ECLI:CZ:NS:2000:25.CDO.2169.99.1
sp. zn. 25 Cdo 2169/99
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce B. B., proti žalovanému J. D., o 100.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 C 107/96, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. června 1999 č.j. 6 Co 1644/99-85, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 1. 4. 1999 č.j. 13 C 107/96-67 uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 100.000,- Kč s 3 % úrokem od 1. 11. 1995 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Při svém rozhodnutí vycházel ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 23. 10. 1995 kupní smlouvu na osobní automobil Lancia Dedra 2,0 i e, za kupní cenu 100.000,- Kč, kterou se žalovaný zavázal zaplatit do 31. 10. 1995 s tím, že vozidlo mu bylo již předáno. Vzhledem k rozporům ve výpovědi žalovaného soud neuvěřil jeho tvrzení, že smlouvu o koupi vozu neuzavřel, jeho výpověď hodnotil jako nevěrohodnou a skutková zjištění čerpal z výpovědi dvou svědků, kteří byli uzavření smlouvy přítomni, z písemného vyhotovení kupní smlouvy a z obsahu spisu Okresního soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 1 T 150/96, zejména v něm obsažené výpovědi žalovaného v trestním řízení a vyjádření J. D., a dále z grafologického posudku znalce. V řízení bylo nesporné, že žalovaný kupní cenu 100.000,- Kč žalobci dosud nezaplatil. V době podpisu smlouvy se předmětný osobní automobil nacházel v autoopravně v N., kam měl žalovaný přístup, neboť zde podnikal s J. D., a měl jej tedy ve své dispozici. Soud prvního stupně dovodil, že nárok žalobce na zaplacení kupní ceny je důvodný a není významné, že žalovaný později žalobci umožnil automobil z opravny odvézt a že vůz stejného označení je nyní v držení manželky žalobce.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 22. 6. 1999 č.j. 6 Co 1644/99-85 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud dovodil, že uzavření kupní smlouvy bylo dostatečně prokázáno, a plně se ztotožnil i s dalšími závěry soudu prvního stupně. Nepovažoval za potřebné provádět další dokazování k otázce totožnosti prodaného vozu s vozem, který má nyní v držení manželka žalobce, neboť předmětem řízení je nárok na zaplacení kupní ceny a nikoliv nárok na vydání koupeného vozu. Z tohoto důvodu nevyhověl návrhu žalovaného na připuštění dovolání k otázce, zda může být předmětem kupní smlouvy vozidlo, které je identifikováno znaky, které vycházejí z evidence dopravního inspektorátu, a tyto identifikační znaky má i jiné vozidlo, které nebylo předmětem tohoto právního úkonu, neboť tato otázka nemá ve vztahu k zaplacení kupní ceny žádný právní význam.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání z důvodu podle §241 odst. 3 písm. c/ a d/ o.s.ř. Namítá, že kupní smlouvu s žalobcem nikdy neuzavřel, a předmětný vůz neměl nikdy v držení. Poukazuje na rozpory ve výpovědích obou svědků ohledně doby uzavření kupní smlouvy a namítá, že závěr grafologického posudku nepostačuje pro skutkové zjištění, že kupní smlouvu podepsal. Za podstatnou považuje svou argumentaci ohledně totožnosti vozidla, které měl koupit, s vozidlem, které je prokazatelně ve vlastnictví manželky žalobce. V této souvislosti poukazuje na zprávu DI Policie ČR v Českých Budějovicích, podle níž předmětné vozidlo bylo od 1. 9. 1993 do 24. 6. 1996 ve vlastnictví žalobce a od 24. 6. 1996 ve vlastnictví manželky žalobce. Namítá, že je nesprávný závěr soudu o tom, že vozidlo, které je v držení manželky žalobce, je odlišné od vozidla, které mu mělo být prodáno, a dovozuje, že jím navržená otázka pro připuštění dovolání je zásadního právního významu vzhledem k tomu, že žalobce se domáhá zaplacení kupní ceny za vozidlo, které má nyní v držení žalobcova manželka. Navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu, případně rozsudku soudu prvního stupně, a vrácení věci k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací ( §10a o.s.ř. ) po přezkoumání věci dospěl k závěru, že v dané věci dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže trpí vadami uvedenými v §237 odst. 1 o.s.ř.
Dovolání je dále přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), nebo jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§238 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.).
Podle §239 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Přípustnost dovolání může odvolací soud vyslovit i bez návrhu. Podle §239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Vady řízení vyjmenované v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., k nimž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o.s.ř.), nebyly dovolatelem tvrzeny a ani z obsahu spisu nevyplývají. Přípustnost dovolání není dána ani podle §238 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., neboť potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu ve věci samé nepředcházelo zrušení dřívějšího rozsudku soudu prvního stupně.
Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle §239 odst. 2 o.s.ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek ( jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají ) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Pokud výtky žalovaného v dovolání směřují proti hodnocení důkazů a proti skutkovým zjištěním, z nichž odvolací soud při rozhodnutí vycházel, jedná se o námitku týkající se zjišťování skutkového stavu věci, tedy o dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř., a nikoliv o námitku týkající se nesprávného řešení otázky právní. Proto se dovolací soud jimi dále nezabýval.
Vzhledem k tomu, že přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po právní stránce, je také dovolací přezkum otevřen zásadně pro posouzení těch právních otázek, pro něž byl návrh na připuštění dovolání učiněn a pro které je dovolání podáno. V dané věci jde tedy o otázku, zda může být předmětem kupní smlouvy vozidlo, které je identifikováno znaky, které vycházejí z evidence dopravního inspektorátu, a tyto identifikační znaky má i jiné vozidlo, které nebylo předmětem tohoto právního úkonu. Zásadní význam napadeného rozsudku po stránce právní bylo proto třeba posoudit ve vztahu k této otázce.
Z hlediska ust. §239 odst. 2 o.s.ř. o rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu musí mít současně po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (mající obecný dopad na případy obdobné povahy). Z tohoto pohledu má rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil, nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře. Otázka identifikačních znaků vozidla, které bylo předmětem uzavřené kupní smlouvy, by tedy byla otevřena přezkumu dovolacího soudu z hlediska ustanovení §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. za předpokladu, že z jejího řešení vychází rozhodnutí odvolacího soudu v této věci a že nebyla odvolacím soudem po právní stránce správně posouzena.
Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Při aplikaci práva jde tedy o to, zda byl použit správný právní předpis a zda byl také správně vyložen.
Podle ustanovení §588 obč. zák. z kupní smlouvy vznikne prodávajícímu povinnost předmět koupě kupujícímu odevzdat a kupujícímu povinnost předmět koupě převzít a zaplatit za něj prodávajícímu dohodnutou cenu.
V posuzovaném případě odvolací soud na základě skutkových zjištění (jejichž správnost nemůže být vzhledem k dovolacímu důvodu podrobena přezkumu), že žalovaný uzavřel kupní smlouvu se žalobcem ohledně havarovaného osobního automobilu, který je popsán v písemné smlouvě z 23.10.1995 a který v době uzavření smlouvy se nacházel v autoopravně, kam měl žalovaný přístup, a vůz tak měl ve své dispozici. Předmětem kupní smlouvy uzavřené mezi účastníky bylo tedy konkrétní vozidlo, o jehož existenci a identifikaci nebylo pochyb. Z hlediska dohodnutého předmětu koupě jako nezbytné náležitosti kupní smlouvy vyhovuje smluvní ujednání účastníků zákonným požadavkům na platnost kupní smlouvy a pro posouzení nároku prodávajícího na zaplacení kupní ceny není rozhodující, zda identifikační znaky automobilu uvedené v písemné smlouvě podle údajů evidence dopravního inspektorátu má i jiný automobil, neboť taková okolnost by kupní smlouvu nečinila neplatnou, a nejde ani o případ, že by žalovaný kupoval vůz od nevlastníka.
Vzhledem k tomu, že - jak vyplývá ze skutkových zjištění soudů obou stupňů i z písemného vyhotovení smlouvy - splatnost závazku žalovaného byla dohodnuta k datu 31.10.1995, aniž byla vázána na současné splnění vzájemné povinnosti prodávajícího předat mu předmět koupě, nejde o situaci, v níž si účastníci podle smlouvy mají plnit navzájem, tj. že by právo jednoho účastníka smlouvy na plnění bylo podmíněno jeho povinností plnit druhému ve smyslu §560 věty prvé obč. zák. Žalobci proto nic nebrání v tom domáhat se splnění závazku kupujícího zaplatit kupní cenu bez ohledu na to, zda on sám již dříve splnil svůj závazek ze smlouvy vůči kupujícímu či nikoliv. Je proto správný názor odvolacího soudu, že pro rozhodnutí o uplatněném nároku žalobce není po právní stránce významné, zda identifikační znaky vozidla, jež bylo předmětem koupě, se shodují se znaky jiného vozidla, později zapsaného do evidence dopravního inspektorátu.
Nejde proto o otázku zásadního právního významu pro rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé ve smyslu §239 odst. 2 o.s.ř., neboť její řešení nemá vliv na posouzení důvodnosti uplatněného nároku. Z toho vyplývá, že podmínky přípustnosti dovolání z hlediska tohoto ustanovení nejsou splněny.
Dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. dovolání žalobce odmítl pro nepřípustnost.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalovaný s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu nákladů právo a žalobci náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 15. srpna 2000
JUDr. Marta Š k á r o v á, v. r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Romana Říčková