ECLI:CZ:NS:2006:25.CDO.2162.2005.1
sp. zn. 25 Cdo 2162/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce J. S., zastoupeného advokátkou, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti ČR, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 36 C 139/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. března 2004, č. j. 57 Co 526/2003-73, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se vůči státu domáhal náhrady škody, která mu měla vzniknout nezákonnými rozhodnutími Okresního soudu v Ostravě ze dne 25. 1. 2000, sp. zn. 71 T 238/99, ze dne 28. 5. 2001, sp. zn. 70 T 91/2000, ze dne 12. 10. 2001, sp. zn. 70 T 91/2000, a ze dne 23. 3. 2001, sp. zn. 51 E 208/2001, a to ve výši 2.000.000,- Kč s příslušenstvím v souvislosti s výzvou k nástupu do „výkonu trestu protiprávního odsuzujícího rozsudku“ a ve výši 15.000.000,- Kč za „násilné předvedení a donucení k výkonu trestu protiprávního odsuzujícího rozsudku“.
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 7. 8. 2003, č. j. 36 C 139/2002-48, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Vyšel ze zjištění, že žalobce byl pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 25. 1. 2000, č. j. 71 T 238/99-19, uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. a) tr. zák., aniž proti němu podal opravným prostředek, dále pak byl uznán vinným trestným činem zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1, odst. 3 tr. zák. rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 28. 5. 2001, č. j. 70 T 91/2000-65, proti němuž podal odvolání, které Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 7. 2. 2002, č. j. 3 To 650/2001-82, zamítl. Přes řádné poučení žalobce dovolání proti zamítavému výroku odvolacího soudu nepodal. Na základě vykonatelného rozsudku Okresního soudu v Ostravě sp. zn. P 456/97 byl usnesením téhož soudu ze dne 23. 3. 2001, sp. zn. 51 E 208/2001, nařízen výkon rozhodnutí srážkami ze mzdy žalobce pro výživné na nezletilé děti. Z provedených důkazů vyplynulo, že všechna napadená rozhodnutí, která žalobce považuje za nezákonná a jejichž výkonem mu měla vzniknout škoda, jsou v právní moci, jsou vykonatelná a nebyla pro nezákonnost příslušným orgánem změněna či zrušena; žalobce navíc nárok na náhradu škody předběžně neprojednal u příslušného ústředního orgánu. Soud proto dospěl k závěru, že nejsou splněny zákonné podmínky odpovědnosti státu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) – dále též jen „zákon“, neboť odsuzující rozsudky vydané v trestním řízení nebyly pro nezákonnost zrušeny. Nárok navíc nebyl uplatněn postupem ve smyslu ustanovení §14 a §15 zákona, který je obligatorní procesní podmínkou, jejíž nedostatek brání věc soudně projednat; přesto soud ve věci rozhodl, aniž se pokusil o odstranění tohoto nedostatku, neboť shledal žalobu nedůvodnou. Pokud se žalobce dovolával rovněž nesprávného úředního postupu orgánu státu podle §13 zákona, spočívajícího v průtazích vzniklých v řízení vedeném pod sp. zn. 57 C 180/2001, svá tvrzení neprokázal.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 11. 3. 2004, č. j. 57 Co 526/2003-73, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé a ve výroku o náhradě nákladů řízení mezi účastníky potvrdil, zrušil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení státu, v tomto rozsahu věc vrátil soudu k dalšímu projednání a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se plně ztotožnil se skutkovými zjištěními i právními závěry soudu prvního stupně, zejména s tím, že soud rozhodující v občanském soudním řízení o nároku na náhradu škody není oprávněn posuzovat a přezkoumávat zákonnost rozhodnutí, z nichž žalobce dovozuje odpovědnost státu za škodu, ani je měnit či rušit. S odkazem na ustanovení §8 odst. 1 a §10 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. odvolací soud zdůraznil, že nebyla-li označená soudní rozhodnutí pro nezákonnost zrušena, není dán na straně žalobce nárok na náhradu škody. Nedostatek podmínky předběžného projednání nároku považoval odvolací soud za splněný tím, že žalované byla doručena žaloba s výzvou k vyjádření, zda uznává nárok žalobce, a až poté soud prvního stupně rozhodl ve věci samé.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.; namítá, že odvolací soud věc nesprávně posoudil, neboť nevzal v úvahu, že rozhodnutí Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 70 T 91/2000, 71 T 238/99 a 51 E 208/2001, jsou nezákonná pro porušení zásady materiální pravdy, která soudu ukládá postupovat v řízení tak, aby byl skutkový stav věci co nejspolehlivěji zjištěn a na základě něj pak vydáno spravedlivé rozhodnutí. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozsudek soudu odvolacího zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení, dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podle §237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)]. Podle odstavce 3 tohoto ustanovení rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, aniž předcházelo zrušující rozhodnutí odvolacího soudu; přípustnost dovolání lze proto posuzovat pouze podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Přípustnost dovolání není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Objektivní odpovědnost státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím podle zákona č. 82/1998 Sb. (jde o odpovědnost bez ohledu na zavinění, jíž se nelze zprostit) je založena na současném splnění tří podmínek: 1) nezákonné rozhodnutí, 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi vydáním nezákonného rozhodnutí a vznikem škody. Nezákonnost rozhodnutí se poměřuje požadavkem, aby pravomocné rozhodnutí, od nějž je vznik škody odvozován, bylo příslušným orgánem pro nezákonnost zrušeno nebo změněno; rozhodnutím tohoto orgánu je soud v řízení o náhradu škody způsobené výkonem veřejné moci vázán a není oprávněn sám hodnotit, zda předmětné rozhodnutí je skutečně nezákonné. Tento závěr vyplývá přímo z výslovné dikce zákona, podle jehož ustanovení §8 odst. 1 nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.
V posuzované věci vyšel odvolací soud ze zjištění [správnost skutkového stavu vzhledem k posuzování přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. dovolacímu přezkumu nepodléhá, dovolatel ostatně v tomto směru ani námitky nevznáší], že žádné z rozhodnutí, jimiž byl žalobce v trestním řízení uznán vinným pro různé trestné činy či jímž byl proti němu nařízen výkon rozhodnutí, nebylo zrušeno. Zcela důvodně a v souladu se zákonem přitom nevzal v úvahu tvrzení žalobce ohledně nezákonnosti předmětných rozhodnutí, neboť jejich zákonnost nebyl oprávněn přezkoumávat. Odvolací soud tedy správně a v souladu s hmotným právem i ustálenou judikaturou (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. srpna 2002, sp. zn. 25 Cdo 705/2002, publikované v Souboru rozhodnutí NS, sv. 19, pod C 1353, nebo usnesení téhož soudu ze dne 31. srpna 2004, sp. zn. 25 Cdo 1230/2003, publikované v Souboru civilních rozhodnutí NS, sv. 30, pod C 2818) dovodil, že podmínka odpovědnosti státu za škodu uvedená v §1 odst. 1, §5 písm. a) a §8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. není splněna.
Ze všech těchto důvodů nelze rozhodnutí odvolacího soudu ohledně dovoláním uplatněných námitek považovat po právní stránce za zásadně významné a nelze dovodit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolání tedy směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, a Nejvyšší soud ČR je proto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů tohoto řízení právo a žalované v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. února 2006
JUDr. Petr Vojtek, v.r.
předseda senátu