1969 Sb. lex specialis. Vyslovil závazný právní názor, že odškodnění podle §23 odst. 3 zákona č. 119/1990 Sb. náleží i tehdy, jestliže původní odsuzující rozsudek byl v přezkumném řízení podle §14 odst. 1 písm. f/ zákona o soudní rehabilitaci zrušen ve výroku o trestu, avšak v řízení konaném dle §15 uvedeného zákona nebyl nový trest uložen jen proto, že žalobce byl účasten amnestie prezidenta republiky a z toho důvodu bylo trestní stíhání proti němu zastaveno. Je pak na soudu v občanském soudním řízení, aby si přiměřený trest stanovil sám, neboť je vázán jen výrokem o vině a nikoliv o trestu. Odvolací soud uložil soudu prvního stupně, aby dokazování doplnil a zjistil všechny objektivní okolnosti týkající se pravomocně uložené viny, zejména ohledně majetkové trestné činnosti žalobce a její souvislosti s trestným činem zběhnutí, který jako jediný trestný čin byl důvodem pro přezkumné řízení podle §4 zákona č. 119/1990 Sb. Na tom základě je pak třeba stanovit přiměřený trest a se zřetelem k rozdílu mezi tímto trestem a trestem vykonaným na základě původního rozsudku rozhodnout o uplatněném nároku na odškodnění.
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 21. 12. 2000, č. j. 13 C 238/97-45, ve znění opravného usnesení ze dne 31. 8. 2001, č. j. 13 C 238/97-65, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku částku 153.775,- Kč s příslušenstvím a ve zbytku (částce 7.410,- Kč s příslušenstvím) žalobu zamítl. Vycházel ze závazného právního názoru odvolacího soudu ve zrušujícím usnesení a po doplnění dokazování dospěl k závěru, že majetková trestná činnost žalobce, pro kterou byl v r. 1955 rozsudkem Nižšího vojenského soudu v Praze odsouzen, nesouvisí s trestným činem zběhnutí podle §273 odst. 3 tr. zák., a jako přiměřený trest stanovil trest odnětí svobody v trvání tří měsíců. Vzhledem k tomu, že ze záznamů Vězeňské služby vyplývá, že žalobce byl ve vazbě od 29. 7. 1954 do 5. 2. 1955 a ve výkonu trestu odnětí svobody od 6. 2. 1955 do 29. 7. 1959, vyčíslil nárok žalobce na odškodnění podle §23 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb. částkou 142.500,- Kč na náhradě za ztrátu na výdělku, 200,- Kč na náhradě nákladů trestního řízení, 2.840,- Kč na náhradě nákladů výkonu vazby a 8.345,- Kč na náhradě nákladů výkonu trestu, celkem 153.775,- Kč s úroky z prodlení.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 2. 2002, č. j. 19 Co 568/2001-72, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a s odkazem na právní názor vyslovený v předchozím zrušujícím rozhodnutí odvolacího soudu dovodil, že žalobci náleží nárok na odškodnění podle §23 odst. 3 zákona č. 119/1990 Sb., když v přezkumném řízení byl původní odsuzující rozsudek zrušen ve výroku o trestu podle §14 odst. 1 písm. f) tohoto zákona při zachování výroku o vině, a v řízení konaném podle §15 uvedeného zákona nebyl nový trest uložen jen proto, že žalobce byl účasten amnestie prezidenta republiky a z toho důvodu bylo trestní stíhání proti němu zastaveno. Soud prvního stupně pak správně zjistil skutkové podklady pro zvážení nového trestu a rozhodl správně i o výši náhrady škody.
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Poukazuje na znění ust. §23 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb. a namítá, že žalobci nevznikl nárok na odškodnění podle tohoto ustanovení, jelikož v rámci přezkumného řízení bylo pravomocným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 9. 10. 1996, sp. zn. 7 To 390/96, při nezměněném výroku o vině rozhodnuto o neuložení trestu. Toto rozhodnutí nelze považovat za plnou ani částečnou rehabilitaci žalobce podle zákona č. 119/1990 Sb. Dovozuje, že pokud byl žalobce uznán vinným, ale v pozdějším řízení mu trest nebyl uložen z důvodu uvedených v §227 trestního řádu, lze z hlediska náhrady škody považovat neuložení trestu za odsouzení k mírnějšímu trestu jen v tom rozsahu, v jakém původně vykonaný trest odnětí svobody přesahuje horní hranici trestní sazby, stanovené za trestný čin, z něhož byl obžalovaný uznán vinným. Protože žalobce byl pravomocně uznán vinným z několika trestných činů a trestní sazba nejzávažnějšího z nich byla 5 – 20 let, nárok na odškodnění mu nenáleží. Pokud by žalobce po zastavení trestního stíhání z důvodu amnestie požádal dle §15 odst. 3 zákona č. 119/1990 Sb. o pokračování v trestním řízení a soud by rozhodl o jeho vině či nevině, vznikl by mu právní titul pro odškodnění podle zákona č. 119/1990 Sb. Navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc vrácena k dalšímu řízení.
Žalobce ve svém vyjádření se ztotožnil s rozhodnutím odvolacího soudu a navrhl, aby dovolací soud dovolání žalované odmítl dle ust. §243b odst. 1 o. s. ř.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dovolání projednal podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (srov. část dvanáctou, hlavu první, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb.), vzhledem k tomu, že rozhodnutí soudu prvního stupně bylo vydáno 21. prosince 2000 po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění před 1. lednem 2001, a rovněž podle dosavadních právních předpisů odvolací soud (podle části dvanácté, hlavy první, bodu 15. zákona č. 30/2000 Sb.) projednal odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně.
Dovolací soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným osobou s právnickým vzděláním ve smyslu §241 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle ust. §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř., je z důvodu podle §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. opodstatněné.
Podle ust. §23 odst. 3 zákona o soudní rehabilitaci se odškodnění v plném rozsahu poskytuje jen tehdy, bylo-li odsuzující soudní rozhodnutí zcela zrušeno podle oddílu druhého nebo pátého anebo takové rozhodnutí bylo zcela zrušeno podle oddílu třetího a poškozený zproštěn obžaloby. Dojde-li jen k částečné změně odsuzujícího soudního rozhodnutí, poskytne se odškodnění jen se zřetelem k rozdílu mezi tresty vykonanými na základě původního rozsudku a stanovenými přiměřenými tresty nebo tresty nově uloženými.
V oddílu druhém uvedeného zákona je upraveno přímo ze zákona zrušení soudních rozhodnutí týkajících se skutků vypočtených v ust. §2 cit. zákona. V oddílu třetím je upraveno zrušení odsuzujících trestních rozhodnutí v přezkumném řízení /tj. na návrh/, a to pro činy, které byly kvalifikovány podle skutkových podstat v zákoně (§4) vypočtených. Oddíl pátý zákona pak upravuje zrušení odsuzujících rozhodnutí za činy spáchané rehabilitovaným během vazby nebo výkonu trestu odnětí svobody, který byl odpykáván na podkladě zrušeného rozhodnutí.
Z nesporných skutkových zjištění soudů obou stupňů vyplývá, že žalobce vykonal trest odnětí svobody na základě pravomocného trestního rozsudku vydaného v r. 1955. Tento rozsudek byl v přezkumném řízení podle §4 písm. c/ zákona č. 119/1990 Sb. v celém výroku o trestu zrušen, pravomocný výrok o vině zůstal nedotčen (viz usnesení Vojenského obvodového soudu Praha ze dne 22. 4. 1993, sp. zn. Rtv 781/90). Následné trestní řízení žalobce bylo zastaveno z důvodu amnestie prezidenta republiky (usnesení Vojenského obvodového soudu Praha ze dne 22. 6. 1993), na žádost žalobce podle §15 zákona č. 119/1990 Sb. bylo v něm pokračováno a pravomocně skončilo rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 9. 10. 1996, č. j. 7 To 390/96-43, jímž za trestné činy, kterými byl žalobce pravomocně uznán vinným rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu Praha ze dne 31. 1. 1955, sp. zn. T 421/54, mu nebyl trest uložen. Je tedy zřejmé, že rozsudek, na jehož základě žalobce vykonal trest odnětí svobody, byl ve výroku o trestu zrušen v přezkumném řízení podle §4 zákona č. 119/1990 Sb., tedy podle oddílu třetího uvedeného zákona.
V daném případě bylo původní trestní rozhodnutí zrušeno ve výroku o trestu v řízení podle oddílu třetího zákona o soudní rehabilitaci. Nehledě k tomu, že výrok rozsudku, kterým byla vyslovena vina bez uložení trestu, má účinky odsuzujícího rozsudku, je podstatné, že zákonným předpokladem pro odškodnění podle §23 odst. 3 tohoto zákona je - kromě zrušení původního odsuzujícího rozhodnutí - i zproštění obžaloby v následném řízení. Výrok, kterým byl žalobce uznán vinným v původním pravomocném odsuzujícím rozhodnutí, nebyl ani částečně zrušen či změněn. V trestním řízení, jež po jeho zastavení v důsledku amnestie pokračovalo na žádost žalobce, nebyl totiž žalobce obžaloby zproštěn a vzhledem k pravomocnému výroku o vině zproštěn ani být nemohl. Protože původní odsuzující rozhodnutí bylo v přezkumném řízení podle §4 zákona o soudní rehabilitaci zrušeno ve výroku o trestu a v následném řízení nebyl žalobce obžaloby zproštěn ze žádného ze skutků, jimiž byl v původním řízení uznán vinným a za něž mu byl trest v původním řízení uložen, nejsou splněny předpoklady pro vznik nároku žalobce na odškodnění podle §23 zákona o soudní rehabilitaci.
Jde v podstatě o obdobnou situaci, kdy po zrušení původního rozsudku ve výroku o vině a o trestu a po zastavení trestního stíhání z důvodu amnestie požádá obviněný podle §11 odst. 3 tr. ř. o pokračování v trestním řízení, v němž je pak rozsudkem uznán vinným. Takový rozsudek má účinky odsuzujícího rozsudku a kromě výroku o vině obsahuje i výrok o tom, že trest se obviněnému podle §227 tr. ř. neukládá. Výrok o tom, že za trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným, se mu trest neukládá (§227 tr. ř.), není ani odsouzením k mírnějšímu trestu, ani upuštěním od potrestání, neboť jde o odlišné právní instituty, pro jejichž aplikaci jsou stanoveny jiné podmínky.
Otázkou aplikace ustanovení §6 odst. 3 písm. b) zákona č. 58/1969 Sb. (podle nějž právo na náhradu škody nemá ten, proti komu bylo pozdější trestní stíhání zastaveno jen proto, že mu byla udělena milost nebo že po právní moci původního rozsudku byla udělena amnestie vztahující se na čin, za nějž byl původní trest uložen) na nároky podle zákona 119/1990 Sb. bylo nadbytečné se v daném případě zabývat, protože nárok na odškodnění podle zákona o soudní rehabilitaci žalobci nevznikl, jelikož trestní stíhání ve svém důsledku skončilo při nezměněném výroku o vině rozhodnutím o neuložení trestu, nikoliv zastavením trestního stíhání. Nicméně v tomto směru lze odkázat na právní názor vyslovený v rozhodnutích Nejvyššího soudu ČR např. ve věci 25 Cdo 2096/99 (rozsudek ze dne 14.10.1999), popř. 2 Cdon 891/97 (rozsudek z 18.5.1999).
K argumentaci odvolacího soudu ve zrušujícím usnesení o smyslu a účelu sledovaného zákonem o soudní rehabilitaci je pak třeba poukázat na to, že účelem tohoto zákona, jak je vyjádřen v jeho §1, je především zrušit odsuzující soudní rozhodnutí za určité, v zákoně uvedené trestné činy, přezkoumat případy osob protiprávně odsouzených a odstranit nepřiměřené tvrdosti (tedy morální zadostiučinění postižených osob, spočívající v anulaci jejich dřívějšího nespravedlivého odsouzení) a v návaznosti na to zabezpečit neprávem odsouzeným osobám společenskou rehabilitaci a přiměřené hmotné odškodnění (tedy poskytnout odškodnění v rozsahu podle zákona, a to v těch případech, kde je zákon přiznává). Ze smyslu a účelu zákona však nelze dovozovat nároky, které zákon sám nezakládá.
Z výše uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není z hlediska dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. d) správný, proto jej Nejvyšší soud podle §243b odst. 1, věty za středníkem, zrušil. Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i toto rozhodnutí a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů původního a dovolacího řízení (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. října 2003
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu