ECLI:CZ:NS:2003:25.CDO.1727.2003.1
sp. zn. 25 Cdo 1727/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce J. Ch., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti ČR, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody ve výši 304.356,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 113/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2002, č. j. 22 Co 421/2002-60, takto:
I. Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu ve výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 36.140,- Kč se zamítá, jinak se dovolání odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 21. 3. 2002, č. j. 14 C 113/2001-38, zamítl žalobu na zaplacení částky 304.356,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vycházel ze zjištění, že žalobce od 10. 10. 1990 vykonával na základě povolávacího rozkazu civilní službu, kterou dne 9. 2. 1991 svévolně opustil. Rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 10. 7. 1991, sp. zn. 1 T 68/91, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 27. 8. 1991, sp. zn. 5 To 295/91, byl žalobce uznán vinným trestným činem vyhýbání se výkonu civilní služby podle §272c odst. 1 tr. zák. a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců podmíněně odložený na zkušební dobu dvou let. Protože žalobce i nadále odmítal výkon civilní služby, byl následně rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 10. 4. 1992, sp. zn. 1 T 8/92, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 16. 6. 1992, sp. zn. 5 To 188/92, uznán vinným dalším trestným činem vyhýbání se výkonu civilní služby podle §272c odst. 1 tr. zák. za to, že v době od 11. 7. 1991 do 10. 4. 1992 se neustále vyhýbal výkonu civilní služby, a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání 8 měsíců nepodmíněně. Usnesením Okresního soudu v Kolíně ze dne 5. 10. 1992, sp. zn. 1 T 68/91, bylo rozhodnuto o nařízení podmíněně odloženého trestu odnětí svobody. Oba uložené tresty žalobce vykonal dne 3. 10. 1993. Rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 8. 1999, sp. zn. 4 Tz 102/98, bylo zrušeno usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. 6. 1992, sp. zn. 5 To 188/92, rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 10. 4. 1992, sp. zn. 1 T 8/92, a dále všechna další rozhodnutí na tato rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a trestní stíhání žalobce pro skutek, že od 11. 7. 1991 se neustále vyhýbá výkonu civilní služby, bylo podle §11 odst. 1 písm. f) tr. řádu zastaveno. Poté, co byl žalobce odškodněn celkovou částkou 31.784,- Kč za 8 měsíců výkonu trestu, požadoval v tomto řízení zaplacení částky 8.216,- Kč jako „dorovnání“ za období osmi měsíců výkonu trestu, částky 260.000,- Kč jako součásti „enforceable right to compensation“ ve smyslu čl. 5 Úmluvy o lidských právech a základních svobodách (dále jen „Úmluva“), a částky 30.000,- Kč z titulu náhrady ušlého výdělku a 6.140,- Kč na náhradě nákladů výkonu trestu, obojí za dobu šesti měsíců výkonu trestu, jenž mu byl podmíněně uložen rozsudkem Okresního soudu v Kolíně sp. zn. 1 T 68/91 a usnesením soudu následně přeměněn na trest nepodmíněný. Soud věc posoudil podle zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, a dospěl k závěru, že nároky uplatněné žalobcem nejsou důvodné. Dorovnání ušlého výdělku do výše 5.000.- Kč měsíčně jako paušální náhrady za období osmi měsíců výkonu trestu odnětí svobody (v částce celkem 8.216,- Kč) žalobci nenáleží, neboť zákon č. 58/1969 Sb. neobsahuje žádnou zvláštní úpravu oproti obecné úpravě v §442 obč. zák., a náhrada vycházející ze skutečné výše výdělku, který žalobci v důsledku výkonu trestu ušel, mu byla vyplacena. Nárok na náhradu škody za šest měsíců trestu odnětí svobody vykonaného na základě usnesení Okresního soudu v Kolíně, sp. zn. 1 T 68/91, není důvodný, protože nejsou splněny podmínky zákona č. 58/1969 Sb. (§6), když trestní řízení v této věci nebylo zastaveno, žalobce nebyl zproštěn obžaloby a nedošlo ani ke zrušení rozhodnutí pro nezákonnost příslušným orgánem (§1). Rozhodnutí podle §60 odst. 1 trestního zákona o tom, že odsouzený vykoná trest odnětí svobody podmíněně odložený na zkušební dobu, pak nelze považovat za rozhodnutí obsahově navazující na rozhodnutí o vině a trestu vydané v jiném řízení, neboť rozhodné je chování odsouzeného ve zkušební době, nehledě k tomu, že rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 1999, sp. zn. 4 Tz 102/98, jímž byl zrušen rozsudek Okresního soudu v Kolíně sp. zn. 1 T 8/92, konstatoval pouze nepřípustnost trestního stíhání podle §11 odst. 1 písm. f) tr. řádu, nebyla však zpochybněna skutečnost, že ve zkušební době se žalobce opětovně dopustil jednání, pro které byl podmíněně odsouzen. „Enforceable right to compensation“ ve smyslu čl. 5 Úmluvy je ve vnitrostátním právu garantováno zákonem č. 58/1969 Sb., žalobce se tedy nemůže domáhat náhrady škody nad rámec tohoto zákona a odškodnění morální a citové újmy jako spravedlivé zadostiučinění podle čl. 41 Úmluvy je oprávněn přiznat pouze Evropský soud pro lidská práva.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 31. 10. 2002, č. j. 22 Co 421/2002-60, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se s jeho právními závěry. Neshledal důvodným nárok na „dorovnání“ náhrady ušlého výdělku za osm měsíců výkonu trestu odnětí svobody, neboť tento požadavek žalobce jde nad rámec zákona (§442 obč. zák.), a pokud se žalobce domáhal odškodnění za dobu šesti měsíců uloženého trestu odnětí svobody, který vykonal poté, co mu byl podmíněně odložený trest změněn na nepodmíněný, není jeho nárok důvodný, protože žalobce nebyl zproštěn obžaloby, ani proti němu nebylo trestní stíhání zastaveno, ani rozhodnutí o přeměně trestu nebylo zrušeno pro nezákonnost. Při rozhodování podle §60 odst. 1 tr. ř. o tom, zda se odsouzený osvědčil, soud zkoumá, zda odsouzený vedl ve zkušební době řádný život, a pokud se dopustil chování, jež nelze za řádné označit, není rozhodující, zda za ně byl či nebyl odsouzen. Rozhodnutí vydané v řízení vedeném u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 1 T 8/92 bylo zrušeno s odůvodněním, že žalobce - byť se i nadále dopouštěl stejného skutku, pro který byl odsouzen - nemohl být již za něj znovu stíhán a odsouzen. Ostatně i Ústavní soud ve svém rozhodnutí z 20. 3. 1997 (sp. zn. I. ÚS 184/96) konstatoval, že i po pravomocném odsouzení se žalobce ve zkušební době dopouštěl nadále stejné trestné činnosti (vyhýbání se výkonu civilní služby). Usnesení Okresního soudu v Kolíně ze dne 5. 10. 1992, sp. zn. 1 T 68/91, o nařízení výkonu podmíněně odloženého trestu může obstát samostatně i po zrušení rozhodnutí, vydaných v řízení pod sp. zn. 1 T 8/92, a přes změnu, k níž došlo zrušením, nepozbylo podkladu a není tak rozhodnutím obsahově navazujícím, které má na mysli zrušující rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 8. 1999, sp. zn. 4 Tz 102/98. Plně se odvolací soud ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, pokud jde o požadavek na odškodnění morální a citové újmy žalobce, a dodal, že dovolává-li se žalobce ochrany osobnosti podle ust. §13 obč. zák., jsou k řízení v prvém stupni příslušné krajské soudy, a nelze se tímto požadavkem v řízení o náhradu škody podle zákona č. 58/1969 Sb. zabývat ani analogicky.
Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Vymezuje tři otázky zásadního právního významu: zda má nevinně odsouzený před více lety právo dostat náhradu za ztrátu na výdělku valorizovanou nebo nevalorizovanou; jak je třeba rozumět pojmu „navazující rozhodnutí“ v případě zrušení odsuzujícího rozsudku a všech dalších obsahově navazujících rozhodnutí; a zda má občan v odškodňovacím řízení právo na odškodnění za nemateriální újmu či spravedlivé zadostiučinění. Poukazuje na to, že žalobci nebyla na ušlém výdělku přiznána jím požadovaná částka 5.000,- Kč měsíčně z důvodu, že již přiznaná částka 3.973,- Kč měsíčně odpovídá jeho tehdejšímu výdělku a přesahuje tehdejší minimální mzdu 2.200,-Kč. Namítá, že cenová hladina v r. 1992 je naprosto odlišná od současné a tehdejší částka v dnešní době již nemá tehdejší kupní sílu. Podle jeho názoru by náhrada za ztrátu na výdělku neměla být nižší než platná minimální mzda v den, kdy je náhrada vyplácena. Nesouhlasí s názorem obou soudů, že usnesení Okresního soudu v Kolíně z 5. 10.1992, sp. zn. 1 T 68/91 „o přeměně trestu podmíněného na nepodmíněný“ není rozhodnutím obsahově navazujícím na rozhodnutí zrušená rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 1999, sp. zn. 4 Tz 102/98. Namítá, že 6 měsíců nestrávil ve vězení na základě rozsudku Okresního soudu v Kolíně z 10. 7. 1991, sp. zn. 1 T 68/91, ve znění rozsudku Krajského soudu v Praze z 27. 8. 1991, sp. zn. 5 To 295/91, které jsou dosud pravomocné a on byl jimi odsouzen k podmíněnému trestu, nýbrž 6 měsíců strávil ve vězení na základě usnesení Okresního soudu v Kolíně z 5. 10. 1992, sp. zn. 1 T 68/91, a jediným důvodem k přeměně trestu byl dnes již zrušený odsuzující rozsudek. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, věc projednal podle §242 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání ohledně částky 36.140,- Kč je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a ve zbývající části není přípustné.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Podle ust. §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. dovolání podle odstavce 1 není přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Vzhledem k tomu, že napadeným rozsudkem odvolacího soudu bylo rozhodnuto o několika nárocích se samostatným skutkovým základem, posuzuje se přípustnost dovolání ve vztahu k jednotlivým nárokům zvlášť.
Pokud je dovoláním napaden rozsudek odvolacího soudu ve výroku, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby na zaplacení částky 8.216,- Kč jakožto nároku žalobce na doplatek náhrady za ztrátu na výdělku za dobu osmiměsíčního výkonu trestu odnětí svobody, nepřevyšuje peněžité plnění, o němž bylo tímto výrokem rozhodnuto, částku 20.000,- Kč, a proto dovolání proti němu není podle ust. §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. přípustné.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Vzhledem k tomu, že rozhodnutí odvolacího soudu o nároku žalobce na odškodnění za nemateriální újmu či spravedlivé zadostiučinění je plně v souladu s hmotným právem i s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu ČR (srov. např. usnesení NS ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 25 Cdo 789/2003, publikované v časopise Soudní judikatura pod č. 150/2003, rozsudek NS ze dne 27. 8. 2003, sp. zn. 25 Cdo 14/2003), není tato právní otázka zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. a dovolání tedy není v tomto rozsahu podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
Otázkou zásadního právního významu, jež nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešena a pro níž je dovolání v dané věci přípustné, je posouzení, zda rozhodnutí o tom, že podmíněně odložený trest odnětí svobody se vykoná, je rozhodnutím obsahově navazujícím na zrušené odsuzující rozhodnutí v jiné trestní věci.
Termín „rozhodnutí obsahově navazující na zrušené rozhodnutí“ vychází z ust. §269 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu (ve znění účinném k 25. 8. 1999 - dále jen „tr. ř.“), které stanoví : byl-li však porušen zákon v neprospěch obviněného, zruší Nejvyšší soud zároveň s výrokem uvedeným v §268 odst. 2 napadené rozhodnutí nebo jeho část, popřípadě též vadné řízení mu předcházející. Je-li nezákonný jen některý výrok napadeného rozhodnutí a lze-li jej oddělit od ostatních, zruší Nejvyšší soud jen tento výrok. Zruší-li však, byť i jen zčásti, výrok o vině, zruší vždy zároveň celý výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají ve výroku o vině svůj podklad. Zruší také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Ustanovení §261 se užije přiměřeně.
Jak vyplývá ze skutkových zjištění, žalobce v únoru 1991 opustil civilní službu vykonávanou na základě povolávacího příkazu, proto byl rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 10. 7. 1991, sp. zn. 1 T 68/91, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 27. 8. 1991, sp. zn. 5 To 295/91, uznán vinným trestným činem vyhýbání se výkonu civilní služby a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, podmíněně odložený na zkušební dobu dvou let, a usnesením Okresního soudu v Kolíně ze dne 5. 10. 1992 sp. zn. 1 T 68/91 bylo rozhodnuto o nařízení výkonu tohoto podmíněně odloženého trestu. Rozsudek téhož soudu ze dne 10. 4. 1992, sp. zn. 1 T 8/92, jímž byl žalobce uznán vinným trestným činem za to, že v době od 11. 7. 1991 do 10. 4. 1992 se vyhýbal výkonu civilní služby a byl mu za to uložen trest odnětí svobody v trvání 8 měsíců nepodmíněně, byl rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 8. 1999, sp. zn. 4 Tz 102/98, zrušen (včetně usnesení odvolacího soudu ze dne 16. 6. 1992, sp. zn. 5 To 188/92) a dále byla zrušena „všechna další rozhodnutí na tato rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu“. Toto trestní stíhání žalobce bylo podle §11 odst. 1 písm. f) tr. řádu zastaveno.
Je jednoznačné, že usnesením Okresního soudu v Kolíně ze dne 5. 10. 1992 sp. zn. 1 T 68/91 bylo rozhodnuto o výkonu trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, který byl žalobci uložen rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 10. 7. 1991 sp. zn. 1 T 68/91. Jak rozsudek, jímž byl trest odnětí svobody žalobci uložen s podmíněným odkladem, tak usnesení o nařízení výkonu tohoto podmíněně odloženého trestu, byly vydány v jiné trestní věci než v té, ve které mu za skutek spáchaný v jiné době (od 11. 7. 1991 do 10. 4. 1992), byť kvalifikovaný také jako trestný čin vyhýbání se výkonu civilní služby podle §272c odst. 1 tr. zák., byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 8 měsíců. Nelze totiž pominout, že v trestním řízení soud rozhoduje vždy jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu (srov. §220 odst. 1 tr. ř.). V tom se promítá zásada obžalovací, podle níž trestní stíhání před soudy je možné jen na základě obžaloby (srov. §2 odst. 8 tr. ř.), a která také přesně vymezuje předmět řízení a rozhodování před soudem.
Jestliže Nejvyšším soudem ČR ke stížnosti pro porušení zákona byl zrušen rozsudek ze dne 10. 4. 1992, sp. zn. 1 T 8/92, odsuzující žalobce k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, neznamená to, že by v souvislosti s jeho zrušením pozbylo podkladu usnesení, jímž bylo rozhodnuto o tom, že trest uložený jiným pravomocným soudním rozhodnutím, vydaným v jiné trestní věci žalobce, se vykoná. Rozhodnutí Okresního soudu v Kolíně ze dne 10. 7. 1991 sp. zn. 1 T 68/91, jímž byl žalobce uznán vinným spácháním trestného činu a za nějž mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců, nebylo totiž Nejvyšším soudem ČR ani ve výroku o trestu ani ve výroku o vině zrušeno.
Usnesení o nařízení výkonu podmíněně odloženého trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců je rozhodnutím obsahově navazujícím nikoliv na zrušený rozsudek, nýbrž na ten rozsudek, kterým byl trest odnětí svobody podmíněně uložen. Při zrušení dalších obsahově navazujících rozhodnutí podle §269 odst. 2 tr. řádu totiž platí, že se zrušují všechna další rozhodnutí obsahově /vnitřně/ navazující na zrušené základní pravomocné odsuzující rozhodnutí. I když v uvedeném ustanovení zákon výslovně neuvádí, že se zrušují rozhodnutí “v téže trestní věci\", není pochyb o tom, že výrok o zrušení dalších rozhodnutí je odvislý od výroku podle §268 odst. 2 tr. řádu, tedy od výroku, jímž bylo vysloveno, že přezkoumávaným rozhodnutím byl porušen zákon. Z těchto ustanovení je nepochybné, že se zrušují jen rozhodnutí vydaná v té trestní věci, v níž bylo vysloveno, že byl porušen zákon (§268 odst. 2 tr. řádu), a z nich jen ta, která pozbyla podkladu zrušením základního odsuzujícího rozhodnutí, takže nemohou samostatně obstát (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 1. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1865/96). Jestliže rozsudek (sp. zn. 1 T 68/91) odsuzující žalobce k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců nebyl zrušen, nemůže být zrušeno ani následné (a na tento rozsudek obsahově navazující) usnesení soudu (sp. zn. 1 T 68/91) o tom, že odsouzený vykoná trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců, uložený mu tímto rozsudkem. Usnesení Okresního soudu v Kolíně ze dne 5. 10. 1992, sp. zn. 1 T 68/91, není proto rozhodnutím, které by vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením jiného odsuzujícího rozsudku, pozbylo podkladu a mohlo by tak být zrušeno výrokem Nejvyššího soudu v jiné trestní věci, byť vedené proti témuž pachateli.
Předpoklad pro odškodnění žalobce za vykonaný trest odnětí svobody, jenž mu byl v trvání 6 měsíců podmíněně uložen rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 10. 7. 1991, sp. zn. 1 T 68/91, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 27. 8. 1991, sp. zn. 5 To 295/91, a jehož výkon byl nařízen usnesením Okresního soudu v Kolíně ze dne 5. 10. 1992 sp. zn. 1 T 68/91, nebyl tedy splněn, neboť nebylo zrušeno základní odsuzující trestní rozhodnutí, kterým byl žalobce uznán vinným a odsouzen.
Z výše uvedeného vyplývá, že právní názor odvolacího soudu je správný, proto bylo dovolání v tomto rozsahu (ohledně částky 36.140,- Kč) zamítnuto (§243b odst. 2, věta před středníkem, o. s. ř.).
V ostatním rozsahu bylo dovolání odmítnuto (§243b odst. 1 o. s. ř.), neboť částečně není přípustné podle ust. §237 odst. 2 o. s. ř. a ve zbylém rozsahu nebylo shledáno přípustným podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5, věty první, o. s. ř., §224 odst. 1 o. s. ř., §151 odst. 1, §142 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu jeho nákladů právo a žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. listopadu 2003
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu