ECLI:CZ:NS:2002:25.CDO.207.2002.1
sp. zn. 25 Cdo 207/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce B. G., proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti ČR, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 7 C 468/91, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. března 2001, č. j. 11 Co 636/2000, 637/2000-158, takto:
I. Dovolání proti výroku usnesení městského soudu, jímž bylo odmítnuto odvolání proti usnesení obvodního soudu ze dne 10. 10. 2000, se zamítá.
II. Usnesení městského soudu ve výroku, jímž bylo zastaveno odvolací řízení ohledně usnesení obvodního soudu ze dne 3. 11. 2000, se zrušuje a věc se vrací v tomto rozsahu Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 10. 10. 2000, č. j. 7 C 468/91-137, vyzval žalobce k opravě podání ze dne 31. 7. 2000 do tří dnů tak, aby bylo patrno, co má žalobce na mysli „změnou v označení odpůrců“ a „žádostí o schválení“ této změny. Výrok obsahuje i poučení, že nebude-li podání takto opraveno, soud řízení o něm zastaví, neboť pro jeho nejasnost o něm nelze rozhodnout.
Usnesením ze dne 3. 11. 2000, č. j. 7 C 468/91-138, Obvodní soud pro Prahu 4 řízení o nejasném podání žalobce ze dne 31. 7. 2000 zastavil s odůvodněním, že žalobce výzvě k opravě podání ve stanovené lhůtě nevyhověl.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 30. 3. 2001, č. j. 11 Co 636/2000, 637/2000-158, odvolání žalobce proti usnesení obvodního soudu ze dne 10. 10. 2000 odmítl a odvolací řízení ohledně usnesení obvodního soudu ze dne 3. 11. 2000 zastavil. Podle odvolacího soudu přípustnost odvolání proti usnesení ze dne 10. 10. 2000, jímž bylo vráceno podání k opravě, je vyloučena ustanovením §202 odst. 2 písm. d) o.s.ř., jak o tom byl ostatně žalobce poučen soudem prvního stupně. Pokud jde o odvolání proti usnesení ze dne 3. 11. 2000, žalobce ani poté, co byl ve smyslu ustanovení §43 o.s.ř. vyzván usnesením obvodního soudu ze dne 24. 11. 2000, č. j. 7 C 468/91-150, k opravě svého odvolání, neodstranil vady způsobující jeho nesrozumitelnost (žalobce požadoval připuštění vstupu dalšího subjektu do řízení - České republiky zastoupené Ministerstvem spravedlnosti ČR, která již účastníkem řízení je). Odvolací soud proto dovodil, že nesrozumitelnost žalobcova odvolání brání dalšímu pokračování v řízení o tomto podání (§43 odst. 2 a §211 o.s.ř.).
Proti usnesení odvolacího podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §238a odst. 1 písm. e) o.s.ř. a §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř., a namítá, že mu soud nesprávným postupem v průběhu řízení odňal možnost jednat před soudem. Ačkoli je podle žalobce Česká republika účastníkem řízení již od 27. 12. 1961 (správně zřejmě 1991), pouhá skutečnost, že omylem navrhoval její vstup do tohoto řízení podáním ze dne 3. 11. 2000, nemůže být důvodem k zastavení řízení. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil.
Vzhledem k ustanovení části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle dosavadních právních předpisů, (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001 - dále jen „o.s.ř.“). Po zjištění, že dovolání, které je přípustné podle §238a odst. 1 písm. e) a f) o.s.ř., bylo podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), a po přezkoumání věci podle §242 o.s.ř. dospěl k závěru, že dovolání proti výroku usnesení městského soudu, kterým bylo odvolání proti usnesení obvodního soudu ze dne 10. 10. 2000 odmítnuto, není důvodné, zatímco dovolání proti výroku usnesení městského soudu ve výroku, kterým bylo odvolací řízení ohledně usnesení obvodního soudu ze dne 3. 11. 2000 zastaveno, je opodstatněné.
Podle §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. odvolací soud odmítne odvolání, které směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.
Podle §202 odst. 2 písm. d) o.s.ř. odvolání není přípustné proti usnesení, jímž bylo vráceno podání k opravě.
Jak vyplývá z obsahu spisu, byl žalobce usnesením soudu prvního stupně ze dne 10. 10. 2000, č. j. 7 C 468/91-137, vyzván, aby doplnil své podání ze dne 31. 7. 2000; jednalo se o výzvu soudu k doplnění či opravě podání ve smyslu ustanovení §43 o.s.ř., která obsahovala i správné poučení o nepřípustnosti odvolání proti usnesení soudu prvního stupně. Žalobce se přesto proti tomuto usnesení odvolal. Protože odvolání proti takovému usnesení není podle §202 odst. 2 písm. d) o.s.ř. přípustné, bylo odvolacím soudem správně jako nepřípustné odmítnuto.
Dovolatel dále uplatnil jako dovolací důvod vadu řízení uvedenou v §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. Podle tohoto ustanovení je dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.
Odnětím možnosti jednat před soudem [§237 odst. 1 písm. f) o.s.ř.] se rozumí postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci procesních práv, která mu občanský soudní řád dává (např. právo účastnit se jednání, činit přednesy, navrhovat důkazy apod.). O vadu ve smyslu uvedeného ustanovení jde přitom jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení a nikoliv také při rozhodování. Dovolací důvod podle ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. je dán zejména tehdy, jestliže soud rozhodl bez nařízení jednání, přestože mělo být ve věci jednáno, nebo jestliže soud věc projednal v rozporu s ustanovením §101 odst. 2 o.s.ř. v nepřítomnosti účastníka.
V posuzovaném případě v tomto směru nedošlo k pochybení, neboť odvolací soud byl oprávněn projednat odvolání proti usnesení a rozhodnout o něm bez nařízení jednání [srov. §214 odst. 2 písm. c) o.s.ř.]. Odnětí možnosti jednat před soudem v dané věci nelze spatřovat ani v okolnosti, že odvolací soud nerozhodl o odvolání meritorně, neboť postupem soudu v průběhu řízení ve smyslu §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. se rozumí pouze činnost, která vydání konečného soudního rozhodnutí předchází, nikoli vlastní rozhodovací akt soudu, jenž má za úkol průběh řízení zhodnotit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 27, ročník 1998).
K odmítnutí odvolání žalobce došlo v této věci proto, že odvolací soud v souladu s občanským soudním řádem shledal odvolání nepřípustným podle §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř., aniž mohl přezkoumat správnost rozhodnutí soudu prvního stupně, a nikoliv proto, že by nesprávným postupem soudu byla účastníku v průběhu řízení odňata možnost jednat před soudem [§237 odst. 1 písm. f) o.s.ř.].
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu ve výroku, jímž bylo odvolání žalobce odmítnuto, není vadou uvedenou v ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. postiženo; dovolatel netvrdí a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by trpělo jinými vadami uvedenými v ustanovení §237 o.s.ř. či jinými vadami [§241 odst. 3 písm. b) o.s.ř.], ke kterým by soud musel přihlédnout z úřední povinnosti podle §242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.; Nejvyšší soud proto dovolání žalobce v tomto rozsahu podle ustanovení §243b odst. 1 část věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
Podle ustanovení §205 odst. 1 o.s.ř. v odvolání má být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v čem je spatřována nesprávnost tohoto rozhodnutí nebo postupu soudu a čeho se odvolatel domáhá.
Podle ustanovení §43 odst. 1 o.s.ř. předseda senátu vyzve účastníky, aby nesprávné nebo neúplné podání bylo opraveno nebo doplněno. Poučuje účastníky také, jak je třeba opravu nebo doplnění provést. Podle ustanovení §43 odst. 2 o.s.ř. není-li přes výzvu předsedy senátu podání opraveno nebo doplněno a v řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, soud řízení zastaví. O těchto následcích musí být účastník poučen.
Podle ustanovení §211 o.s.ř. pro řízení u odvolacího soudu platí přiměřeně ustanovení o řízení před soudem prvního stupně, pokud není stanoveno něco jiného.
Náležitost odvolání spočívající ve vymezení, proti kterému rozhodnutí směřuje, vyžaduje individualizaci napadeného rozhodnutí soudu prvního stupně datem jeho vydání (vyhlášení) a jednacím číslem, popřípadě spisovou značkou; tyto údaje nejsou postačující pouze tehdy, obsahuje-li rozhodnutí více výroků, které jsou ve smyslu ustanovení §206 odst. 2 o.s.ř. způsobilé samostatně nabýt právní moci, popřípadě jejichž právní moc nebude dotčena, pokud se odvolání týká pouze vedlejších výroků (§206 odst. 3 o.s.ř.); tehdy musí být v odvolání navíc uvedeno, proti kterým výrokům směřuje, a to tak, aby bylo zřejmé, které z výroků mají být podle odvolatele vyloučeny z přezkumné činnosti odvolacího soudu (srov. ustanovení §212 odst. 1 o.s.ř.). Zákon dále předepisuje, aby bylo v odvolání uvedeno, v čem je spatřována nesprávnost napadeného rozhodnutí nebo postupu soudu, a aby též obsahovalo údaj o tom, čeho se odvolatel domáhá (to je zda navrhuje změnu či zrušení napadeného rozhodnutí), kterým je vymezena tzv. kvalitativní stránka odvolání. Pokud je ale z odvolání zřejmé, které rozhodnutí a v jakém rozsahu odvolatel napadá, nebrání neuvedení údajů o tom, v čem odvolatel spatřuje nesprávnost rozhodnutí nebo postupu soudu prvního stupně, a čeho se domáhá, dalšímu pokračování odvolacího řízení, neboť odvolací soud podle ustanovení §212 odst. 1 o.s.ř. projedná věc v mezích, ve kterých se odvolatel domáhá přezkoumání rozhodnutí, aniž by přitom byl vázán důvody odvolání a odvolacími návrhy účastníků podle §212 odst. 3 a 4 o.s.ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 10. 1998, č. j. 21 Cdo 60/98-68, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 6, ročník 1999, pod číslem 36).
Z obsahu spisu vyplývá, že žalobce v odvolání ze dne 16. 10. 2000 uvedl, že napadá usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 3. 11. 2000, č. j. 7 C 468/91-138, že navrhuje jeho zrušení a že nesprávnost usnesení spatřuje v okolnosti, že již svým předchozím podáním vysvětlil svůj procesní návrh týkající se přistoupení dalšího účastníka; napadené usnesení přitom obsahuje jediný výrok. Z odvolání je tedy zřejmé, které rozhodnutí a v jakém rozsahu odvolatel napadá a čeho se u odvolacího soudu domáhá; proto ani okolnost, že dostatečně podrobně a srozumitelně neuvedl, v čem podle jeho názoru spočívá nesprávnost napadeného rozhodnutí, případně že jím uváděné důvody neodpovídají zcela obsahu napadeného rozhodnutí, nebrání dalšímu pokračování odvolacího řízení. Nejde tedy v posuzované věci o takové vady podání, pro které by bylo nutné toto řízení zastavit.
Jestliže odvolací soud spatřoval důvod pro zastavení odvolacího řízení v tom, že „žalobce ani po výzvě soudu prvního stupně neodstranil nesrozumitelnost podání spočívající v tom, že požaduje připuštění toho subjektu do řízení, který již účastníkem řízení je“, nepostupoval v souladu s ustanovením §205 odst. 1 o.s.ř. a jeho usnesení ve výroku, kterým bylo odvolací řízení ohledně usnesení soudu prvního stupně ze dne 3. 11. 2000 zastaveno, není správné; Nejvyšší soud České republiky je proto v tomto rozsahu zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení (§243b odst. 1 část věty za středníkem, §243b odst. 2 věta první o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud též o náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího (§243d odst. 1 věty druhá a třetí o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. dubna 2002
JUDr. Petr Vojtek, v.r.
předseda senátu