ECLI:CZ:NS:2002:25.CDO.1656.2000.1
sp. zn. 25 Cdo 1656/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce M. P., zastoupeného advokátem, proti žalované R. Š., zastoupené advokátem, o 520.000,- Kč, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 8 C 1742/98, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 20. dubna 2000, č. j. 30 Co 2/2000-62, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v České Lípě rozsudkem ze dne 25. 10. 1999, č. j. 8 C 1742/98-40, zamítl žalobu na zaplacení částky 520.000,- Kč, které se žalobce domáhal s tvrzením, že tuto částku ze svých výlučných prostředků, získaných půjčkou, zaplatil na kupní cenu domu zakoupeného v roce 1994 žalovanou. Zároveň soud prvního stupně rozhodl o náhradě nákladů řízení a o povinnosti žalobce zaplatit soudní poplatek. Předchozí rozsudek okresního soudu v této věci ze dne 13. 1. 1999, č. j. 8 C 1742/98-16, kterým byla žaloba rovněž zamítnuta, byl zrušen usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 12. 3. 1999, č. j. 29 Co 225/99-22, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení a k doplnění dokazování. Soud prvního stupně po doplnění řízení vycházel ze zjištění, že dne 14. 7. 1994 žalobce uzavřel se svým bratrem K. P. smlouvu o půjčce částky 520.000,- Kč na zakoupení zemědělské usedlosti v P. č. 20, kterou kupní smlouvou ze dne 26. 8. 1994 koupila pro svého otce D. D. (žijícího v té době v Německu) žalovaná do svého vlastnictví od manželů V. S. a I. Š. V den podpisu smlouvy převzal V. S. od žalobce částku 810.000,- Kč, z níž kupní cena nemovitosti činila 572.423,- Kč. Manželství účastníků bylo rozvedeno ke dni 7. 6. 1996, když předtím bylo ke dni 10. 2. 1994 zrušeno jejich bezpodílové spoluvlastnictví. Podle názoru soudu prvního stupně žalobce neprokázal, že jeho finanční prostředky získané půjčkou byly použity na kupní cenu domu v P., a nebylo prokázáno ani to, že účastníkům na zakoupení tohoto domu chyběly finanční prostředky. Žalovaná následně převedla nemovitost na svého otce, který je přesvědčen, že celý dům zaplatil on, peníze na dům a jeho rekonstrukci předával dceři po různých částkách, a proto také dne 7. 1. 1997 sepsal se žalovanou potvrzení, že žalovaná přijala od něj na koupi a rekonstrukci domu v P. 2.100.000,- Kč a že k tomuto účelu nebyly použity žádné jiné finanční prostředky.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 20. 4. 2000, č. j. 30 Co 2/2000-62, rozsudek soudu prvního stupně ze dne 25. 10. 1999, č. j. 8 C 1742/98-40, změnil tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 520.000,- Kč, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Ve výroku o soudním poplatku zůstal rozsudek soudu prvního stupně odvoláním nedotčen. Odvolací soud se po doplnění dokazování opětovným výslechem účastníků a svědka D. ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně o tom, že žalobce si v době před koupí nemovitosti od bratra půjčil 520.000,- Kč. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce použil tuto částku na zaplacení kupní ceny domu. Nepředložil sice přímý důkaz o tom, že právě z těchto prostředků zaplatil část kupní ceny, avšak vzhledem k tomu, že tvrzení žalované, že na zaplacení kupní ceny měla dostatek finančních prostředků od svého otce, se ukázalo nepravdivým, je nepochybné, že při předání částky 810.000,- Kč dne 26. 8. 1994 prodávajícím musel žalobce částku 520.000,- Kč použít. Výpověď žalobce totiž zcela koresponduje s výpovědí otce žalované, že předával účastníkům peníze v markách po různých částkách, popřel však, že by na zaplacení kupní ceny přivezl větší obnos v době před koupí, naopak byl srozuměn s tím, že chybějící peníze zajistí žalobce půjčkou od bratra, a částku kolem 850.000,- Kč přivezl dceři až o Vánocích po realizaci koupě. Naproti tomu výpověď žalované vzhledem k rozdílným údajům o tom, kdy jí otec přivezl peníze na koupi domu, působí nevěrohodně. Protože žalobce přispěl na koupi domu žalované částkou 520.000,- Kč bez právního důvodu, žalovaná se na jeho úkor bezdůvodně obohatila a je povinna tuto částku žalobci vydat.
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání z důvodu podle §241 odst. 3 písm. c) o. s. ř. Namítá, že odvolací soud opomenul hodnotit všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti a nepřihlédl ke všemu, co vyšlo v řízení najevo. Nebyl totiž vysvětlen rozpor mezi svědeckou výpovědí jejího otce, že na předchozí koupi jiného domu (z níž sešlo) svědek složil sám zálohu a účastníkům žádné peníze nenechával, a mezi výpovědí žalobce o tom, že z peněz určených na předchozí koupi jim zbyla částka 200.000,- Kč. Odvolací soud při hodnocení důkazů pominul výpověď svědka M., který potvrdil, že v roce 1994 koupil od účastníků za přítomnosti svědka D. 30.000,- až 40.000,- DEM. V tvrzení žalobce je logický rozpor, neboť podle něj měli účastníci k dispozici 200.000,- Kč, což společně s půjčenou částkou činí 720.000,- Kč, avšak kupní cena byla 850.000,- Kč, a žalobce nevysvětlil, jak účastníci získali zbývajících 130.000,- Kč. Tento rozpor odvolací soud nehodnotil a přehlédl, že z obsahu potvrzení ze dne 7. 1. 1997 soud prvního stupně dovodil, že svědek D. o žádné půjčce mezi žalobcem a jeho bratrem nevěděl. Žalovaná navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci k dalšímu řízení.
Podle ustanovení části dvanácté, hlavy I, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupeným advokátem podle §241 odst. 1 o. s. ř., a že je podle §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Dovolatelka uplatňuje dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. c) o. s. ř., tj. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné polemizovat s jeho skutkovými závěry, např. namítat, že soud měl či neměl uvěřit svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, nebo že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod. Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva.
Odvolací soud zopakoval důkaz výpovědí účastníků a svědka D., na nichž založil svá zjištění soud prvního stupně, a opatřil si tak v souladu s ustanovením §213 o. s. ř. pro hodnocení důkazů podklady rovnocenné s podklady, z nichž vycházel soud prvního stupně. Jestliže nárok žalobce je odůvodněn skutkovým tvrzením, že ze svých výlučných prostředků poskytl ve prospěch žalované 520.000,- Kč, podstatnými skutkovými okolnostmi pro rozhodnutí je zjištění, zda žalobce tvrzenou částku měl v rozhodné době k dispozici a zda ji tvrzeným způsobem též použil. Rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového závěru, že obě uvedené okolnosti byly v řízení prokázány. Za situace, že tvrzení žalované, že v době koupě měla od svého otce dostatek finančních prostředků, z nichž byla zaplacena kupní cena prodávajícím, zůstalo v řízení ničím nepodložené a je v rozporu i s obsahem svědecké výpovědi jejího otce, a na druhé straně bylo zjištěno, že v době před koupí domu a právě za účelem zaplacení kupní ceny získal žalobce půjčkou částku 520.000,- Kč v hotovosti a že svědek D. přivezl peníze na kupní cenu a dal je žalované až v zimě po koupi domu, nelze odvolacímu soudu vytýkat, že by jeho skutkový závěr o tom, že žalobce použil svých 520.000,- Kč na zaplacení nemovitosti dne 26. 8. 1994, neměl oporu v provedených důkazech.
K námitce dovolatelky, že nebyla dostatečně objasněna otázka, zda zbývající část kupní ceny (nad 520.000,- Kč) uhradili účastníci z peněz otce, které měli k dispozici z předcházející koupě, a z jakých zdrojů získali obnos do celkové výše 810.000,- Kč, je třeba uvést, že pro posouzení důvodnosti uplatněného nároku nejde o okolnosti podstatné pro rozhodnutí. Ostatně sama žalovaná v průběhu řízení uvedla, že neví, zda zbytek částky na předchozí koupi nemovitosti zůstal účastníkům k dispozici či nikoliv.
Důkaz výslechem svědka M. byl proveden v řízení před soudem prvního stupně a zjištění z jeho dosti neurčité výpovědi o tom, že asi v roce 1994 měnil účastníkům české koruny za německé marky, přibližně 30.000,- DM až 40.000,- DM, není v rozporu s poznatky, které vyplynuly z výpovědi žalobce a svědka D. Obsah listiny ze dne 7. 1. 1997, v níž žalovaná potvrdila svému otci v souvislosti s převodem domu na něj, že přijala od něho 2.100.000,- Kč a že tuto částku použila na koupi a rekonstrukci domu v P., a že na to nebyly použity jiné finanční prostředky než prostředky jejího otce, se pak týká finančních poměrů mezi žalovanou a jejím otcem v lednu 1996 (tj. 2,5 roku po koupi) a nikoliv okolností zaplacení kupní ceny manželům S. v srpnu roku 1994, a ostatně, jak svědek D. uvedl, nezajímal se o to, jak žalobce vyřešil situaci, když byla rychlá potřeba peněz na koupi.
Odvolacímu soudu nelze tedy vytýkat, že by při zjišťování skutkového stavu vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nevyplynuly, nebo že by pominul podstatné skutečnosti, které byly v řízení prokázány, a nelze ani dovodit, že by v jeho hodnocení důkazů byl logický rozpor.
Z uvedeného vyplývá, že dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. c) o. s. ř. není naplněn, a proto dovolací soud dovolání žalované zamítl (§243b odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 věty první a §142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalovaná s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalobci v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. června 2002
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu