ECLI:CZ:NS:2003:25.CDO.1460.2002.1
sp. zn. 25 Cdo 1460/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně V. R., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1/ I. L. a 2/ H. D., obou zastoupených advokátem, za účasti Č. k. p., jako vedlejšího účastníka na straně žalované, o 40.680,- Kč, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 8 C 1954/2000, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 30. listopadu 2001, č. j. 30 Co 433/2001 - 57, takto:
I. Dovolání se z a m í t á.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v České Lípě rozsudkem ze dne 25. 5. 2001, č. j. 8 C 1954/2000 - 35, uložil žalovaným, aby žalobkyni zaplatily společně a nerozdílně 40.680,- Kč, a rozhodl o náhradě nákladů řízení a o soudním poplatku. Vyhověl tak žalobě na zaplacení dvojnásobného zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění podle §7 odst. 3 vyhl. č. 32/1965 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nad rámec odškodnění, které žalobkyni vyplatil vedlejší účastník ve výši základního bodového ohodnocení a ve výši dvojnásobku podle §6 odst. 2 uvedené vyhlášky. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že při dopravní nehodě dne 1. 5. 1995, kterou zavinila první žalovaná jako řidička osobního automobilu, utrpěla žalobkyně vážná zranění, která zanechala trvalé následky. Za toto jednání byla první žalovaná pravomocně odsouzena v trestním řízení a žalobkyně, jež se v adhézním řízení dne 12. 3. 1997 připojila se svým nárokem na náhradu škody, byla odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních, neboť v době vyhlášení rozsudku byly některé její nároky odškodněny ze zákonného pojištění motorových vozidel Č. p. a. s., mimo jiné též nárok na náhradu za ztížení společenského uplatnění, které žalobkyně požadovala podle lékařské zprávy ve výši základního bodového ohodnocení (678 bodů) v částce 20.340,- Kč. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že první žalovaná za škodu vzniklou žalobkyni poškozením zdraví odpovídá podle ust. §420 obč. zákoníku a společně s ní odpovídá i druhá žalovaná jako provozovatelka motorového vozidla (§427 obč. zák.). Podle §7 odst. 3 cit. vyhlášky soud přihlédl k okolnosti, že zranění s trvalými následky, které žalobkyně utrpěla v produktivním věku, znamenal pro ni významné životní omezení v osobním, rodinném, společenském životě, ve sportovním i kulturním vyžití, neboť bez dopravního prostředku je prakticky nepohyblivá, takže ani nevykonává žádné zaměstnání. Shledal proto důvody pro zvýšení náhrady dle naposledy uvedeného ustanovení, a to na dvojnásobek základního bodového ohodnocení stanoveného lékařskou zprávou MUDr. V. ze dne 5. 3. 1997 na 678 bodů, celkem tedy žalobkyni přiznal 40.680,- Kč. Námitku promlčení vznesenou druhou žalovanou nepovažoval za důvodnou, neboť žalobkyně se teprve z trestního rozsudku, který nabyl právní moci dne 9. 12. 1998, mohla dozvědět o tom, kdo za škodu odpovídá. Byla-li žaloba u soudu podána dne 29. 11. 2000, stalo se tak před uplynutím subjektivní promlčecí doby podle §106 odst. 1 obč. zák.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 30. 11. 2001, č. j. 30 Co 433/2001 - 57, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu na zaplacení částky 40.680,- Kč zamítl, ve výroku o soudním poplatku jej změnil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Při rozhodování o věci samé odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, neztotožnil se však s jeho závěry právními. Vzhledem k tomu, že v odvolacím řízení vznesla námitku promlčení i první žalovaná, zkoumal odvolací soud její důvodnost ve vztahu ke každé ze žalovaných samostatně. Dovodil, že námitku promlčení, jíž vznesla první žalovaná, nelze považovat za novou skutečnost ve smyslu ust. §205a odst. 1 o. s. ř. ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb., neboť okolnosti rozhodné pro její posouzení jsou obsaženy ve spise, resp. v žalobě. Z té vyplývá, že nárok na náhradu škody za ztížení společenského uplatnění uplatnila žalobkyně v trestním řízení vedeném proti první žalované dne 12. 3. 1997, a to ve výši základního bodového ohodnocení, když výši škody zjistila z lékařské zprávy MUDr. V. ze dne 5. 3. 1997, a že Č. p., a. s., jak je to zřejmé z jejího dopisu ze dne 17. 4. 1998 předloženého žalobkyní, odškodnila náhradu za ztížení společenského uplatnění ve výši základního bodového ohodnocení a dále ve výši dvojnásobku, celkem částkou 64.680,- Kč. Z toho je zřejmé, že ke stavení promlčecí doby „by došlo pouze ve vztahu k jednonásobku uplatňované částky ze stejného právního důvodu“, a to ode dne uplatnění tohoto nároku v adhézním řízení do okamžiku jeho uspokojení Č. p. a. s. Jestliže nárok na další odškodnění podle §7 odst. 3 vyhl. č. 32/1965 Sb., ve znění pozdějších předpisů, uplatnila žalobkyně až žalobou ze dne 29. 11. 2000, pak je nepochybné, že došlo k jeho promlčení ve lhůtě uvedené v ust. §106 odst. 1 obč. zák. Krajský soud přisvědčil i námitce promlčení, jíž vznesla druhá žalovaná, neboť o tom, že provozovatelem motorového vozidla, řízeného dne 1. 5. 1995 první žalovanou, je druhá žalovaná, se žalobkyně dozvěděla v průběhu šetření škodné události prováděného Č. p., a. s., nejpozději však z dopisu ze dne 17. 4. 1998, který žalobkyně předložila se žalobou, jímž pojišťovna informovala druhou žalovanou jako provozovatelku vozidla o tom, jaké nároky budou z titulu zákonného pojištění jejího motorového vozidla žalobkyni vyplaceny.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž odvolacímu soudu vytýká chybnou aplikaci ust. §205 odst. 2 a §205a odst. 1 o. s. ř. a nesprávný závěr o promlčení uplatněného nároku. Dovolatelka poukazuje na to, že účastnice řízení byly soudem prvního stupně při jednání dne 25. 5. 2001 řádně poučeny podle §119a o. s. ř. o tom, že veškerá skutková tvrzení musí být soudu sdělena před tím, než soud rozhodne. Přes toto poučení uplatnila první žalovaná námitku promlčení až v odvolání, což však je v rozporu s uvedenými ustanoveními občanského soudního řádu, neboť se jedná o skutečnost mající právní význam, která nemůže být uplatněna poprvé v odvolacím řízení. Námitku promlčení vznesenou první žalovanou je proto třeba považovat za neúčinnou, nehledě na to, že byla uplatněna nejednoznačně a tudíž neurčitě, když jí žalovaná učinila jen „z opatrnosti s tím, že jeden rok od úrazu uplynul již 1. 5. 1996“. Dále dovolatelka namítá nesprávné posouzení běhu promlčecí lhůty podle §106 odst. 1 obč. zák., neboť má za to, že v době od uplatnění nároku na náhradu škody v adhézním řízení dne 12. 3. 1997 do pravomocného skončení trestního řízení dne 9. 12. 1998 došlo k jejímu stavení, a že tudíž uplatněný nárok ve vztahu k oběma žalovaným není promlčen. Navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby mu věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( §10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu ust. §241 odst. 1 o. s. ř. a že je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2001 přípustné, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. může spočívat v tom, že soud na správně zjištěný skutkový stav věci aplikoval nesprávný právní předpis nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil.
Nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu je v dovolání vyvozována z chybného posouzení běhu subjektivní promlčecí doby, která podle dovolatelky neběžela od uplatnění nároku na náhradu škody v adhézním řízení podáním ze dne 12. 3. 1997 do pravomocného skončení trestního řízení dne 9. 12. 1998, z čehož dovozuje, že její nárok na zaplacení dvojnásobného zvýšení za ztížení společenského uplatnění podle §7 odst. 3 vyhl. č. 32/2965 Sb., ve znění vyhl. č. 84/1967 Sb., vyhl. č. 76/1981 Sb. a vyhl. č. 125/1993 Sb. (dále jen vyhláška) není promlčen.
Podle §100 odst. 1 obč. zák. právo se promlčí, jestliže nebylo vykonáno v době v tomto zákoně stanovené (§101 až 110). K promlčení soud přihlédne jen k námitce dlužníka. Dovolá-li se dlužník promlčení, nelze promlčené právo věřiteli přiznat.
Námitku promlčení může dlužník vznést do rozhodnutí odvolacího soudu, tedy i v odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně (nikoliv však v dovolání). Na tomto závěru nezměnila nic ani novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 30/2000 Sb., pokud vychází z koncentrační zásady zakotvené v ust. §119a, §205a o. s. ř. a pokud v ust. §205 odst. 2 o. s. ř. uvádí důvody, pro něž lze podat odvolání proti rozsudku nebo usnesení, jímž bylo rozhodnuto ve věci samé. Oprávnění dlužníka namítat promlčení práva totiž nelze považovat za novou skutečnost (nebo důkaz) ve smyslu ust. §205a o. s. ř., nýbrž jde o námitku, která má hmotněprávní důsledky projevující se v tom, že byla-li vznesena důvodně, došlo k zániku nároku, tj. subjektivní právo přestalo být vznesením námitky promlčení vynutitelné. Není proto správná dovolací námitka žalobkyně, že odvolací soud v dané věci citovaná ustanovení občanského soudního řádu nesprávně vyložil a že námitka promlčení vznesená první žalovanou je neúčinná. Z okolnosti, že první žalovaná v odvolání uvedla, že námitku promlčení namítá „z opatrnosti“, nelze dovozovat, že tato námitka byla uplatněna nejednoznačně či neurčitě.
Podle §106 odst. 1 obč. zák. právo na náhradu škody se promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Podle odstavce druhého tohoto ustanovení platí, že nejpozději se právo na náhradu škody promlčí za tři roky, a jde-li o škodu způsobenou úmyslně, za deset let ode dne, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla; to neplatí jde-li o škodu na zdraví.
Podle §112 věta první obč. zák. uplatní-li věřitel v promlčecí době právo u soudu nebo u jiného příslušného orgánu a v zahájeném řízení řádně pokračuje, promlčecí doba od tohoto uplatnění po dobu řízení neběží.
Stavení běhu promlčecí doby podle citovaného ustanovení nastává v případě, dojde-li ve stanovené promlčecí době, tj. nejpozději v její poslední den, k uplatnění práva u soudu anebo u jiného příslušného orgánu, a jestliže věřitel řádně pokračuje v zahájeném řízení. U soudu se nárok uplatňuje žalobou v řízení občanskoprávním nebo uplatněním nároku poškozeného v trestním řízení (připojením se k trestnímu řízení podle §43 odst. 2 trestního řádu v tzv. adhézním řízení).
Při posuzování důvodnosti námitky promlčení, kterou vznesla první žalovaná, vycházel odvolací soud z nezpochybněného skutkového závěru, že se žalobkyně se svým nárokem na náhradu škody v trestním řízení vedeném proti první žalované připojila jako poškozená podáním ze dne 12. 3. 1997 (když o výši škody na zdraví se dozvěděla z lékařské zprávy MUDr. V. ze dne 5. 3. 1997), přičemž z titulu ztížení společenského uplatnění požadovala odškodnění základního bodového ohodnocení ve výši 20.340,- Kč; odvolací soud dovodil, že „nejpozději dne 12. 3. 1997 žalobkyně věděla o vzniklé škodě a o tom, kdo za ni odpovídá“.
Jestliže jedním z předpokladů stavení běhu promlčecí doby podle §112 věta první obč. zák. je uplatnění nároku u soudu nebo u jiného příslušného orgánu, pak je zřejmé, že ke stavení běhu promlčecí doby mohlo dojít jen ohledně nároku žalobkyně na odškodnění základního bodového ohodnocení za ztížení společenského uplatnění ve výši 20.340,- Kč, a nikoliv ohledně nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění ve výši dvojnásobku podle §7 odst. 3 cit. vyhlášky požadovaného v projednávané věci, neboť takový nárok žalobkyně v trestním řízení vedeném proti první žalované neuplatnila.
Za tohoto stavu se dovolací soud ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že uplatněný nárok žalobkyně na zaplacení další náhrady za ztížení společenského uplatnění je promlčen, neboť dozvěděla-li se žalobkyně o ztížení svého společenského uplatnění a o tom, že za škodu vzniklou jí na zdraví odpovídá první žalovaná nejpozději dne 12. 3. 1997, a uplatnila-li tento nárok u soudu dne 29. 11. 2000, stalo se tak po uplynutí dvouleté subjektivní promlčecí doby.
Důvodná není ani námitka dovolatelky, že došlo ke stavení běhu subjektivní promlčecí doby ohledně jejího nároku uplatněného v posuzované věci vůči druhé žalované, neboť trestní řízení bylo vedeno jen proti první žalované, a žalobkyně tudíž v adhézním řízení svůj nárok na náhradu škody na zdraví proti druhé žalované ani uplatnit nemohla. Dozvěděla-li se žalobkyně o tom, že za škodu odpovídá jako provozovatelka vozidla též druhá žalovaná z výsledku šetření škodné události provedeného Č. p., a. s., již v průběhu trestního řízení, nejpozději však z dopisu pojišťovny ze dne 17. 4. 1998, jak odvolací soud v dané věci dovodil (proti tomuto závěru žalobkyně v dovolání námitky nevznáší), pak je nepochybné, že její nárok je promlčen i ve vztahu k druhé žalované.
Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nebyl tudíž uplatněn důvodně. Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu není postižen vadami uvedenými v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a v §229 odst. 3 o. s. ř., ani jinými vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle §243b odst. 2 věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalovaným náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. dubna 2003
JUDr. Olga Puškinová,v.r.
předsedkyně senátu