ECLI:CZ:NS:2001:25.CDO.1569.99.1
sp. zn. 25 Cdo 1569/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobců A/ Z. V. a B/ M. V., obou zastoupených advokátem, proti žalovaným 1/ P. H. a 2/ J. H., oběma zastoupeným advokátem, o 24.715,90 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 9 C 163/96, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. března 1999 č. j. 14 Co 693/98-52, takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 3. 1999 č. j. 14 Co 693/98-52 v části vyhovujícího výroku ohledně 19% úroku z žalované částky od 20. 7. 1996 do 23. 7. 1996 se zrušuje a v tomto rozsahu se řízení zastavuje; jinak se dovolání zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 4. 3. 1998 č. j. 9 C 163/96-33 zamítl žalobu s návrhem, aby byla žalovaným uložena povinnost zaplatit žalobcům 24.715,90 Kč s 19% úrokem od 24. 7. 1996 do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Při svém rozhodnutí vycházel ze zjištění, že na základě výměny bytu s O. H. dne 5. 2. 1995 se žalovaní stali členy SBD S. a nájemci bytu č. 22 v K. ulici 926 v P. Dne 15. 3. 1995 byla mezi účastníky uzavřena dohoda o převodu členských práv a povinností, kterou žalovaní převedli na žalobce svá členská práva spojená s členstvím v družstvu, a žalobci se stali nájemci bytu v K. č. 926 i členy SBD S. s tím, že nabyvatelé vstupují do práv a povinností převádějících a odpovídají družstvu za plnění povinností svého předchůdce. V další dohodě z téhož dne převádějící prohlásili, že na předmětném bytě neváznou žádné dlužné částky na inkasu, nájmu, telefonních poplatcích, spotřebě elektřiny, plynu, vody, a v případě nesrovnalostí se zavázali veškeré dlužné částky do tří dnů zaplatit. Dopisem ze dne 1. 4. 1996 SBD S. vyzvalo žalobce k zaplacení dlužné částky 24.715,90 Kč pod pohrůžkou vyloučení z družstva. Dluh vznikl za spotřebu tepla, studené a teplé vody za rok 1993 ve výši 14.959,90 Kč a za rok 1994 ve výši 9.756,- Kč. Tato částka byla prvním žalobcem uhrazena dne 17. 4. 1996 do pokladny SBD S. Vzhledem k tomu, že za dobu od 5. 2. 1995 do 15. 3. 1995, kdy byli žalovaní nájemci, žádný dluh spojený s užíváním bytu nevznikl, dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobci dostatečným způsobem neprokázali, že dluh v této výši za uvedené položky a komu vznikl, a neprokázali, že by žalovaní odpovídali za plnění povinností svého předchůdce k předmětnému bytu, a proto žalobu zamítl.
K odvolání žalobců Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 3. 1999 č. j. 14 Co 693/98-52 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobcům 24.715,90 Kč s 19% úrokem od 20. 7. 1996 do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud po zopakování listinných důkazů provedených v řízení před soudem prvního stupně (dohoda z 15. 3. 1995, dopis SBD S. žalobcům, výstraha žalobcům z 1. 4. 1996, stvrzenka o uhrazení žalované částky prvním žalobcem spolu s potvrzením z 17. 4. 1996), dospěl k závěru, že soud prvního stupně, ačkoliv správně zjistil skutkový stav věci, nesprávně věc posoudil po stránce právní. Odvolací soud dovodil, že žalovaní, kteří smluvně převzali povinnost uhradit jakýkoliv dluh na bytě váznoucí v souvislosti s případnými nedoplatky na nájemném, úhradě služeb apod., porušili svou smluvně převzatou povinnost tím, že odmítli zaplatit dluh z období let 1993 a 1994 v žalované výši, a způsobili tak žalobcům újmu, která je v příčinné souvislosti s porušením jejich povinnosti. Za tuto škodu proto odpovídají podle §420 obč. zák. Za rozhodující považoval, že se žalovaní zavázali veškeré dluhy na bytě váznoucí uhradit, a tento svůj závazek nesplnili. Není proto podstatné, kdo byl v dřívější době nájemcem bytu a užíval ho.
Proti tomuto rozsudku podali žalovaní dovolání z důvodu podle §241 odst. 3 písm. b/, c/ a d/ o. s. ř. Namítají, že v řízení nebyl proveden důkaz svědčící o existenci pohledávky SBD S. vůči některému z předchozích nájemců bytu, konkrétně důkaz předpisy nájemného za každý jednotlivý měsíc v období od 1. 1. 1993 do 31. 12. 1994, předpisy a vyúčtování záloh na úhrady plnění spojených s užíváním bytu a výpisy z účtu SBD, ani důkaz, zejména stanovami družstva o tom, že žalobci odpovídají či přebírají dluhy předchozích nájemců. Proto ani nemohl hodnotit skutečnost, zda a z jakého titulu existovala předmětná pohledávka, a zda dluh předchozího nájemce přešel na nájemce nového, když podle občanského zákoníku dluhy na nové nájemce nepřecházejí. Odvolacímu soudu vytýkají, že nesprávně posoudil uplatněný nárok jako nárok na náhradu škody, za kterou žalovaní odpovídají, když žalovaní se k případné úhradě dluhů zavázali s vědomím, že žádné dluhy nemají, a neměli na mysli, že uhradí případné dluhy minulých nájemců; pokud by se chtěli k tomu zavázat, muselo by se tak stát formou přistoupení k závazku či převzetí dluhu. Navrhli zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci k dalšímu řízení.
Podle ustanovení části dvanácté, hlavy I, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu podle §242 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Pokud jde o namítanou otázku výkladu obsahu smluvního ujednání účastníků, je třeba vycházet z ust. §35 odst. 2 obč. zák.
Podle tohoto ustanovení právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým výkladem.
Uvedené ustanovení předpokládá, že o obsahu právního úkonu může vzniknout pochybnost, a pro takový případ formuluje výkladová pravidla, která ukládají soudu, aby tyto pochybnosti odstranil výkladem založeným na tom, že vedle jazykového vyjádření právního úkonu vyjádřeného slovně podrobí zkoumání i vůli jednajících osob. Jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě je proto nejprve vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho lze obsah právního úkonu posoudit i podle vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, avšak za podmínky, že tato vůle není v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu.
V daném případě, jak vyplývá z čl. II. dohody účastníků z 15. 3. 1995, žalovaní jako převádějící prohlásili, že na předmětném bytě neváznou žádné dlužné částky na inkasu, nájmu, telefonních poplatcích, spotřebě elektřiny, plynu, vody, a v případě, že by vyšly najevo nesrovnalosti v tomto prohlášení, zavázali se žalovaní nejpozději do tří dnů od zjištění této skutečnosti (resp. vyzvání) veškeré tyto dlužné částky zaplatit. Neuhradí-li včas, byla sjednána smluvní pokuta 1.000,- Kč za každý den prodlení s okamžitou splatností žalobcům.
Jazykovým výkladem tohoto smluvního ujednání účastníků nelze dospět k jinému závěru, než že se žalovaní zavázali uhradit veškeré dlužné částky na inkasu, nájmu, telefonních poplatcích, spotřebě elektřiny, plynu, vody, váznoucími na předmětném bytě, pokud by vyšly najevo; o obsahu tohoto ujednání nemůže vzniknout pochybnost, kterou by bylo nutné odstranit zkoumáním vůle účastníků v době uzavření smlouvy. Tvrzení dovolatelů, že neměli v úmyslu zavázat se k úhradě veškerých případných dluhů minulých nájemců, neodpovídá jejich písemnému projevu, neboť pojmy použité k jazykovému vyjádření obsahu úkonu jsou natolik jednoznačné, že z nich nelze ani s přihlédnutím k tvrzené vůli žalovaných usuzovat na záměr, že jejich závazek je omezen pouze na úhradu dluhů vzniklých v období, v němž sami byt užívali; takový výklad tohoto právního úkonu by byl v rozporu s jazykovým projevem vůle. V daném případě nelze proto odvolacímu soudu vytýkat nesprávný výklad obsahu smluvního ujednání, a protože smluvní stranou této dohody byli ve vztahu k žalobcům přímo žalovaní, nemusela tomuto závazku předcházet nějaká jejich dohoda s předchozími nájemci nebo s družstvem o převodu dluhu (§531, §533 obč. zák.).
Dovolatelé dále namítají, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází z neúplně a nesprávně zjištěného skutkového stavu věci, neboť ke zjištění existence dluhu na úhradě spojené s užíváním bytu z let 1993 a 1994 v žalované částce nebyly v řízení provedeny všechny potřebné důkazy (např. předpisy nájemného z let 1993 a 1994, předpisy záloh na úhrady plnění spojených s užíváním bytu apod.).
Ve smyslu §120 o. s. ř. soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede, a může provést i jiné než účastníky navržené důkazy v případech, kdy potřeba jejich provedení ke zjištění skutkového stavu vyšla v řízení najevo. Nehledě k tomu, že důkazy, jejichž provedení se žalobci v dovolání domáhají, nebyly v průběhu řízení před soudy obou stupňů navrženy, nelze uvedené námitce přisvědčit. Odvolací soud při svém rozhodnutí vycházel z listinných důkazů SBD S., jejichž správnost nebyla v průběhu řízení zpochybněna a z nichž jednoznačně vyplývá, z jakého důvodu, ve které době a v jaké výši vznikl nedoplatek v zažalované výši. Skutečnosti rozhodné pro závěr, že první žalobce uhradil SBD S. dluh spočívající v nedoplatku za spotřebu tepla, teplé a studené vody z let 1993 a 1994, tedy z doby před převodem členských práv a povinností na žalobce, byly na základě důkazů provedených v řízení zjištěny. Nelze proto dovodit, že by rozhodnutí odvolacího soudu vycházelo ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nebo z neúplně zjištěného skutkového stavu věci, potřebného pro rozhodnutí, popř. že by soud pominul nějaké rozhodné skutečnosti, které byly v řízení prokázány, nebo že by se při hodnocení důkazů dopustil pochybení vedoucího k logickému rozporu.
Dovolatelům je třeba přisvědčit v tom, že právním důvodem vzniku jejich povinnosti vůči žalobcům není v daném případě odpovědnost za způsobení škody, nýbrž smluvní ujednání účastníků (srov. §489 obč. zák.). Tím byl mezi nimi založen závazkový právní vztah, z něhož vyplývá nárok na plnění, jakmile se pohledávka stala splatnou.
Jak správně uvedl odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí, žalovaní se k úhradě dlužných částek v souvislosti s případnými nedoplatky na nájemném a úhradě služeb spojených s užíváním bytu zavázali v dohodě ze dne 15. 3. 1995 a protože tento svůj závazek nesplnili, když na výzvu žalobců jim odmítli zaplatit to, k čemu se zavázali, byla jim tato povinnost uložena rozhodnutím odvolacího soudu. Uplatněný nárok je tedy po právní stránce nárokem na plnění ze závazkového právního vztahu, založeného smlouvou. Nadbytečně se proto odvolací soud věcí zabýval i z hlediska odpovědnosti žalovaných za škodu způsobenou žalobcům podle ust. §420 obč. zák., která - při splnění podmínek stanovených v zákoně - vzniká mimosmluvně. I když nesplnění smluvní povinnosti (jakožto porušení právní povinnosti) může být také jedním z předpokladů obecné odpovědnosti za škodu ve smyslu §420 obč. zák., nepřichází aplikace tohoto ustanovení v úvahu v případě, že na účastníku závazkového právního vztahu je požadováno splnění jeho povinnosti ze smlouvy, tedy jestliže uplatněný nárok na plnění v požadované výši vyplývá přímo ze smluvního závazku.
I když právní posouzení uplatněného nároku odvolacím soudem není v uvedeném směru zcela přesné, když je konstatováno, že žalovaní nesplnili svou povinnost, k níž se ve smlouvě platně zavázali, a zároveň se dovozuje, že jde o nárok žalobců na náhradu škody podle §420 obč. zák., nemá toto pochybení vliv na věcnou správnost napadeného rozhodnutí.
Z uvedeného vyplývá, že důvody uplatněné v dovolání (§241 odst. 3 písm. b/, c/, d/ o. s. ř.) nejsou naplněny, a proto bylo dovolání žalovaných zamítnuto (§243b odst. 1 o. s. ř.).
Protože však ve smyslu ust. §242 odst. 3 o. s. ř. posuzuje dovolací soud z úřední povinnosti vady vyjmenované v §237 odst. 1 o. s. ř. a jiné vady řízení, pokud měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dospěl dovolací soud k závěru, že řízení je v části ohledně 19% úroku z žalované částky od 20. 7. 1996 do 23. 7. 1996 postiženo vadou uvedenou v ust. §237 odst. 1 písm. e/ o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. e/ o. s. ř. je dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné, jestliže nebyl podán návrh na zahájení řízení, ačkoliv ho bylo třeba.
V dané věci žalobci uplatnili žalobou podanou u soudu dne 24. 7. 1996 nárok na zaplacení částky 24.715,90 Kč s 19% úrokem od podání žaloby do zaplacení a v průběhu řízení tento svůj žalobní návrh nezměnili. Odvolací soud rozsudkem ze dne 11. 3. 1999 uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobcům 24.715,90 Kč s 19% úrokem od 20. 7. 1996 do zaplacení. V rozsahu, v jakém bylo žalovaným uloženo zaplatit žalobcům 19% úrok z žalované částky za období od 20. 7. 1996 do 23. 7. 1996, byl proto překročen návrh žalobců a přisouzeno více, než čeho se domáhali (§153 odst. 2 o. s. ř.), neboť žalobci požadovali 19% úrok za období ode dne podání žaloby, tj. od 24. 7. 1996. V tomto rozsahu tedy nebyla splněna podmínka řízení ve smyslu ust. §103 o. s. ř. spočívající v existenci žaloby (příp. jejího rozšíření) podle §79 o. s. ř. (§95 o. s. ř.).
Protože řízení je v uvedeném rozsahu postiženo vadou podle §237 odst. 1 písm. e/ o. s. ř., byl rozsudek odvolacího soudu ve výroku ohledně 19% úroku z přisouzené částky od 20. 7. 1996 do 23. 7. 1996 zrušen a řízení bylo v tomto rozsahu podle §243b odst. 3 o. s. ř. zastaveno.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 věty první a §142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalovaní s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemají na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalobcům v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 22. srpna 2001
JUDr. Marta Š k á r o v á, v. r.
předsedkyně senátu