ECLI:CZ:NS:2008:25.CDO.1671.2006.1
sp. zn. 25 Cdo 1671/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce F. V., zastoupeného advokátem, proti žalovanému M. K., zastoupenému advokátkou, o zaplacení 61.837,10 Kč, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 4 C 584/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 12. 2005, č. j. 7 Co 2556/2005-139, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 12. 2005, č. j. 7 Co 2556/2005-139, ve výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 23.210,- Kč s příslušenstvím a o náhradě nákladů řízení, a dále ve výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení; jinak se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Okresní soud v Jindřichově Hradci rozsudkem ze dne 28. 7. 2005, č. j. 4 C 584/2004-116, ve znění opravného usnesení ze dne 14. 9. 2005, č. j. 4 C 584/2004-125, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 61.837,10 Kč s úrokem z prodlení ve výroku specifikovaným a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobce uzavřel dne 25. 4. 2001 s leasingovou společností leasingovou smlouvu, jejímž předmětem bylo užívání vozidla Citroën, které žalobce převzal, zaplatil zálohu na leasingové splátky ve výši 65.700,- Kč a zavázal se splácet částku 4.642,- Kč měsíčně. Se žalovaným uzavřel dne 1. 1. 2002 dohodu o užívání vozidla a o převodu leasingových nákladů, podle níž byl žalovaný oprávněn uvedené vozidlo užívat a byl povinen platit leasingové splátky přímo na účet leasingové společnosti (namísto žalobce). Jelikož žalovaný řádně neplatil leasingové splátky, žalobce leasingovou smlouvu předčasně ukončil a provedl s leasingovou společností finanční vyrovnání. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že ačkoli byla dohoda účastníků o užívání vozidla a převodu leasingových nákladů uzavřena v rozporu s leasingovou smlouvou, kterou měl žalobce s leasingovou společností, není neplatná. Protože žalovaný porušil svou smluvní povinnost platit řádně a včas sjednané platby leasingové společnosti, vznikla žalobci škoda, spočívající v úhradě dlužných leasingových spláte, zvýšeného pojistného, úroků z prodlení a smluvní pokuta, jejíž náhrady se v tomto řízení domáhá.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 21. 12. 2005, č. j. 7 Co 2556/2005-139, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením, že žalovaný odpovídá žalobci ze škodu podle §420 obč. zák. Žalobci vznikla majetková újma zaplacením finančního vyrovnání leasingové společnosti v důsledku toho, že žalovaný neplnil svou platební povinnost podle dohody o užívání vozidla a převodu leasingových nákladů ze dne 1. 1. 2002. Zákonné předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu byly v daném případě naplněny.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. a podává je z důvodu nesprávného právního posouzení. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v tom, že soudy obou stupňů považovaly dohodu účastníků o užívání vozidla a převodu leasingových nákladů ze dne 1. 1. 2002 za platnou a že se odvolací soud vůbec nezabýval vznesenou námitkou promlčení. Namítá, že uvedená dohoda je neplatná, neboť nebyla určitá a srozumitelná, neobsahovala splátkový kalendář a neřešila otázku vlastnictví vozidla po ukončení leasingu. Dovozuje, že neporušil žádnou právní povinnost a že nárok žalobce na zaplacení částky 23.210,- Kč je promlčen. Odvolacímu soudu vytýká, že se námitkou promlčení, kterou vznesl v řízení, vůbec nezabýval. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce se ve vyjádření k dovolání ztotožnil s názory soudů obou stupňů. Dohodu ze dne 1. 1. 2002 považuje za platnou a trvá na tom, že žalovaný ji porušil. Navrhl, aby dovolací soud dovolání zamítl, neboť soudy rozhodly podle práva a spravedlivě.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu §241 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu pokud jím byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ohledně částky 23.210,- Kč s příslušenstvím, je důvodné; jinak směřuje proti rozhodnutí, vůči němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (písm. a/), jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (písm. b/), jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (písm. c/).
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
V posuzovaném případě žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, přípustnost dovolání se tedy řídí podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Právní význam rozhodnutí odvolacího soudu tkví podle žalovaného především v nesprávném posouzení platnosti dohody o užívání vozidla a převodu leasingových nákladů.
Tato dohoda účastníků ze dne 1. 1. 2002, jejímž obsahem bylo právo žalovaného užívat osobní vozidlo Citroën a jeho závazek platit leasingové splátky včetně dané z přidané hodnosty, neodpovídá žádnému ze smluvních typů, jež jsou výslovně upraveny zvláštními ustanoveními závazkového práva v občanském či obchodním zákoníku. Vedle tzv. pojmenovaných (nominátních) smluv lze však uzavírat i smlouvy, které nejsou v zákoně zvláště upraven, neodporují-li obsahu nebo účelu občanského zákoníku (§51 obč. zák.). Pro právní vztahy vyplývající z takových smluv je rozhodující obsah vlastního smluvního ujednání (lex contractus), tedy to, jak jsou jím vymezena vzájemná práva a povinnosti. Takto stanovené povinnosti účastníka smlouvy zavazují, a proto porušení povinnosti založené inominátní smlouvou – stejně jako postup v rozporu se smlouvou nominátní – představuje porušení právní povinnosti ve smyslu ustanovení §420 odst. 1 obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. 25 Cdo 2029/98, uveřejněný v Soudní judikatuře pod č. 15/99).
Pro nepojmenovanou smlouvu se samozřejmě uplatňují i další ustanovení občanského zákoníku týkající se platnosti smluv (§37 a násl. obč. zák.). Podle §37 odst. 1 obč. zákoníku je neplatný právní úkon, který nebyl učiněn určitě a srozumitelně. Sankce neplatnosti právního úkonu se zde váže k náležitostem projevu vůle; projev je neurčitý, je-li nejistý jeho obsah, tj., když se jednajícímu nepodařilo obsah vůle jednoznačným způsobem stanovit, a je nesrozumitelný, jestliže jednající nedosáhl – vadným slovním nebo jiným zprostředkováním – jasného vyjádření této vůle- Závěr o neurčitosti či nesrozumitelnosti právního úkonu předpokládá, že ani jeho výkladem nelze dospět k nepochybnému poznání, co chtěl účastník projevit (§35 odst. 1 obč. zák.). Ve smyslu §35 odst. 2 obč. zák. je třeba právní úkony vyjádřené slovy vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
Podle §39 obč. zák. neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo je příčí dobrým mravům. Neplatnost právního úkonu podle tohoto ustanovení je zakládána jeho nedovoleností, která může vyplývat z rozporu právního úkonu se zákonem anebo s dobrými mravy. Právní úkon, jímž se činí to, co zákon zakazuje, odporuje zákonu buď svým výslovným vyjádřením (obsahem) anebo svým charakterem a důsledky, k nimž směřuje (účelem). Zákon je pak obcházen tehdy, směřuje-li právní úkon k důsledkům, které sice výslovně zakázány nejsou, ale jejich nepřípustnost lze dovodit ze smyslu a účelu zákonné úpravy.
Namítá-li dovolatel neplatnost dohody ze dne 1. 1. 2002 pro rozpor s leasingovou smlouvou, je třeba uvést, že rozpor právního úkonu s obsahem jiného právního úkonu nečiní úkon bez dalšího neplatným. Důvody absolutní neplatnosti právního úkonu jsou stanovený zákonem a o žádný z případů neplatnosti se v daném případě nejedná. Výsledky řízení tak nedávají podklad pro závěr o neplatnosti dohody ze dne 1. 1. 2002, obsahující závazek žalovaného vůči žalobci. Odvolací soud tuto právní otázku posoudil v souladu s hmotným právem.
Dovolatelem namítaná neplatnost dohody nezakládá proto přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. Nejvyšší soud však shledal dovolání proti rozsudku odvolacího soudu přípustným pro právní posouzení věci z hlediska námitky promlčení ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 o. s. ř.
Promlčení je institut hmotného práva, přičemž účastník může vznést námitku promlčení kdykoliv za řízení. Je-li námitka promlčení vznesena až v odvolacím řízení, odvolací soud se jí zabývá, jen není-li spojena s nepřípustným uplatňováním nových skutečností a důkazů (§205a, §211a o. s. ř.). K nepřípustně uplatněným novým skutečnostem a důkazům totiž odvolací soud v systému neúplné apelace při posuzování důvodnosti námitky promlčení nepřihlíží (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 29. 10. 2003, sp. zn. 32 Odo 879/2002).
V dané věci odvolací soud zcela pominul námitku promlčení, kterou žalovaný vznesl ve svém podání ze dne 26. 8. 2005 (č. l. 123 spisu) proti nároku žalobce na zaplacení částky 23.210,- Kč, a nezkoumal vůbec, zda námitka promlčení byla žalovaným uplatněna důvodně. Platí přitom, že dovolá-li se dlužník promlčení, nelze promlčené právo věřiteli soudním rozhodnutím přiznat (srov. §100 obč. zák.).
Jak vyplývá z výše uvedeného, právní posouzení uplatněného nároku odvolacím soudem je z hlediska vznesené námitky promlčení neúplné, a tedy nesprávné. Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm b/ o. s. ř. je tak v rozsahu částky 23.210,- Kč naplněn. Nejvyšší soud České republiky proto rozsudek odvolacího soudu v tomto rozsahu a v závislých výrocích o náhradě nákladů řízení zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Ve zbývajícím rozsahu, v němž dovolání není přípustné, bylo dovolání odmítnuto (§243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c/ o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. března 2008
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu