ECLI:CZ:NS:2012:25.CDO.1492.2011.1
sp. zn. 25 Cdo 1492/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně Mgr. L. H. , proti žalovanému Mgr. M. O. , advokátovi se sídlem Praha 1, Nekázanka 11, zastoupenému Mgr. Jiřím Kubíčkem, advokátem se sídlem Praha 1, Nekázanka 11, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 19 C 171/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2010, č.j. 15 Co 309/2010-136, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala na žalovaném zaplacení 270.000,- Kč jako náhradu škody, která jí měla vzniknout tím, že žalovaný advokát sepsal realitní kanceláří zprostředkovanou kupní smlouvu o prodeji nemovitostí, v níž opomněl uvést, že žalobkyně se svým manželem kupuje nemovitosti s veškerým příslušenstvím, tj. i s kanalizační přípojkou, čímž měla vzniknout žalobkyni škoda spočívající v rozdílu mezi tržní cenou předmětného domu s příslušenstvím a bez něj, jakož i v nákladech na vedení sporu s prodávajícími o slevu z ceny nemovitostí z důvodu vadné kanalizační přípojky.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 15. 4. 2010, č.j. 19 C 171/2009-96, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud zjistil, že žalovaný při přípravě kupní smlouvy pro svého klienta – realitní kancelář vynechal obvyklý dodatek, že nemovitost se převádí se všemi součástmi a příslušenstvím. Soud shledal aktivní věcnou legitimaci žalobkyně a pasivní věcnou legitimaci žalovaného, přestože při přípravě kupní smlouvy pracoval žalovaný pro realitní kancelář, a nejde tedy o přímé uplatnění odpovědnosti podle §24 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, může však být dána odpovědnost žalovaného podle §420 obč. zák., jenž okruh povinných subjektů neomezuje na smluvní strany, nýbrž počítá s tím, že odpovědnost nese kdokoliv, komu lze přičíst zavinění na způsobení neplatnosti smlouvy. Na podkladě provedeného dokazování dospěl soud prvního stupně k závěru, že nebylo prokázáno, že by jednáním žalovaného vznikla žalobkyni a jejímu manželovi škoda uplatněná žalobou. Absence ujednání o příslušenství ve smlouvě sama o sobě nezpůsobila nepříznivý stav, který žalobkyně označuje jako škodní událost. Nepříznivá situace žalobkyně je způsobena tvrzenou vadou kanalizační přípojky, na jejíž existenci však neměl žalovaný žádný vliv. Chyba ve smlouvě je podle soudu odstranitelná, a to buď uzavřením dodatečné smlouvy o převodu příslušenství nemovitosti, nebo tím, že by žalobkyně s manželem vlastnictví nemovitého příslušenství svého domu vydržela, protože nelze předpokládat, že by někdo mohl mít zájem na zpochybnění její dobré víry užívat jako vlastní kanalizační přípojku k vlastnímu domu. Soud zdůraznil, že kupující měli při koupi nemovitosti zachovat obvyklou obezřetnost a jednat v souladu s ustanovením §415 obč. zák., měli koupi konzultovat s odborníkem, popřípadě nechat zpracovat znalecký posudek, z něhož by pravděpodobně zjistili i právní vadu kanalizační přípojky.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 11. 2010, č.j. 15 Co 309/2010-136, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, upravil výrok o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně tak, že tyto náklady je povinna zaplatit žalobkyně žalovanému, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Poukázal na závěr soudu prvního stupně, že v souzené věci nejde o odpovědnost podle §24 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb., neboť se nejedná o odpovědnost za škodu, kterou advokát způsobil výkonem advokacie svému klientovi, když mezi účastníky neexistoval žádný smluvní vztah. Příčinou škodlivého následku byla skutečnost, že kanalizační přípojka má právní vady a tato skutečnost nebyla způsobena jednáním žalovaného. Přípojka by totiž vykazovala právní vady i v případě, že by v předmětné kupní smlouvě bylo uvedeno, že nemovitosti jsou převáděny i s příslušenstvím; bylo tak na žalobkyni, aby tvrdila rozhodující skutečnosti ohledně věcí, které v důsledku chybějícího dovětku ve smlouvě do vlastnictví (s manželem) nenabyla. Odvolací soud uzavřel, že žalovaný sám za tvrzenou škodu žalobkyni podle §420 odst. 2 obč. zák. neodpovídá, neboť kupní smlouvu vypracoval pro realitní kancelář. V řízení nebylo ani tvrzeno, že by z rámce činnosti pro realitní kancelář vybočil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně rozsáhlé dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a podává je z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu ohledně nedostatku pasivní věcné legitimace žalovaného a odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1817/2004, z něhož shledává možnost obracet se s nárokem na náhradu škody přímo na žalovaného. Oponuje též závěru soudu prvního stupně ohledně příčinné souvislosti s tím, že si škodu způsobila sama, když nevyužila pomoci znalce, prostřednictvím něhož by odhalila nedostatky řádného napojení na kanalizaci. V jednání žalovaného shledává pochybení spočívající v opomenutí uvést ve smlouvě, že předmětné nemovitosti se převádí i s příslušenstvím, čímž měla dovolatelce vzniknout škoda spočívající ve snížení hodnoty věci hlavní, kterou navíc nelze řádně užívat. Argumentovala též omezenými možnostmi dalšího prodeje nemovitostí a nemožností získat příslušenství, aniž by se vzdala nároku na slevu z kupní ceny z důvodu skrytých vad nemovitosti. Napadá závěr odvolacího soudu ohledně přiznání nákladů řízení žalovanému, resp. jeho právnímu zástupci, se kterým žalobce vykonává advokacii společně ve formě sdružení. Navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu se současným zrušením rozsudku soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání poukazuje na skutečnost, že mezi ním a žalobkyní neexistoval žádný smluvní vztah, z jehož porušení by mohla být dovozována odpovědnost podle zákona o advokacii. Neshledává ani naplnění podmínek pro odpovědnost občanskoprávní. Navrhuje, aby dovolací soud potvrdil rozsudek soudu odvolacího a přiznal žalovanému náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou – účastníkem řízení, s právnickým vzděláním ve smyslu §241 odst. 2 písm. a) o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Přípustnost dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ohledně zamítnutí žaloby vůči žalovanému, se řídí ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle nějž je dovolání přípustné, jestliže se nejedná o přípustnost podle ustanovení písmena b) [tj. jestliže soud prvního stupně nebyl vázán právním názorem vysloveným v předchozím zrušujícím rozhodnutí odvolacího soudu] a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.). Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné, jde-li o řešení právních otázek, jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání nezakládají, a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem je tedy důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. může spočívat v tom, že soud na správně zjištěný skutkový stav věci aplikoval nesprávný právní předpis nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Otázka existence vztahu příčinné souvislosti mezi jednáním nebo opomenutím žalovaného a vznikem škody je otázkou skutkovou nikoli právní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, sv. 14, pod C 1025, nebo rozsudek ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3334/2006). Právní posouzení příčinné souvislosti spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3334/2006 - Soubor C 5514). Namítá-li tedy dovolatelka nesprávné posouzení otázky, zda mezi jednáním žalovaného a jí tvrzenou škodou existuje příčinná souvislost, jde o námitku směřující především proti skutkovým zjištěním, a tato námitka tudíž není způsobilá založit přípustnost dovolání dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Žalobkyně cituje z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 1818/2009 pasáž, podle níž „Otázka příčinné souvislosti mezi určitým protiprávním úkonem a konkrétní škodou je sice v prvé řadě otázkou skutkovou, přičemž soud zjišťuje její existenci, nicméně závěr, zda v konkrétním případě je či není dána příčinná souvislost, je současně otázkou právní, neboť soud tak činí závěr o existenci jednoho z předpokladů odpovědnosti za škodu. Tento právní závěr je samozřejmě závislý na skutkovém zjištění.“ Uvedený závěr není v rozporu s dříve citovanou judikaturou Nejvyššího soudu a je natolik samozřejmý, že v rozhodnutích Nejvyššího soudu není zpravidla výslovně formulován. Nic to však nemění na tom, že žalobkyní vznášené námitky nejsou způsobilé založit otázku zásadního právního významu ve vztahu k právnímu posouzení příčinné souvislosti odvolacím soudem.
Spočívá-li rozsudek, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno, nebo jestliže ohledně některé z těchto otázek není splněna podmínka zásadního právního významu napadeného rozhodnutí ve věci samé (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Není-li dovolání způsobilé zpochybnit závěr o nedostatku příčinné souvislosti mezi jednáním žalovaného a škodou, je nadbytečné zabývat se námitkami, které se týkají ostatních předpokladů obecné odpovědnosti za škodu, tj. protiprávním jednáním žalovaného, škodou a zaviněním. Stejně tak je nadbytečné zabývat se přiléhavostí úvah soudu prvního stupně o tom, zda kupující se nedostatečnou obezřetností vystavili riziku škody či jakým způsobem je odstranitelný nedostatek kupní smlouvy spočívající v nezahrnutí příslušenství do předmětu koupě.
Závěr o nedostatku pasivní legitimace žalovaného s ohledem na ustanovení §420 odst. 2 obč. zák. odvolací soud doplnil nad rámec důvodů pro zamítnutí žaloby, na nichž založil své rozhodnutí soud prvního stupně a s nimiž se odvolací soud ztotožnil. Závěr o nedostatku pasivní legitimace žalovaného nemůže mít vliv na výsledek řízení, pokud dovolacímu přezkumu nepodléhá závěr o nesplnění jednoho z nezbytných předpokladů odpovědnosti žalovaného za škodu. Proto nemohou být námitky týkající se aplikace §420 odst. 2 obč. zák. podkladem pro dovození přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Námitka nepřezkoumatelnosti rozsudku odvolacího soudu a porušení zásady dvojinstančnosti řízení je uplatněním dovolacího důvodu dle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jenž je (nepředstavuje-li současně otázku zásadního právního významu, tj. nejde o sporný výklad procesního předpisu) dovolacím důvodem nezpůsobilým založit přípustnost dovolání dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dovoláním rovněž napadený výrok o nákladech řízení, ač je součástí rozsudku, má povahu usnesení, jímž se nerozhoduje ve věci samé, přičemž přípustnost dovolání proti němu nezakládá žádné z ustanovení občanského soudního řádu (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolatelka, jejíž dovolání bylo odmítnuto, by zásadně byla povinna nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení (§146 odst. 3, §224 odst. 1 a §243b odst. 5 věta první o. s. ř.). Avšak vzhledem k tomu, že vyjádření k dovolání opomíjí specifika dovolacího řízení a je obsahově téměř totožné s vyjádřením žalovaného k odvolání žalobkyně proti rozsudku soudu prvního stupně (včetně procesní úpravě dovolání neodpovídajícího návrhu na „potvrzení“ rozsudku odvolacího soudu), nepovažuje dovolací soud náklady související s podáním vyjádření za účelně vynaložené, a proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. dubna 2012
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu