ECLI:CZ:NS:2006:25.CDO.168.2006.1
sp. zn. 25 Cdo 168/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Jaroslava Bureše a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně : S. p., Slovenská republika, proti žalované J. L., za účasti Č. k. p., zastoupená Č. p., a.s., jako vedlejšího účastníka na straně žalované, o 59.200,- Sk, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 4 C 173/98, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. října 2000, č.j. 39 Co 131/2000-50, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 2. 11. 1999, č. j. 4 C 173/98-25, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 59.200,- Sk a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalovaná při řízení motorového vozidla způsobila dne 27. 11. 1994 dopravní nehodu, při níž byl zraněn spolujezdec M. Š. (dále „poškozený“), a za tento skutek byla žalovaná odsouzena v trestním řízení. Poškozený byl pro následky úrazu v pracovní neschopnosti od 27. 11. 1994 do 26. 2. 1996; za tuto dobu mu žalující slovenská sociální pojišťovna vyplatila na nemocenských dávkách 59.200,- Sk a tuto částku požaduje na žalované podle §31 zák. č. 274/94 Z. z., o Sociálnej poisťovni. Soud dospěl k závěru, že podle uvedeného ustanovení má žalobkyně proti žalované právo na náhradu vyplacených nemocenských dávek.
K odvolání žalované a vedlejšího účastníka Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 10. 2000, č. j. 39 Co 131/2000-50, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé změnil tak, že žaloba na zaplacení 59.200,- Sk se zamítá, a ve výroku o náhradě nákladů řízení jej zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud se neztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního stupně. Zdůraznil, že v daném případě se jedná o věc s cizím prvkem, neboť žalobkyně je právnická osoba se sídlem ve Slovenské republice, která navíc uplatňuje nárok podle slovenského právního předpisu. Odvolací soud vyloučil aplikaci Úmluvy o právu použitelném pro dopravní nehody (vyhl. č. 130/1976 Sb.), neboť tato úmluva se nevztahuje na postih a přechod práv týkajících se pojistitelů a na žaloby a postihy náležející sociálně zajišťujícím a podobným institucím. Vzhledem k tomu, že neexistuje mezinárodní smlouva mezi Českou a Slovenskou republikou, podle níž by bylo možno v dané věci postupovat, dovodil podle §37 odst. 1 zák. č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, pravomoc českých soudů a podle téhož zákona posoudil otázku rozhodného práva. Jednak odkázal na obecnou úpravu týkající se závazkových práv (§10 uvedeného zákona), a zejména podle ustanovení §15 zák. č. 97/1963 Sb. dovodil aplikaci českého hmotného práva. Ust. §15 uvedeného zákona sice dopadá na nároky na náhradu škody, avšak při širším výkladu lze podle zde stanoveného hraničního ukazatele určit právo rozhodné pro posouzení uplatněného nároku. Dospěl k závěru, že rozumnému uspořádání daného vztahu odpovídá výběr českého právního řádu, a to s ohledem na skutečnost, že k dopravní nehodě, od níž se odvíjí skutkový děj a právní následky, došlo na území České republiky, a Česká republika je zároveň místem, kde došlo ke skutečnosti, která zakládá uplatněný nárok. Protože český právní řád neobsahuje předpis, který by umožňoval plátci nemocenských dávek požadovat náhradu těchto dávek na třetí osobě v důsledku jejího protiprávního jednání, neshledal odvolací soud nárok žalobkyně důvodným.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci (§241 odst. 3 písm. d) o. s. ř.). Poukazuje na to, že je institucí ve smyslu čl. 2 bodu 6 vyhlášky č. 130/1976 Sb. a Úmluva se tudíž na ni nevztahuje. Dovozuje, že pokud český právní řád neobsahuje předpis podobný slovenskému zákonu č. 274/1994 Z. z. a neexistuje-li ani smlouva mezi ČR a SR, je třeba vycházet z dřívější judikatury, vztahující se k zákonu č. 99/1948 Sb. a posléze k zákonu č. 33/1965 Sb., který však byl s účinností od 1.1.1992 zrušen zákonem č. 550/1991 Sb. Za této situace je třeba hledat použitelnou kolizní normu, kterou je §15 zák. č. 97/1963 Sb., a všeobecným místem, kde škoda vznikla, je místo, kde příčinná souvislost vyvolaná škodou událostí vyvrcholila vznikem škody, tj. újmy na majetku poškozeného. Navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně.
Podle ustanovení části dvanácté, hlavy I, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 – dále jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud jako soud dovolací ( §10a o. s. ř. ) vzhledem k datu vydání rozsudku odvolacího soudu postupoval podle o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2000 a po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., a že je proti výroku rozsudku soudu ve věci samé, jímž byl rozsudek prvního stupně změněn, přípustné podle §238 odst. 1 písm. a) o. s .ř., dospěl po přezkoumání věci k závěru, že dovolání není opodstatněné.
V dané věci byl uplatněn nárok pojišťovny na náhradu nemocenských dávek poskytnutých z fondu nemocenského pojištění a důchodového zabezpečení, a to podle §31 Zákona Národnej rady Slovenské republiky č. 274/1994 Z. z., o Sociálnej poisťovni, podle nějž „má Sociálna poisťovňa právo voči tretím osobám na náhradu dávok poskytnutých z nemocenského poistenia a z dóchodkového zabezpečenia v dósledku ich zavineného protiprávneho konania“.
Při dopravní nehodě způsobené žalovanou vznikla škoda na zdraví poškozenému, nikoliv však majetková či jiná škoda žalující sociální pojišťovně. Majetkovou újmou, kterou žalobkyně požaduje nahradit, jsou dávky nemocenského pojištění, které podle zvláštních předpisů vyplatila poškozenému - občanovi Slovenské republiky. Protože povinnost Sociální pojišťovny vyplatit dávky nemocenského pojištění vyplývá z právních předpisů a je dána bez ohledu na to, zda pracovní neschopnost je následkem poškození zdraví způsobeného zaviněným protiprávním jednáním třetí osoby či nikoliv, je plnění, jež pojišťovna poškozenému poskytla, plněním její zákonné povinnosti. Samotná skutečnost, že na základě zákonné povinnosti pojišťovna vyplatila dávky, neznamená vznik škody a ani nezakládá pojišťovně nárok na náhradu škody. Náhradu za majetkovou újmu, spočívající v částce vyplacených dávek z nemocenského pojištění, může pojišťovna požadovat, pokud je takový nárok založen zvláštním zákonem.
Tento nárok zakládá sociální pojišťovně ustanovení §31 odst. 1 v části páté zákona č. 274/1994 Z. z. pod rubrikou „Sankcie“, a to v případě, že výplata dávek byla vyvolána v důsledku zaviněného protiprávního jednání třetí osoby. Bez této skutkové okolnosti, nemůže nárok na plnění proti třetím osobám podle §31 odst. 1 zákona č. 274/1994 Z. z. sociální pojišťovně vůbec vzniknout.
Odvolací soud zcela správně nepostupoval podle Úmluvy o právu použitelném pro dopravní nehody, vyhlášené pod č. 130/1976 Sb., neboť podle čl. 2 bodu 6. Úmluvy se tato Úmluva nevztahuje na žaloby a postihy náležející sociálně zajišťujícím a podobným institucím nebo veřejným automobilovým fondům nebo proti nim a na jakékoliv vyloučení odpovědnosti stanovené právem, jímž se tyto instituce spravují. Tímto ustanovením je tedy výslovně vyloučeno použití Úmluvy pro určení rozhodného práva, pokud jde o regresní nároky sociálně zajišťujících institucí. Za takovou instituci lze považovat i žalobkyni, která podle §3 odst. 2 písm. b) zákona č. 274/1994 Z. z. rozhoduje o dávkách nemocenského pojištění a důchodového zabezpečení a zajišťuje jejich výplatu v rozsahu vymezeném zvláštními předpisy. Nárok uplatněný v tomto řízení je nárokem sociálně zajišťující instituce na postih, jež jí podle zákona náleží.
Pokud dovolatelka namítá, že soudy nesprávně vyložily ust. §15 zákona č. 97/1963 Sb., nelze této námitce přisvědčit.
Zákon č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, zakotvuje přednost použití mezinárodní smlouvy před aplikací tohoto zákona. Podle ust. §2 tohoto zákona se jeho ustanovení použije, jen pokud nestanoví něco jiného mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána.
Mezi Českou republikou a Slovenskou republikou nebyla uzavřena žádná mezinárodní smlouva, která by obsahovala kolizní úpravu pro případy regresních nároků sociálních institucí. Vzhledem k tomu, že v zákoně č. 97/1963 Sb. není obsažena kolizní norma, která by stanovila hraniční určovatele pro tyto regresní nároky, odvolací soud správně postupoval podle §15 tohoto zákona per analogiam, neboť ze všech ustanovení zákona je toto ustanovení svou povahou nejbližší uplatněnému nároku.
Podle ust. §15 zákona č. 97/1963 Sb. nároky na náhradu škody, nejde-li o porušení povinnosti vyplývající ze smluv a jiných právních úkonů, řídí se právem místa, kde škoda vznikla, nebo místa, kde došlo ke skutečnosti, která zakládá nárok na náhradu škody.
Ust. §15 zákona č. 97/1963 Sb. stanoví dva hraniční určovatele, jimiž je buď místo, kde škoda vznikla, nebo místo, kde došlo ke skutečnosti, která zakládá nárok na náhradu škody, přičemž toto ustanovení mezi nimi nezakotvuje žádný vztah přednosti či subsidiarity. Oba hraniční určovatelé jsou si rovnocenní a výběr jednoho z nich je na úvaze soudu, který se při tom řídí zásadou spravedlivého a rozumného kolizního uspořádání vztahu. Výběr jednoho ze dvou hraničních určovatelů závisí na tom, který z nich je vzhledem k okolnostem významnější. Odvolací soud konstatoval, že skutečností, která zakládá nárok na náhradu škody, je úraz poškozeného M. Š. zaviněným protiprávním jednáním žalované, který nastal na území České republiky, zatímco samotná škoda začala vznikat až na území Slovenské republiky výplatou dávek nemocenského pojištění poškozenému občanu Slovenské republiky. Vzhledem k tomu, že nejde o nárok pojišťovny na náhradu škody, zcela správně zvolil odvolací soud hraničním určovatelem místo vzniku škody a za významnější považoval okolnost, že k dopravní nehodě, od níž se odvíjel skutkový děj i právní následky, došlo v České republice.
S tímto právním závěrem o aplikovatelnosti českého práva, založeného na tom, že ke skutečnosti, která zakládá žalobkyni nárok, došlo na území České republiky (dopravní nehoda), se dovolací soud ztotožňuje.
Skutečnost, která zakládá žalobkyni nárok na plnění proti třetí osobě (na náhradu vyplacených dávek), je zaviněné protiprávní jednání této osoby, bez něhož by nárok žalobkyni podle zákona nevznikl. Je jednoznačné a v tom je názor odvolacího soudu zcela správný, že místem, kde došlo ke skutečnosti, která zakládá pojišťovně tento nárok, je Česká republika, neboť zde došlo k dopravní nehodě zaviněné žalovanou a k úrazu občana Slovenské republiky. Vzhledem k tomu, že samotná výplata dávek nemocenského pojištění neznamená škodu na straně pojišťovny (k jejich výplatě dochází samotným faktem pracovní neschopnosti pojištěnce bez ohledu na cizí zavinění) a ani nezakládá nárok pojišťovně na plnění, a vzhledem k tomu, že bez existence zaviněného protiprávního jednání třetí osoby, k němuž došlo na území České republiky, by ani pojišťovně nevznikl nárok na náhradu vyplacených dávek, ztrácí hraniční určovatel místa, kde vznikla škoda, svůj význam. Žalobkyně má tzv. postihové právo na plnění jen za předpokladu, že došlo k zaviněnému protiprávnímu jednání třetí osoby, tedy k takové skutečnosti, která zakládá její nárok na plnění. I podle názoru dovolacího soudu spravedlivému koliznímu uspořádání vztahu odpovídá kolizní kritérium, které zvolil odvolací soud a které vykazuje nejužší spojení s právním vztahem, jenž vzniká mezi účastníky; důležitým hlediskem je zde též právní jistota účastníků právního vztahu a předvídatelnost kolizního řešení případu za pomoci obecných principů, na kterých právo stojí. I z tohoto důvodu místo vzniku škody není pro zmíněné postihové právo vhodným kriteriem. Místo sídla právnické osoby, která vyplatila dávky nemocenského pojištění, není proto významnějším hraničním určovatelem. Ke stejnému právnímu závěru dospěl dovolací soud v rozsudku ze dne 26. října 2005, sp. zn. 25 Cdo 2881/2004, a ani v tomto případě není důvodu se od něj odchýlit.
Jak vyplývá ze shora uvedeného, odvolací soud věc posoudil po právní stránce správně; dovolací důvod podle ust. §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. tak nebyl naplněn. Protože rozhodnutí odvolacího soudu je správné, dovolací soud dovolání žalobkyně zamítl podle §243b odst. 1 o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalované náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. dubna 2006
JUDr. Marta Š k á r o v á, v. r.
předsedkyně senátu