ECLI:CZ:NS:2004:25.CDO.1809.2003.1
sp. zn. 25 Cdo 1809/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobců a) M. H., b) V. H., c) V. K., d) B. B., všech zastoupených advokátem, a e) B. V., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice – Č. n. b., o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 142/99, 23 C 144/99, 23 C 146/99, 23 C 148/99 a 23 C 282/99, o dovolání žalobce e) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. května 2003, č. j. 20 Co 701/2002-84, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se proti státu domáhali náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem Č. n. b. (dále jen ČNB) při výkonu státního dozoru nad činností A. P., a. s., jejímiž jsou akcionáři. ČNB má při výkonu bankovního dohledu podle ust. §44 a násl. zákona č. 6/1993 Sb., o Č. n. b., postavení ústředního orgánu státní správy a tím, že rozhodla o tzv. rozdělení bankovní licence a prodeji části podniku, překročila svá oprávnění podle tehdy platného ust. §30 zákona č. 6/1993 Sb. a dopustila se nesprávného úředního postupu vedoucího k tomu, že byla výrazně snížena hodnota akcií A. P., a. s. Žalobcům tak vznikla škoda ve výši rozdílu mezi stávající tržní cenou akcií a nominální hodnotou akcií, resp. hodnotou akcií před vstupem A. P., a. s., do likvidace. Žalobce a) uplatnil nárok na zaplacení částky 100.000,- Kč, žalobkyně b) na zaplacení částky 100.000,- Kč, žalobce c) na zaplacení částky 690.000,- Kč, žalobce d) na zaplacení částky 1,510.000,- Kč a žalobce e) na zaplacení částky 75,210.300,- Kč, vše s 21 % úrokem z prodlení od 18. 9. 1996 do zaplacení.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 25. 7. 2002, č. j. 23 C 142/99, 23 C 144/99, 23 C 146/99, 23 C 148/99, 23 C 282/99-64, žaloby zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že A. P., a. s., v likvidaci (dále jen „AGB“), je dosud zapsána v obchodním rejstříku, ke dni 19. 11. 1996 byla do obchodního rejstříku zapsána nucená správa dle rozhodnutí ČNB ze dne 17. 9. 1996 a rozhodnutím Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 18. 9. 1998 byla nařízena likvidace A. P., a. s. Soud věc posoudil podle ust. §18 zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, a dospěl k závěru, že žaloba je předčasná, neboť zatím není postavena najisto existence škody na straně žalobců jako jeden z předpokladů občanskoprávní odpovědnosti, neboť likvidace AGB dosud není ukončena a není známa výše likvidačního zůstatku, který by měl být rozdělen mezi akcionáře. Vzhledem k tomu, že případná odpovědnost státu může přicházet v úvahu jen tehdy, nebudou-li nároky akcionářů uspokojeny při likvidaci banky jako přímé nároky, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobců Městský soud Praze rozsudkem ze dne 14. 5. 2003, č. j. 20 Co 701/2002-84, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho závěrem, že za situace, kdy není dokončena likvidace AGB, je žaloba předčasná, neboť do té doby není postaveno najisto, zda vůbec žalobcům vznikla škoda a v jaké výši. K námitkám v odvolání uvedl, že odborné odhady výsledků likvidace AGB odhadují budoucí stav, avšak předpokladem odpovědnosti za škodu je vznik škody, tj. majetkové újmy žalobců, kterou bude možno stanovit až poté, co bude rozdělen likvidační zůstatek. O nároku nelze rozhodnout ani mezitímním rozsudkem, neboť i pro rozhodnutí o základu nároku musí škoda jako konkrétně vyčíslitelná majetková újma existovat nejpozději ke dni soudního rozhodnutí (§154 odst. 1 o. s. ř.). Zatím však není dán jeden z nutných předpokladů vzniku odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem dle ust. §18 zák. č. 58/1969 Sb. a soud prvního stupně proto nepochybil, když v řízení již nezkoumal další předpoklady odpovědnosti za škodu, tj. zda došlo k nesprávnému úřednímu postupu žalované a zda tento postup je v příčinné souvislosti se vznikem škody.
Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce e) dovolání, přičemž zásadní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v posouzení vzniku, resp. výše škody, a v otázce možnosti soudu vydat mezitímní rozsudek. Namítá, že v řízení lze prokázat všechny předpoklady pro vznik odpovědnosti žalované za škodu a že postup soudu je v rozporu se zásadou procesní ekonomie. Postup nuceného správce a poté i likvidátora, který nevymáhá prostředky do likvidačního zůstatku a činí nejasné právní kroky, směřuje k ožebračení akcionářů a žalovaná upřednostňuje ochranu vkladatelů před zájmy akcionářů, což však nemá oporu v žádném obecně závazném předpisu. Stávající právní situace AGB je v důsledku nesprávného úředního postupu žalované nepřehledná. Namítá, že způsobenou škodu lze zjistit znaleckým posudkem o hodnotě akcií AGB ke dni uvalení nucené správy či vstupu do likvidace, i k datu pozdějšímu. AGB je téměř jistě předlužena, přičemž je zřejmé, že aktiva nemohou být nikdy zcela vymožena a likvidační zůstatek bude nulový, situace je obdobná, jako kdyby byl na AGB prohlášen konkurs. Žalobce zdůrazňuje, že požadovaná náhrada škody nesouvisí s likvidací AGB a jejím výsledkem, ten je z pohledu tohoto sporu bezvýznamný, nýbrž žalobcem tvrzená škoda spočívá v nesprávném úředním postupu nuceného správce, který rozhodoval způsobem, jenž je v rozporu s účelem nucené správy. Tržní cena jedné akcie AGB byla ke dni podání žaloby 3,70 Kč, avšak akcie porovnatelných bank mají tržní cenu vyšší než nominální (100 Kč/akcie). Žaloba není předčasná, a i kdyby nebylo v současné době možno zjistit výši škody, mohl soud prvního stupně rozhodnout mezitímním rozsudkem ve smyslu ust. §152 odst. 2 o. s. ř. o základu projednávané věci, tj. o tom, že ze strany žalované došlo k nesprávnému úřednímu postupu. Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V doplnění dovolání pak dovolatel uvedl, že výši škody lze zjistit objektivně a empiricky již nyní, před ukončením likvidace, a to z výše čistého obchodního majetku banky, tj. z poměru obchodního majetku banky k jejím závazkům (ust. §6 odst. 3 obch. zák.). Rozhodující příčinou vzniku škody bylo počínání nuceného správce Ing. Jiřího Klumpara, zejména protiprávní převod obchodního majetku AGB na jinou osobu. Výše škody se pak zjistí porovnáním čistého obchodního majetku banky k okamžiku zavedení nucené správy (17. 9. 1996) a k okamžiku ukončení nucené správy (16. 9. 1998), přičemž nelze vycházet z účetních hodnot, nýbrž z reálného odhadu jeho možného zpeněžení s přihlédnutím k nákladům. Podíl jednotlivých akcií na čistém obchodním majetku pak lze stanovit podle podílu nominální hodnoty akcie na základním kapitálu. V tomto směru dovolatel odkazuje na rozhodnutí NS ČR sp. zn. 21 Cdo 1419/98.
Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že se ztotožňuje s odůvodněním rozsudků soudů obou stupňů a že svým postupem, který byl v souladu se zákonem o bankách, neporušila žádnou povinnost, a dále odkázala na svá předchozí vyjádření ve věci. Navrhla zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu ust. §241 o. s. ř., věc posoudil a dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., není důvodné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Zamítavé rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze závěru, že žaloba na náhradu škody je předčasná, neboť v době rozhodování soudu ještě nevznikla škoda, jejíž náhrady se žalobci jako akcionáři likvidované akciové společnosti na žalované domáhají. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. spatřuje dovolací soud v posouzení otázky okamžiku vzniku škody na straně akcionářů jakožto předpokladu pro uplatnění práva na náhradu škody, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla zatím řešena. Otázka vzniku škody je sice otázkou skutkovou, avšak posouzení, které skutkové okolnosti jsou z hlediska naplnění hypotézy právní normy rozhodující, je posouzením právním. S tím, jak po právní stránce byla tato otázka odvolacím soudem posouzena, se dovolací soud ztotožňuje.
Jedním ze základních předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu podle hmotného práva je vznik škody na straně poškozeného, přičemž důkazní břemeno o tom, že škoda vznikla, leží na žalobci. Škoda musí existovat nejpozději v době, kdy soud o uplatněném nároku rozhoduje, neboť i pro rozhodování soudu o nároku na náhradu škody platí ust. §154 o. s. ř., které stanoví, že pro rozsudek je rozhodující stav v době jeho vyhlášení. To znamená, že rozhodující je skutkový stav věci, jaký je v době, kdy soud vyhlašuje své rozhodnutí, a nikoliv stav, který s větší či menší pravděpodobností nastane v nejbližší době. Jestliže škoda neexistuje k okamžiku, ve kterém soud rozhoduje o uplatněném nároku na její náhradu, byl nárok uplatněn předčasně, a soud žalobu zamítne tzv. „pro tentokrát“, aniž by se musel zabývat splněním dalších předpokladů odpovědnosti za škodu.
Podle ust. §155 odst. 1, věty první, obchodního zákoníku je akcie cenným papírem, s nímž jsou spojena práva akcionáře jako společníka podílet se podle tohoto zákona a stanov společnosti na jejím řízení, jejím zisku a na likvidačním zůstatku při zániku společnosti.
Škoda jakožto majetková újma, spočívající dle tvrzení žalobců v tom, že v důsledku nesprávného úředního postupu ČNB poklesla tržní hodnota akcií AGB oproti jejich nominální hodnotě, nemůže v případě probíhající likvidace akciové společnosti vzniknout akcionářům dříve, než při skončení likvidace. Škoda totiž nevzniká akcionářům již v okamžiku, kdy došlo k tvrzeným pochybením při výkonu bankovního dohledu, nýbrž vznik škody na straně akcionáře předpokládá, že jeho právo na podíl na základním kapitálu společnosti, představovaný akcií, tedy jeho majetkové právo spojené s držením akcie, není uspokojeno a že je již nelze na povinném subjektu vymáhat. Z tohoto hlediska není proto rozhodující, zda došlo k poklesu tržní hodnoty akcií, který lze za určitá období vyčíslit. Dokud akciová společnost existuje, byť je v likvidaci, akcionář, který drží její akcie, má práva s tímto cenným papírem spojená, tedy i právo na podíl na likvidačním zůstatku společnosti.
Odkaz dovolatele na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1419/98 (R 58/2000), není případný, neboť v dané věci nejde o určení obecné ceny akcií v době smrti akcionáře pro účely dědického řízení, ale o vznik majetkové újmy držitele akcií. Rovněž odhad toho, kdo a jaké částky může očekávat po rozdělení likvidačního zůstatku, není pro otázku okamžiku vzniku škody na straně akcionáře rozhodující. Otázku výše škody je totiž namístě řešit, pokud už škoda vznikla.
Z uvedeného vyplývá, že je správný názor odvolacího soudu, z něhož vychází jeho rozhodnutí, že žaloba na náhradu škody, spočívající v neuspokojení nároků jednotlivých akcionářů spojených s jejich akciemi, je předčasná, neboť v době vydání napadeného rozhodnutí nebyl splněn jeden ze základních předpokladů pro založení odpovědnosti státu za škodu .
Námitka dovolatele, že soud měl rozhodnout ve věci mezitímním rozsudkem, není důvodná, neboť mezitímním rozsudkem lze rozhodnout o základu projednávané věci (§152 odst. 2 o. s. ř.), o němž je možno rozhodnout za situace, že nárok již vznikl a existuje a není známa pouze jeho přesná výše, tedy teprve tehdy, jsou-li naplněny všechny předpoklady pro vznik odpovědnosti žalované za škodu. V mezitímním rozsudku musí být posouzen celý právní základ věci, tj. vše, co nelze podřadit pod pojem výše uplatněného nároku, nelze však vyřešit jen některé právní otázky či rozhodnout jen o dílčí právní otázce, týkající se žalobou uplatněného nároku (srov. např. R 44/1996).
Jak vyplývá z výše uvedeného, rozhodnutí odvolacího soudu je správné; dovolací soud proto dovolání žalobce e) zamítl (§243b odst. 2, věta před středníkem, o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když žalobce e) nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalované náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. srpna 2004
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu