ECLI:CZ:NS:2005:25.CDO.1963.2004.1
sp. zn. 25 Cdo 1963/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně PhDr. D. P., zastoupené advokátem, proti žalované České republice - České národní bance, se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 28, o 1,164.539,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 11 C 93/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. dubna 2004, č. j. 14 Co 41/2004 - 77, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se proti státu domáhala náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem České národní banky (dále “ČNB”), spočívajícím v tom, že ČNB nevykonávala dostatečnou správní kontrolu dodržování devizových předpisů ve společnosti M. I., s. r. o. (“dále MI”), která vystupovala jako pobočka zahraniční společnosti M. C. L. (dále “MCL”), s níž žalobkyně dne 8. 3. 1999 uzavřela smlouvu o obchodování s devizami; na základě této smlouvy poukázala žalobkyně na účet společnosti MI ve dnech 5. 3. 1999 - 15. 3. 1999 celkem částku 28.500,- USD za účelem dosažení zisku plynoucího z obchodování na zahraničním mezibankovním trhu F. V květnu 2000 společnost MI uzavřela kanceláře a devizové hodnoty nebyly žalobkyni vráceny.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 7. 10. 2003, č. j. 11 C 93/2002 - 57, žalobu na zaplacení 1,164.539,- Kč s příslušenstvím zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že společnost MI byla zapsána do obchodního rejstříku dne 3. 2. 1999 s předmětem podnikání organizační a ekonomické poradenství a zprostředkovatelská činnost v oblasti obchodu a služeb a že v letech 1998 - 2000 nabízela prostřednictvím inzerátů v novinách zaměstnání na úseku obchodu s devizami. Dne 8. 3. 1999 žalobkyně podepsala svazek listin v anglickém jazyce nazvaných “Klientská dohoda”, “Prohlášení o možném riziku”, a “Dohoda o jmenování zástupce” s hlavičkou společnosti MCL, které však touto společností nejsou podepsány; podle čl. 23 této dohody se příslušná práva a povinnosti obou stran budou řídit zákony Britských Panenských ostrovů. Dále bylo zjištěno, že žalobkyně složila ve čtyřech platbách (dne 5. 3. 1999, dne 9. 3. 1999, dne 11. 3. 1999 a dne 15. 3. 1999) v hotovosti na účet společnosti MI celkem 28.500,- USD, aniž požádala o povolení od ČNB podle devizového zákona; dne 24. 4. 2000 požádala o výběr z účtu a dne 2. 5. 2000 o uzavření účtu se zůstatkem 0,- USD. Poté, co dne 23. 6. 1999 byl v Hospodářských novinách uveřejněn inzerát obsahující přímou nabídku služeb makléře a brokera působících a obchodujících na mezinárodním devizovém trhu, podaly zaměstnankyně odboru měnové politiky ČNB dne 25. 6. 1999 podnět Odboru nestandartních činností ČNB s výzvou ke kontrole společnosti MI, jakož i žádost o vyrozumění Finančního a analytického útvaru MF ČR. Dne 3. 3. 2000 vydala ČNB Pověření č. 5/2000 k provedení kontroly ve společnosti MI v době od 14. 3. do 30. 9. 2000, při níž se ovšem nepodařilo prokázat, zda tato společnost prováděla obchody s devizovými hodnotami. Dne 9. 5. 2000 společnost MI uzavřela své kanceláře a na dotazy ČNB ohledně její činnosti reagoval tehdejší jednatel Procházka dopisem ze dne 18. 7. 2000, v němž popřel, že by MI vykonávala činnost v rozporu s devizovými předpisy, a dále uvedl, že mezi společnostmi MCL a MI nebyla uzavřena žádná smlouva a že ke spolupráci docházelo pouze na základě verbální dohody; na výzvu ČNB o zaslání požadovaných dokladů společnost MI nereagovala. Soud prvního stupně dovodil, že nabízela-li společnost MI peněžní služby ve smyslu ust. §1 písm. n) zákona č. 219/1995 Sb., devizového zákona, byla k takovéto činnost nutná devizová licence podle §3 odst. 1 tohoto zákona, a pokud společnost MI licenci neměla, jednalo se z její strany o činnost v rozporu s devizovým zákonem, podléhající kontrolní a devizové činnosti ČNB. V době rozhodné mohla ČNB v rámci kontrolní činnosti učinit pouze dvě opatření, a to buď přikázat ukončení činnosti podle §22 odst. 1 devizového zákona nebo uložit pokutu podle ust. §22 odst. 3 písm. b) devizového zákona, neměla však obecnou povinnost chránit majetek nebo investice osob nebo povinnost informovat občany o tom, že určitý subjekt provozuje činnost v rozporu se zákonem. Protože společnost MI neměla devizovou licenci, nepřicházelo v úvahu opatření podle §22 odst. 3 písm. a) devizového zákona, tedy odebrání licence. Za situace, kdy žádný právní předpis ČNB neukládal sledování tisku (inzerátů) ani lhůtu k provedení kontroly, nelze zvolený postup ČNB, tj. provedení kontroly podle vypracovaného plánu kontrol, kvalifikovat jako postup v rozporu s objektivním právem a zároveň takový postup, který by byl v příčinné souvislosti s tím, že „žalobkyně nerozumě investovala“. Soud prvního stupně dále poukázal na to, že ČNB na „podezřelý” inzerát v Hospodářských novinách ze dne 23. 6. 1999, který vyšel poté, co žalobkyně devizové hodnoty složila na účet společnosti MI, bezprostředně reagovala. Ze všech těchto důvodů dospěl k závěru, že ČNB jako orgán státního dozoru se nedopustila “kvalifikované” nečinnosti, která by mohla být charakterizována jako nesprávný úřední postup, a žalobu proto zamítl.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 4. 2004, č. j. 14 Co 41/2004 - 77, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Aniž prováděl další dokazování, ztotožnil se s jeho závěrem, že předpoklady odpovědnosti žalované za škodu nebyly v daném případě splněny. Dovodil, že za stavu, kdy společnost MI neměla devizovou licenci, bylo možné jí uložit pouze pokutu či zakázat činnost. To však jsou prostředky, které samy o sobě nevedou k zabránění vzniku škody, tj. nevydání svěřených devizových prostředků žalobkyně společností MI. Při uložení pokuty by totiž společnost MI mohla nadále svou činnost provádět, při ukončení činnosti není najisto postaveno, že by devizové prostředky vrátila. ČNB neměla žádné lhůty stanovené zákonem k provedení kontroly, prováděla i jiné kontroly, zejména subjektů vykonávajících bankovní činnost, a její povinnost dohledu nad činností jiných subjektů než bank byla vymezena obecněji [§44 odst. 1 písm. b) zákona o ČNB]. Za nesprávný úřední postup by se dala považovat její úplná nečinnost, ČNB však na základě podnětu kontrolu v rámci svých časových a kapacitních možností provedla. Vzhledem k tomu, že kontrola má vést k nápravě nedostatků v činnosti kontrolovaných subjektů, nepovažoval odvolací soud za správné tvrzení žalobkyně, že „nezahájením včasné kontroly ČNB porušila svoji zákonnou povinnost, v důsledku čehož vznikla žalobkyni škoda“. Navíc odvolací soud dovodil, že žaloba se jeví jako předčasná, neboť není jisté, do jaké výše bude nárok žalobkyně uspokojen v trestním řízení vedeném proti statutárním orgánům MI, v němž se připojila s nárokem na náhradu škody.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust.
§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a podává je z důvodů uvedených v §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Zásadní význam napadeného rozhodnutí po právní stránce spatřuje v otázce odpovědnosti státu za výkon správního dozoru nad devizovým trhem, která v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu ČR dosud nebyla řešena, a dále v otázce, zda uplatnění nároku na náhradu škody v trestním řízení vylučuje až do skončení trestního řízení možnost poškozeného požadovat náhradu podle zák. č. 82/1998 Sb. Především namítá, že rozsudek odvolacího soudu je nesrozumitelný a nepřezkoumatelný, neboť na jedné straně tento soud dovodil, že žaloba je předčasná a současně dospěl k závěru, že je nedůvodná; předčasnou žalobu však nelze projednat meritorně. Nesprávný úřední postup ČNB spatřuje v tom, že v rozporu s ust. §36 a násl. zákona č. 6/1993 Sb., o ČNB, ust. §8 zákona č. 552/1991 Sb., o státní kontrole, a ust. §18 odst. 1 zákona č. 71/1967 Sb., správní řád, nezahájila včas kontrolu dodržování devizových předpisů ve společnosti MI, ačkoli věděla, že tato společnost nemá příslušné oprávnění k provádění obchodů s devizovými hodnotami a že nabízí volné kapacity pro obchodování na mezinárodních devizových trzích. Ve smyslu §3 odst. 1 zákona č. 71/1967 Sb. nezajistila, aby fyzické a právnické osoby spojené se společnostmi MI a MCL dodržovaly devizový zákon. Právní názor odvolacího soudu, že dozorové činnosti ČNB podléhala pouze společnost MI jako právnická osoba se sídlem na území ČR, považuje za nesprávný, protože společnost MCL působila na území ČR prostřednictvím své údajné pobočky společnosti MI a její zaměstnanci vystupovali současně jako makléři společnosti MCL, kteří v prostorách MI prováděli pokyny klientů k nákupu či prodeji deviz, čímž byl obcházen devizový zákon. Příčinou vzniku majetkové újmy na straně žalobkyně byla nezákonná nečinnost ČNB, neboť pokud by řádně vykonávala svoji kontrolní funkci, musela by zjistit porušování devizových předpisů daleko dříve a byla by povinna zahájit správní kontrolu dodržování devizových předpisů, což by vedlo k ukončení činnosti společnosti MI. Žalovaná měla možnost a povinnost vzniku škody předejít a pokud by svoji kontrolní funkci vykonávala v souladu se zákonem, nemuselo ke škodě na majetku žalobkyně dojít. Navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu §241 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní právní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Žalobkyně napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, a nejde o případ, že by v této věci bylo soudem prvního stupně rozhodováno poté, co by jeho předchozí rozhodnutí bylo zrušeno [§237 odst. 1 písm. b)]. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti.
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí ve smyslu ust. §237 odst. 3 o. s. ř. spatřuje dovolatelka jednak v řešení otázky odpovědnosti státu za výkon správního dozoru nad devizovým trhem a dále otázky, zda uplatnění nároku na náhradu škody v trestním řízení vylučuje až do skončení trestního řízení možnost poškozeného požadovat náhradu podle zák. č. 82/1998 Sb.
Podle §13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), (dále též jen “zákon”), stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon, nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.
Ustanovení §13 zákona zakládá objektivní odpovědnost státu (bez ohledu na zavinění), jíž se nelze zprostit a která předpokládá současné splnění třech předpokladů : 1) nesprávný úřední postup, 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody.
Rozhodnutí odvolacího soudu je shodně se soudem prvního stupně založeno na závěru, že podmínky vzniku odpovědnosti za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb. nebyly splněny, zejména není dána příčinná souvislost mezi postupem žalované a vznikem škody žalobkyni.
Z hlediska objektivní odpovědnosti se o vztah příčinné souvislosti jedná, jestliže škoda vznikla následkem škodné události, tedy je-li doloženo, že nebýt škodné události, ke škodě by nedošlo. Nesprávný postup orgánu státu tedy musí vždy být se vznikem škody ve vztahu příčiny a následku.
Za zjištěného skutkového stavu (který není předmětem přezkumu dovolacího soudu) je zřejmé, že před tím, než žalobkyně devizové hodnoty na účet společnosti MI ve dnech 5. - 15. 3. 1999 složila, neměla ČNB žádné informace ani signály o tom, že by společnost MI porušovala devizové předpisy (předchozí inzeráty v novinách přímou nabídku služeb makléře a brokera působících a obchodujících na mezinárodním devizovém trhu neobsahovaly), a ze strany ČNB nebyl tudíž dán důvod k provedení devizové kontroly ve společnosti MI, v jejímž rámci by při zjištěném porušení devizových předpisů ze strany této společnosti jí mohla být ČNB uložena pokuta či by jí bylo přikázáno ukončit činnost. Ani přijetí těchto zákonem stanovených opatření ze strany ČNB vůči společnosti MI by - v případě porušení devizových předpisů - ovšem nemohlo vést k zabránění vzniku tvrzené majetkové újmy žalobkyni, tj. nevydání jí složených devizových hodnot, které na účet této společnosti složila již v březnu 1999 (tedy ještě před tím, než vůbec ke kontrolní činnosti ČNB, jíž je vytýkána nesprávnost postupu, mohlo dojít) a o jejichž výběr žalobkyně požádala dne 2. 5. 2000. Uložení těchto opatření by totiž samo o sobě nemohlo vést k tomu, aby žalobkyni byly devizové hodnoty společností MI vráceny, neboť byla-li by jí ČNB uložena pokuta, vykonávala by nadále svoji činnost, a pokud by jí bylo přikázáno činnost ukončit, nemohlo by toto opatření vést k tomu, aby složené devizové hodnoty byly žalobkyni vyplaceny, nehledě na to, že tato společnost již sama dne 9. 5. 2000 ukončila činnost, resp. uzavřela své kanceláře. Nelze tudíž přisvědčit námitce dovolatelky, že příčinou vzniku tvrzené majetkové újmy na její straně, spočívající v tom, že jí nebyly vráceny devizové hodnoty, které složila na účet společnosti MI, byla nečinnost ČNB při provádění devizové kontroly v této společnosti.
Z hlediska řešení právní otázky příčinné souvislosti odvolacím soudem a jeho závěru, že předpoklady odpovědnosti státu za škodu podle §13 zákona č. 82/1998 Sb. nebyly v posuzované věci splněny, tedy napadený rozsudek není rozhodnutím po právní stránce zásadního významu ve smyslu ust. §237 odst. 3 o. s. ř., neboť je v souladu s hmotným právem i ustálenou judikaturou.
Otázka, „zda uplatnění nároku na náhradu škody v trestním řízení vylučuje až do skončení trestního řízení možnost poškozeného požadovat náhradu podle zák. č. 82/1998 Sb.“ nemá v dané věci zásadní právní význam ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. vzhledem k tomu, že na závěru o neopodstatněnosti uplatněného nároku nemá žádný vliv.
Protože dovolání žalobkyně není podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, Nejvyšší soud je podle ust. §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů tohoto řízení právo a žalované v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. listopadu 2005
JUDr. Olga Puškinová, v.r.
předsedkyně senátu