ECLI:CZ:NS:2013:25.CDO.1814.2012.1
sp. zn. 25 Cdo 1814/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci žalobce Ing. Z. Š. , zastoupeného Mgr. Ing. Petrem Konečným, advokátem, se sídlem Olomouc, Na Střelnici 1212/39, proti žalované LBBW Bank CZ a. s., IČO 148 93 649, se sídlem Praha 5, Vítězná 126/1, zastoupené Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem, se sídlem Praha 1, Týn 1049/3, o 6.000.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 21 C 75/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. dubna 2011, č.j. 13 Co 129/2010-389, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 39.446,- Kč k rukám Mgr. Marka Vojáčka, advokáta, se sídlem Praha 1, Týn 1049/3, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal náhrady škody ve výši 6.000.000 Kč s příslušenstvím, která mu vznikla v důsledku jednání žalované, která umožnila osobě vystupující pod falešnou identitou změnu podpisového vzoru k pronajaté bezpečnostní schránce, a následné vybrání hotovosti ve výši 6.000.000,- Kč náležející žalobci.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 23. 3. 2009, č.j. 21 C 75/2002-296, ve znění usnesení ze dne 24. 5. 2010, č.j. 21 C 75/2002-376 (poté co byl jeho zamítavý rozsudek ze dne 28. 6. 2006, č.j. 21 C 75/2002-189, usnesením Městského soudu v Praze ze dne 12. 9. 2007, č.j. 13 Co 25/2007-254, zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení), žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že se žalobce prostřednictvím finančního poradce P. V. a R. K. pokoušel zajistit pro společnost Hanácký masokombinát půjčku ve výši 300.000.000,- Kč. Půjčka měla být poskytnuta žalobci jako fyzické osobě po prokázání jeho solventnosti složením hotovosti ve výši 6.000.000,- Kč. Žalobce se proto 5. 4. 2001 dostavil do sídla žalované, kde se setkal s nájemcem bezpečnostní schránky u žalované, který vystupoval jako M. O., a s R. K. Společně změnili podpisový vzor k bezpečnostní schránce tak, že disponovat s bezpečnostní schránkou mohou pouze všichni tři společně a že podpisový vzor může být změněn za účasti všech tří podepsaných osob. Poté společně uložili do bezpečnostní schránky hotovost ve výši 6.000.000,- Kč, kterou žalobce získal půjčkami od třetích osob. Podpisový vzor byl 11. 4. 2001 na základě notářský ověřených plných mocí předložených osobou vystupující pod jménem M. O. ve vztahu k oběma disponentům zrušen. Následně bylo zjištěno, že plné moci nebyly pravé a že bezpečnostní schránka je prázdná. Totožnost osoby prokazující se občanským průkazem vystaveným na jméno M. O. se nepodařilo zjistit. Soud dospěl k závěru, že pracovníci žalované nepochybili, když umožnili nájemci bezpečnostní schránky prokazující se občanským průkazem zrušení podpisového vzoru ve vztahu k disponentům na základě notářsky ověřených plných mocí. Naopak žalobce ve snaze získat finanční prostředky postupoval nestandardně, vědomě podstoupil riziko a stal se obětí podvodu. Vzniklou škodu proto ve smyslu §441 obč. zák. nese sám a banka za ni neodpovídá.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 4. 2011, č.j. 13 Co 129/2010-389, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o věci samé a o nákladech řízení státu potvrdil, ve výroku o nákladech řízení mezi účastníky jej zčásti změnil a ve zbytku potvrdil; dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Podle §213 odst. 2 o. s. ř. doplnil dokazování a uzavřel, že žalobce skutečně uložil do bezpečnostní schránky č. 462 finanční hotovost ve výši 6.000.000,- Kč. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 443/2006 dovodil, že žalovaná odpovídala pouze za předání předmětu nájmu (bezpečnostní schránky), a pokud jednala s osobou prokazující se občanským průkazem a disponující notářsky ověřenými plnými mocemi, nelze jí vytýkat, že měla důvěru v pravost předložených dokumentů. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že ze strany žalované nedošlo k žádnému porušení právní povinnosti, v jehož důsledku by žalobci mohla vzniknout škoda. Konstatoval, že žalobce se při svém riskantním obchodu stal obětí podvodu a nepříznivé důsledky této situace nelze přenášet na banku, která svým povinnostem dostála.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a co do dovolacího důvodu odkazuje na §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v otázce charakteru bankovní bezpečnostní schránky po stránce právní, odpovědnosti banky za věci uložené do bezpečnostní schránky (když závěry Nejvyššího soudu vyslovené v rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 443/2006 nelze na danou věc aplikovat, neboť škoda vznikla pro nedůsledný přístup banky, nikoli působením živlů), otázce, zda je vyloučeno uložení peněz v bankovní bezpečnostní schránce, otázce povahy a rozsahu prokazování totožnosti klienta ve vztahu k bezpečnostním schránkám, zejména pak odpovědnosti banky v případě, kdy jedná na základě padělaných dokladů, otázce, zda je možno dispoziční oprávnění nahradit plnou mocí a otázce, jak by měl klient prokazovat, co do bezpečnostní schránky vložil a kdo v tomto směru nese důkazní břemeno. Domnívá se, že žalovaná pochybila, když uzavřela smlouvu o nájmu bezpečnostní schránky s osobou prokazující se „zfalšovaným“ občanským průkazem, umožnila dalším osobám uzavřít s touto osobou smlouvu o dispozici se schránkou, a tuto smlouvu navíc sama porušila, ač si musela být vědoma ujednání o možnosti změny podpisového vzoru pouze za přítomnosti všech tří oprávněných osob. Dále klienty včetně žalobce nesprávně a neúplně poučila, nezajistila dostatečným způsobem bezpečnost bankovní schránky, když jednala na základě padělaných plných mocí, jejich nepravost neodhalila, nekontrolovala ani pravost klíčů, jimiž byla schránka otevřena. Dovolatel akcentuje, že smlouva o disponování s bezpečnostní schránkou byla uzavřena po konzultaci s odpovědnými pracovníky žalované tak, aby se schránkou, stejně jako s podpisovým vzorem, mohly uvedené osoby disponovat pouze kolektivně. Žalovaná byla rovněž informována o záměru uložit do bezpečnostní schránky finanční prostředky. Dovolatel má za to, že napadené rozhodnutí je v rozporu s rozhodnutími Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2700/200 a 32 Odo 583/2002 a poukazuje na další judikaturu. Vada řízení, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, spočívá dle dovolatele v nedostatečnosti a obecnosti odůvodnění rozsudků v obou stupních řízení a věcné nepříslušnosti Obvodního soudu pro Prahu 1, když v prvním stupni měl věc rozhodovat Městský soud v Praze jako soud krajský. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení odporuje judikatuře Ústavního soudu (např. IV. ÚS 288/05). Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu, stejně jako rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření označuje dovolání žalobce za nepřípustné pro nedostatek zásadního právního významu. Uvádí, že bance, resp. jejím pracovníkům, nemůže být přičítáno k tíži nerozpoznání falešnosti předkládaných dokladů. Nadto případné porušení povinnosti řádně identifikovat nájemce bezpečnostní schránky nemůže být v příčinné souvislosti se škodou, jež údajně vznikla žalobci; v této souvislosti poukazuje na skutečnost, že uložení hotovosti ve výši tvrzené žalobcem do schránky č. 462 nebylo jednoznačně prokázáno. Stejně tak nebylo prokázáno tvrzení žalobce, že osoba vydávající se za M. O. otevřela bezpečnostní schránku neoriginálním klíčem. Žalovaná uzavírá, že z její strany nedošlo k porušení žádné právní povinnosti, proto v jejím jednání nelze shledat příčinnou souvislost se škodou, jež měla vzniknout žalobci, avšak nebyla dostatečně prokázána, a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce jako nepřípustné odmítl a uložil žalobci povinnost k náhradě nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu – dále jen o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť otázka odpovědnosti banky za škodu vzniklou na věcech vložených do bezpečnostní schránky nebyla dosud Nejvyšším soudem na obdobném skutkovém základu řešena, není však důvodné.
Ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., které přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu podmiňuje zásadním právním významem napadeného rozhodnutí, bylo sice nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušeno uplynutím dne 31. 12. 2012, do té doby však bylo součástí právního řádu a je pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. 12. 2012 nadále použitelné (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Dovolací soud je zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (§242 odst. 3 o. s. ř.), a proto při zkoumání předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel označil.
Otázkou charakteru právního vztahu mezi bankou a uživatelem bezpečnostní schránky se Nejvyšší soud zabýval v rozsudku ze dne 29. 4. 2008, sp. zn. 25 Cdo 443/2006, publikovaném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 6081, v němž dovodil, že smlouva o pronájmu bezpečnostní schránky je smlouvou inominátní, jež je svým obsahem nejbližší vztahu nájemnímu podle §663 a násl. obč. zák. Předmětem takového smluvního vztahu je pronájem bezpečnostní schránky, za jejíž věcný obsah banka neodpovídá. Případnou odpovědnost banky za škodu vzniklou v souvislosti s pronájmem schránky je nutno posuzovat podle §420 obč. zák.
Přestože v citovaném rozsudku šlo o škodu, která na věcech uložených v bezpečnostní schránce vznikla v důsledku zatopení vodou při povodních, jsou jeho závěry stran charakteru právního vztahu mezi bankou a uživatelem (nájemcem) bezpečnostní schránky obecně použitelné a dovolací soud nemá důvod se od nich odchylovat ani v této věci.
Předpokladem vzniku obecné odpovědnosti za škodu podle §420 obč. zák. je porušení právní povinnosti, vznik škody a existence příčinné souvislosti mezi porušením právní povinnosti a vznikem škody; zavinění škůdce se presumuje. Odpovědnost za škodu nastává při současném splnění všech předpokladů. Porušení smluvní povinnosti má zásadně za následek vznik odpovědnosti škůdce vůči druhé smluvní straně. Za určitých okolností může být porušení smluvní povinnosti protiprávním úkonem i ve vztahu k poškozenému, který není účastníkem smlouvy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2003, sp. zn. 29 Odo 379/2001, publikovaný pod č. 54/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Smlouvou o nájmu bezpečnostní schránky se banka (žalovaná) zavázala přenechat nájemci (osobě vydávající se za M. O.) do užívání uzamykatelný, zabezpečený prostor za účelem uložení věcí nebo listin, z čehož plyne povinnost banky zajistit bezpečnost schránky jako chráněného prostoru, zejména povinnost zabezpečit přístup ke schránce podle podmínek sjednaných ve smlouvě. Za dodržení této povinnosti žalovaná odpovídala nájemci, tedy osobě vydávající se za M. O. Případná odpovědnost žalované vůči žalobci by tedy mohla vzniknout pouze za předpokladu porušení povinnosti ze smlouvy o nájmu bezpečnostní schránky ze strany banky (žalované) vůči nájemci. Jednání žalované, která umožnila nájemci přístup k bezpečnostní schránce, však bylo zcela v souladu s uzavřenou smlouvou. V jejím jednání nelze spatřovat ani porušení obecné prevenční povinnosti, neboť žalovaná jednala podle smlouvy v zájmu a k ochraně práv svého klienta, byť se jednalo o osobu prokazující se nepravým dokladem totožnosti (což ostatně, jak uzavřel odvolací soud, žalovaná při zachování běžné opatrnosti a bedlivosti nemohla rozpoznat). Jak vyplývá ze shora uvedeného, primární povinností banky bylo poskytnout svému klientovi, nájemci bezpečnostní schránky, zabezpečený prostor a zajistit přístup k němu. Této povinnosti banka dostála, když – jak bylo v řízení prokázáno – osobou, které přístup ke schránce umožnila, byla tatáž osoba, s níž smlouvu o nájmu bezpečnostní schránky uzavřela; jinými slovy „totožnost“ klienta byla ve vztahu k bance ověřena.
Dispoziční oprávnění třetích osob ve vztahu k bezpečnostní schránce je svým charakterem udělením plné moci, jímž nájemce bezpečnostní schránky zmocňuje osobu z plné moci oprávněnou k přístupu, popř. dalším dispozicím, s bezpečnostní schránkou. Plná moc jako jednostranný právní úkon, jímž zmocnitel projevuje vůli, aby zmocněnec činil jeho jménem právní úkony (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2002, sp. zn. 22 Cdo 870/2000), zaniká mj. odvoláním zmocnitele [§33b odst. 1 písm. b) obč. zák.] jeho jednostranným projevem vůle. Má-li tedy zmocnitel právo jednostranně odvolat zmocnění a tohoto práva se dle §33b odst. 3 obč. zák. nemůže platně vzdát, nemůže ani jednostranně změnit podpisový vzor, a je tudíž nadbytečné zabývat se otázkou, zda byl nájemce bezpečnostní schránky oprávněn zrušit dispoziční oprávnění žalobce a R. K. na základě plných mocí a zda pracovnice banky mohla či nemohla rozpoznat falzifikaci plných mocí.
Dovolatel blíže nespecifikuje, v čem by měl spočívat rozpor napadeného rozhodnutí s jím citovanou judikaturou, která se vztahuje na případy skutkově odlišné.
Otázkami, zda je vyloučeno uložení peněz v bankovní bezpečnostní schránce, zda je možno dispoziční oprávnění nahradit plnou mocí, jak by měl klient prokazovat, co do bezpečnostní schránky vložil a kdo v tomto směru nese důkazní břemeno, se dovolací soud nezabýval, neboť na vyřešení těchto otázek napadené rozhodnutí nespočívá.
Pokud dovolatel namítá nesprávnost či neúplnost skutkových zjištění, popřípadě zakládá své dovolací námitky na předestření skutečností, jež nejsou součástí skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně, jde o uplatnění dovolacích důvodů, jež v případě dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. uplatnit nelze (srov. §241a odst. 3 o. s. ř.).
Byla-li věcná příslušnost obvodního soudu určena pravomocným rozhodnutím vrchního soudu, je tím soud – včetně soudu dovolacího – v dalším řízení podle §104a odst. 7 o. s. ř. vázán.
Odůvodnění:rozsudku soudu prvního stupně i rozsudku odvolacího není pro nesrozumitelnost či nedostatek důvodů nepřezkoumatelné, a netrpí tedy vadou, která by byla bez dalšího důvodem pro jejich zrušení.
Pokud dovolatel vyjadřuje nesouhlas s rozhodnutím o náhradě nákladů řízení, Nejvyšší soud připomíná, že nákladové výroky, ač jsou součástí rozsudku, mají povahu usnesení, jímž se nerozhoduje ve věci samé, přičemž přípustnost dovolání proti nim nezakládá žádné ustanovení občanského soudního řádu (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Protože rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných způsobilých dovolacích důvodů správný a protože nebylo zjištěno, že by byl postižen některou z vad uvedených v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) nebo v §229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. tak, že žalobci, jehož dovolání bylo odmítnuto, byla uložena povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení vynaložených v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta částku 39.446,- Kč včetně 21 % DPH (§7 bod 6 a §13 odst. 1 a 3 ve spojení s §1 odst. 2 a §2 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2012 a §137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 30. července 2013
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu