ECLI:CZ:NS:2006:25.CDO.2186.2004.1
sp. zn. 25 Cdo 2186/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Jaroslava Bureše v právní věci žalobce J. R., zastoupeného advokátem, proti žalované S. H. K. a. s., zastoupené advokátem, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 6 C 128/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 12. února 2004, č. j. 23 Co 653/2003-216, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 12. 2. 2004, č. j. 23 Co 653/2003-216, pokud jím bylo rozhodnuto o částce 2.338.020,- Kč a o náhradě nákladů řízení, se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
II. Ohledně úroku z prodlení z částky 2.643.120,- Kč se dovolání zamítá.
Odůvodnění:
Okresní soud v Chrudimi rozsudkem ze dne 30. 4. 2003, č. j. 6 C 128/98-174, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 53.884,- Kč na náhradě za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti, částku 614.038,- Kč na náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti a dále platit měsíčně částku 11.105,- Kč, vždy do každého posledního dne v měsíci od 1. 4. 2003, částku 143.480,- Kč na nákladech léčení, to vše s příslušenstvím, dále částku 4.125,- Kč bolestného a 508.500,- Kč na náhradě za ztížení společenského uplatnění; ohledně částek 1.289,- Kč, 12.718,- Kč (náklady léčení) 2.338.020,- Kč (ztížení společenského uplatnění), vše s příslušenstvím, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Vyšel ze zjištění, že žalobce dne 4. 9. 1997 v ul. F. v Ch. spadl do nezajištěného výkopu prováděného žalovanou na místní komunikaci a utrpěl vážný úraz s trvalými následky (mezitímním rozsudkem ze dne 14. 2. 2002, č. j. 6 C 128/98-126, Okresní soud v Chrudimi rozhodl, že uplatněný nárok je co do právního základu zcela opodstatněn). Z lékařského posudku MUDr. A. M. bylo zjištěno, že žalobce v důsledku poranění míchy u čtvrtého krčního obratle zůstal natrvalo ochrnutý (tzv. kvadruparesa), je odkázán na pomoc druhé osoby, neboť nemůže stát, zvládne sedět jen s oporou pár minut a k polohování je zapotřebí třetí osoby; žalobce má pravou ruku zcela nepoužitelnou, levou dokáže pokrčit vleže a natáhnout s větší námahou, trpí inkontinencí a odvápněním kostí. Žalobce tak ztratil možnost pracovního uplatnění, nemůže se uplatnit ani v rodinném životě, většinu roku je nucen zůstávat doma, je plně odkázán na invalidní vozík a na pomoc manželky, která z důvodu péče o něj ukončila pracovní poměr. V této souvislosti trpí psychickými poruchami a soustavně užívá léky. Ztížení společenského uplatnění žalobce bylo ohodnoceno na 3.390 bodů, tj. 101.700,- Kč s doporučením zvýšit je podle ustanovení §6 odst. 2 a §7 odst. 3 vyhlášky č. 32/1965 Sb., o odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění (dále jen „vyhláška“). Z výpovědi žalobce bylo zjištěno, že před úrazem pracoval jako konstruktér a vedl aktivní život po stránce sportovní i společenské (věnoval se rekreačně kopané, cyklistice a rybaření, navštěvoval divadla, kina, plesy). Soud prvního stupně na tomto základě dospěl k závěru, že jsou dány podmínky pro mimořádné zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění podle ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky s odůvodněním, že před zraněním byl žalobce plně zapojen do pracovního, sportovního a kulturního života, zatímco po úraze je ochrnutý a odkázán plně na pomoc druhých lidí. Náhradu odpovídající základnímu počtu bodu zvýšil na pětinásobek, tj. na 508.500,- Kč.
K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 12. 2. 2004, č. j. 23 Co 653/2003-216, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž byla žaloba v částce 2.338.020,- Kč zamítnuta, ohledně příslušenství jej změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci 10% z částky 203.400,- Kč za dobu od 10. 11. 1999 do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů ve vztahu mezi účastníky řízení a vůči státu. Ztotožnil se se skutkovými závěry, a až na právní úvahu o úrocích z prodlení, i s právním posouzením věci. Dospěl k závěru, že s ohledem na závažnost poškození zdraví žalobce (trvalé ochrnutí) soud prvního stupně při posouzení výše náhrady za ztížení společenského uplatnění (přiznal podle §6 odst. 2 a §7 odst. 3 vyhlášky pětinásobek základního bodového ohodnocení) dostatečně zohlednil skutečnosti, že v době úrazu bylo žalobci 51 let, měl běžné zájmy, zaměstnání a staral se o rodinu s tím, že pro další mimořádné zvýšení by musely být naplněny ještě další mimořádné okolnosti případu, např. nízký věk poškozeného před úrazem nebo výjimečné či ojedinělé schopnosti poškozeného před úrazem (viz R 10/1992), což v daném případě nebylo zjištěno.
Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a to z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Otázku zásadního právního významu, která je odvolacími a dovolacími soudy rozhodována rozdílně, spatřuje dovolatel ve stanovení výše odškodnění za ztížení společenského uplatnění v případech, že jde o vážné poškození zdraví, které zcela zásadním způsobem ovlivňuje další život poškozeného. V popisu svého zdravotního stavu a nákladů, které potřebuje vynaložit pro vedení alespoň částečně hodnotného života, odkazuje v podrobnostech na předchozí podání a odvolání ze dne 17. 9. 2003 a zdůrazňuje, že v době před úrazem byl mužem na vrcholu životního uplatnění, fyzicky na výši, v povolání mohl zúročit své dlouholeté pracovní a životní zkušenosti a před sebou měl perspektivu řady let kvalitního života s vysokým pracovním, společenským a rodinným uplatněním. To vše bylo úrazem zmařeno, neboť je zcela odkázán na pomoc druhých, zranění postihlo celou rodinu a znemožnilo i pracovní uplatnění manželky. Důsledky úrazu pro něj znamenají dlouholeté fyzické strádání, ale i mimořádnou psychickou újmu. Dále namítá, že při stanovení výše odškodnění za ztížení společenského uplatnění aplikoval odvolací soud vyhlášku č. 32/1965 Sb. v rozporu s hmotným právem, neboť v době vzniku úrazu občanský zákoník nezmocňoval ministerstvo zdravotnictví k jejímu vydání. V případě, že by se dovolací soud neztotožnil s touto námitkou, odkazuje na ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky o mimořádném navýšení náhrady, které by soudy měly aplikovat s ohledem na konkrétní okolnosti případu a cenové a ekonomické relace existující v době rozhodování. Proto navrhuje, aby dovolací soud rozsudek soudu odvolacího v napadené části zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve vyjádření k dovolání žalobce plně ztotožňuje se závěry odvolacího soudu a navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalobce zamítl pro věcnou správnost napadeného rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, se nejprve se zabýval přípustností dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( §236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písm. b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, aniž by mu předcházel zrušující rozsudek odvolacího soudu; přípustnost dovolání lze proto posuzovat pouze podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Podle ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky č. 32/1965 Sb. může soud ve zvlášť výjimečných případech hodných mimořádného zřetele odškodnění přiměřeně zvýšit, nad stanovené nejvyšší výměry odškodnění.
Citované ustanovení podle ustálené soudní praxe umožňuje zvýšení náhrady nad vyhláškou stanovený limit pouze ve zcela výjimečných případech hodných mimořádného zřetele, kdy možnosti poškozeného jsou velmi výrazně omezeny či zcela ztraceny ve srovnání s vysokou a mimořádnou úrovní jeho kulturních, sportovních či jiných aktivit v době před vznikem škody (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 1988, sp. zn. 1 Cz 60/88, uveřejněný pod č. 10 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1992) nebo tehdy, je-li poškozený pro následky úrazu téměř vyřazen ze života a jeho předpoklady k uplatnění ve společnosti jsou téměř ztraceny (srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 29. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 350/2003). Ustanovením §7 odst. 3 vyhlášky je tak soudům dána možnost vlastního uvážení (s ohledem na skutkové okolnosti konkrétního případu), zda a nakolik dochází v důsledku úrazu a poškození zdraví poškozeného k omezení či úplné ztrátě jeho možností uplatnit se v reálném životě a ve společnosti ve srovnání se stavem, který tu na straně poškozeného byl před úrazem.
Odvolací soud v souladu s ustálenou judikaturou vyšších soudů vyložil, že již základní výměra bodového ohodnocení náhrady za ztížení společenského uplatnění představuje náhradu za nepříznivé důsledky pro uspokojování životních a společenských potřeb poškozeného; zároveň správně dovodil, že i v daném případě jde o natolik výjimečný případ, kdy základní výměra odškodnění podle ustanovení §4 odst. 1 vyhlášky ani její dvojnásobné zvýšení podle §6 odst. 2 vyhlášky nejsou dostačujícím vyjádřením následků, s nimiž je žalobce nucen se potýkat, a jež jsou natolik limitujícím faktorem do budoucna, že v důsledku poškození je trvale odkázán na pomoc druhých.
V posuzované věci bylo zjištěno, že žalobce utrpěl v produktivním věku (v 51 letech) závažný úraz, který mu zcela zásadně změnil život a minimalizoval jeho kvalitu. Žalobce nejenže pozbyl možnosti pracovat, věnovat se rodině a účastnit se pro něj doposud běžných sportovních či společenských akcí (věnoval se aktivně rekreačnímu sportu i kulturnímu dění), nýbrž vzhledem k trvalému ochrnutí (tzv. kvadruparesa) ztratil dokonce soběstačnost a je nyní plně odkázán na pomoc třetí osoby. Není schopen se sám obsloužit při vykonávání základních životních potřeb a v souvislosti s tím trpí potížemi i v psychické oblasti. I když jej úraz postihl ve zralém věku a neovlivnil možnosti výběru povolání a založení rodiny, je poškození zdraví natolik závažné, že jej pro zbytek života zcela vylučuje ze všech oblastí života, naprosto likviduje veškeré dosavadní aktivity a odkazuje jej na trvalou intenzívní pomoc třetí osoby. S tak závažnými následky je již třeba spojovat výraznější zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění; i při porovnání s jinými obdobnými případy částka ve výši zhruba 500.000,- Kč, ke které dospěl odvolací soud (celkově pětinásobek základního bodového ohodnocení), dostatečně nevyjadřuje nenávratnou plnou ztrátu možností žalobce uplatnit se v pracovním, rodinném, společenském či kulturním životě. Popsaným principům používaným pro vyčíslení náhrady za ztížení společenského uplatnění proto vzhledem k situaci, v níž se ocitl žalobce, odpovídá spíše částka pohybující se minimálně kolem 1.000.000,- Kč, tj. zhruba v rozsahu desetinásobku základního bodového ohodnocení podle vyhlášky č. 32/1965 Sb., o odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění, jíž se vzhledem k tomu, že zdravotní stav žalobce se po úrazu ustálil před 1. 1. 2002, odškodnění jeho zdravotního postižení řídí.
Z uvedeného je zřejmé, že rozsudek odvolacího soudu není v souladu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.) a dovolání je proti němu podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné; z těchže důvodů je pak i důvodné. Dovolací soud jej proto v dovoláním dotčeném rozsahu (s výjimkou výroku týkajícího se příslušenství) a v závislých výrocích o nákladech řízení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 věta za středníkem o.s.ř.).
Protože povinnost zaplatit náhradu odpovídající dalšímu zvýšení odškodnění podle §7 odst. 3 vyhlášky vzniká až na základě soudního rozhodnutí, v němž je určena doba splnění (teprve uplynutím takto určené doby splnění dochází k prodlení dlužníka – srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 12. 1991, sp. zn. 1 Cz 31/91, publikovaný v Bulletinu 1/1992, č. 1), je rozsudek odvolacího soudu ohledně úroku z prodlení z částky 2.643.120,- Kč správný a dovolací soud v tomto rozsahu dovolání zamítl.
Vyslovený právní názor dovolacího soudu je pro další řízení závazný (§243d odst. 1 o.s.ř.). V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení, včetně nákladů řízení dovolacího ( §243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. května 2006
JUDr. Petr Vojtek,v.r.
předseda senátu