ECLI:CZ:NS:2016:25.CDO.2168.2015.1
sp. zn. 25 Cdo 2168/2015
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce S. T., zastoupeného JUDr. Václavem Brettingerem, advokátem se sídlem v Praze 1, Jungmannova 36/31, proti žalované Mgr. F. P. , zastoupené Mgr. Tomášem Krejčím, advokátem se sídlem v Praze 1, Pařížská 204/21, o 240 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 6 C 261/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. listopadu 2014, č. j. 25 Co 346/2014-135, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 11 568 Kč k rukám JUDr. Václava Brettingera, advokáta se sídlem v Praze 1, Jungmannova 36/31, do tří dnů od právní moci usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha-východ rozsudkem ze dne 10. března 2014, č. j. 6 C 261/2012, 523/2013-100, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 240 000 Kč s úrokem z prodlení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že účastníci uzavřeli 6. 10. 2008 smlouvu, jíž se žalovaná jakožto zprostředkovatel zavázala obstarat žalobci uzavření kupní smlouvy na konkrétní pozemky za kupní cenu 700 000 Kč včetně její provize 50 000 Kč a žalobce se zavázal zaplatit jí provizi ve výši 50 000 Kč. Smlouva o koupi předmětných pozemků byla s prodávajícím M. K. uzavřena 20. 10. 2008 s tím, že kupní cena 700 000 Kč bude uhrazena do advokátní úschovy, a advokát po předložení listin uvedených v kupní smlouvě poukáže z úschovního účtu na jiné účty částky 110 000 Kč (později zjištěn účet M. K.), 130 000 Kč (později zjištěn účet matky žalované) a 439 000 Kč (později zjištěn účet J. K., bratra M. K.). Za toto jednání byl M. K., který vystupoval jako zprostředkovatel prodávajícího, rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 24. 5. 2010, č. j. 2 T 244/2009-294, uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1 a 3 písm. b) trestního zákona. Žalovaná v trestním řízení vypověděla, že viděla smlouvu o zprostředkování prodeje nemovitosti uzavřenou mezi M. a M. K., přičemž kupní cena měla být 400 000 – 450 000 Kč, zbytek měl být rozdělen mezi oba zprostředkovatele. Na základě žaloby M. K. podané 21. 8. 2009 bylo rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 25. 10. 2011, sp. zn. 5 C 299/2009, který nabyl právní moci dne 5. 1. 2012, určeno, že výlučným vlastníkem pozemků je M. K., neboť kupní smlouva ze dne 20. 10. 2008 je neplatná pro neschopnost jmenovaného činit právní úkony a pro rozpor s dobrými mravy. Soud dospěl k závěru, že žalovaná porušila svoji zákonnou informační povinnost podle §777 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), neboť žalobce neinformovala o nabízené kupní ceně 400 000 Kč a namísto toho sjednala kupní cenu ve výši 700 000 Kč, přičemž věděla, že část kupní ceny (110 000 a 130 000 Kč) nebude poukázána prodávajícímu, nýbrž na účet její matky a na účet M. K., zprostředkovatele prodávajícího, žalobci to zatajila a způsobila mu škodu ve výši 240 000 Kč, která mu z kupní ceny nemohla být prodávajícím vrácena. O rozsahu škody se žalobce poprvé dozvěděl při jednání soudu dne 25. 10. 2011, do té doby nevěděl, kde se peníze složené na kupní cenu nacházejí, jeho žaloba byla podána 9. 10. 2012 ve dvouleté subjektivní promlčecí době a námitka promlčení není důvodná.
K odvolání žalované Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 11. 2014, č. j. 25 Co 346/2014-135, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Dospěl ke shodným skutkovým zjištěním jako soud prvního stupně a ztotožnil se s jeho právním posouzením. Dovodil, že žalovaná způsobila žalobci škodu 240 000 Kč tím, že porušila povinnost zprostředkovatele stanovenou ve smlouvě i v zákoně (§777 obč. zák.), když žalobci zatajila skutečnou cenu požadovanou prodávajícím, nesdělila mu, že kupní cena je podstatně nižší, žalobce z toho důvodu zaplatil vyšší částku a žalovaná si 240 000 Kč z kupní ceny od žalobce rozdělila s M. K. Odpovídá proto za škodu způsobenou žalobci ve výši 240 000 Kč, což je částka, která byla uhrazena jiným osobám než prodávajícímu. Námitka promlčení je nedůvodná, žalobce v trestním řízení nevystupoval v postavení poškozeného, neměl tedy možnost seznámit se s trestním spisem a s obsahem spisu se seznámil až při jednání okresního soudu o určení vlastnictví dne 25. 10. 2011. Žalovaná se podílela na tvorbě kupní smlouvy a jednala s úmyslem způsobit žalobci škodu, proto je objektivní promlčecí doba desetiletá, žalobce podal žalobu včas z hlediska subjektivní i objektivní promlčecí doby (§106 obč. zák.). Další námitky žalované vyhodnotil odvolací soud jako nedůvodné.
Tento rozsudek napadla žalovaná dovoláním s tím, že napadený rozsudek spočívá na řešení právních otázek, které nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud vyřešeny, některé obdobné právní vztahy jsou řešeny odchylně a měly by být vyřešeny jinak. Vyjadřuje se ke skutkovému stavu a namítá, že žalobce netvrdil a neprokázal, že ona věděla o ochotě prodávajícího prodat pozemky za 400.000 Kč ani že bylo možné zprostředkovat kupní smlouvu za tuto cenu, když na to měl vliv i druhý zprostředkovatel, a že by prodávající za tuto cenu pozemky skutečně prodal, a že žalobce při vědomí o nižší kupní ceně by smlouvu dne 20. 10. 2008 neuzavřel. Namítá, že neporušila žádnou povinnost, splnila svoji povinnost, k níž se zavázala zprostředkovatelskou smlouvou, že žalobci obstará možnost uzavřít kupní smlouvu za kupní cenu 700.000 Kč, neměla povinnost dosáhnout co nejnižší kupní ceny a nevěděla o možnosti uzavřít kupní smlouvu za 400.000 Kč. Mezi jejím jednáním a škodou na straně žalobce není příčinná souvislost, neboť k jeho újmě nedošlo v důsledku jejího jednání, ale v důsledku neplatnosti kupní smlouvy. Dále namítá, že nelze rozlišovat mezi kupní cenou „požadovanou prodávajícím“ a „cenou hrazenou žalobcem,“ v kupní smlouvě je uvedena jediná kupní cena 700.000 Kč, což je v souladu se zprostředkovatelskou smlouvou, neměla možnost prověřit účty, na něž byly peníze z advokátní úschovy zasílány, a nevěděla, kolik peněz půjde M. K. Namítá nesprávné posouzení námitky promlčení, neboť ze žaloby o určení vlastnictví k nemovitostem, jež byla žalobci doručena 16. 3. 2010, vyplývá, že peníze nebyly vyplaceny na účet M. K., dne 29. 3. 2010 do tohoto spisu u Okresního soudu v Benešově sp. zn. 5 C 299/2009 nahlédla právní zástupkyně žalobce a se všemi relevantními skutečnostmi tak byla seznámena; dovozuje, že již tehdy si žalobce byl vědom, že prodávající celou kupní cenu za pozemky nepřevzal, což je zřejmé z podání žalobce ze 6. 4. 2010. Poukazuje na rozhodnutí dovolacího soudu sp. zn. 25 Cdo 2272/2001, podle nějž k vědomosti o vzniku škody a o osobě škůdce postačuje vědomost o skutkových okolnostech, které jsou způsobilé příslušný závěr učinit, a pokud odvolací soud stanovil okamžik pozdější, odchýlil se od judikatury dovolacího soudu. Nesouhlasí se závěrem, že její jednání bylo úmyslné, neboť si nebyla vědoma, že žalobci může škodu způsobit, a ani ji způsobit nechtěla. Dále namítá, že vůči ní není žalobce aktivně legitimován, neboť má pouze pohledávku z titulu bezdůvodného obohacení vůči prodávajícímu, ve vztahu k jejímu jednání není příčinná souvislost, neboť k majetkovému úbytku na jeho straně došlo nikoliv v důsledku jejího jednání, ale v důsledku neplatnosti kupní smlouvy. Soudu prvního stupně vytýká procesní pochybení, nepřezkoumatelnost jeho rozsudku, žalobci vytýká, že nepodal odvolání do rozsudku o určení vlastnictví M. K. a že se nepřipojil se svým nárokem k trestnímu řízení vedenému proti M. K. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání žalované vyvracel její námitky, uvedl, že ona ho uvedla v omyl tím, že část provize vydávala za kupní cenu, porušila §777 obč. zák. a smlouvu o zprostředkování. Poukázal na to, že v trestním řízení bylo prokázáno, že M. K. neměl v úmyslu prodat nemovitosti a k jejich prodeji došlo výlučně podvodem. Dovolatelka se nyní snaží popřít to, co uvedla ve své svědecké výpovědi v trestním řízení vedeném proti M. K., tj. že věděla o kupní ceně ve výši 400.000 – 450.000 Kč. Oba přímí účastníci kupní smlouvy byli podvedeni svými zprostředkovateli, cena nemovitosti byla svévolně navýšena a žalovaná věděla, že část půjde na účet její matky. Dovolání žalované není důvodné a pro absenci dovolacích důvodů není přípustné. Navrhl, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl, popř. je zamítl.
Nejvyšší soud o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále jen „o. s. ř.“) – srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), shledal dovolání podle §237 o. s. ř. přípustným pro řešení právní otázky promlčení z hlediska dovolací námitky, že při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od judikatury dovolacího soudu.
Nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.) může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
V souladu s ust. §3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), se tato věc posuzuje podle dosavadních právních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2013 („obč. zák.“).
Podstata zprostředkovatelské smlouvy podle §774 obč. zák. spočívá v závazku zprostředkovatele za odměnu vyvíjet aktivně činnost, jíž vytvoří zájemci příležitost uzavřít určitou smlouvu se třetí osobou, a v závazku zájemce poskytnout zprostředkovateli odměnu, dojde-li přičiněním zprostředkovatele k uzavření smlouvy. Jestliže přičiněním zprostředkovatele zájemce uzavřel s třetí osobou zprostředkovávanou smlouvu, má zprostředkovatel právo na odměnu v dohodnuté výši (§775 obč. zák.). Je-li to výslovně dohodnuto, zprostředkovateli patří též náhrada nákladů (§776 obč. zák.).
V daném případě, jak vyplývá ze skutkových zjištění, byla dohodnuta zprostředkovatelská odměna ve výši 50.000 Kč, žalovaná připravila návrh kupní smlouvy, která byla 20. 10. 2008 s prodávajícím uzavřena, přičemž kupující byl uveden v omyl o výši kupní ceny, z níž pouze část připadla skutečně prodávajícímu jako úplata za předmět koupě, zbylou část si mezi sebe rozdělili zprostředkovatelé, aniž se ovšem na tom s účastníky smlouvy dohodli. Vzhledem k tomu, že uzavřená kupní smlouva byla absolutně neplatná z důvodů na straně prodávajícího a bylo pravomocně určeno, že prodávající je i nadále vlastníkem pozemků, jež byly předmětem převodu v kupní smlouvě, prodávající v rámci tzv. restituční povinnosti vrátil kupujícímu plnění, jež od něj přijal (400 000 Kč), ovšem kromě částky 240 000 Kč, která byla poukázána nikoliv na kupní cenu, ale na cizí účty, což žalovaná věděla, podílela se na přípravě kupní smlouvy a žalobci to zatajila, ač vůči němu měla informační povinnost. Nejednala-li by žalovaná tak, jak vůči žalobci jednala, samotný fakt neplatnosti kupní smlouvy by nezpůsobil škodu, jejíž náhrada je na ní požadována. Je zřejmé, že způsob, jakým žalovaná vyvíjela svoji zprostředkovatelskou činnost pro žalobce, nevedl jen k obstarání příležitosti uzavřít kupní smlouvu, což je základní povinností zprostředkovatele vůči zájemci, ale směřoval především k poškození zájemce coby smluvního partnera.
Dovolatelka sice uvádí, že dovolání podává z důvodu nesprávného právního posouzení podle §241a odst. 1 o.s.ř., avšak obsahem jejího dovolání je v podstatě polemika se skutkovým stavem, jak byl v řízení zjištěn. S právními závěry odvolacího soudu nesouhlasí nikoliv proto, že by se odvolací soud měl dopustit omylu při právním posouzení předpokladů její odpovědnosti za škodu, nýbrž proto, že aplikoval právo na skutkové závěry, s nimiž dovolatelka nesouhlasí, a předkládá vlastní verzi skutkového děje. Je jednoznačné, že v tomto směru nejde o námitky nesprávného řešení otázky právní, neboť je-li její dovolání odůvodněné tím, že je nesprávný závěr soudu, že určitá skutková tvrzení byla či nebyla prokázána, že soud měl vzít určitou skutečnost za prokázanou a že nezjistil určité skutečnosti vyplývající z dokazování, jedná se o námitky, zpochybňující zjištěný skutkový stav věci, tedy o nezpůsobilý dovolací důvod.
Ohledně řešení otázky promlčení v napadeném rozhodnutí dovolatelka namítá odklon od ustálené judikatury, konkrétně právního názoru vysloveného v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 25 Cdo 2272/2001, podle něhož k vědomosti o vzniku škody a osobě škůdce postačuje vědomost o skutkových okolnostech, které jsou způsobilé příslušný závěr učinit. Svou argumentaci o promlčení nároku dovolatelka vyvozuje z poněkud jiných, než soudy zjištěných skutkových okolností, jež nelze v dovolacím řízení přezkoumávat, nicméně z hlediska právního posouzení nejsou její námitky důvodné.
Ustanovení §106 odst. 1 obč. zák., podle nějž se právo na náhradu škody promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, váže počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty na vědomost poškozeného o vzniklé škodě a o osobě, která za vzniklou škodu odpovídá, přičemž se vychází z prokázané vědomosti poškozeného; nestačí pouhý předpoklad či možnost dozvědět se dříve o škodě a odpovědné osobě (srov. např. rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 27. 9. 1974, sp. zn. 2 Cz 19/74, uveřejněné pod číslem 38/1975 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Pojem „dozví se o škodě“ ve smyslu §106 odst. 1 obč. zák. vyjadřuje vědomost poškozeného nejen o protiprávním úkonu, jímž byla škoda způsobena, ale i o tom, že již vznikla majetková újma určitého druhu a rozsahu, kterou je možné natolik objektivně vyjádřit (vyčíslit) v penězích, aby poškozený mohl svůj nárok uplatnit u soudu, a dále vědomost o tom, kdo za ni odpovídá.
Jak již dříve judikatura dovodila, při stanovení počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty k uplatnění nároku na náhradu škody nelze ztotožňovat okamžik rozhodný pro skutečnou vědomost poškozeného o škodě a o odpovědném subjektu s okamžikem, kdy o těchto skutečnostech nabyla vědomost jiná osoba než poškozený, např. advokát, který na základě plné moci zastupoval poškozeného v jiném řízení (srov. např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 5. 1993, sp. zn. l Cz 32/92, uveřejněný v Bulletinu VS pod č. 5 - B 2/1993). V dané věci to znamená, že okamžik, kdy právní zástupkyně žalobce nahlédla do spisu v řízení o určení vlastnictví pozemků, není rozhodnou skutečností pro stanovení počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty pro uplatnění nároku na náhradu škody proti žalované.
Právní názor odvolacího soudu, z něhož vycházel při posouzení promlčení nároku, není tedy v rozporu s judikaturou dovolacího soudu. Pokud dovolatelka poukazuje na to, že žaloba byla původně podána z titulu vydání bezdůvodného obohacení a později překvalifikována na náhradu škody, lze dodat, že se nejedná o změnu žaloby podle §95 o. s. ř., jestliže na základě téhož skutku se změní pouze právní kvalifikace, soud jí navíc není vázán; ostatně změnou žaloby není ani její doplnění o skutečnosti odůvodňující uplatněný nárok také z hledisek uvedených v jiném ustanovení zákona (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2009, sp. zn. 25 Cdo 3897/2007, popř. Sborník IV stanovisek, zpráv o rozhodování soudů a soudních rozhodnutí Nejvyšších soudů ČSSR, 1986). Pro uplatnění určitého nároku je rozhodující jeho skutkové vymezení v souvislosti se žalobním petitem, což má význam např. i z hlediska překážky věci zahájené či věci rozsouzené, nikoliv právní kvalifikace (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 29 Odo 162/2003, publikovaný pod č. 13/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejde tedy o novou žalobu ani o procesní vadu soudu prvního stupně, jak namítá dovolatelka.
Vzhledem ke skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů dovolací soud považuje za správný i právní názor odvolacího soudu o úmyslném způsobení škody ze strany žalované, neboť si byla vědoma, že kupní cena sjednaná ve smlouvě neodpovídá skutečné kupní ceně a že její část bude z prostředků žalobce vyplacena na jiné účty, včetně účtu její matky. Jde–li o úmysl, platí, že škůdce věděl, že škodu způsobí a chtěl ji způsobit (přímý úmysl) anebo byl s tímto důsledkem srozuměn (nepřímý úmysl).
Další výtky dovolatelky vůči soudu prvního stupně, odůvodnění jeho rozhodnutí a hodnocení důkazů, s nimiž se vesměs vypořádal odvolací soud, nejsou způsobilým dovolacím důvodem a nepředstavují ani vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Jak vyplývá z výše uvedeného, rozsudek odvolacího soudu je věcně správný, dovolací soud proto dovolání zamítl (§243d písm. a/ o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl dle §243c odst. 3, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. a zavázal žalovanou k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobci vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Náklady dovolacího řízení sestávají z odměny za zastupování advokátem za jeden úkon (tj. vyjádření k dovolání, které bylo sepsáno dne 5. 5. 2015) ve výši 9.260 Kč (§7 bod 5. vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších změn, dále jen vyhláška), z náhrady hotových výdajů dle §13 odst. 3 vyhlášky v částce 300 Kč, a náhrady za daň z přidané hodnoty (§137 odst. 1 a 3 písm. a/ o. s. ř.) ve výši 2.008 Kč, celkem tedy 11.568 Kč.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. května 2016
JUDr. Marta Škárová
předsedkyně senátu