ECLI:CZ:NS:2003:25.CDO.1479.2002.1
sp. zn. 25 Cdo 1479/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce Města K., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1/ P. s., s. r. o., H., zastoupenému advokátem, a 2/ S. Z., a. s., zastoupenému advokátem, za účasti Č. p., a. s., jako vedlejšího účastníka na straně druhého žalovaného, o 684.310,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 7 C 1798/96, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. března 2002, č. j. 15 Co 229/99 - 102, takto:
I. Dovolání se ve vztahu mezi žalobcem a prvním žalovaným zamítá; jinak se dovolání odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit prvnímu žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 20.965,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku na účet advokáta.
III. Ve vztahu žalobce na jedné straně a druhého žalovaného a vedlejšího účastníka na straně druhé nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se po změně žaloby soudem připuštěné domáhal, aby žalovaným byla uložena povinnost zaplatit mu společně a nerozdílně částku 684.310,- Kč s příslušenstvím na náhradě škody, kterou mu měli žalovaní způsobit stavebními pracemi při výstavbě penzionu pro důchodce v K. (druhý žalovaný jako zpracovatel projektové dokumentace a první žalovaný jako zhotovitel stavby), v jejichž důsledku v blízkosti této stavby uhynuly dvě lípy srdčité (Tilia cordata) v majetku žalobce, jejichž hodnota byla vyčíslena ve výši požadované částky.
Okresní soud v Hodoníně rozsudkem ze dne 17. 2. 1999, č. j. 7 C 1798/96 - 60, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Vycházel ze zjištění, že žalobce byl vlastníkem dvou lip srdčitých vysazených na jeho pozemku. V roce 1994 zadal druhému žalovanému zpracování projektu na výstavbu penzionu pro důchodce v K., jejíž realizaci provedl na základě smlouvy o dílo první žalovaný. Žalobci jako investorovi stavby bylo dne 29. 8. 1994 vydáno stavební povolení na stavbu penzionu, v jehož bodě 15 mu bylo uloženo, aby „před zahájením stavby zajistil odborné ošetření obou vzrostlých lip a jejich ochranu před případným poškozením po celou dobu výstavby“. Ze znaleckého posudku znalce Doc. Ing. V. T., CSc., a z jeho výpovědi soud dále zjistil, že obě lípy uhynuly v souvislosti s náhlou změnou životního prostředí při provádění stavebních prací, když v souladu s projektem bylo staveniště prvním žalovaným odvodněno, čímž došlo ke změně v charakteru proudění podzemní vody, a následně pak při provádění zemních prací byl zvýšen terén kolem lip asi o 1 m po dobu jednoho roku. Příčinou uhynutí lip byla z 80 % tzv. anoxie, tj. odumření kořenů v důsledku nedostatku kyslíku, a z 20 % stresová terapie plynoucí ze snahy o záchranu lip vytvořením tzv. trychtýřů a zavodněním lip. Soud prvního stupně posuzoval uplatněný nárok žalobce na náhradu škody podle §420a obč. zák. a dospěl k závěru, že žalovaní se odpovědnosti za škodu způsobenou provozní činností zprostili, neboť škoda byla způsobena výlučně jednáním poškozeného žalobce (§420a odst. 3 obč. zák.), který jako investor i jako stavební úřad nesplnil povinnost uloženou mu ve stavebním povolení v bodu 15 a dále porušil ust. §67 odst. 1, §4 odst. 1, §5 odst. 1 a §7 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, když nenechal zpracovat biologické hodnocení, bez něhož nebylo možno lípy v žádném případě zachránit.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 27. 3. 2002, č. j. 15 Co 229/99 - 102, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení a zamítl návrh žalobce na připuštění dovolání k otázce „objektivní odpovědnosti prvního žalovaného za vzniklou škodu“. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění okresního soudu a po doplnění dokazování listinnými důkazy, zejména smlouvou o dílo ze dne 11. 8. 1994 uzavřenou mezi žalobcem a prvním žalovaným, stavebním povolením vydaným žalobci dne 29. 8. 1994 a rozhodnutím o umístění stavby ze 4. 5. 1994, se ztotožnil s jeho závěrem, že žalovaní jako zhotovitelé stavby se odpovědnosti za škodu zprostili, neboť ke vzniku škody, tj. k úhynu stromů, vedlo vlastní jednání poškozeného, neboť porušil bod 15 závazných podmínek stavebního povolení ze dne 29. 8. 1994, když před zahájením stavby neučinil taková odborná opatření, která by stromy po celou dobu výstavby ochránila. V ujednání XI. bodu 6 smlouvy o dílo je sice uvedeno, že dílo je zhotovitelem prováděno na jeho vlastní nebezpečí s tím, že zhotovitel ručí za všechny případné škody, bezpečnost díla, krádeže včetně škod nepředvídaných až do doby předání hotového díla objednateli, avšak nelze z něj dovodit, že by zhotovitele díla, tj. prvního žalovaného, stíhala i odpovědnost za vzrostlé stromy v blízkosti stavby. Jestliže stavební povolení bylo vydáno až po uzavření smlouvy o dílo a týkal-li se závazek zhotovitele pouze dohodnutého díla, stíhala povinnost chránit lípy pouze žalobce jako investora, a bylo proto na něm, aby před zahájením stavby učinil takové kroky, které by vedly k odbornému ošetření a ochraně vzrostlých lip. Došlo-li k jejich úhynu v souvislosti s úpravou terénu kolem těchto stromů, je zřejmé, že žalobce svoji povinnost vyplývající z bodu 15 stavebního povolení nesplnil. V okolnosti, že žalobce nepostupoval podle §67 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, a nezajistil si na vlastní náklad provedení přírodovědného průzkumu dotčených pozemků a písemné hodnocení vlivu zamýšleného zásahu na rostliny a živočichy, nespatřoval krajský soud porušení právní povinnosti, neboť ta stíhá investora pouze tehdy, jestliže o nezbytnosti provedení biologického hodnocení rozhodne orgán ochrany přírody příslušný k povolení zamýšleného zásahu. Zamítavý výrok o nepřipuštění dovolání odůvodnil odvolací soud tím, že otázku „objektivní odpovědnosti prvního žalovaného“ nepovažuje za otázku zásadního právního významu, když tento žalovaný se odpovědnosti zprostil ve smyslu ust. §420a odst. 3 obč. zák.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. §239 odst. 2 o. s. ř. a podává je z důvodu nesprávného právního posouzení věci (§241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř.). Nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že se žalovaní odpovědnosti za škodu způsobenou mu jejich provozní činností ve smyslu ust. §420a odst. 3 obč. zák. zprostili z důvodu, že byla způsobena vlastním jednáním poškozeného tím, že jako investor stavby nedodržel bod 15 závazných podmínek stavebního povolení a neučinil kroky k odbornému ošetření a ochraně stromů. Namítá, že tuto povinnost splnil, neboť provedl ošetření a ochranu lip proti mechanickému poškození, avšak nebylo v jeho objektivních možnostech zajistit ochranu stromů před vlivem změn v odtokových poměrech podpovrchových vod, protože nemohl předpokládat rozsah zemních prací, jejichž výsledkem byla právě změna v odtokových poměrech a následná anoxie kořenů lip, jež spolu se stresem vedla k jejich úhynu. Dovolatel se proto domnívá, že jeho podíl na vytvoření stavu, který vedl ke vzniku škody, byl nulový ve srovnání s tím, jak se na škodném následku podíleli žalovaní, při jejichž provozní činnosti škoda vznikla, neboť první žalovaný jako zhotovitel a druhý žalovaný jako projektant měli uvedenou možnost vzít v úvahu, jak by to odpovídalo požadavku odborné péče, s níž měli dílo provádět. Již ze skutečnosti, že k poškození stromů nedošlo jinak (mechanicky), lze dovodit, že škoda nebyla způsobena jednáním žalobce, nýbrž neodborným provedením projekčních a stavebních prací ze strany žalovaných. Navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby mu věc byla vrácena k dalšímu řízení.
První žalovaný ve svém písemném vyjádření k dovolání se ztotožnil se závěrem odvolacího soudu, že se své odpovědnosti za škodu zprostil, neboť žalobce neučinil žádná odborná opatření k ochraně lip, jak mu to bylo uloženo ve stavebním povolení, a vznik škody tudíž způsobil svým vlastním jednáním. Poukazuje též na to, že úhyn lip nebyl způsoben při jeho stavební činnosti mechanickým poškozením stromů.
Druhý žalovaný ve svém písemném vyjádření k dovolání navrhl, aby bylo jako nepřípustné odmítnuto, neboť rozhodnutí soudů obou stupňů jsou správná a nejedná se o rozhodnutí zásadního právního významu. S poukazem na příslušná ustanovení zákona č. 17/1992 Sb., o životním prostředí, zák. č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny a zák. č. 244/1992 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí, uvedl, že i kdyby jej o to investor požádal, nemohl samostatný stavební projekt na ochranu lip vypracovat bez předchozího biologického hodnocení. Přesto však projektová dokumentace existenci vzrostlých lip zvažovala, avšak jejich komplexní ochrana nebyla úkolem projektanta, nýbrž žalobce jako jejich vlastníka (jak to vyplývá z ust. §7 zák. č. 114/1992 Sb., v němž je upravena ochrana dřevin) a jako investora stavby, jak mu to bylo uloženo ve stavebním povolení. Přitom je zcela zřejmé, že ochranou se zde nemíní pouhá ochrana před mechanickým poškozením, ale i proti jiným vlivům.
Vedlejší účastník na straně druhého žalovaného ve svém vyjádření k dovolání uvedl, že na nutnou změnu geologických poměrů byl žalobce upozorněn ještě před vydáním stavebního povolení, což vyplývá z podkladů uvedených v části 3 Inženýrsko-geologického průzkumu zpracovaného druhým žalovaným v březnu 1994. Pokud žalobce měl zvláštní zájem za zachování obou vzrostlých lip, měl postupovat v souladu se zákonem ČNR č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, a prováděcí vyhlášky Ministerstva životního prostředí č. 395/1992 Sb. Dále poukazuje na to, že žalobce nikdy nezpochybňoval kvalitu projektové dokumentace ani kvalitu odevzdaného díla, a též na vyjádření znalců o dlouhodobém nepříznivém zdravotním stavu obou lip a o abnormálně suchém počasí v době jejich úhynu. Má za to, že mezi úhynem lip a stavbou penzionu není dána přímá příčinná souvislost, a proto dovolání žalobce považuje za nedůvodné.
Podle ustanovení části dvanácté hlavy I bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle §242 o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2000 a dospěl k závěru, že dovolání je v dané věci ve vztahu žalobce a prvního žalovaného přípustné podle §239 odst. 2 o. s. ř., není však opodstatněné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( §236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu je přípustné, jestliže rozhodnutí trpí vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř.
Dovolání je též přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), nebo jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak, než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil ( §238 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.).
Podle §239 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud vyslovil ve výroku svého rozsudku, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu.
Podle §239 odst. 2 o. s. ř. nevyhoví-li odvolací soudu návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
V posuzovaném případě přípustnost dovolání nezakládá ust. §238 odst. 1 ani ust. §239 odst. 1 o. s. ř. a - kromě důvodů podle §237 odst. 1 o. s. ř. - lze přípustnost dovolání posuzovat toliko podle §239 odst. 2 o. s. ř., neboť žalobce podal návrh odvolacímu soudu na vyslovení přípustnosti dovolání, kterému nebylo vyhověno, a proti rozsudku odvolacího soudu podal včas dovolání.
O nesprávné právní posouzení věci či určité právní otázky (§241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř.) se jedná v případě, že dovolatel namítá, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil.
Vzhledem k tomu, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku odvolacího soudu pro právní stránce, je také dovolací přezkum otevřen - za splnění předpokladů shora uvedených - jen pro posouzení těch právních otázek, pro něž byl návrh na připuštění dovolání učiněn a pro které je dovolání současně podáno.
Žalobce v projednávané věci navrhl v odvolacím řízení připuštění dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu k řešení právní otázky „objektivní odpovědnosti prvního žalovaného za vzniklou škodu“ mající podle něj zásadní právní význam.
Ohledně této dovolatelem navržené právní otázky vychází zamítavé rozhodnutí odvolacího soudu ze závěru, že první žalovaný jako zhotovitel stavby se odpovědnosti za škodu způsobenou jeho provozní činností zprostil, neboť škoda (úhyn dvou vzrostlých lip) byla způsobena vlastním jednáním poškozeného, který porušil bod 15 závazných podmínek stavebního povolení ze dne 29. 8. 1994, když před zahájením stavby neučinil taková odborná opatření, která by stromy ochránila po celou dobu výstavby. Zásadní význam pro rozhodnutí v této věci tedy měla otázka zákonných předpokladů zproštění se odpovědnosti prvního žalovaného, pro jejíž řešení je dovolání přípustné.
Podle §420a odst. 1 obč. zák. každý odpovídá za škodu, kterou způsobí jinému provozní činností. Podle odst. 2 tohoto ustanovení škoda je způsobena provozní činností, je-li způsobena: a) činností, která má provozní povahu, nebo věcí použitou při činnosti, b) fyzikálními, chemickými, popřípadě biologickými vlivy provozu na okolí, c) oprávněným prováděním nebo zajištěním prací, jimiž je způsobena jinému škoda na nemovitosti nebo je mu podstatně ztíženo nebo znemožněno užívání nemovitosti.
Podle §420a odst. 3 obč. zák. odpovědnosti za škodu se ten, kdo ji způsobil, zprostí, jen prokáže-li, že škoda byla způsobena neodvratitelnou událostí nemající původ v provozu anebo vlastním jednáním poškozeného.
Provozní činností je podle této úpravy taková činnost související s předmětem činnosti (zpravidla podnikatelské, obchodní), kterou fyzická nebo právnická osoba provozně vyvíjí. Předmět této činnosti je vymezen ve zřizovací listině, v oprávnění k podnikatelské činnosti nebo v živnostenském oprávnění.
Za škodu způsobenou provozní činností odpovídá poškozenému provozovatel takové činnosti, a to bez ohledu na zavinění (úmysl, nedbalost), je-li škoda v příčinné souvislosti s provozní činností; jde tedy o objektivní odpovědnost, která umožňuje širší a důslednější zabezpečení náhrady takové škody. Poškozený při uplatňování svého nároku nemusí dokazovat porušení konkrétní právní povinnosti na straně provozovatele, ale jen to, že škoda byla vyvolána zvláštní povahou provozní činnosti; žalovaný se zároveň odpovědnosti nemůže zprostit tím, že by dokázal, že škodu nezavinil. Přesto objektivní odpovědnost provozovatele není odpovědností absolutní, neboť ustanovení §420a odst. 3 obč. zák. formuluje dva liberační důvody, jejichž prokázáním se může provozovatel částečně nebo úplně odpovědnosti zprostit (liberovat). Vedle škody způsobené neodvratitelnou událostí nemající původ v provozu (tento důvod první žalovaný netvrdil ani neprokazoval) je takovým liberačním důvodem škoda způsobená vlastním jednáním poškozeného. Jde rovněž o objektivně posuzované jednání bez ohledu na zavinění, kde je důležité pouze to, zda a nakolik toto jednání vedlo ke vzniku škody. Provozovateli nelze ukládat povinnost z odpovědnosti za škodu vůbec či zčásti, jestliže si ji poškozený způsobil zcela nebo zčásti sám svým jednáním. Pokud je jednání poškozeného jedinou příčinou vzniklé škody, provozovatel činnosti se úplně zprostí odpovědnosti a škodu v plném rozsahu ponese sám poškozený. Pokud je ale jeho jednání jen jednou z příčin škody a další příčina spočívá v provozní činnosti provozovatele, nese poškozený škodu jen poměrně a částečně za ni odpovídá i provozovatel (srov. rozsudek NS ČR ze dne 25. 5. 2000, sp. zn. 25 Cdo 890/2000).
V daném případě ze skutkových zjištění soudů obou stupňů vyplývá (správnost skutkového stavu nepodléhá vzhledem k přípustnosti dovolání podle §239 odst. 2 o. s. ř. dovolacímu přezkumu), že žalobci vznikla škoda tím, že v souvislosti s výstavbou penzionu v K. uhynuly dvě vzrostlé lípy v jeho majetku. Stavbu prováděl jako zhotovitel podle smlouvy o dílo ze dne 11. 8. 1994 první žalovaný, který se zavázal provést dílo na vlastní nebezpečí s tím, že ručí za všechny případné škody, bezpečnost díla, krádeže včetně škod nepředvídaných až do doby předání hotového díla objednateli, aniž by však na sebe smluvně převzal jakoukoliv povinnost týkající se provedení opatření k zachování stromů rostoucích v blízkosti stavby. Povinnost zajistit před zahájením stavby odborné ošetření obou vzrostlých lip a jejich ochranu před případným poškozením po celou dobu výstavby byla uložena žalobci jako investorovi stavby v bodě 15 stavebního povolení, jež bylo vydáno po uzavření smlouvy o dílo dne 29. 8. 1994, avšak tuto povinnost žalobce nesplnil. Příčinou úhynu obou vzrostlých lip byly podle závěrů znaleckého posudku znalce Doc. Ing. V. T., CSc., z 80 % stavební práce prvního žalovaného, který staveniště v souladu s projektem odvodnil a následně pak při provádění zemních prací terén kolem lip zvýšil asi o 1 m po dobu jednoho roku, a z 20 % stresová terapie plynoucí ze snahy o záchranu lip vytvořením tzv. trychtýřů a zavodněním lip.
Závěr odvolacího soudu, že první žalovaný jako zhotovitel stavby se odpovědnosti za škodu ve smyslu ust. §420a odst. 3 obč. zák. zprostil, neboť škoda, tj. úhyn stromů, byla způsobena vlastním jednáním poškozeného, je správný. Jestliže žalobce jako stavebník a investor stavby penzionu měl podle vydaného stavebního povolení povinnost před zahájením stavby zajistit odborné ošetření obou stromů a jejich ochranu před případným poškozením (a tuto povinnost měl i po celou dobu výstavby), a neujednal-li ve smlouvě o dílo, a ani dodatečně po jejím uzavření, s prvním žalovaným, že tuto povinnost za něj splní (namísto žalobce), pak je zřejmé, že ji nepřevedl na jiného, a bylo pouze na něm, aby odborná opatření k ochraně obou lip, která by zamezila příčině jejich úhynu, učinil sám. Podle bodu 15 závazných podmínek stavebního povolení však rozhodně nešlo jen o to, že by žalobce měl provést pouze jejich ošetření a ochranu proti mechanickému poškození, jak v dovolání namítá s tím, že tuto povinnost splnil, nýbrž jeho povinností bylo ještě před zahájením stavby a i po celou dobu výstavby penzionu provádět taková odborná opatření, kterými by jakémukoliv poškození (a to i proti jiným než mechanickým vlivům) a případně i úhynu stromů zabránil. Nebylo-li tedy součástí provozní činnosti prvního žalovaného podle smlouvy o dílo, jejímž předmětem byla výstavba penzionu, též odborné opatření k ochraně stromů, a nesplnil-li žalobce svoji povinnost uloženou mu ve stavebním povolení, pak první žalovaný se odpovědnosti v plném rozsahu zprostil, neboť jedinou příčinou vzniku škody bylo vlastní jednání žalobce (§420a odst. 3 obč. zák.), a škodu tudíž v plném rozsahu nese sám.
Na uvedených závěrech nemůže nic změnit ani okolnost namítaná v dovolání, že nebylo v objektivních možnostech žalobce zajistit ochranu stromů před vlivem změn v odtokových poměrech povrchových vod vyvolaných rozsahem zemních prací. Podle podmínek vydaného stavebního povolení bylo totiž povinností žalobce provést odborné ošetření obou lip a jejich ochranu před případným poškozením ještě před započetím stavby, což neučinil, a i kdyby vznik škody byl způsoben nezaviněně, tedy objektivní skutečností, zatěžovala by škoda toho, koho postihla, tedy žalobce jako poškozeného (srov. závěry uvedené v R 3/84, které v daném případě platí obdobně).
Ze shora uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu (§241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř.) ve vztahu mezi žalobcem a prvním žalovaným správný. Protože z obsahu spisu nevyplývá a ani dovolatel netvrdí, že by řízení trpělo vadou uvedenou v §237 odst. 1 o. s. ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu §241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř., k níž by bylo nutno přihlédnout z úřední povinnosti (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), dovolací soud dovolání žalobce ve vztahu mezi ním a prvním žalovaným zamítl (§243b odst. 1 o. s. ř.).
Pokud dovolání žalobce směřovalo i proti závěrům rozsudku odvolacího soudu ve vztahu mezi žalobcem a druhým žalovaným, nemohl se jím dovolací soud zabývat, neboť žalobce připuštění dovolání v tomto ohledu nenavrhl. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve vztahu k druhému žalovanému odmítl (§243b odst. 4, věty první a §218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. ).
O náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a prvním žalovaným bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §142 odst. 1 o. s. ř. a §151 odst. 2 věty první před středníkem o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2001 (ustanovení části dvanácté, Hlavy I, bodu 10. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); s ohledem na výsledek dovolacího řízení má první žalovaný právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem. Výše odměny byla vypočtena z peněžité částky, jež byla předmětem dovolacího řízení (684.310,- Kč), podle §3 odst. 1 a §10 odst. 3 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb., sazba byla snížena o 50% podle §18 odst. 1 věty první citované vyhlášky (byl učiněn pouze 1 úkon - vyjádření k dovolání) na výsledných 20.890,- Kč; prvnímu žalovanému kromě toho náleží paušální částka náhrady hotových výdajů ve výši 75,- Kč podle §l3 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 4. 2001, sp. zn. 29 Odo 196/2001, publikované pod č. 70 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu žalobce na jedné straně a druhého žalovaného a vedlejšího účastníka na straně druhé je odůvodněn ust. §243b odst. 4 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 věty první, neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo, vedlejšímu účastníkovi v tomto řízení žádné náklady nevznikly a náklady druhého žalovaného nelze za stavu, kdy dovolání proti zamítavému rozsudku odvolacího soudu ve vztahu k němu bylo nepřípustné, považovat za účelně vynaložené náklady na bránění práva (§142 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. listopadu 2003
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu