ECLI:CZ:NS:2012:25.CDO.1941.2010.1
sp. zn. 25 Cdo 1941/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci žalobců a) A. C. a b) V. C. , proti žalované Česko - německé horské nemocnici Krkonoše, s.r.o. , IČ 648 27 232, se sídlem Praha 4, Závišova 2518/20, zastoupené JUDr. Miroslavem Vojtěchem, advokátem, se sídlem Praha 4, Závišova 13, za účasti České pojišťovny a. s., se sídlem Praha 1, Spálená 75/16, jako vedlejšího účastníka na straně žalované, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 21 C 242/2008, o dovolání žalované a dovolání vedlejšího účastníka proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. ledna 2010, č.j. 51 Co 397/2009-55, takto:
I. Dovolání vedlejšího účastníka se odmítá.
II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. ledna 2010, č.j. 51 Co 397/2009-55, se v potvrzujícím výroku zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 mezitímním rozsudkem ze dne 20. 5. 2009, č.j. 21 C 242/2008-38, rozhodl o důvodnosti základu žaloby, jíž se žalobci domáhají náhrady nákladů léčení – účelně vynaložených nákladů spojených s celodenní péčí o nezletilého syna D. C. za období od 2. 7. 2006 do 3. 7. 2008. Soud vyšel ze zjištění, že D. C. je těžce zdravotně postižen v důsledku nesprávně vedeného porodu v Krkonošské nemocnici ve Vrchlabí, jejíž právní nástupkyní je žalovaná. Žalobci jako rodiče poškozeného jsou aktivně legitimováni k uplatnění nároku na náhradu nákladů léčení ve smyslu ustanovení §449 obč. zák., neboť poškozenému ve snaze o zlepšení jeho zdravotního stavu poskytují veškerou péči; k tomu soud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2127/2006. Dále se zabýval námitkou promlčení vznesenou žalovanou a vedlejším účastníkem. Vycházeje z ustanovení §106 obč. zák. a související judikatury Nejvyššího soudu (výslovně odkázal na jeho rozhodnutí publikované pod R 28/70 a rozhodnutí sp. zn. 2 Cz 19/74), uzavřel, že žalobcům soustavnou celodenní péčí o poškozeného vzniká nárok na náhradu nákladů léčení, přičemž za počátek běhu promlčecí doby se považuje den vynaložení těchto nákladů, nejpozději den skončení léčby, neboť náklady spojené s léčením vznikají a je možné je vyčíslit teprve poskytnutím péče. Nárok žalobců tedy nemůže být promlčen za dobu od 7. 7. 2006 do 3. 7. 2008, když žaloba byla podána 7. 7. 2008 a žalobci úkony, jejichž úhradu požadují, provedli v uvedené době.
K odvolání žalované a vedlejšího účastníka Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 1. 2010, č.j. 51 Co 397/2009-55, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se žaloba ohledně částky 7.055,- Kč za dobu od 2. 7. 2006 do 6. 7. 2006 zamítá a ve zbytku jej potvrdil. Konstatoval, že soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav a zcela přiléhavě věc posoudil po stránce právní. Vzhledem k tomu, že náklady léčení nejsou opětujícími se dávkami, které se promlčují jako celek, považuje se za počátek běhu promlčecí doby nároku na jejich náhradu den vynaložení těchto nákladů, nejpozději pak den skončení léčby. Nárok žalobců na náhradu nákladů spojených s celodenní péči o poškozeného syna tak není promlčen za období od 7. 7. 2006 do 3. 8. 2008; v žalobě uplatněný nárok na zaplacení nákladů léčení ve výši 7.055,- Kč za dobu od 2. 7. 2006 do 6. 7. 2006 však musel být z důvodu promlčení zamítnut.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání žalovaná i vedlejší účastník na straně žalované. Přípustnost dovolání oba shodně dovozují z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a co do dovolacího důvodu výslovně odkazují na ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Uplatňují rovněž obsahově shodné dovolací námitky spočívající v tom, že soudy obou stupňů nesprávně posoudily obsah uplatněného nároku, neboť požadavek žalobců nelze hodnotit jako nárok na náhradu nákladů spojených s léčením ve smyslu ustanovení §449 odst. 3 obč. zák., tj. nákladů sloužících k udržení nebo zlepšení zdravotního stavu, který zřejmě, a v tom se závěry obou soudů souhlasí, nemá charakter opětujícího se plnění. Náklady, jejichž náhrady se žalobci domáhají, jsou ve skutečnosti náklady na výpomoc v domácnosti, nespadají pod ustanovení §449 obč. zák., jsou prováděny opakovaně, a proto se nárok na jejich náhradu promlčuje jako celek (k tomu odkazují na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 401/2005). Z obsahu spisu dle dovolatelů vyplývá, že nároky na náhradu nákladů léčení žalobcům vznikají nejpozději od právní moci (15. 11. 1997) rozsudku Okresního soudu v Trutnově sp. zn. 6 C 1192/93, z něhož je zřejmé, kdo za škodu vzniklou pochybením při porodu odpovídá. Oba dovolatelé navrhují, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že vedlejší účastník není osobou oprávněnou k podání dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2003, sp. zn. 25 Cdo 162/2003), proto jeho dovolání bez dalšího podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. b) o. s. ř. odmítl.
Dovolání žalované bylo podáno včas, oprávněnou osobou (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť posouzení uplatněného nároku jako nároku na náhradu nákladů léčení ve smyslu §449 obč. zák. je v rozporu s judikaturou dovolacího soudu, a dovolání je proto rovněž důvodné.
Nutno předeslat, že dojde-li ke škodě (újmě) na zdraví, vzniká poškozenému zvláštní taxativně (uzavřeným výčtem) vymezený komplex práv na její náhradu, respektive zmírnění, jejichž úprava je obsažena v ustanoveních §444 až §449a obč. zák. (srov. Knappová, M., Švestka, J. a kol.: Občanské právo hmotné, svazek II, 3. vydání, Praha: ASPI, 2002, s. 449, 483-484).
Otázkou nároku na náhradu škody na zdraví v případě, kdy poškozený bezúplatně přijímá péči osob blízkých, se Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zabýval. K náhradě účelných nákladů spojených s léčením, které se hradí podle §449 odst. 1 obč. zák., patří např. náklady spojené s rehabilitační léčbou, náklady spojené s přibráním ošetřovatele, náklady spojené s přilepšením na stravě, náklady na dietní stravování nebo náklady nejbližších příbuzných poškozeného spojené s návštěvami nemocného v nemocnici; musí jít o náklady účelné a prokazatelně vynaložené (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1875/2003). Poškozenému, jenž prostředky na zajištění ošetřovatelské péče sám nevynakládá, nelze ve smyslu ustanovení §449 odst. 3 obč. zák. přiznat náhradu nákladů, které nevynaložil. Jelikož v době léčení poškozeného se na činnostech směřujících ke zlepšení jeho zdravotního stavu mohou podílet i jiné osoby, občanský zákoník v ustanovení §449 odst. 3 tyto osoby výslovně legitimuje k uplatnění nároků vlastním jménem. Účelně vynaložené náklady léčení tedy není možno nahradit jinému, než tomu, kdo je skutečně vynaložil a kdo tedy má přímý nárok na jejich náhradu (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 1999, sp. zn. 2 Cdon 2079/97, publikovaného pod č. 30/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a odůvodnění rozsudku téhož soudu ze dne 30. 11. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2365/2008).
V posuzovaném případě je však podstatný rovněž charakter plnění, jehož náhrada je požadována. Jak vyjádřil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 30. 11. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2365/2008, ustanovení §449 odst. 1 obč. zák. zakládá - jako jeden z nároků ze škody na zdraví upravených v ustanoveních §444 až §449a obč. zák. - nárok na náhradu nákladů léčení, jejichž účelem je obnovení zdraví nebo alespoň zlepšení zdravotního stavu poškozeného po úrazu, nikoliv nákladů, byť skutečně vynaložených, na zajištění pomoci při životních úkonech poškozeného či zajištění chodu jeho domácnosti, které poškozený vzhledem k trvalým následkům poškození zdraví nemůže sám vykonávat. Úkony, které pro poškozeného vykonává jiná osoba, jsou tedy podřaditelné pod §449 obč. zák., jen jde-li o náklady spojené s léčením poškozeného (srov. rovněž např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2456/2008, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2365/2008). Odškodnění jiných nákladů spojených s péčí o poškozeného a jeho domácnost platná občanskoprávní úprava neumožňuje. Samotná okolnost, že žalobce osobně poskytuje péči poškozenému, nepředstavuje vynaložení nákladů ve smyslu §449 odst. 3 obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4576/2008, ústavní stížnost proti tomuto rozsudku byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 23. 2. 2012, sp. zn. II.ÚS 2523/11).
Součástí skutkových zjištění soudů obou stupňů není skutkový závěr, že by žalobcům vznikly v souvislosti s léčením postiženého syna náklady. Za tohoto stavu nemůže obstát právní závěr o opodstatněnosti uplatněného nároku na náhradu nákladů spojených s léčením syna žalobců za dobu od 7. 7. 2006 do 3. 8. 2008.
Dovolání bylo shledáno opodstatněným, proto Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu podle §243b odst. 1 věty za středníkem o. s. ř. v napadeném potvrzujícím výroku zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro další řízení závazný. V novém rozhodnutí o věci soud rozhodne o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. března 2012
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu