ECLI:CZ:NS:2001:25.CDO.176.99.1
sp. zn. 25 Cdo 176/99
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce Z. I., společnost s ručením omezeným, zastoupeného advokátem, proti žalované M. B., zastoupené advokátem, o zaplacení 43.537,- Kč, vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 4 C 62/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 12. 1998 č. j. 18 Co 739/98 - 56, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 1.950,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení na účet advokáta.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit mu 43.537,- Kč s odůvodněním, že dne 10. 10. 1992 uzavřeli účastníci kupní smlouvu, jejímž předmětem je sada nádobí D-124 GRANDE v ceně 2.390,- DM splatné ve 24 měsíčních splátkách od 1. 11. 1992 do 1. 10. 1994. Vzhledem k tomu, že žalovaná zaplatila pouze první splátku ve výši 3.000,- Kč, domáhá se žalobce zaplacení zbývající části kupní ceny ve výši žalované částky.
Okresní soud v Domažlicích rozsudkem ze dne 18. 5. 1998 č. j. 4 C 62/98 - 16 žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 22. 7. 1998 č. j. 18 Co 457/98-39 rozsudek soudu prvního stupně pro vady řízení a z důvodu jeho nepřezkoumatelnosti podle §221 odst. 1 písm.c/ o.s.ř. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud v Domažlicích znovu ve věci rozhodl rozsudkem ze dne 17. 9. 1998 č. j. 4 C 62/98 - 45 tak, že žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vycházel ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 10. 10. 1992 kupní smlouvu ohledně sady nádobí D-124 GRANDE, přičemž žalovaná jako kupující se zavázala zaplatit kupní cenu ve výši 2.300,- DEM ve 24 měsíčních splátkách od l. 11. 1992 do 1. 10. 1994 v přepočtu na Kč dle středního kursu SBČS v den splátky. Účastníci také ujednali, že "při nezaplacení čtyř po sobě jdoucích splátek bude kupní smlouva zrušena v neprospěch kupujícího" a dále "že v případě storna kupní smlouvy je kupující povinen uhradit vzniklé náklady ve výši 25 % smluvní ceny zboží". Okresní soud dospěl k závěru, že tato vedlejší ujednání v kupní smlouvě jsou nesrozumitelná, neurčitá a nejasná, a tudíž podle ust. §37 obč. zák. neplatná, a žalovaná proto není povinna žalobci zaplatit 25 % smluvní ceny zboží. Dále soud prvního stupně přisvědčil námitce žalované o promlčení všech dosud nezaplacených splátek kupní ceny; měla-li být totiž poslední z nich zaplacena dne 1. 10. 1992, a byl-li nárok uplatněn žalobou u soudu dne 6. 3. 1998, stalo se tak po uplynutí lhůty uvedené v ust. §103 obč. zák., neboť žalobce neprokázal, že mezi účastníky došlo ke změně kupní smlouvy souhlasným prohlášením obou účastníků ohledně splatnosti jednotlivých splátek. Žalovaná sice zaslala žalobci dne 28. 10. 1995 dopis, jímž ho požádala o prodloužení termínu první splátky (kterou pak zaplatila v jiné výši a v jiném termínu, než jak bylo dohodnuto), avšak podle uzavřené kupní smlouvy měla poslední splátku kupní ceny zaplatit do 1. 10. 1994, což neučinila.
K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 2. 12. 1998 č. j. 18 Co 736/98 - 56 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení a zamítl návrh žalobce na připuštění dovolání. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění okresního soudu a ztotožnil se i s jeho závěry právními. Shodně s ním dovodil, že účastníci uzavřeli platnou kupní smlouvu, k jejímuž zrušení nedošlo a která nebyla ani změněna. Byla-li totiž smlouva účastníků ze dne 10. 10. 1992 uzavřena písemně, mohla být podle §40 odst. 2 obč. zák. změněna jen písemnou formou, k čemuž však v daném případě nedošlo, neboť dopis žalobce ze dne 13. 11. 1995, zaslaný žalované v reakci na její dopis ze dne 28. 10. 1995, v němž jí navrhl jinou splatnost jednotlivých splátek kupní ceny, jím nebyl podepsán (§40 odst. 3 obč. zák), a navíc ani projevy vůle účastníků v uvedených dopisech nejsou shodné (§44 odst. 2 obč. zák.). Krajský soud se proto ztotožnil se závěrem okresního soudu, že žalobě nelze - v důsledku důvodně vznesené námitky promlčení celého uplatněného nároku žalobce představujícího jednotlivé nezaplacené splátky kupní ceny - vyhovět (§101 a §103 obč. zák.). Otázku platnosti ujednání účastníků o smluvní pokutě ve smlouvě obsažené považoval odvolací soud za právně irelevantní, když předmětem řízení je požadavek žalobce na zaplacení kupní ceny a nikoliv na zaplacení smluvní pokuty. Zamítavý výrok o nepřipuštění dovolání odůvodnil odvolací soud jednak tím, že žalobce nespecifikoval otázky, jež považuje za zásadního právního významu, a dále tím, že odvolací soud takovýto význam svého rozhodnutí neshledal.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. §239 odst. 2 o.s.ř. a podává jej z důvodu uvedeného v ust. §241 odst. 3 písm.d/ o.s.ř. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že mezi účastníky nedošlo ohledně splatnosti splátek kupní ceny ke změně kupní smlouvy ze dne 10. 10. 1992, z čehož dovodil, že nárok na zaplacení požadované částky je promlčen. Namítá, že i když jeho návrh na změnu uzavřené kupní smlouvy ohledně posunutí splatnosti splátek kupní ceny jím nebyl podepsán, je zcela postačující podpis jeho zástupce na připojeném dopise ze dne 13. 11. 1995 adresovaném žalované, jímž reagoval na její dopis ze dne 28. 10. 1995, v němž požádala o změnu splatnosti první splátky kupní ceny. Právě tímto jeho úkonem došlo podle jeho názoru k akceptaci návrhu žalované, z čehož dovozuje, že účastníci se dohodli ohledně termínů splátek na změně původní kupní smlouvy. Jeho nárok na zaplacení požadované části kupní ceny není proto promlčen, když teprve uplynutím prosince 1997 byla kupní cena splatná. Navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém písemném vyjádření k dovolání navrhla, aby dovolání žalobce bylo jako nepřípustné odmítnuto, neboť rozhodnutím odvolacího soudu nebyly řešeny otázky zásadního právního významu, a pokud by dovolací soud shledal jeho přípustnost podle §239 odst. 2 o.s.ř., aby bylo jako nedůvodné zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) vzhledem k ustanovení bodu 17. Hlavy I části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání projednal a rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 (dále jen o.s.ř.). Po přezkoumání věci dospěl k závěru, že dovolání v dané věci směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( §236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu je přípustné, jestliže rozhodnutí trpí vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř.
Dovolání je též přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé ( §238 odst. 1 písm.a/ o.s.ř.), nebo jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil ( §238 odst. 1 písm.b/ o.s.ř.).
Podle §239 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud vyslovil ve výroku svého rozsudku, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu.
Podle §239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením ( vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
V posuzovaném případě přípustnost dovolání nezakládá ust. §238 odst. 1 ani ust. §239 odst. 1 a - kromě důvodů podle §237 odst. 1 o.s.ř. - lze přípustnost dovolání posuzovat toliko podle §239 odst. 2 o.s.ř., neboť žalobce podal návrh odvolacímu soudu na vyslovení přípustnosti dovolání, jemuž nebylo vyhověno, a proti rozsudku odvolacího soudu podal včas dovolání.
Předpokladem přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. je závěr dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí, popř. některá z právních otázek v něm řešených, jež jsou napadeny dovoláním, má po právní stránce zásadní význam. Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu.
O rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde nejen tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam ( tedy nejde o posouzení takové právní otázky, které pro rozhodnutí soudu nebylo určující). Rozhodnutí odvolacího soudu musí současně mít po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (mající ale obecný dopad na případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů, tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy při svém rozhodování řeší takovou otázku rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené judikatuře), nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů. Za otázku zásadního právního významu však nelze považovat takovou otázku, která byla v napadeném rozhodnutí řešena v souladu s ustálenou judikaturou.
Přípustnost dovolání podle §239 odst. 2 o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Vzhledem k tomu, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku odvolacího soudu po právní stránce, je také dovolací přezkum otevřen - za splnění předpokladů shora uvedených- jen pro posouzení těch právních otázek, pro něž byl návrh na připuštění dovolání učiněn a pro které je dovolání podáno.
Nesprávné právní posouzení věci může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil.
Nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu je v dovolání vyvozována ze závěru, že nárok žalobce na zaplacení požadované části kupní ceny je ve smyslu ust. §101 a §103 obč. zák. promlčen, neboť uzavřená kupní smlouva ze dne 10. 10. 1992 nebyla dohodou účastníků změněna.
Podle ust. §40 odst. 2 obč. zák. písemně uzavřená dohoda může být změněna nebo zrušena pouze písemně. Podle odst. 3 tohoto ustanovení je písemný právní úkon platný, je-li podepsán jednající osobou; činí-li právní úkon více osob, nemusí být jejich podpisy na téže listině, ledaže právní předpis stanoví jinak. Podpis může být nahrazen mechanickými prostředky v případech, kdy je to obvyklé.
Písemná forma právního úkonu tedy předpokládá existenci dvou náležitostí : písemnosti a podpisu, přičemž písemný projev je platný až od podpisu jednající osoby, který na rozdíl od textu písemnosti musí být zásadně vlastnoruční. Možnost nahrazení podpisu mechanickými prostředky (např. razítkem, faksimile, reprodukcí podpisu na tiskopise) přichází v úvahu pouze tam, kde je to v občanskoprávním styku - posuzováno objektivně - obvyklé.
Jestliže v dané věci bylo v řízení zjištěno, že žalovaná dopisem ze dne 28. 10. 1995 požádala žalobce o prodloužení termínu k zaplacení první splátky kupní ceny, na nějž žalobce sice reagoval dopisem ze dne 13. 11. 1995 podepsaným jeho zástupcem, k němuž však připojil nepodepsaný návrh na změnu uzavřené kupní smlouvy ohledně jinak určené splatnosti všech dalších splátek kupní ceny, pak právní závěr odvolacího soudu, že mezi účastníky nedošlo jejich dohodou ke změně uzavřené kupní smlouvy, je správný. Byla-li totiž kupní smlouva uzavřena písemně, mohlo k její změně dojít pouze písemnou formou (§40 odst. 2 obč. zák.), a to jen na základě shodného projevu vůle obou účastníků tohoto právního úkonu. Navrhla-li však žalovaná svým dopisem změnu kupní smlouvy ohledně jiné splatnosti první splátky kupní ceny a žalobcem navrhovaná změna smlouvy se týká nejen jiné splatnosti první splátky kupní ceny, ale též jiné splatnosti všech ostatních splátek kupní ceny, pak je zřejmé, že uvažované změny smlouvy jejích účastníků se svým obsahem liší; kromě toho - ač písemná - změna smlouvy navržená žalobcem není opatřena podpisem jednajícího, takže tento úkon žalobce nesplňuje požadavek uvedený v ust. §40 odst. 3 obč. zák.
Podle §100 odst. 1 obč. zák. právo se promlčí, jestliže nebylo vykonáno v době v tomto zákoně stanovené (§101 až 110 obč. zák.). K promlčení soud přihlédne jen k námitce dlužníka. Dovolá-li se dlužník promlčení, nelze promlčené právo věřiteli přiznat. Podle §101 obč. zák. je obecná promlčecí doba tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé. Podle §103 věta první obč. zák. bylo-li dohodnuto plnění ve splátkách, počíná běžet promlčecí doba jednotlivých splátek ode dne jejich splatnosti.
Dohodli-li si účastníci v dané věci splnění kupní ceny ve 24 měsíčních splátkách splatných od l. 11. 1992 do 1. 10. 1994 a byl-li nárok žalobce u soudu uplatněn dne 6. 3. 1998, pak je zřejmé, že ohledně všech požadovaných splátek kupní ceny se tak stalo po uplynutí tříleté promlčecí doby stanovené v ust. §101 a 103 věta první obč. zák., jak odvolací soud dovodil.
Ze shora uvedeného vyplývá, že dovolacímu přezkumu předložené právní otázky nezakládají důvod pro závěr, že rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, neboť se nejedná o otázky, které by nebyly judikaturou vyšších soudů vyřešeny a které by odvolací soud řešil odlišně. Podmínky přípustnosti dovolání z hlediska ust. §239 odst. 2 o.s.ř. tak nejsou splněny.
Přípustnost dovolání v dané věci není založena ani z důvodů podle §237 odst. 1 o.s.ř., neboť dovolatel netvrdí a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by rozsudek odvolacího soudu trpěl některou z vad v tomto ustanovení uvedených.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce odmítl podle §243b odst. 4, věty první a §218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., neboť směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. (ustanovení bodu 10. Hlavy I části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), neboť žalovaná s ohledem na výsledek dovolacího řízení má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které spočívají v odměně za zastoupení advokátem za 1 úkon v částce 1.850,- (vyjádření k dovolání) a v paušální částce náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč (§7, §11 odst. 1 písm.k/ a §13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 10. ledna 2001
JUDr. Olga P u š k i n o v á, v. r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Romana Říčková