ECLI:CZ:NS:2019:25.CDO.2008.2019.1
sp. zn. 25 Cdo 2008/2019-201
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce: M. P. , narozený XY., bytem XY, zastoupený Mgr. Aloisem Šatavou, advokátem se sídlem Truhlářská 1104/13, Praha 1, proti žalované: E. T. , se sídlem XY, IČO XY, zastoupená JUDr. Hanou Jareš Procházkovou, advokátkou se sídlem Štěpánská 643/39, Praha 1, za účasti Generali Pojišťovna, a. s. , se sídlem Bělehradská 299/132, Praha 2, IČO 61859869, jako vedlejšího účastníka na straně žalované, o zaplacení 3.000.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 40 C 123/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 1. 2019, č. j. 58 Co 422/2018-162, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 25. 1. 2018, č. j. 40 C 123/2017-82, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 16. 2. 2018, č. j. 40 C 123/2017-90, uložil žalované a vedlejší účastnici povinnost zaplatit společně a nerozdílně žalobci částku 3.000.000 Kč s příslušenstvím a nahradit náklady řízení. Žalovaná měla zajistit právní služby při převodu obchodního podílu žalobce ve společnosti MarCom s. r. o. za kupní cenu 8.000.000 Kč, k němuž došlo na základě smlouvy o převodu obchodního podílu ze dne 20. 3. 2008, ujednání o kupní ceně však byla vyhrazena do Dohody o ceně a vypořádání kupní ceny obchodního podílu, jejíž podpisy nebyly úředně ověřeny. Pro neověření podpisů byly shledány Smlouva o převodu obchodního podílu i Dohoda o ceně ze dne 20. 3. 2008 absolutně neplatnými a žalobce se nedomohl zaplacení kupní ceny v předchozích soudních řízeních s kupujícím. Následně uzavřel žalobce dne 15. 12. 2015 s kupujícím Dohodu o narovnání, dle které si žalobce ponechal již vyplacené 2.000.000 Kč a kupující se zavázal zaplatit další 3.000.000 Kč. Obvodní soud uzavřel, že žalovaná pochybila při výkonu advokacie, když smluvní dokumentace, kterou pro žalobce zajišťovala, byla později shledána absolutně neplatnou pro absenci úředně ověřených podpisů. Vznik škody posuzoval až od okamžiku uzavření Dohody o narovnání, dle které byla z původní kupní ceny v částce 8.000.000 Kč zaplaceno pouze 5.000.000 Kč a za tento rozdíl dle obvodního soudu odpovídá žalovaná, proto je uplatněná námitka promlčení nedůvodná.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 1. 2019, č. j. 58 Co 422/2018-162, změnil rozsudek obvodního soudu tak, že žalobu zamítl a uložil žalobci nahradit náklady řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem obvodního soudu, že žalovaná pochybila při poskytování právních služeb žalobci a způsobila mu škodu v podobě nezaplacené dohodnuté kupní ceny. O vzniku škody se však žalobce dozvěděl již v průběhu soudních řízení o úhradu kupní ceny, v nichž bylo podstaveno na jisto, že smluvní dokumentace je neplatná a kupující odmítá uhradit kupní cenu, a to nejpozději pravomocným rozhodnutím ze dne 13. 1. 2013 o neplatnosti Smlouvy o převodu obchodního podílu. Nejpozději k tomuto datu měl žalobce všechny informace pro uplatnění nároku na náhradu škodu proti žalované. Dohodou o narovnání byla pouze snížena výše škody. Vzhledem ke skutečnosti, že žaloba byla podána až dne 2. 5. 2017, subjektivní dvouletá promlčecí doba dle §106 odst. 1 obč. zák. zjevně uplynula a nárok žalobce je promlčen. Odvolací soud rovněž přisvědčil námitce vedlejšího účastníka, že uplynula i objektivní tříletá promlčecí doba, jejíž počátek se odvíjel od shodného okamžiku pravomocného rozhodnutí o absolutní neplatnosti smluvní dokumentace.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, neboť má za to, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky počátku promlčecí doby a okamžiku vzniku škody. Dle dovolatele odvolací soud nesprávně posoudil okamžik, od kterého se odvíjela objektivní i subjektivní promlčecí doba, kdy vznikla škoda a kdy se o ní mohl dovolatel dozvědět. Ohledně zaplacení kupní ceny a zajišťovacích instrumentů proběhlo několik soudních řízení, v nichž soudy dospěly k rozdílným závěrům ohledně platnosti smluvní dokumentace. Dovolatel tedy nemohl vědět, že smlouvy jsou neplatné, dokud dovolací soud neodmítl jeho dovolání usnesením ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. 29 Cdo 1685/2013, a poté navazujícím usnesením ze dne 10. 12. 2015, č. j. I. ÚS 2938/15 Ústavní soud neodmítl jeho ústavní stížnost. Až od uvedených rozhodnutí tedy mohla dovolateli běžet subjektivní promlčecí doba. Tato otázka rovněž dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena. Dovolatel dále nesouhlasí s posouzením okamžiku vzniku škody, neboť po nezaplacení kupní ceny se dovolatel domáhal jejího zaplacení ze zajišťovacích instrumentů a teprve po rozhodnutí o neplatnosti celé smluvní konstrukce mohl učinit závěr o vzniku a rozsahu škody. O rozsahu škody se dozvěděl až uzavřením Dohody o narovnání, dle které bylo možné vyčíslit výši škody alespoň orientačně. Dále měl odvolací soud stanovit přesný okamžik, od kterého mu měla začít běžet promlčecí doba k uplatnění jeho nároku. Navrhl proto, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve svém vyjádření k dovolání označila některá tvrzení v dovolání za nepřípustné nové skutečnosti, jež v dovolacím řízení nelze úspěšně uplatnit. Dovolatel na jednu stranu uvádí, že až do odmítnutí jeho ústavní stížnosti byl v dobré víře, že smlouvy byly uzavřeny platně, a na druhé straně žalované klade za vinu, že jejich neplatnost nerozeznala v době, kdy stejnopis listin obdržela. Výši škody označila za spekulativní. Žalovaná se ztotožňuje s posouzením odvolacího soudu v otázce stanovení počátku promlčecí doby, a proto navrhla, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu §241 odst. 1 a 4 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání není přípustné dle §237 o. s. ř.
Podle §3028 odst. 3 a §3079 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinného od 1. 1. 2014, se věc posuzuje podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“), neboť jde o právní poměry vzniklé před 1. 1. 2014.
Podle §115 odst. 3 obch. zák. musí mít smlouva o převodu obchodního podílu písemnou formu a nabyvatel, který není společníkem, v ní musí prohlásit, že přistupuje ke společenské smlouvě, popřípadě stanovám. Podpisy musí být úředně ověřeny. Převodce ručí za závazky, které přešly převodem obchodního podílu.
Rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na závěru, že před podáním žaloby uplynula jak subjektivní dvouletá promlčecí doba dle §106 odst. 1 obč. zák., tak rovněž objektivní tříletá dle §106 odst. 2 obč. zák., jež shodně započaly běžet nejpozději ode dne 13. 1. 2013.
Počátek subjektivní promlčecí doby práva na náhradu škody se váže k okamžiku, kdy se poškozený dozvěděl o odpovědném subjektu a o tom, že mu vznikla majetková újma určitého druhu a rozsahu, kterou je možné objektivně vyjádřit v penězích, přičemž pro začátek běhu subjektivní promlčecí doby na náhradu škody se vyžaduje skutečná (prokázaná) a nikoliv jen předpokládaná vědomost poškozeného. K tomu dochází tehdy, když poškozený zjistí skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik škody a orientačně (přibližně) i její rozsah tak, aby bylo možné určit přibližně výši škody v penězích. Není třeba, aby znal rozsah (výši) škody přesně (např. na základě odborného posudku), nýbrž ve smyslu ustanovení §106 odst. 1 obč. zák. se poškozený dozví o škodě tehdy, když má k dispozici údaje, které mu umožňují podat žalobu o náhradu škody u soudu, tj. když nabyl vědomost o rozsahu majetkové újmy vyjádřitelné v penězích, a to alespoň v přibližné sumě s možností jejího dodatečného zpřesnění. Počátek běhu (subjektivní) promlčecí lhůty se neodvíjí od poznatků poškozeného o odborném (právním) posouzení výše nároku, nýbrž od jeho znalostí o skutkových okolnostech, z nichž lze škodu zjistit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. 21 Cdo 389/2013). Rozhodující tedy je, kdy poškozený o takových skutkových okolnostech prokazatelně získal vědomost, nikoliv však, zda a kdy si na jejich základě utvořil právní závěr o odpovědnosti určité osoby (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2007, sp. zn. 25 Cdo 1331/2005).
Počátek běhu objektivní promlčecí doby (§106 odst. 2 obč. zák.) je vázán na událost, z níž škoda vznikla. Tím se míní nejen protiprávní úkon či zákonem zvlášť kvalifikovaná událost, které vedly ke vzniku škody, nýbrž i vznik škody samotné. Objektivní promlčecí doba nemůže totiž začít běžet dříve, než ke škodě vůbec došlo (srov. např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 5. 1990, sp. zn. 1 Cz 20/90).
Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu i zákonné úpravy obchodním zákoníkem je-li dohoda o ceně či způsobu jejího určení obsažena v příloze ke smlouvě o převodu obchodního podílu, dopadají na ni (jakožto součást smlouvy) požadavky kladené na formu smlouvy o převodu obchodního podílu; příloha tudíž musí být sjednána písemně (srov. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2006, sp. zn. 29 Odo 221/2005) a podpisy na ní musí být taktéž úředně ověřeny (§115 odst. 3 věta druhá obch. zák. a obdobně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 29 Cdo 3581/2010). O nezbytnosti úředně ověřených podpisů a neakceptovatelnosti závěru o platnosti smluvní dokumentace neměl dovolací soud pochybnost ani v projednávané věci vedené pod sp. zn. 29 Cdo 1685/2013, nejednalo se tedy o otázku řešenou dovolacím soudem rozdílně. Jak vyplývá z výše uvedeného, tyto závěry platily již v době přípravy a podpisu smluvní dokumentace. Dovolatel i žalovaná se tedy mýlí, jestliže namítají, že tato praxe byla sporná.
Rovněž již byla v rozhodovací praxi vyřešena otázka, zda lze neplatnost smlouvy, která nemá všechny náležitosti předepsané zákonem, zhojit dodatkem ke smlouvě, a to se závěrem, že v teorii (viz např. Jehlička, O., Švestka, J., Škárová, M. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 9. vydání. Praha: C. H. Beck 2004, s. 749) není pochyb o tom, že dohodou účastníků (v praxi často označovanou jako dodatek ke smlouvě) lze změnit (a tedy i doplnit) pouze platně uzavřenou smlouvu. Není-li smlouva platně uzavřena, nelze se platně dohodnout na změně jejího obsahu, neboť z neplatně uzavřené smlouvy nevznikly účastníkům žádné závazky, takže se logicky nelze dohodnout ani na jejich změně a nelze tedy ani dodatečnou dohodou o chybějící náležitosti smlouvy zhojit její neplatnost (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2006, sp. zn. 29 Odo 1241/2004). Dohodou o narovnání ze dne 15. 12. 2015 tedy nedošlo ke změně ve výši kupní ceny, ani k odstranění nedostatku absolutní neplatnosti smlouvy o převodu obchodního podílu, neboť ten je možné odstranit pouze uzavřením platné smlouvy o převodu obchodního podílu obsahující všechny zákonné náležitosti včetně úředně ověřených podpisů. Uzavření dohody tedy není podstatné pro stanovení vzniku a rozsahu škody, neboť tak byl pouze snížen rozsah škody bez souvislosti s jednáním žalované. Nesprávnost úvahy o počátku promlčecí doby vztaženém k uzavření dohody o narovnání lze doložit argumentem, že pokud by tato dohoda nebyla uzavřena, nezačala by promlčecí doba běžet nikdy, což je závěr zjevně neudržitelný.
Předmětem projednávané věci, ale ani ostatních soudních sporů citovaných v předchozích rozhodnutích nebyla absolutní neplatnost smluvní dokumentace, ale nezaplacení dohodnuté kupní ceny v plné výši, čehož se dovolatel nedomohl ani zajišťovacími instrumenty. Otázka platnosti smluv byla vždy řešena jako předběžná ve vztahu k zajištění pohledávky z nezaplacené kupní ceny. Dovolatel se přitom nedomáhal určení neplatnosti smluv, nýbrž zaplacení sjednané kupní ceny v plné výši. O vzniku škody se tedy dozvěděl již v okamžiku, kdy bylo zřejmé, že nabyvatel obchodního podílu za něj nehodlá zaplatit kupní cenu a současně se jejího zaplacení nedomůže ani prostřednictvím soudů, neboť byla smluvní dokumentace shledána absolutně neplatnou včetně zajišťovacích institutů. Poprvé tyto informace získal dovolatel již v průběhu řízení vedeného Obvodním soudem pro Prahu 5 pod sp. zn. 21 C 115/2011 a nejpozději k okamžiku usnesení odvolacího soudu ze dne 6. 12. 2012, č. j. 64 Co 293/2012-182, a pravomocného zamítnutí žaloby k uspokojení jeho pohledávky dne 13. 1. 2013 již měl dovolatel všechny informace potřebné k uplatnění nároku na náhradu škody vůči žalované. Okolnost, že případně byla otázka platnosti smluvní dokumentace posouzena v průběhu uvedených řízení různými soudy rozdílně, nemá na vědomost žalobce o rozhodných skutečnostech (nikoliv o jejich právním posouzení), a tedy též na stanovení počátku běhu promlčecí doby vliv. Závěr odvolacího soudu o počátku subjektivní i objektivní promlčecí doby je tedy v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby byly rozhodné právní otázky posouzeny jinak.
Z uvedených důvodů dovolací soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy v dovolacím řízení úspěšná žalovaná by měla proti žalobci právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, nicméně dovolací soud podle §150 o. s. ř. z důvodů hodných zvláštního zřetele žalované náhradu nákladů řízení nepřiznal. Vzhledem k tomu, že nárok na náhradu škody žalobce pozbyl v důsledku promlčení, že žalovaná zapříčinila svým pochybením vznik sporu a její vyjádření k dovolání je ve vztahu k výsledku dovolacího řízení bez významu, nelze je považovat za účelně vynaložené náklady k uplatňování práva.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. 8. 2019
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu