ECLI:CZ:NS:2002:25.CDO.1722.2002.1
sp. zn. 25 Cdo 1722/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce B. V., proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti ČR, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 11 C 63/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. září 2001, č. j. 30 Co 100/2001, 30 Nc 7/2001-224, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal náhrady škody, která mu měla vzniknout v souvislosti s řízením o způsobilosti k právním úkonům, vedeným u Okresního soudu v Praze - východ pod sp. zn. Nc 1053/88. Nárok vyčíslil částkou 38.820,- Kč za jízdné a za podání, která v tomto řízení učinil, částkou 200.000,- Kč za újmu na zdraví (psychické útrapy v letech 1986 – 1991 v souvislosti s tímto řízením) a měsíčními částkami 11.697,- Kč doživotní renty od 5. 8. 1988 na ušlém výdělku s odůvodněním, že žalobci nebylo umožněno, aby v letech 1986 - 1987 dokončil studium na střední škole.
Okresní soud v Mladé Boleslavi rozsudkem ze dne 28. 11. 2000, č. j. 11 C 63/98-146, žalobu v celém rozsahu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Dospěl k závěru, že nárok na náhradu škody není opodstatněný, neboť v řízení vedeném u Okresního soudu v Praze - východ pod sp. zn. Nc 1053/88 nebyl návrh tehdejšího okresního prokurátora na omezení způsobilosti žalobce k právním úkonům zjevně bezdůvodný ve smyslu §191 odst. 2 o.s.ř., protože se opíral o znalecký posudek vypracovaný v trestní věci. Výše škody vyčíslená žalobcem je kromě toho podle soudu nepodložená (není zřejmé, z čeho žalobce vychází při stanovení ceny podání, psaných jím samotným ve vlastní věci), výši jízdného též nedoložil a u nároku na zaplacení 200.000,- Kč neprokázal příčinnou souvislost mezi údajnými represemi a jeho současným zdravotním stavem. Ohledně doživotní renty soud dospěl k závěru, že žalobce má dokončené vzdělání (je vyučen geodetickým měřičem) a mohl v minulosti ve svém oboru pracovat; studium na střední škole pro pracující v P., které mělo být zakončeno maturitou, přitom nedokončil proto, že nesložil předepsané zkoušky.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 9. 2001, č. j. 30 Co 100/2001, 30 Nc 7/2001-224, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že náhradu nákladů řízení a újmu vyšetřovanému lze podle §191 odst. 2 o.s.ř. přiznat pouze proti tomu, kdo podá zjevně bezdůvodný návrh na zbavení či omezení způsobilosti k právním úkonům. V daném případě takový návrh podal okresní prokurátor opírající se o závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví – psychiatrie vypracovaného v rámci trestního řízení. Okresním soudem byl pak tehdy vyšetřovaný žalobce omezen ve způsobilosti k právním úkonům v přesně vymezeném rozsahu (své závěry soud opřel i o znalecký posudek vypracovaný v civilním řízení), a až k odvolání žalobce byl rozsudek soudu prvního stupně odvolacím soudem změněn tak, že návrh na omezení způsobilosti k právním úkonům se zamítá; v odvolacím řízení byl přitom vypracován ústavní a revizní znalecký posudek. Odvolací soud nedovodil ani obecnou odpovědnost žalované podle §420 a násl. obč. zák., neboť žalobce neprokázal základní předpoklady vzniku odpovědnosti, zejména porušení právní povinnosti žalovanou. Podobně v případě uplatněné renty (ušlého zisku podle §442 obč. zák.) žalobce podle odvolacího soudu neprokázal předpoklady vzniku odpovědnostního vztahu. Odvolací soud se zabýval i námitkou podjatosti soudkyně Okresního soudu v Mladé Boleslavi JUDr. P. Š. a dovodil, že není důvodná.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. g) o.s.ř. Namítá, že ve věci rozhodoval vyloučený soudce, konkrétně soudci Krajského soudu v Praze JUDr. K. Š., JUDr. P. W. a JUDr. J. H. Podle dovolatele je vztah těchto soudců k jeho osobě značně zaujatý, neboť v minulosti podal na JUDr. Š. a JUDr. W. podnět k zahájení trestního stíhání a žalobu na náhradu škody. Jmenovaní soudci byli vyloučeni z projednávání a rozhodování jiné věci, v níž byl dovolatel účastníkem (usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 1. 1999, č. j. Nco 238/98-45), přičemž JUDr. W. a JUDr. Š. byli vyloučeni v poměru k dovolateli i v dalších případech, a to usnesením Vrchního soudu v Praze č. j. Nco 155/2000-71, Nco 289/98-26 a Nco 175/2001-34. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 10. 2001, č. j. Nco 175/2001-34, pak bylo rozhodnuto, že soudci Krajského soudu v Praze JUDr. K. Š. a JUDr. P. W. jsou vyloučeni z projednávání a rozhodnutí ve věci návrhu žalobce na zrušení rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 28. 9. 1972, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 24 Co 178/2001, s odůvodněním, že žalobce podával proti JUDr. Švecové a JUDr. W. podněty k zahájení trestního stíhání nebo trestní oznámení a dále proti nim vedl občanskoprávní řízení o zaplacení peněžité částky, což je sama o sobě okolnost schopná vyvolat pochybnost o nepodjatosti těchto soudců vůči žalobci. Tato okolnost podle dovolatele trvá. Dovolatel vytýká odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení věci a nedostatek poučení o možnosti podat návrh na připuštění dovolání a navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že o vyloučení soudců, kteří rozhodovali u Krajského soudu v Praze, jí není ze spisových podkladů nic známo.
Vzhledem k ustanovení části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle dosavadních předpisů, (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001 - dále jen „o.s.ř.“). Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení - a po přezkoumání věci ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. Dovolání je též přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé [§238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], nebo jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.].
Dovolání je rovněž přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§239 odst. 1 o.s.ř.). Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§239 odst. 2 o.s.ř.).
V dané věci žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrzen (§238 o.s.ř.), aniž by byla výrokem rozsudku odvolacího soudu vyslovena přípustnost dovolání (§239 odst. 1 o.s.ř.) a aniž by žalobce v odvolacím řízení vůbec návrh na připuštění dovolání učinil (§239 odst. 2 o.s.ř.). Přípustnost dovolání nelze dovozovat ani z toho, že odvolací soud žalobce nepoučil o možnosti podat návrh na připuštění dovolání; takovou povinnost ostatně ustanovení §5 o.s.ř. soudu neukládá. Do poučovací povinnosti podle tohoto ustanovení totiž spadá pouze takové poučení, které umožní účastníku, aby zamýšlené procesní úkony učinil odpovídajícím způsobem tak, aby vyvolaly sledované procesní účinky. Soud však nemůže poskytovat návod, co by měl nebo mohl v dané fázi řízení učinit.
Je tedy zřejmé, že přípustnost dovolání by mohla být založena pouze z důvodů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. Protože dovolatel výslovně jeden z těchto důvodů uplatňuje, zabýval se dovolací soud otázkou přípustnosti dovolání z hlediska tohoto ustanovení. Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 o.s.ř. však není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu je postiženo některou z vad taxativně v tomto ustanovení uvedených, nýbrž přípustnost nastává jen tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu vadou uvedenou v tomto ustanovení skutečně trpí.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. g) o.s.ř. dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže rozhodoval vyloučený soudce nebo byl soud nesprávně obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát.
Dovolatel namítá podjatost soudců JUDr. K. Š., JUDr. P. W. a JUDr. J. H., kteří tvořili senát odvolacího soudu v projednávané věci.
Soudkyně JUDr. K. Š. ve vyjádření k námitkám dovolatele uvedla, že k věci, účastníkům ani jejich zástupcům nemá žádný vztah a není si vědoma důvodu, pro který by měla být z rozhodování vyloučena. Tento její postoj nemění ani okolnost, že v jiném řízení rozhodl Vrchní soud v Praze o jejím vyloučení. Z vyjádření soudce JUDr. P. W. se podává, že k věci, účastníkům ani jejich zástupcům nemá žádný vztah a není si vědom žádného důvodu pro vyloučení ve věci. Soudkyně JUDr. J. H. podle svého vyjádření nemá žádný vztah k účastníkům ani předmětu sporu a z rozhodování věci se necítí být vyloučena.
Z obsahu spisu je zřejmé, že soudci JUDr. K. Š. a JUDr. P. W. byli v jiném, souběžně probíhajícím řízení, usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 10. 2001, č. j. Nco 175/2001-34, vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci ve smyslu ustanovení §14 odst. 1 o.s.ř. ve vztahu k žalobci s odůvodněním, že žalobce podával proti nim podněty k zahájení trestního stíhání nebo trestní oznámení, a že proti nim vedl též občanskoprávní řízení o zaplacení peněžité částky. Ani pravomocné rozhodnutí jiného soudu o vyloučení soudce z projednání věci v jiném řízení však nebrání dovolacímu soudu, aby tvrzené důvody podjatosti z hlediska ustanovení §237 odst. 1 písm. g) o.s.ř. posoudil sám.
Podle ustanovení §14 odst. 1 o.s.ř. soudci jsou vyloučeni z projednávání a rozhodování věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům lze mít pochybnost o jejich nepodjatosti.
Tato úprava směřuje k tomu, aby ve věci jednal a rozhodoval soudce, jehož nestrannost nebude ovlivněna vztahem k účastníkům řízení a jejich zástupcům nebo jeho zájmem na výsledku řízení. Proto zákon zakládá dva okruhy důvodů pro vyloučení soudce; poměr soudce k věci a poměr soudce k účastníkům (jejich zástupcům). Poměr k věci může vyplývat především z přímého právního zájmu soudce na projednávané věci. Tak je tomu v případě, kdy soudce sám by byl účastníkem řízení, ať na straně žalobce či na straně žalovaného, nebo v případě, že by mohl být rozhodnutím soudu přímo dotčen ve svých právech (např. kdyby jinak mohl být vedlejším účastníkem). Vyloučen je také soudce, který získal o věci poznatky jiným způsobem, než z dokazování při jednání (např. jako svědek vnímal skutečnosti, které jsou předmětem dokazování).
Soudcův poměr k účastníkům nebo k jejich zástupcům může být založen především příbuzenským nebo jemu obdobným vztahem (srov. §116 obč. zák.), jemuž na roveň může v konkrétním případě stát vztah přátelský či naopak nepřátelský. Nelze přitom vyloučit, že se nepřátelský vztah soudce k účastníku vytvoří při služebním styku, tj. v rámci předchozích soudních řízení nebo i v průběhu řízení stávajícího, především na základě negativně zaměřeného vystupování účastníka proti jeho osobě. Specifický poměr soudce k účastníku může vzniknout i v důsledku toho, že účastník proti němu podá trestní oznámení nebo jiný návrh na zahájení soudního řízení. Sama o sobě však popsaná jednání účastníka vůči soudci ještě důvod k vyloučení soudce nezakládají. Teprve tehdy, podaří-li se účastníku vyvolat skutečný právní spor (např. soudní řízení), v němž se zájmy soudce dostanou do rozporu se zájmy účastníka, případně vyústí-li vystupování účastníka v emotivně ovlivněný postoj soudce, který jinak obecně představuje nepatřičné vybočení z požadavku na profesionální přístup soudce k účastníkům řízení, mohou vyvstat pochybnosti o nestrannosti a objektivitě soudce vzhledem k jeho (do nové specifické polohy postavenému) vztahu k účastníku řízení. O takový případ se v dané věci nejedná.
Z vyjádření soudců v posuzovaném případě nelze dovodit, že by zaujímali proti žalobci subjektivně nepřátelský postoj. Okolnost, že žalobce vůči nim dlouhodobě negativně vystupuje a že dokonce proti nim podal trestní oznámení a žalobu na náhradu škody, nevyvolaly u nich reakci projevující se v emotivním přístupu k němu. Nelze proto z tohoto důvodu dovozovat pochybnosti o schopnosti soudců projednávat a rozhodovat věc objektivně a nestranně. Zároveň je z jejich vyjádření zřejmé, že ani z jiných důvodů nemají takový vztah k účastníkům nebo k jejich zástupcům, který by vyvolával pochybnosti o jejich nepodjatosti, a nemají ani osobní zájem na výsledku sporu. Žalobce ostatně žádný z těchto důvodů vyloučení ani netvrdí a neuvádí žádné další konkrétní skutečnosti (tedy takové, které by mohly zpochybnit se zřetelem na poměr uvedených soudců k věci, k účastníkům řízení nebo k jejich zástupcům jejich nepodjatost) ve smyslu §14 o.s.ř., pro něž by měli být z projednávání a rozhodování věci vyloučeni. Konečně ani z obsahu spisu se nepodávají žádné konkrétní okolnosti, z nichž by bylo možno usuzovat na poměr soudců k věci, k účastníkům či k jejich zástupcům ve smyslu §14 o.s.ř. Nejsou proto dány důvody pro jejich vyloučení z projednávání a rozhodování věci.
Totéž platí i ohledně soudkyně JUDr. J. H., jíž se ovšem výtky dovolatele, které formuloval souhrnně ke všem třem soudcům, zjevně nedotýkají, neboť dovolatel netvrdí, že proti ní podával trestní oznámení či žaloby na náhradu škody, ani že bylo již dříve rozhodnuto o jejím vyloučení.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolací důvod uplatněný žalobcem není naplněn; protože z obsahu spisu nevyplývá (a dovolatel ani netvrdí), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z dalších vad uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., je nepochybné, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 4 věty první a §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 věty první a §142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalované v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. listopadu 2002
JUDr. Petr Vojtek,v.r.
předseda senátu