ECLI:CZ:NS:2006:25.CDO.1793.2004.1
sp. zn. 25 Cdo 1793/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Jaroslava Bureše v právní věci žalobce M. H., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice - 1) Ministerstvu zdravotnictví ČR, a 2) Ministerstvu vnitra ČR, o 94.960.000,- Kč, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 7 C 19/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. června 2003, č. j. 15 Co 279/2003-139, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 6. 2003, č. j. 15 Co 279/2003-139, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhá náhrady škody v celkové výši 94.960.000,- Kč, která mu měla vzniknout v souvislosti s tím, že mu po roce 1973 státní orgány tehdejší ČSSR zabránily vycestovat do A., jejímž státním občanem se stal po emigraci v roce 1968. Vznikla mu tak újma na příjmech, kterých mohl dosáhnout pracovní činností v A., a to ve výši 36.000.000,- Kč s 18% úrokem z této částky ve výši 6.480.000,- Kč, dále ztráta na důchodu ve výši 12.480.000,- Kč za období 25 let a ztráta práva na domov a svobodný pobyt v hodnotě 40.000.000,- Kč. Žalobce dále požaduje náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím o odebrání řidičského průkazu, čímž mu bylo po návratu do vlasti znemožněno pracovat jako automechanik; v důsledku výkonu podřadného povolání mu vznikla škoda ve výši rozdílu mezi výdělkem, kterého by zde mohl dosáhnout, a výdělkem, kterého skutečně dosáhl.
Okresní soud v Klatovech rozsudkem ze dne 26. 3. 2003, č. j. 7 C 19/2001-108, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vycházel ze zjištění, že žalobce v roce 1968 emigroval z ČSSR do A., kde získal a. státní občanství. Dne 27. 12. 1973 přicestoval zpět do ČSSR, na letišti v R. mu byl odebrán pas (zřejmě příslušníky pasové služby), čímž mu bylo znemožněno vrátit se do A. a tam se pracovně uplatnit. Soud posoudil nároky žalobce podle zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem (dále též jen „zákon“), a dovodil, že žalobce neunesl důkazní břemeno, zda byl ve vztahu k němu uplatněn konkrétní nesprávný úřední postup či vydáno nezákonné rozhodnutí orgánu státu, které by ve svém důsledku vedlo ke škodě, a jaká byla její výše. Žalobcem tvrzený nesprávný úřední postup považuje soud za prokázaný pouze v rovině obecné, odpovídající poměrům, které v roce 1973 panovaly v ČSSR, což nepostačuje k odpovědnosti státu za uplatněnou škodu. Soud prvního stupně dále shledal důvodnou námitku promlčení vznesenou žalovanou s tím, že pro počátek běhu promlčecí doby je rozhodná doba, kdy se poškozený dozvěděl o škodě a nikoliv též o její výši, což bylo ihned poté, co bylo žalobci znemožněno vrátit se do A.; tříletá subjektivní promlčecí doba podle §22 zákona č. 58/1969 Sb. tak marně uplynula. Soud nepřisvědčil názoru žalobce, že zákon č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu, běh promlčecí doby staví nebo ji prodlužuje. Na základě těchto zjištěných skutečností soud prvního stupně žalobu jako nedůvodnou zamítl.
K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 23. 6. 2003, č. j. 15 Co 279/2003-139, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně s tím, že neuplatnil-li žalobce skutkové tvrzení o odebrání cestovního dokladu na základě rozhodnutí, které by bylo následně zrušeno, je třeba mít za to, že došlo k faktickému odnětí cestovního pasu a tím i k zabránění možnosti vycestovat ze země. Nesprávnost takového úředního postupu hodnotil soud z hlediska ustanovení §4 odst. 2 tehdy účinného zákona č. 63/1965 Sb., o cestovních dokladech, na jehož základě bylo možné cestovní pas odejmout; z toho odvolací soud dovodil, že pokud státní orgány podle tohoto předpisu postupovaly, je to okolností vylučující protiprávnost či nesprávnost úředního postupu, a to i ve světle zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu, jehož důsledkem není nepoužitelnost veškerých zákonů i podzákonných předpisů vydaných do roku 1990. Odvolací soud dále ve shodě se závěry soudu prvního stupně postrádá skutkové tvrzení žalobce, jak se mohlo projevit rozhodnutí o odnětí řidičského průkazu a v čem spočívá příčinná souvislost mezi jeho vydáním a vznikem škod, které žalobce v tomto řízení požadoval; žalobce navíc netvrdil, že toto rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno. Odvolací soud přisvědčil i závěru soudu prvního stupně o promlčení nároků a uvedl, že před podáním žaloby uplynula jak tříletá subjektivní promlčecí doba, která počala běžet okamžikem, kdy se žalobce dozvěděl o nesprávném úředním postupu, tak desetiletá objektivní promlčecí doba, která počala běžet okamžikem, kdy k nesprávnému úřednímu postupu došlo.
Proti rozhodnutí soudů obou stupňů podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Za zásadní po právní stránce označuje otázku, zda předpisy z období do roku 1989 mají být interpretovány podle zásad „starého práva“ nebo podle zásad práva současného, vytvářeného po roce 1990. Poukazuje na to, že tato otázka byla prozatím řešena pouze v oblasti judikatury trestní, a to rozsudkem velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ČR v rozhodnutí sp. zn. 15 Tz 67/2003, kdežto v oblasti občanskoprávní není žalobci podobná judikatura známa a zřejmě dosud nebyla dovolacím soudem řešena (§237 odst. 3 o.s.ř.). Důvodnost dovolání žalobce dovozuje z ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. (rozhodnutí spočívá na nesprávném právní posouzení věci) a z ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. (řízení je postiženo vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci). V souvislosti s nesprávným právním posouzením věci dovolatel uvádí, že pokud orgány státu ve věci postupovaly podle zákona platného v roce 1974 ve světle tehdejší ústavněprávní situace, měl odvolací soud pravdu, ale pokud by na věc bylo nahlíženo v souladu s dnešními ústavněprávními principy, je nutno dospět k opačnému závěru vzhledem k obsahu článku 14 Listiny základních práv a svobod, zaručujícímu svobodu pohybu a pobytu; dovolatel dále odkazuje na nález Ústavního soudu uveřejněný pod č. 106/2003 Sb. a nález Ústavního soudu vyhlášený pod č. 14/1994 Sb., který konstatoval, že výklad i sebestarších trestněprávních norem nemůže být proveden bez ohledu na dnes platné konstitutivní hodnoty a principy demokratického právního státu tak, jak jsou vyjádřeny v ústavním pořádku České republiky. Jen takto omezeně, hodnotově diskontinuálně, lze chápat kontinuitu se „starým právem“. Obdobný přístup podle dovolatele zaujímá také Evropský soud pro lidská práva ve věci Streletz, Kessler, Krenz v. SRN ze dne 22. 3. 2001. V návaznosti na tuto argumentaci dovolatel namítá rovněž nesprávnost právního posouzení okamžiku počátku běhu promlčecích lhůt; podle jeho názoru je totiž možno kvalifikovat jednání státních orgánů jako nesprávný úřední postup teprve po r. 1990. Objektivní promlčecí lhůta proto do dne podání žaloby neuplynula, subjektivní promlčecí lhůta bude mít patrně za následek, že část nároku žalobce bude promlčena, část však nikoli, neboť podle názoru dovolatele mu každý den vzniká další, samostatně promlčitelná složka nároku. Dále soudům obou stupňů vytýká, že pominuly navržené důkazy, aniž by se jimi zabývaly, tzn. aniž by posoudily, jsou-li pro meritorní rozhodnutí důležité, a aniž rozhodly, budou-li provedeny či nikoli; dovolatel zde dovozuje porušení zákonného ustanovení §157 odst. 2 o.s.ř., podle kterého měl soud v odůvodnění povinnost uvést, proč neprovedl i další důkazy. Opomenutí zhodnotit důkazní návrhy by mohlo mít vliv na správné zjištění skutkového stavu, v čemž dovolatel spatřuje vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Vzhledem ke všem těmto skutečnostem dovolatel navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a vrátil věc k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Žalovaná ve svém písemném vyjádření uvádí, že trvá na svých dřívějších podáních, a navrhuje, aby dovolací soud rozsudek soudu odvolacího potvrdil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení, se nejprve zabýval přípustností dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podle §237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)]. Podle odstavce 3 tohoto ustanovení rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, aniž by mu předcházelo zrušující usnesení odvolacího soudu; přípustnost dovolání lze proto posuzovat pouze podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Za otázku zásadního právního významu (§237 odst. 3 o.s.ř.) zakládající přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. považuje dovolací soud řešení počátku běhu promlčecích dob u nároku na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem podle zákona č. 58/1969 Sb., neboť odvolací soud ji řešil v rozporu s hmotným právem, přičemž jeho závěry mohou mít obecnější dopad do soudní rozhodovací praxe.
Žalobcem tvrzená škoda, která měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu pasových orgánů ČSSR při odebrání cestovního pasu, byla soudy obou stupňů správně posuzována podle zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, neboť v návaznosti na ustanovení §36 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, se tento zákon vztahuje na škodu způsobenou rozhodnutím či nesprávným úředním postupem ode dne účinnosti tohoto zákona, který zrušil zákon č. 58/1969 Sb.
Podle §22 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb. právo na náhradu škody podle tohoto zákona se promlčí za tři roky ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o škodě. Je-li podmínkou pro uplatnění práva na náhradu škody zrušení rozhodnutí, běží promlčecí doba ode dne doručení (oznámení) zrušujícího rozhodnutí. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení nejpozději se toto právo promlčí za deset let ode dne, kdy poškozenému bylo doručeno (oznámeno) nezákonné rozhodnutí, kterým byla způsobena škoda; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví.
Zákon rozlišuje dvě formy odpovědnosti státu za škodu [vydání rozhodnutí (nezákonné rozhodnutí, rozhodnutí o vazbě nebo rozhodnutí o trestu - §1 – 4 a §5, 6) a nesprávný úřední postup - §18], což se projevuje i ve speciální úpravě promlčení (§22 a 23 zákona), pokud jde o počátek a délku lhůt. Ustanovení §22 odst. 1, 2 zákona dopadají na promlčení všech práv podle tohoto zákona s výjimkou práva na náhradu škody způsobené rozhodnutím o vazbě či trestu, jehož promlčení je upraveno v §23 zákona. Ustanovení §22 odst. 3 zákona pak upravuje stavení běhu promlčecí doby pro všechny druhy nároků projednatelné obligatorně podle §9 zákona. V ustanovení §22 odst. 1, 2 zákona jde o kombinaci doby subjektivní a objektivní, která ovšem platí pouze pro případy odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím; to vyplývá z dikce ustanovení §22 odst. 2, které počátek běhu objektivní promlčecí doby váže pouze na okamžik doručení (oznámení) rozhodnutí, jímž bylo nezákonné rozhodnutí zrušeno, nikoliv též na existenci nesprávného úředního postupu. U nároků z odpovědnosti za nesprávný úřední postup se tedy uplatní pouze jediná, a to subjektivní promlčecí doba podle ustanovení §22 odst. 1 zákona, která počíná běžet okamžikem, kdy se poškozený o vzniku škody dozvěděl, tedy když zjistí skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik škody a orientačně (přibližně) i její rozsah (tak, aby bylo možné také určit přibližně výši škody v penězích).
Z uvedeného je zřejmé, že závěr odvolacího soudu o počátku běhu promlčecích dob není zcela přesný. Předně není namístě na případ nesprávného úředního postupu aplikovat ustanovení §22 odst. 2 zákona o běhu objektivní promlčecí doby; tato úvaha odvolacího soudu je nadbytečná. Počátek běhu tříleté subjektivní promlčecí doby je pak nutno odvíjet od vědomosti žalobce o tom, že mu škoda v určité výši vznikla a že za ni také stát odpovídá, nikoliv od vědomosti žalobce o nesprávném úředním postupu samotném, tj. od vědomosti, že nastala škodná událost. Ta totiž nemusí časově spadat vjedno s okamžikem vzniku škody, jak by tomu mohlo být i v tomto případě, kdy je zřejmě požadována náhrada újmy vzniklé za delší (byť v žalobě konkrétně nevymezené) časové období. Jestliže žalobce uplatnil nárok na náhradu škody v nyní projednávané věci dne 13. 6. 2000, byly k tomuto dni podle §22 odst. 1 zákona promlčeny ty jeho nároky na náhradu škody, o jejichž vzniku jako o důsledku tvrzeného nesprávného úředního postupu se žalobce dozvěděl před 13. 6. 1997. V této souvislosti je třeba poukázat na to, že žaloba je ve vyčíslení výše škody dosud nedostatečně odůvodněna, protože z ní jednoznačně nevyplývá, za jaké období měla žalobci vznikat ztráta na výdělku (ušlý zisk) a za jaké období pak ztráta na důchodu v A.; za této situace není možno spolehlivě určit, zda, popř. jaká část nároku je promlčena. Pro úplnost je třeba připomenout, že v občanskoprávních vztazích se nárok na ztrátu na výdělku, hradí-li se peněžitým důchodem, promlčuje jako celek, nikoliv jen nároky na jednotlivá měsíčně se opětující plnění z něj vyplývající.
Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. je tedy naplněn, a proto Nejvyšší soud České republiky rozsudek odvolacího soudu zrušil (§243b odst. 1 část věty za středníkem o.s.ř.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 2 věta druhá o.s.ř.).
Otázkou promlčení nároku na náhradu za ztrátu na výdělku v důsledku rozhodnutí o odnětí řidičského průkazu se dovolací soud nezabýval, neboť rozhodnutí odvolacího soudu, že jde o nedůvodný nárok, se opírá též o závěr, že nejsou splněny podmínky odpovědnosti. Jedná se tedy o případ, kdy je rozhodnutí založeno současně na dvou či více na sobě nezávislých důvodech, které samostatně obstojí pro závěr o nedůvodnosti žaloby, jak má na mysli například rozsudek NS ČR ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 1998, pod č. 17, případně rozsudek NS ČR ze dne 28. 5. 1998, sp. zn. 2 Cdon 119/97, uveřejněný pod č. 55 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1999. Protože závěr odvolacího soudu, že není dána příčinná souvislost mezi vznikem škody a tvrzenou nesprávností rozhodnutí (které ostatně nebylo pro nezákonnost zrušeno), není dovoláním napadán, není tak ani předmětem dovolacího přezkumu.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V dalším řízení soud znovu posoudí námitku promlčení z hledisek výše uvedených a ve vztahu k nárokům (jejich částem), které snad promlčeny nejsou, zváží, zda jsou splněny všechny zákonné podmínky odpovědnosti státu za škodu; v novém rozhodnutí o věci pak rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. srpna 2006
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu