ECLI:CZ:NS:2007:25.CDO.1999.2005.1
sp. zn. 25 Cdo 1999/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Jana Eliáše, Ph. D., v právní věci žalobce K. P., zastoupeného V. L., proti žalované D. A., a. s., o 894.350,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 15 C 247/2001, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. března 2005, č. j. 55 Co 482/2004-145, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 9. 9. 2004, č. j. 15 C 247/2001-130, zamítl žalobu na zaplacení částky 894.350,- Kč s úroky z prodlení ve výši 12 % ode dne 1. 1. 2001 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak poté, co jeho předchozí rozsudek z 11. 7. 2003, jímž byla žaloba zamítnuta, byl usnesením odvolacího soudu zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení se závazným názorem, že žalovaná společnost tím, že zadržovala technické průkazy, porušila právní povinnost. Okresní soud vyšel ze zjištění, že žalobce zakoupil od společnosti M. M., a. s., čtyři automobily, a to D. N. 1,6 , za kupní cenu 369.000,-Kč, D. L. 2,0 C. za 649.900,- Kč, D. F. 1,9 L. za 339.000,- Kč a D. N. 1,6 S. za 339.000,- Kč. Kupní ceny uhradil v plné výši a vozidla převzal dne 23. 12. 1999, neobdržel však k nim velké technické průkazy, neboť ty měla v držení žalovaná společnost (dále též „žalovaný“), která je odmítla vydat pro vzájemné spory se svým autorizovaným dealerem M. M., a. s. V rámci konkursního řízení úpadce M. M., a. s., žalovaný přihláškou ze dne 21. 3. 2002 přihlásil své pohledávky za touto společností v celkové výši 13.572.675,- Kč, včetně pohledávek sestávajících z kupních cen výše uvedených automobilů, přičemž tyto pohledávky byly správcem konkursní podstaty M. M., a. s., uznány. Vzhledem k platnému písemnému smluvnímu ujednání v kupních smlouvách mezi žalobcem a M. M., a. s., že se jejich vztahy řídí obchodním zákoníkem, se žalobce stal podle §446 obch. zák. vlastníkem předmětných vozidel, neboť kupní cenu v plné výši zaplatil a nebylo mu známo ujednání o výhradě vlastnického práva mezi prodávajícím (distributorem) a žalovaným (původním vlastníkem a generálním dovozcem vozidel). Žalobce vyzval žalovaného k vydání technických průkazů k vozidlům, duplikáty technických průkazů obdržel až v březnu 2004 a až do této doby nemohl vozidla přihlásit k provozu, ani je užívat a ani je prodat. Žalobce ve dnech 8. 3. 2004, 2. 8. 2004 a 31. 8. 2004 prodal automobily D. N. 1,6 za 80.000,-Kč, D. N. 1,6 za 78.000,- Kč a D. F. 1,9 L. za 80.000,- Kč a v tomto řízení požadoval náhradu škody, vzniklé následkem jednání žalovaného a spočívající ve snížení hodnoty vozidel za dobu, kdy s nimi nemohl disponovat ani je užívat. Soud věc posoudil podle §420 obč. zák. a dospěl k závěru, že žalovaný porušil právní povinnost předat žalobci technické průkazy k vozidlům, přičemž se jedná o doklady nutné k převzetí a užívání zboží a rovněž o součást věci ve smyslu §120 obč. zák., neshledal však, že by žalobci vznikla škoda spočívající ve snížení ceny vozidel, neboť k amortizaci dochází vlivem času bez ohledu na to, zda žalobce byl či nebyl držitelem technických průkazů.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 3. 2005, č. j. 55 Co 482/2004-145, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 894.350,- Kč s 5,5 % úroky z prodlení od 27. 6. 2002 do zaplacení, a pokud jde o zbývající požadovaný úrok z prodlení, rozsudek soudu prvního stupně v jeho zamítavém výroku potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů a o soudním poplatku. Odvolací soud na základě skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně se neztotožnil s jeho závěrem, že výše škody spočívající v amortizaci vozidel za dobu, kdy je žalobce nemohl užívat, není v příčinné souvislosti s porušením právní povinnosti žalovaného. Žalobce nemohl od prosince roku 1999 až do března 2004, kdy obdržel duplikáty technických průkazů, vozidla užívat pro silniční provoz ani s nimi jinak disponovat (zcizit či pronajmout). Účelem zakoupení těchto vozidel bylo jejich užívání, které nemohlo být realizováno z důvodu porušení právní povinnosti žalovaného, a snížení ceny vozidel za dobu, kdy nemohla být užívána pro účely, pro něž byla pořízena, je škodou vzniklou žalobci v příčinné souvislosti s jednáním žalovaného. Částka požadovaná na náhradě škody je nižší, než činí rozdíl mezi pořizovací cenou a zůstatkovou prodejní cenou tří automobilů v r. 2004, proto ji odvolací soud žalobci přiznal s úrokem z prodlení ode dne 27. 6. 2002, neboť až od tohoto dne byl žalovaný v prodlení (žaloba mu byla doručena dne 26. 6. 2002).
Tento rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., a podává je z důvodu nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Nesouhlasí se závěry soudů, že porušil svoji právní povinnost podle §411 obch. zák. vydat společnosti M. M., a. s., technické průkazy, a namítá, že tímto postupem pouze chránil své oprávněné zájmy, neboť v souladu s dealerskou smlouvou uzavřenou mezi ním a M. M., a. s. přecházelo vlastnické právo na M. M., a. s. až po úplném zaplacení kupní ceny, k čemuž nedošlo. Dále namítá, že žalobce v řízení neprokázal vznik škody ani její výši, neboť cena nového vozidla klesá okamžitě po jeho nákupu o podstatnou část a kdyby žalobce vozidla používal, byla by jejich hodnota po pěti letech ještě nižší než cena, za kterou je prodal, a proto zde není příčinná souvislost mezi porušením povinnosti a vznikem škody. Odvolacímu soudu vytýká, že se nezabýval otázkou zavinění žalovaného, ačkoliv v řízení namítal, že škodu nezavinil, neboť chránil pouze svá práva a nároky vůči společnosti M. M., a. s., a odvolací soud se nezabýval ani jeho námitkou, že škoda byla alespoň zčásti způsobena zaviněním žalobce, který včas neuplatnil své nároky z vad koupené věci podle obchodního zákoníku. Dále nesouhlasí s výrokem o úrocích z prodlení, neboť k prodeji vozidel došlo až v roce 2004 a až tehdy byla známa cena, za kterou žalobce vozidla prodal, a tím i výše škody. Nemohl se proto dostat do prodlení již 27. 6. 2002. Navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce se ve vyjádření k dovolání ztotožnil se závěry odvolacího soudu, uvedl, že žalovaný zadržováním technických průkazů vykonával své právo šikanózním způsobem a vzal si tím žalobce jako rukojmího ve sporu se svým dealerem. Má za to, že vznik i výše škody byly v řízení dostatečně prokázány, námitku žalovaného o okamžitém poklesu ceny vozu při nákupu má za irelevantní, stejně jako námitku o neexistenci příčinné souvislosti. Pokud jde o zůstatkovou cenu vozidel, poukázal na to, že je-li vozidlo dlouhodobě ponecháno bez provozu, hrozí mimo jiné znehodnocení motoru, a v řízení zatím neuplatňoval ani náklady, které mu vznikly skladováním těchto vozidel. Dále uvedl, že své nároky na vydání technických průkazů uplatňoval opakovaně jak u dealera, tak u žalovaného. Navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl jako nedůvodné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným osobou s právnickým vzděláním ve smyslu §241 odst. 2 písm. b) o. s. ř., věc projednal a dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není důvodné.
Předpokladem odpovědnosti za škodu podle §420 obč. zák. je protiprávní úkon, škoda a příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním škůdce a vznikem škody. Zavinění škůdce ve formě nevědomé nedbalosti se presumuje.
Dovolatelka namítá nesprávné právní posouzení otázky, zda svým jednáním porušila právní povinnost podle §411 obchodního zákoníku předat technické průkazy k vozidlům společnosti M. M., a. s. Pro právní posouzení věci však není samo o sobě rozhodující, zda žalovaná porušila svoji právní povinnost vůči společnosti M. M., a. s., s níž byla ve smluvním vztahu, nýbrž ta skutečnost, od níž se odvíjí vznik škody - zda byla povinna technické průkazy vydat žalobci, který se stal vlastníkem předmětných vozidel a k vydání technických průkazů ji vyzval.
Je třeba vycházet z toho, že technický průkaz silničního motorového vozidla, jakožto veřejná listina, je doklad, kterým se osvědčuje zejména technická způsobilost vozidla k provozu na pozemních komunikacích a údaje o vlastníku a provozovateli vozidla. Jak dovodila soudní praxe – a ostatně i odvolací soud v dané věci - technický průkaz silničního motorového vozidla funkčně náleží k silničnímu motorovému vozidlu, k němuž byl vydán (vystaven), a tvoří součást tohoto vozidla, bez něhož není silniční motorové vozidlo plně funkční (srov. např. rozsudek NS ČR z 11. 4. 2007, č.j. 21 Cdo 694/2006- 83). Odvolacímu soudu nelze proto vytýkat nesprávný právní názor, pokud usoudil, že zadržování technických průkazů k vozidlům, jejichž vlastníkem se stal žalobce, bylo vůči žalobci protiprávní.
K námitce dovolatelky, že v řízení nebyl prokázán vznik škody ani její výše, je třeba poukázat na to, že - jak vyplývá ze skutkových zjištění - žalobce jako vlastník vozidel v období od prosince 1999 do března 2004 byl výrazně omezen v jejich užívání a v nakládání s nimi, neboť bez jejich technických průkazů je nemohl ani provozovat na pozemních komunikacích ani je dále zcizit či pronajmout. Nemohl tedy v plném rozsahu realizovat své vlastnické právo k těmto vozidlům a užívat je k účelu, k němuž slouží. Vozidla měl sice v držení, nebyla však plně funkční a ztrácela svou hodnotu bez jakéhokoliv užitku pro jejich majitele. Za tuto dobu, kdy nově zakoupená, v podstatě neprodejná a nepoužitelná vozidla žalobce skladoval, došlo ke snížení jejich obecné (tržní) ceny a tím k majetkové újmě na jeho straně, která se projevila v jeho majetkovém stavu. Takovou újmu lze pak považovat za skutečnou škodu ve smyslu §442 odst. 1 obč. zák.
Výši škody stanovil odvolací soud vlastní úvahou po porovnání hodnoty vozidel při jejich pořízení s hodnotou v době, kdy po vydání duplikátů technických průkazů byla obnovena jejich „funkčnost“ a žalobce coby vlastník s nimi mohl disponovat. Takový postup při stanovení rozsahu znehodnocení není v rozporu s ust. §136 o. s. ř.
Vzhledem k tomu, že odpovědnost za škodu podle §420 obč. zák. je založena na presumovaném zavinění, neleží důkazní břemeno o zavinění škůdce na straně žalobce, nýbrž je na škůdci, aby prokázal, že škodu nezavinil. Je zcela jednoznačné, že žalované společnosti je a bylo známo, že bez technických průkazů nelze vozidla užívat ani s nimi disponovat, a rovněž nejméně od března r. 2000 (viz její dopis žalobci ze dne 15. 3. 2000, jímž byl proveden důkaz před soudem prvního stupně) jí bylo známo, že žalobce předmětná vozidla zakoupil od jejího smluvního partnera a že je jejich vlastníkem. To, že si byla žalovaná vědoma toho, že na základě smluv uzavřených podle obchodního zákoníku je žalobce vlastníkem předmětných vozidel, pak vyplývá i z jejího vyjádření k věci ze dne 20. 6. 2003. Nelze proto přisvědčit dovolatelce v právním názoru na otázku jejího zavinění.
Pokud pak dovolatelka spatřuje spoluzavinění žalobce v tom, že včas neuplatnil nároky z odpovědnosti za vady koupených vozidel, je třeba uvést, že na straně poškozeného lze brát v úvahu jen takové jednání či opomenutí, které bylo alespoň jednou z příčin škody. Odpovědnost za vady není však tzv. deliktní odpovědností, nýbrž závazkovou, což znamená, že nároky z odpovědnosti za vady koupené věci se uplatňují vůči prodávajícímu, jímž byla společnost M. M., a. s., která ovšem neměla technické průkazy v držení, aby je vůbec mohla žalobci vydat. Za této situace, kdy nelze uvažovat o tom, že by namítané opomenutí žalobce mohlo zabránit vzniku škody na jeho straně, popř. zmírnit její rozsah, nelze odvolacímu soudu důvodně vytýkat, že se v odůvodnění svého rozhodnutí nevypořádal s touto namítanou okolností, jež nemohla mít na výsledek řízení vliv.
Pokud jde o posouzení otázky počátku prodlení, dovolatelka namítá, že se nemohla do prodlení dostat již ode dne následujícího po dni, kdy jí byla doručena žaloba, neboť výše škody byla známa až v době od března 2004, kdy žalobce vozidla prodal.
Odvolací soud jednoznačně aplikoval ust. §563 obč. zák., podle nějž není-li doba splnění dohodnuta, stanovena právním předpisem nebo určena v rozhodnutí, je dlužník povinen splnit dluh prvního dne poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán. Za kvalifikovanou výzvu k plnění pak považoval doručenou žalobu. Ode dne splatnosti se pak dlužník dostává do prodlení. V posuzovaném případě škoda počala žalobci vznikat od prosince roku 1999 a narůstala po celou dobu trvání protiprávního stavu (po dobu, kdy žalovaný odmítal vydat technické průkazy). Žalobce vyčíslil v žalobě předběžně škodu ve výši 894.350,- Kč a v této výši byla také žalobci náhrada přiznána. Žaloba byla žalovanému doručena dne 26. 6. 2002, v té době již pohledávka žalobce vůči žalovanému existovala, byť protiprávní stav trval dále až do 4. 3. 2004, kdy byly žalobci vydány technické průkazy. Pro stanovení počátku prodlení dlužníka však nelze zaměňovat otázku vzniku škody se znalostí její výše, jak to činí dovolatelka.
Jak vyplývá z výše uvedeného, rozhodnutí odvolacího soudu je z hlediska dovolacích námitek správné, a protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení §229 odst. 1 o. s. ř., §229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v §229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného podle ustanovení §243b odst. 2,části věty před středníkem, o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1,části věty před středníkem,o. s. ř., neboť žalovaný s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalobci, který měl v dovolacím řízení plný úspěch a který by tak měl právo na náhradu účelně vynaložených nákladů tohoto řízení (srov. §142 odst. 1 o. s. ř.), v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. června 2007
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu