ECLI:CZ:NS:2012:25.CDO.1535.2011.1
sp. zn. 25 Cdo 1535/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně H. B. , zastoupené JUDr. Lubomírem Strnadem, advokátem se sídlem Liberec, Malé náměstí 291, proti žalovanému statutárnímu městu Liberec , IČO 262978, se sídlem magistrátu Liberec, nám. Dr. E. Beneše 1, zastoupenému JUDr. Alexandrem Šoljakem, advokátem se sídlem Liberec, U Soudu 363/10, za vedlejšího účastenství na straně žalovaného Kooperativy pojišťovny, a.s., Vienna Insurance Group , IČO 47116617, se sídlem Praha 1, Templová 747, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 19 C 204/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 23. 9. 2010, č.j. 29 Co 384/2010-129, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala náhrady škody na zdraví ve formě bolestného a náhrady za ztížení společenského uplatnění ve výši 64.800,- Kč a náhrady ztráty na výdělku ve výši 216.571,- Kč, s tím, že dne 30. 11. 2005 ve 21:45 hodin utrpěla úraz po pádu na namrzlé a neposypané komunikaci před domem č. 222 v ulici Nad Údolím v Liberci, která je ve vlastnictví žalovaného města.
Okresní soud v Liberci mezitímním rozsudkem ze dne 28. 4. 2010, č.j. 19 C 204/2007-109, shledal žalovaného plně odpovědným za škodu za zdraví žalobkyně, která jí byla způsobena úrazem dne 30. 11. 2005 a rozhodnutí o výši nárokovaného plnění a o náhradě nákladů řízení vyhradil konečnému rozsudku. Vyšel ze zjištění, že žalovaný je vlastníkem komunikace v ulici Nad Údolím (dále jen komunikace), která je podle operačního plánu zimní údržby zařazena mezi komunikace III. kategorie podle §6 odst. 3 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích. Dne 30. 11. 2005, krátce po 21.30 hod., žalobkyně při chůzi po komunikaci, která nemá chodníky, na rovinném úseku upadla a utrpěla zlomeninu stehenní kosti a krčku. Prodělala několik operací, její hospitalizace trvala od 30. 11. 2005 do 7. 12. 2005. Ohledně stavu komunikace v kritický den soud zjistil, že její povrch byl uklouzaný, namrzlý bez posypu. Ze zprávy Českého hydrometeorologického ústavu, pobočky Ústí nad Labem, vyplynulo, že dne 30. 11. 2005 v 21 hod. bylo zataženo, sněžení, slabý vítr východního směru, teplota vzduchu – 0,4 stupně, přičemž povrch půdy byl zcela pokryt sněhem nebo tajícím sněhem (s ledem nebo bez ledu). Sněžení bylo zaznamenáno slabé, v intervalech v rozmezí od 20.30 hod do 21.10 hod. Dne 30. 11. 2005 došlo k posypu komunikace pískem v množství 3 tun v dopoledních hodinách, pluh v tomto dni komunikací neprojížděl. Jelikož žalobkyně se po komunikaci pohybovala střízlivá, ve vhodné a terénu odpovídající obuvi a s potřebnou opatrností, soud dovodil objektivní odpovědnost žalovaného podle ustanovení §27 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích. Žalovanému se nepodařilo prokázat, že nebylo v jeho silách odstranit závadu ve schůdnosti komunikace, což by vedlo ke zproštění se odpovědnosti. Podle soudu nebylo podstatné, že žalovaný splnil povinnosti dané mu operačním plánem, když z provedených důkazů nevyplynulo, že by v den úrazu 30. 11. 2005 byla komunikace řádně ošetřena.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 23. 9. 2010, č.j. 29 Co 384/2010-129, změnil rozsudek okresního soudu tak, že žalobu na zaplacení 281.371,- Kč zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, neztotožnil se však s jeho právním závěrem ohledně posouzení závad ve schůdnosti komunikace s tím, že v době úrazu žalobkyně byla na komunikaci souvislá námraza, žalobkyně tak mohla přizpůsobit svou chůzi stavu vozovky, neboť nešlo o nepředpokládanou závadu. Odvolací soud zohlednil, že k úrazu žalobkyně došlo na rovinném úseku komunikace zařazeném ve třetím pořadí údržby silnic, podle operačního plánu žalovaného ani podle vyhlášky č. 104/1997 Sb. neměl žalovaný povinnost tento úsek vůbec posypem zdrsňovacími materiály opatřovat nejen dne 30. 11. 2005, ale ani kterýkoliv jiný den. Odvolací soud poukázal na význam dané komunikace, kdy při absenci sněžení nebylo třeba pluhovat, a postup ze strany žalovaného tak byl v souladu s platnou právní úpravou. Tím, že den před úrazem žalobkyně byla komunikace pluhována, žalobce důsledek povětrnostní situace zmírnil, a zcela tak vyhověl liberačnímu důvodu uvedenému v ustanovení §27 odst. 3 zákona č. 13/1997 Sb.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. dovolání z důvodů uvedených v ustanovení §241a odst. 2, resp. odst. 3 o. s. ř. Nesouhlasí se závěrem o naplnění liberačního důvodu podle ustanovení §27 odst. 3 zákona č. 13/1997 Sb., když se jednalo o lokální závadu schůdnosti kolem kritického místa související s předcházejícím pluhováním vozovky a tím i uhlazením zbytku sněhu na vozovce, což podpořilo prochladnutí jejího povrchu. Ze žádného prováděného důkazu nelze dovodit závěr o stavu povětrnosti v danou dobu, který by odpovídal ustanovení §26 zákona o pozemních komunikacích. Podle dovolatelky lze předpokládat, že kdyby na dané komunikaci byl proveden posyp inertním materiálem, nedošlo by k jejímu úrazu. Ze skutkových zjištění se však podává, že komunikace nebyla v době úrazu takto upravena, o čemž svědčí i minimální množství posypového materiálu odebraného v kritickou dobu v místě úrazu. Navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Dovolání do rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť jím došlo ke změně rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly v řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly v řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až 135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného (případně i procesního) práva. Dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiné skutkové zjištění apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout. (srov. Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád, Komentář, Praha, C. H. Beck, 5. vydání, 2001, str. 1003-1004, 6. vydání, 2003, str. 1066, nebo 7. vydání, 2006, str. 1268).
Dovolatelka především polemizuje s hodnocením důkazů odvolacím soudem, zejména vytýká nedostatečné zjištění povětrnostní situace v době úrazu, která měla vliv na předmětnou komunikaci. Odvolací soud však v odůvodnění svého rozsudku srozumitelně vysvětlil, na základě jakých úvah dospěl ke svým skutkovým zjištěním, přičemž dovolací soud neshledal, že by pokládal za zjištěné něco, co ve spise není, opomenul něco podstatného, co ve spise je, ani že by v jeho úvahách existovaly logické rozpory. Pouhý odlišný názor dovolatelky na to, jaké skutečnosti lze mít na základě provedených důkazů za prokázané, popřípadě zda provedené důkazy stačí k prokázání relevantních skutečností, není s ohledem na zásadu volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.) způsobilý tento dovolací důvod založit.
Podle §27 odst. 3 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích (ve znění účinném v době úrazu žalobkyně, tj. do 31. 12. 2006), vlastník místní komunikace odpovídá s výjimkou případů uvedených v odstavci 4 za škody, jejichž příčinou byla závada ve schůdnosti místní komunikace nebo průjezdního úseku silnice, pokud neprokáže, že nebylo v mezích jeho možností tuto závadu odstranit, u závady způsobené povětrnostními situacemi a jejich důsledky takovou závadu zmírnit, ani na ni předepsaným způsobem upozornit.
Podle §26 odst. 7 zákona č. 13/1997 Sb. závadou ve schůdnosti pro účely tohoto zákona se rozumí taková změna ve schůdnosti pozemní komunikace, kterou nemůže chodec předvídat při pohybu přizpůsobeném stavebnímu stavu a dopravně technickému stavu a povětrnostním situacím a jejich důsledkům. Podle odstavce 5 tohoto ustanovení jsou povětrnostními situacemi a jejich důsledky, které mohou podstatně zhoršit nebo přerušit sjízdnost, vánice a intenzivní dlouhodobé sněžení, vznik souvislé námrazy, mlhy, oblevy, mrznoucí déšť, vichřice, povodně a přívalové vody a jiné obdobné povětrností situace a jejich důsledky.
Objektivní odpovědnost podle §27 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích je spojována s takovým stavem na komunikaci, který tvoří závadu ve schůdnosti ve smyslu §26 uvedeného zákona. V podstatě jde o nepředvídatelnou změnu ve schůdnosti komunikace, způsobenou vnějšími vlivy, a to změnu natolik významnou, že chodec ani při obezřetné chůzi respektující stav komunikace či důsledky povětrnostních vlivů nemůže jejich výskyt předpokládat a účinně na ně reagovat (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1713/2008, publikovaný pod č. 140/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Jestliže se v daném případě podle skutkových zjištění nevyskytovaly v době úrazu na komunikaci změny mající charakter závady ve schůdnosti, které by žalobkyně nemohla zjistit a přizpůsobit svoji chůzi jejímu stavu, nebyla příčinou pádu žalobkyně závada ve schůdnosti, jak je vymezena v zákoně, a proto se nejedná o objektivní odpovědnost vlastníka místní komunikace. Za této situace námitky dovolatelky, že předmětná komunikace nebyla řádně ošetřena proti námraze, přestože žalovaný měl dostatek času k jejímu ošetření, a že tedy se žalovaný nemohl zprostit odpovědnosti, nemohou být právně relevantní.
Vzhledem k tomu, že dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. b), odst. 3 o. s. ř. nejsou naplněny, rozhodnutí odvolacího soudu je z hlediska námitek uplatněných v dovolání správné.
Vady řízení uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti) ani jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud v případě přípustného dovolání přihlíží, aniž byly uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.), v dovolání namítány nejsou (respektive tato námitka není nijak obsahově konkretizována) a z obsahu spisu nevyplývají, dovolací soud proto dovolání podle §243b odst. 2 věty první před středníkem o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobkyně podle jeho výsledku nemá na náhradu nákladů právo a žalovanému ani vedlejšímu účastníku v této fázi řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. března 2012
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu