ECLI:CZ:NS:2001:25.CDO.1946.2000.1
sp. zn. 25 Cdo 1946/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobce M. J., zastoupeného advokátem, proti žalovanému J. K., zastoupenému advokátem, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalovaného Č. k. p., zastoupené Č. p. a. s., o 245.781,- Kč, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 2 C 1170/94, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. října 1998 č. j. 8 Co 2269/98-256, takto:
Rozsudek odvolacího soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Jindřichově Hradci rozsudkem ze dne 22. 6. 1998 č. j. 2 C 1170/94-222 uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 245.781,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak poté, co jeho předchozí rozsudek ze dne 27. 3. 1997 č. j. 2 C 1170/94-125, jímž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci částku 245.781,- Kč, ohledně částky 62,- Kč byla žaloba zamítnuta a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, byl k odvolání žalovaného a vedlejšího účastníka usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 10. 1997 č. j. 8 Co 1353/97-162 zrušen s výjimkou výroku o zamítnutí žaloby a věc vrácena k dalšímu řízení s pokynem k doplnění dokazování ohledně existence jiné škody ve formě ušlého zisku. Soud prvního stupně po doplnění dokazování vyšel ze zjištění, že žalobce dne 7. 9. 1993 cestoval z místa svého bydliště na obchodní schůzku se zástupcem společnosti E. spol. s r.o. T., která se měla uskutečnit mezi 9:30 a 10:30 hod. v T. a při níž měl jako zprostředkovatel podle smlouvy o zprostředkování ze dne 23. 8. 1993 doručit zástupci svého obchodního partnera závazné objednávky a kupní smlouvy na dodávky motorové nafty třetím osobám. Osobní účast žalobce na této schůzce přitom byla nutná, protože se jednalo o poslední možný termín uzavření smluv s dodavateli.. V blízkosti obce H., okr. J. H., v 7:40 hod. však bylo osobní motorové vozidlo žalobce poškozeno při dopravní nehodě, kterou zavinil žalovaný. V důsledku toho byla žalobci znemožněna účast na uvedené schůzce a právě pro jeho absenci nemohly být objednávky a kupní smlouvy akceptovány. Ze znaleckého posudku znalce z oboru ekonomika, odvětví účetní evidence, vyplynulo, že pokud by odběratelé koupili objednaných 702.230 litrů motorové nafty, žalobci by náležela provize ve výši 245.781,- Kč. Soud dovodil, že byly naplněny předpoklady odpovědnosti za škodu ve smyslu §420 obč. zák., když žalovaný jako viník dopravní nehody porušil právní povinnost uloženou vyhláškou č. 99/1989 Sb. Žalobce se v důsledku toho nemohl dostavit na přesně stanovenou obchodní schůzku, jejíž termín nebylo možno přesunout, ani nebylo možné listiny zaslat jinou formou, např. faxem; v příčinné souvislosti s porušením právní povinnosti ze strany žalovaného mu tedy vznikla škoda (majetková újma) v podobě ušlého zisku podle §442 odst. 1 obč. zák. Pokud by totiž nedošlo k dopravní nehodě zaviněné žalovaným a žalobce by mohl doručit listiny na schůzku, splnil by podmínky smlouvy o zprostředkování a získal by dohodnutou provizi. Pouze v důsledku škodné události se majetkový stav žalobce nerozmnožil o hodnoty, které by bylo možno očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí.
K odvolání žalovaného a vedlejšího účastníka Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 20. 10. 1998 č. j. 8 Co 2269/98-256 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu na zaplacení částky 245.781,- Kč zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud dospěl k závěru, že rozsudek soudu prvního stupně byl vydán na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu věci, avšak neztotožnil se s jeho právními závěry, především ohledně existence příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním žalovaného a vzniklou škodou ve formě ušlé provize žalobce. Podle odvolacího soudu je při běžném pojetí kauzality potřeba v řetězci příčin a následků izolovat příčinu nejbližší vzniku škody. Bezprostřední příčinou ztráty provize u žalobce nebylo protiprávní jednání žalovaného vedoucí ke vzniku dopravní nehody, ale zpoždění žalobce a nepodepsání kupních smluv z jeho strany. S odkazem na rozhodnutí publikované pod R 7/79 dovodil odvolací soud, že nezískání provize je sice důsledkem dopravní nehody, nikoliv však důsledkem natolik bezprostředním, aby byla dána příčinná souvislost. Podle odvolacího soudu by se ušlý zisk měl zásadně vztahovat k objektu poškození (R 61/70), tedy za situace, kdy nedochází k další škodě (např. na zdraví) ke vzniku škody pouze na automobilu. Ztráta provize z neuzavřených kupních smluv v důsledku zpoždění vzniklého autonehodou je podle odvolacího soudu již natolik časově i věcně vzdáleným důsledkem škodné události, že za tento ušlý zisk žalovaný neodpovídá.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání a s odkazem na ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. namítá, že při zkoumání příčinné souvislosti v konkrétním posuzovaném případě by měl být izolován jev ze všeobecné souvislosti jevů a měla by tak být položena otázka, zda by následek nastal i bez protiprávního jednání žalovaného, tedy v případě, že by k dopravní nehodě vůbec nedošlo. Podle dovolatele se nejedná o příčinu a následek časově a věcně vzdálený, ale s ohledem na sled událostí naopak aktuální. Dovolatel se jako podnikatel stal zaviněním třetí osoby účastníkem dopravní nehody na odlehlém místě bez možnosti spojení a v souladu s příslušnými právními předpisy byl povinen vyčkat příjezdu policejních příslušníků a podrobit se standardnímu vyšetřování nehody. Tuto skutečnost nelze vyloučit z řetězce příčin a následků a je tedy zřejmé, že pro daný případ je příčinou každý jev, bez něhož by následek nenastal (conditio sine qua non). K tíži žalobce by mohly jít události vis maior, ne však protiprávní chování třetí osoby. Judikatura ze sedmdesátých let, na kterou odvolací soud v odůvodnění rozsudku odkazoval, neodpovídá podle dovolatele dynamice současné doby pracující s novými právními instituty, komplexem nových právních vztahů a tedy i s novou skupinou škodních událostí. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek a vrátit věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Vzhledem k ustanovení části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle dosavadních právních předpisů, (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001 - dále jen „o.s.ř.\"). Jelikož podle §29 odst. 1 věty první a druhé zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), ve znění zákona č. 307/1999 Sb., práva a povinnosti Č. p. a. s. vzniklé ze zákonného pojištění přecházejí dnem 1. ledna 2000 na Č. k. p. a že tato práva a povinnosti uplatňuje a vykonává jménem a na účet K. Č. p. a. s., jednal Nejvyšší soud jako s vedlejším účastníkem řízení na straně žalovaného s Č. k. p. zastoupenou Č. p., a. s. Po zjištění, že dovolání, které je přípustné podle §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř., bylo podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), dospěl dovolací soud k závěru, že dovolání je důvodné.
304
Odvolací soud správně vycházel z toho, že jednou z podmínek odpovědnosti za škodu podle §420 obč. zák. je vztah příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním škůdce a škodou. O vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li škoda následkem protiprávního úkonu škůdce, tedy je-li jeho jednání a škoda ve vzájemném poměru příčiny a následku, a tudíž je-li doloženo, že nebýt protiprávního úkonu, ke škodě by nedošlo. Byla-li příčinou vzniku škody jiná skutečnost, odpovědnost za škodu nenastává; příčinou škody může být jen ta okolnost, bez jejíž existence by škodný následek nevznikl. Přitom nemusí jít o příčinu jedinou, nýbrž stačí, jde-li o jednu z příčin, která se podílí na nepříznivém následku, o jehož odškodnění jde, a to o příčinu podstatnou. Je-li příčin více, působí z časového hlediska buď souběžně anebo následně, aniž se časově překrývají; v takovém případě je pro existenci příčinné souvislosti nezbytné, aby řetězec postupně nastupujících příčin a následků byl ve vztahu ke vzniku škody natolik propojen (prvotní příčina bezprostředně vyvolala jako následek příčinu jinou a ta postupně případně příčinu další), že již z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku. Časové hledisko pak není rozhodujícím a jediným kritériem a příčinnou souvislost nelze zaměnit za souvislost časovou, neboť újma může být důsledkem škodné události, i když nevznikla v době škodné události, ale později (srov. rozhodnutí publikované pod č. 7 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1992). Existenci příčinné souvislosti tedy nelze vztahovat pouze k příčině „nejbližší\" způsobenému následku, jak nesprávně dovodil odvolací soud.
Na druhé straně řetězec příčin nezakládá příčinnou souvislost mezi jednáním škůdce a vzniklou škodou tehdy, vstupuje-li do děje jiná, na jednání škůdce nezávislá skutečnost, která je pro vznik škody rozhodující. Příčinná souvislost je přerušena i v těch případech, kdy bezprostřední příčinou škody je skutečnost, která je již sama následkem, za nějž škůdce odpovídá z jiného právního důvodu. Bývalý Nejvyšší soud ČSR v rozhodnutí publikovaném pod č. 7 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1979, tuto obecnou zásadu formuloval na skutkovém základě, kdy někdo utrpěl škodu v důsledku reakce (šoku) na zprávu o smrtelném úrazu jiné osoby, který škůdce způsobil a za škodu z něhož (srov. §448 obč. zák.) odpovídá.
V dané věci se však o uvedené případy přerušení příčinné souvislosti nejedná. Ze skutkových zjištění soudů obou stupňů vyplývá, že bezprostřední příčinou ušlého zisku žalobce byla okolnost, že nedošlo k uzavření smluv, na jejichž základě měl získat určitý prospěch; nedostavil se totiž na obchodní schůzku k tomu nezbytnou. Dále není pochyb o tom, že žalobce se hodlal této schůzky zúčastnit, avšak zabránilo mu v tom poškození vozidla při dopravní nehodě zaviněné žalovaným právě při cestě do určeného místa. Poškození vozidla žalobce tedy není novou a v rámci řetězce příčin a následků natolik izolovanou skutečností, která by do působení příčin a následků vstoupila nezávisle na jednání žalovaného. Zároveň nepředstavuje ani takový samostatně odškodnitelný následek ve smyslu citovaného rozhodnutí, aby nemohl obstát jako jedna z příčin v řetězci vedoucím ke vzniku škody. Je totiž třeba odlišit následek spočívající ve fyzickém poškození věci (škoda vzniklá zmenšením majetkového stavu poškozeného, který musel vynaložit prostředky na uvedení věci v předešlý stav) od následku projevujícího se tím, že věc (bez ohledu na rozsah poškození) byla vyřazena z provozu a nemohla sloužit účelu, pro který ji poškozený právě používal, případně v dohledné době používat hodlal. Právě posledně uvedený následek zaviněného poškození věci tkvící v nefunkčnosti věci je příčinou toho, že poškozený přichází o prospěch, jehož by jinak za obvyklých okolností dosáhl, pokud by k poškození věci nedošlo a on ji mohl užívat (srov. opět rozhodnutí publikované pod č. 7 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1992, podle nějž škůdce v takovém případě odpovídá vedle ušlého zisku též za případnou skutečnou škodu spočívající v nákladech, které poškozený musel vynaložit na zajištění jiné obdobné věci potřebné k tomu, aby mohl vykonávat svoji činnost). S přihlédnutím ke konkrétním skutkovým zjištěním v posuzované věci je proto třeba dovodit, že ani okolnost, že žalovaný zároveň odpovídá za škodu na vozidle žalobce, nevylučuje příčinnou souvislost mezi porušením právní povinnosti ústícím v poškození vozu, jímž cestoval žalobce k obchodnímu jednání, a škodou, která žalobci v podobě ušlého zisku vznikla tím, že nedošlo k uzavření smluv, z nichž mu měl vzniknout prospěch; znemožnil-li totiž žalovaný zaviněným poškozením vozidla žalobci, aby se dostavil k jednání nezbytnému k uzavření smluv, odpovídá i za ušlý zisk, pokud vznikl absencí žalobce u obchodního jednání. Z pohledu příčinné souvislosti je porušení právní povinnosti ve věcné i časové souvislosti se vznikem škody.
Z uvedeného vyplývá, že závěr odvolacího soudu o nedostatku příčinné souvislosti není správný; dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. je tedy naplněn. Nejvyšší soud České republiky proto rozsudek odvolacího soudu zru-šil a vrátil věc Krajskému soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení (§243b odst. 2 věta první o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního ří-zení (§243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 24. května 2001
JUDr. Olga P u š k i n o v á , v. r.
předsedkyně senátu