ECLI:CZ:NS:2013:25.CDO.2176.2012.1
sp. zn. 25 Cdo 2176/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobců a) I. A. , b) I. P. , a c) J. A. , všech zastoupených JUDr. Lenkou Skřivánkovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Goethova 5, proti žalovanému RNDr. P. S. , o 211.838,50 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 8 C 519/2005, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. května 2010, č. j. 15 Co 120/2010-207, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 16. 9. 2009, č. j. 8 C 519/2005-183, uložil žalovanému povinnost zaplatit právnímu předchůdci žalobců 188.161,50 Kč, ohledně 211.838,50 Kč žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak o nároku na vydání bezdůvodného obohacení za období od 26. 10. 2002 do 26. 10. 2005, spočívajícího v neodevzdané části příjmu z pronájmu domu čp. v Praze, k. ú. Vinohrady, a o nároku na náhradu škody, spočívající v ušlém zisku za stejné období, kdy žalovaný podle právního předchůdce žalobců nepronajímal byty a nebytové prostory v domě za dostatečně vysoké nájemné. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že právní předchůdce žalobců jako podílový spoluvlastník předmětného domu v rozsahu 1/6 a žalovaný jako podílový spoluvlastník předmětného domu v rozsahu 5/6 neměli uzavřenu dohodu o správě nemovitosti, fakticky ji vykonával žalovaný, jenž s minoritním spoluvlastníkem nekomunikoval, o výdajích a příjmech vzniklých v souvislosti se správou a nájmem domu jej neinformoval a žádný zisk mu nevyplácel. Výše nájemného u bytů sjednaná žalovaným byla nepatrně nižší než maximálně možné regulované nájemné, výši nájemného u nebytových prostor pak znalecký posudek považoval za odpovídající. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobci náleží z titulu bezdůvodného obohacení nárok na výplatu 1/6 příjmů po odečtení výdajů (ve výši 188.161,50 Kč), kterou mu žalovaný neodvedl. Nárok na náhradu ušlého zisku za období od 26. 10. 2002 do 26. 10. 2005 (ve výši 211.838,50 Kč) však důvodný není, neboť menšinovému spoluvlastníku škoda nevznikla. S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. IV. ÚS 1735/07, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2608/2000, soud uvedl, že ustanovení §139 odst. 2 obč. zák. zakotvuje princip majorizace, který umožňuje většinovému spoluvlastníku rozhodnout o nakládání se společnou věcí, a neuplatní se pouze v případech extrémního nesouladu s principy spravedlnosti a základními právy menšinových spoluvlastníků, což není projednávaný případ; navíc výše nájemného z nebytových prostor odpovídá závěrům znalce, byť na spodní hranici rozpětí, a nájemné u bytů podléhalo regulaci. Žalovaný jako majoritní spoluvlastník by vždy prosadil výši nájemného či rozhodnutí nemovitost nepronajmout vůbec.
K odvolání právního předchůdce žalobců Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 5. 2010, č. j. 15 Co 120/2010-207, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé a ve výroku o náhradě nákladů řízení potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se se skutkovými zjištěními i právními závěry soudu prvního stupně, zejména s tím, že menšinovému spoluvlastníku škoda nevznikla; plně odkázal na přesvědčivé odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně a na citovanou judikaturu Ústavního soudu i Nejvyššího soudu.
Proti tomuto rozsudku podal právní předchůdce žalobců dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a odůvodňuje je podle §241a odst. 2 písm. a) a písm. b) o. s. ř.; má za to, že soudy obou stupňů „řešily právní otázku, která je dovolacím soudem, resp. Ústavním soudem rozhodována rozdílně“, přičemž cituje z nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. IV. ÚS 1735/07, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2009, sp. zn. 26 Cdo 4843/2008. Žalovaný pronajímal byty a nebytové prostory v domě za nápadně nevýhodných podmínek proti vůli, resp. bez jakékoli vědomosti menšinového spoluvlastníka, a jeho jednání porušuje prevenční povinnost (§415 obč. zák.) i dobré mravy (§3 odst. 1 obč. zák.). Žalovaným inkasované nájemné je tak neúměrně nevýhodné a nízké, čímž je zasažena podstata spoluvlastnického práva menšinového spoluvlastníka. Žalovaný navíc neučinil žádnou nápravu po zrušení vyhlášky č. 176/1993 Sb., o nájemném z bytu a úhradě za plnění poskytovaná s užíváním bytu. Dovolatel dále vytýká odvolacímu soudu, že rozsudek neodůvodnil tak, jak mu ukládá ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř.; vadu řízení spatřuje rovněž v tom, že soud prvního stupně neprovedl dokazování k prokázání vyšší částky bezdůvodného obohacení, i když sám uvedl, že žalobci náleží částka vyšší, než přiznaná, a nerozhodl o změně žaloby, ačkoli ji žalobce navrhoval. Nesouhlasí též s přiznáním náhrady nákladů řízení zástupci žalovanému a navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Vzhledem k tomu, že dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 11. 5. 2010, Nejvyšší soud o dovolání rozhodl podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 – srov. čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. – dále též jen „o. s. ř.“). Po podání dovolání původní žalobce, J. A. dne 23. 8. 2010 zemřel. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 28. 3. 2012, č. j. 8 C 519/2005-252, bylo rozhodnuto o pokračování v řízení na straně žalující s I. A., I. P. a J. A., kteří vstoupili do řízení na místo zemřelého J. A.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)]. Podle odstavce 3 tohoto ustanovení rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Žalobci dovoláním napadají rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, aniž mu předcházel zrušující rozsudek odvolacího soudu; přípustnost dovolání lze proto posuzovat pouze podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, a to takových, které mají zásadní význam. Přípustnost dovolání není založena již tím, že dovolatelé tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má. Dovolací soud je zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (§242 odst. 3 o. s. ř.) a při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní právní význam, posuzuje právní otázky, které dovolatelé označili, a dovolání může shledat přípustným jen za současného naplnění podmínky, že na takto označených právních otázkách rozhodnutí odvolacího soudu spočívá.
Žádná z námitek dovolatelů nečiní rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. Předně je třeba uvést, že odvolací soud v souladu s ustálenou judikaturou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 9. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2608/2000, publikovaný pod č. 34/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) dovodil, že rozhodnou-li spoluvlastníci většinou počítanou podle velikosti jejich podílů o nakládání společnou nemovitostí, není to samo o sobě porušením právní povinnosti ve smyslu §420 odst. 1 obč. zák., které by zakládalo odpovědnost za škodu vůči menšinovému spoluvlastníku. Žalovaný jako většinový spoluvlastník domu byl oprávněn podle §139 odst. 2 obč. zák. rozhodnout o hospodaření se společnou věcí - jejím pronájmu, přičemž ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů nevyplývá, že by jeho rozhodnutí bylo v extrémním nesouladu se zájmem menšinového spoluvlastníka, srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2006, sp. zn. 26 Cdo 2033/2005, a nález Ústavního soudu České republiky ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. IV. ÚS 1735/07. Právě tento nález Ústavního soudu, na nějž dovolatelé též odkazují, se týkal situace, kdy většinový spoluvlastník uzavřel smlouvu o nájmu společné věci s právnickou osobou, personálně a ekonomicky propojenou s většinovým spoluvlastníkem, a založenou za tím účelem jen několik dní před uzavřením nájemní smlouvy, za nájemné v extrémním nesouladu s obvyklým (tržním) nájemným. O takový případ však v projednávané věci nejde. Kromě toho součástí skutkového stavu, jehož správnost vzhledem k režimu přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nepodléhá dovolacímu přezkumu, je i zjištění, že žalovaným sjednané nájemné nebylo nižší než obvyklé, a že tak menšinovému spoluvlastníku nevznikla škoda.
Přípustnost dovolání nemůže založit ani uplatněný dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., kterým dovolatelé odvolacímu soudu vytýkají vady řízení (že „odvolací soud neodůvodnil svůj rozsudek v souladu s §157 odst. 2 o. s. ř. a že soud prvního stupně neprovedl dokazování k prokázání vyšší částky bezdůvodného obohacení a nerozhodl o změně žaloby, ačkoli ji právní předchůdce žalobců navrhoval“); k námitkám vad řízení Nejvyšší soud může přihlédnout, jen je-li dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř.).
Proti výroku o náhradě nákladů řízení není dovolání přípustné, neboť se nejedná o rozhodnutí ve věci samé a přípustnost dovolání není založena ani ustanoveními §238, §238a a §239 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, publikované pod č. 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Ze všech těchto důvodů neshledal dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. a dovolání žalobců přípustným podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., proto je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalobci nemají s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu nákladů právo a žalovanému v této fázi řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. února 2013
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu