ECLI:CZ:NS:2012:25.CDO.1783.2011.1
sp. zn. 25 Cdo 1783/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce G. S. , zastoupeného Mgr. Michalem Dlabolou, advokátem se sídlem Praha 7, U Studánky 3, proti žalované Allianz pojišťovně, a.s., IČO 47115971, se sídlem Praha 8, Ke Štvanici 656/3, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 22 C 2/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 2. 2011, č.j. 19 Co 21/2011-359, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 31. 8. 2010, č.j. 22 C 2/2008-329, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal na žalované pojišťovně zaplacení 4.872,32 EUR s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud vyšel ze zjištění, že dne 27. 1. 2005 došlo k dopravní nehodě, při níž se střetlo Vozidlo Volkswagen řízené žalobcem a vozidlo Avia, řízené zaměstnancem společnosti AGRIS spol. s r.o. Žalobce byl v době nehody vlastníkem a provozovatelem vozidla Volkswagen, vozidlo Avia provozovala a vlastnila společnost AGRIS spol. s r.o. a bylo pojištěno u žalované pro případ odpovědnosti za škodu způsobenou jeho provozem. Při nehodě se vozidlo Avia pohybovalo rychlostí 47 až 52 km/hod. na rovném úseku komunikace v pravém jízdním pruhu, započalo odbočovací manévr vlevo, v té době bylo vozidlo žalobce vzdáleno od vozidla Avia 28 metrů a pohybovalo se rychlostí 76 až 84 km/hod., přičemž ať už se vozidlo žalobce nacházelo v pravém jízdním pruhu či v levém protisměrném pruhu, průběh nehody by byl stejný. Žalobce měl dostatek času k tomu, aby přibrzdil, zůstal v pravém jízdním pruhu či se do něj vrátil a odbočující vozidlo Avia objel vpravo, kde měl vytvořen dostatečně široký koridor 3,65 m, a tak zabránil střetu vozidel, k němuž došlo, když žalobce v předjíždění vozidla Avia pokračoval. Řidič vozidla Avia v průběhu odbočovacího manévru střetu nemohl zabránit. Soud aplikoval české právo, neboť podle čl. 3 Haagské úmluvy o právu použitelném pro dopravní nehody, vyhlášené pod č. 130/1976 Sb., jsou pro občanskoprávní mimosmluvní odpovědnost z dopravních nehod rozhodným právem vnitřní předpisy státu, na jehož území k nehodě došlo. Věc posoudil podle ustanovení §427 odst. 1 a §431 obč. zák. s přihlédnutím k ustanovení §9 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb. o právu poškozeného uplatnit nárok na náhradu škody způsobené provozem pojištěného motorového vozidla přímo u pojistitele. Dovodil, že žalobce porušil zákaz předjíždění podle §17 odst. 5 písm. e) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve chvíli, kdy řidič vozidla Avia dával znamení o změně směru jízdy vlevo, a že řidič vozidla Avia podle ustanovení §21 uvedeného zákona nesměl při odbočování vlevo řidiče jedoucího za ním ohrozit, mohl jej však omezit, tedy žalobci přiměřeně překážet. Uzavřel, že žalobce ve smyslu ustanovení §431 obč. zák. dopravní nehodu výlučně zavinil, a proto škodu na vozidle musí nést sám.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 2. 2011, č.j. 19 Co 21/2011-359, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Se soudem prvního stupně se odvolací soud ztotožnil nejen ve zjištěném skutkovém stavu, ale též v právním posouzení věci, když žalobce nesprávně vyhodnotil dopravní situaci, v důsledku toho porušil zákaz předjíždění před ním jedoucího vlevo odbočujícího vozidla, čímž zavinil dopravní nehodu, a proto ve smyslu ustanovení §431 obč. zák. sám odpovídá za škodu, která na jeho vozidle vznikla. Odvolací soud dále odmítl námitky žalobce zpochybňující závěry znaleckého posudku s tím, že znalec se vypořádal se všemi argumenty žalobce, průběh dopravní nehody spolehlivě vysvětlil, a proto není důvod pro vypracování revizního znaleckého posudku. Zdůraznil, že žalobce byl v době započetí odbočovacího manévru vozidla Avia od něj vzdálen natolik, že měl reálnou možnost dopravní situaci řešit tak, aby k nehodě nedošlo.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost spatřuje v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř., a podává je z důvodů uvedených v ustanovení §241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř. Nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem spatřuje v nesprávné interpretaci ustanovení §431 obč. zák., zejména v posouzení míry účasti žalobce a provozovatele vozidla Avia, a v tom, že odvolací soud rozhodl bez přezkoumání znaleckého posudku jiným znalcem. Vytýká odvolacímu soudu, že hodnotil pouze zavinění žalobce a pominul jednání řidiče vozidla Avia, které se podle žalobce na vzniku škody také podílelo. Napadá závěry znaleckého posudku, které neodpovídají ostatním provedeným důkazům, zejména výpovědím svědků, v čemž spatřuje vadu, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.), účastníkem řízení zastoupeným advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Přípustnost dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ohledně zamítnutí žaloby vůči žalovanému, se řídí ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle nějž je dovolání přípustné, jestliže se nejedná o přípustnost podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. bylo sice nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušeno uplynutím dne 31. 12. 2012, do té doby je však součástí právního řádu, a je tedy pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. 12. 2012 nadále použitelné (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.). Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné, jde-li o řešení právních otázek, jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání nezakládají, a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem je tedy důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. může spočívat v tom, že soud na správně zjištěný skutkový stav věci aplikoval nesprávný právní předpis nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Z vylíčení důvodů dovolání vyplývá, že žalobce nesouhlasí zejména s tím, jak soudy obou stupňů na základě provedených důkazů zjistily skutkový stav věci, a sám hodnotí, jak která okolnost na jeho straně a na straně žalovaného přispěla či nepřispěla ke vzniku škody, jejíž náhrada je požadována, tedy brojí proti správnosti závěrů odvolacího soudu o míře účasti žalovaného a žalobce na vzniklé škodě. Těmito námitkami dovolatel ve skutečnosti napadá rozsudek odvolacího soudu z hlediska skutkových zjištění, a nikoliv právního posouzení. Nesouhlas se skutkovými závěry a výtky proti hodnocení důkazů, na nichž zjištěný skutkový stav věci spočívá, není dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., nýbrž jde o dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Uplatnění tohoto dovolacího důvodu však přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládá.
Dovolatel vytýká odvolacímu soudu nesprávný výklad §431 obč. zák. a v této souvislosti poukazuje na stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČSSR z 15. 11. 1972, Cpjf 93/71, uveřejněné pod č. 64/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž byly vysloveny následující závěry: Skutečnost, zda některý z provozovatelů při střetu dvou nebo více provozů škodu zavinil, není sama o sobě rozhodující a může být při posuzování právního vztahu a obsahu i rozsahu závazku hodnocena jen v souvislosti s hodnocením všech faktorů objektivní povahy. Rozhodná je přitom účast, kterou měli provozovatelé na způsobení vzniklé škody. Vypořádání závislé na této účasti předpokládá zhodnocení všech skutkových okolností konkrétního střetu provozů, zejména pak těch okolností, které byly hlavními příčinami vzniklé škody. Objektivní míru účasti na vzniklé škodě vyjadřuje i případné zaviněné jednání nebo opomenutí některého provozovatele (některých provozovatelů), pokud jím byla založena příčinná souvislost vedoucí ke vzniku škody. Jde-li o takové okolnosti anebo taková jednání nebo opomenutí, s nimiž škodlivý výsledek nebyl v příčinné souvislosti, není splněn zákonný předpoklad účasti na vzniklé škodě a nevzniká tedy ani odpovědnost, ani důvod k vypořádání. (Shodně srov. též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2008, sp. zn. 25 Cdo 566/2006, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek pod C 6086.)
Neobstojí názor dovolatele, že odvolací soud rozhodl v rozporu s těmito závěry, pokud výlučnou odpovědnost žalobce za škodu odůvodnil tím, že žalobce škodu zavinil. Jestliže totiž ze skutkových zjištění (jež nepodléhají dovolacímu přezkumu) vyplývá, že zaviněné jednání žalobce bylo výlučnou příčinou škody a že se na vzniku škody jiné příčiny nepodílely, pak závěr, že žalovaný za škodu neodpovídá a škodu nese v plném rozsahu žalobce, není v rozporu s ustáleným výkladem §431 obč. zák.
Ani namítaná vada řízení spočívající v tom, že odvolací soud opomenul tvrzené rozpory znaleckého posudku s ostatními v řízení provedenými důkazy a nezadal vypracovat revizní posudek, nepředstavuje spornou otázku výkladu procesního předpisu, nemá tedy zásadní právní význam, a není tak dovolacím důvodem způsobilým založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.
Jelikož dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je podle §243b odst. 5 věty první o. s. ř. za užití §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu jeho nákladů právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. dubna 2012
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu