ECLI:CZ:NS:2005:25.CDO.2232.2004.1
sp. zn. 25 Cdo 2232/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Marty Škárové v právní věci žalobce J. Ch., zastoupeného advokátkou, proti žalované K. H., o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 24 C 209/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. dubna 2004, č. j. 14 Co 83/2004 - 55, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. dubna 2004, č. j. 14 Co 83/2004 - 55, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal náhrady škody ve výši 300.000,- Kč s příslušenstvím, kterou mu měla způsobit žalovaná jako advokátka, s níž dne 16. 12. 1996 uzavřel smlouvu o poskytování právní pomoci ve sporu proti ČS-Ž. p., a. s., P., o neplatnost odvolání z funkce a o neplatnost rozvázání pracovního poměru. Žalobu odůvodnil zejména tím, že žalovaná při podání žaloby v řízení před Okresním soudem v Pardubicích pod sp. zn. 6 C 272/96 nejednala v souladu s občanským soudním řádem a z tohoto důvodu byla žaloba pravomocným rozsudkem soudu zamítnuta. Tímto jednáním mu žalovaná znemožnila uplatnit proti jeho bývalému zaměstnavateli mzdové nároky z neplatného rozvázání pracovního poměru podle §61 zákoníku práce, čímž mu způsobila škodu ve formě ušlé náhrady mzdy za dobu 6 měsíců ve výši žalované částky, neboť podle platového výměru činila jeho měsíční mzda částku 50.000,- Kč.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 17. 12. 2003, č. j. 24 C 209/2000 - 38, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 300.000,- Kč s 10 % úrokem od 13. 10. 2000 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně z fotokopie spisu Okresního soudu v Pardubicích, sp. zn. 6 C 272/96, zjistil, že rozsudkem tohoto soudu ze dne 4. 11. 1997 byla zamítnuta žaloba proti ČS – Ž. p., a. s., P. (dále jen „pojišťovna“) na určení, že odvolání žalobce z funkce dne 24. 7. 1996 a rozvázání pracovního poměru výpovědí s ním a s dalšími žalobci (vyjma žalobce Ing. M. P.), jsou neplatná. Z tohoto rozsudku vyplývá, že výpovědní lhůta podle §45 zákoníku práce žalobcům skončila dne 31. 10. 1996 a neplatnost rozvázání pracovního poměru u soudu mohli tudíž uplatnit nejpozději do 31. 12. 1996. Okresnímu soudu v Pardubicích byla dne 30. 12. 1996 podána faxem žaloba a dne 3. 1. 1997 písemné podání, předané k poštovní přepravě dne 31. 12. 1996, avšak vzhledem k tomu, že písemné podání není originálem faxového podání, nebyla žaloba na určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru uplatněna včas a pracovní poměr žalobců skončil výpovědí. Návrh na určení neplatnosti odvolání žalobce z funkce byl zamítnut z důvodu, že nemá oporu v platném znění pracovněprávních předpisů. Z rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 12. 1998, č. j. 20 Co 61/98 - 150, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru s Ing. P. zrušen a v tomto rozsahu byla věc vrácena okresnímu soudu k dalšímu řízení a jinak byl potvrzen, bylo dále zjištěno, že odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobci (vyjma Ing. P.) nedodrželi prekluzivní lhůtu podle §64 zákoníku práce, protože nedoplnili faxové podání žaloby podáním originálním. Ohledně Ing. P. krajský soud nepovažoval za dostatečně prokázanou okolnost, zda mu před podáním výpovědi z pracovního poměru byla pojišťovnou nabídnuta jiná vhodná práce, a vyslovil názor, že pokud by tomu tak nebylo, byla by výpověď z důvodu nesplnění hmotněprávní podmínky neplatná; soudu prvního stupně proto uložil, aby v tomto směru dokazování doplnil. Dále bylo zjištěno, že usnesením Okresního soudu v Pardubicích ze dne 5. 6. 2000, č. j. 6 C 272/96 - 222, bylo řízení pro zpětvzetí žaloby Ing. P. zastaveno, neboť mezi ním a pojišťovnou byla uzavřena mimosoudní dohoda, na základě níž byl pracovní poměr ukončen dohodou s tím, že mu byla vyplacena náhrada mzdy za dobu 6 měsíců (jak to vyplynulo z výpovědi jmenovaného, který byl slyšen jako svědek). Soud prvního stupně v daném řízení dovodil, že pojišťovna si byla vědoma nesplnění nabídkové povinnosti vůči žalobci podle §47 zákoníku práce, a kdyby ze strany žalované nedošlo k porušení její povinnosti (§16 a násl. zákona o advokacii) tím, že způsobila prekluzi práva žalobce, bylo by možné očekávat v jeho případě obdobné řešení jako u Ing. P., nehledě na to, výpověď z pracovního poměru daná pojišťovnou žalobci byla zjevně neplatná, protože nebyla dána jejím statutárním orgánem. Z těchto důvodů považoval soud žalobu na náhradu škody proti žalované za opodstatněnou (§24 zákona o advokacii) a nepřisvědčil vznesené námitce promlčení tohoto nároku, když vycházel z názoru, že až rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 12. 1998, č. j. 20 Co 61/98 - 150, bylo najisto postaveno, že žalovaná způsobila prekluzi nároku žalobce; protože tento rozsudek nabyl právní moci dne 10. 12. 1999, byla žaloba doručená soudu dne 13. 10. 2000, podána před uplynutím dvouleté subjektivní promlčecí doby (§106 obč. zák.). Výši škody určil soud částkou 300.000,- Kč, když žalobce prokázal, že jeho měsíční příjem činil 50.000,- Kč.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 4. 2004, č. j. 14 Co 83/2004 - 55, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění obvodního soudu a po doplnění řízení dalšími důkazy (§213 o. s. ř.) dospěl k závěru, že žaloba na náhradu škody není opodstatněná z důvodu promlčení nároku žalobce (§106 odst. 1 obč. zák.). Městský soud z fotokopie protokolů o ústním jednání před Krajským soudem v Hradci Králové (ve věci vedené u tohoto soudu pod sp. zn. 20 Co 61/98) ze dne 13. 10. 1998 a ze dne 3. 12. 1998 zjistil, že při jednání v prosinci 1998 byl žalobce osobně přítomen a byl zastoupen advokátem na základě plné moci ze dne 9. 4. 1998. Z výpovědi žalobce u odvolacího soudu bylo dále zjištěno, že v průběhu řízení o neplatnost skončení pracovního poměru vypověděl žalované plnou moc, což žalovaná potvrdila, a dále žalobce uvedl, že „po skončení jednání před Okresním soudem v Pardubicích se sešel s kolegou Š. a zjistil, že oba v důsledku chyby žalované prohráli spor“ a že „k žalované pozbyl důvěry, radil se o tom s Dr. H., kterého potom pověřil zastupováním v odvolacím řízení, a před tím (přede dnem 25. 5. 1998) z důvodu procesní chyby žalované plnou moc vypověděl“. Na základě těchto zjištění vzal odvolací soud za prokázané, že žalobce nejpozději v průběhu dubna 1998 se dozvěděl o důvodu zamítnutí jeho žaloby ve věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích, a to pro prekluzi práva, kterou způsobila žalovaná pozdním podáním žaloby k soudu; již v této době je tedy prokázána vědomost žalobce o vzniklé škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Odvolací soud nepovažoval za správný názor soudu prvního stupně, pokud počátek běhu promlčecí doby stanovil ke dni právní moci rozhodnutí soudů o určení neplatnosti skončení pracovního poměru žalobce u jeho zaměstnavatele, neboť toto datum je závislé na procesních okolnostech, které nastaly v průběhu řízení, a s vědomostí poškozeného o škodě a škůdci přímo nesouvisí. Znalost poškozeného o osobě škůdce se však váže k okamžiku, kdy obdržel informaci, na jejímž základě si může učinit úsudek, která konkrétní osoba za škodu odpovídá (viz rozsudek NS ČR sp. zn. 25 Cdo 871/2002). Jelikož lhůta pro uplatnění nároku na náhradu škody ve formě ušlé náhrady mzdy proti žalované počala běžet nejpozději dne 10. 4. 1998 (tj. den následující poté, kdy žalobce udělil plnou moc k zastupování v pracovněprávním sporu advokátovi JUDr. H.) a žaloba byla u soudu podána dne 13. 10. 2000, stalo se tak po uplynutí dvouleté promlčecí doby (§106 obč. zák.); v důsledku vznesené námitky promlčení proto nebylo možno žalobě vyhovět (§100 odst. 1 obč. zák.).
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., a podává je z důvodů uvedených v §241a odst. 2 písm. b), odst. 3 o. s. ř. Namítá, že žádným z provedených důkazů nebylo prokázáno, že v dubnu 1998 měl vědomost o vzniklé škodě a o tom, kdo mu ji způsobil, neboť z průběhu řízení před Okresním soudem v Pardubicích, stejně jako z odůvodnění rozsudku tohoto soudu nemohl zjistit, že jediným důvodem zamítnutí žaloby na určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru byla prekluze práva zaviněná žalovanou, když soudem byla provedena řada důkazů nevztahujících se k prekluzi. Z doplněné výpovědi žalobce pak nevyplývá, že by v době, kdy vypověděl plnou moc žalované, věděl o tom, že žalovaná způsobila prekluzi jeho nároku a že odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích již nemá význam. Pokud by žalovaná řádně hájila zájmy žalobce, bylo její povinností vysvětlit mu, že jeho nárok prekludovala a že z tohoto důvodu nebude odvolání úspěšné. Dále poukazuje na to, že výpověď žalované ani její písemná podání neobsahují žádné tvrzení, že žalobce pravdivě a úplně informovala o jeho právním postavení; naopak podáním odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně žalovaná potvrdila žalobci, že opožděné podání žaloby nemá vliv na výsledek sporu. Vzhledem k tomu, že ani žalovaná nepovažovala nárok žalobce do doby vyhlášení rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové za prekludovaný, nemohl mít žalobce (který nemá právnické vzdělání) do té doby vědomost o tom, že žalovaná mu porušením svých povinností způsobila škodu. Považoval-li odvolací soud skutková zjištění soudu prvního stupně za neúplná, měl řízení doplnit provedením dalších důkazů, a to obsahem odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, sepsaným žalovanou, ze kterého vyplývá, že žalovaná prekluzi nároku a tím i své pochybení vyvracela, a dále (vzhledem k obsahu odvolání) též výpovědí žalované. Dále dovolatel uvedl, že za správný považuje závěr soudu prvního stupně, který námitku promlčení nepovažoval za důvodnou a jenž stanovil počátek běhu promlčecí doby na den vyhlášení rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, neboť teprve tímto rozhodnutím bylo postaveno najisto, že „žalovaná dopustila prekluzi nároku žalobce“. Navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby mu věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém písemném vyjádření k dovolání vyjádřila názor, že žalobci nárok na náhradu mzdy nevznikl, neboť při jednání před Okresním soudem v Pardubicích vypověděl, že „u zaměstnavatele pracovat nechce“, a kromě došlo k promlčení jeho případného nároku, a to jak podle zákoníku práce (dne 1. 5. 2000), tak i podle občanského zákoníku (v dubnu 2000). Navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, a že je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle §242 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, popřípadě jej a zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu je v dovolání vyvozována ze závěru, že nárok žalobce se promlčel v subjektivní promlčecí době podle §106 odst. 1 obč. zák., a dovolatel naopak považuje za správný názor soudu prvního stupně, že teprve vyhlášením rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 12. 1998, č. j. 20 Co 61/98 - 150, bylo postaveno najisto, že žalovaná způsobila prekluzi práva žalobce na určení neplatnosti skončení pracovního poměru u zaměstnavatele.
Podle §106 odst. 1 obč. zák., jímž se řídí promlčení nároku klienta na náhradu škody, kterou mu způsobil advokát v souvislosti s výkonem advokacie podle §24 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, se právo na náhradu škody promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení se nejpozději právo na náhradu škody promlčí za tři roky, a jde-li o škodu způsobenou úmyslně, za deset let ode dne, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví.
Počátek objektivní a subjektivní doby je stanoven odlišně, co do svého počátku i konce jsou obě doby na sobě nezávislé, a skončí-li běh jedné z nich, právo se promlčí bez ohledu na druhou promlčecí dobu. Počátek běhu objektivní promlčecí doby (§106 odst. 2 obč. zák.) je vázán na událost, z níž škoda vznikla. Tento pojem (škodná událost) zahrnuje nejen protiprávní úkon či právně kvalifikovanou událost, které vedly ke vzniku škody, ale i vznik škody samotné (srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 5. 1990, sp. zn. 1 Cz 20/90).
Počátek subjektivní promlčecí doby se váže k okamžiku, kdy poškozený nabyl vědomost o tom, že na jeho úkor došlo ke škodě a kdo za ni odpovídá. To předpokládá, že se poškozený dozvěděl jak o odpovědném subjektu, tak i o tom, že mu vznikla majetková újma určitého druhu a rozsahu, kterou je možné objektivně vyjádřit v penězích. Pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby k uplatnění práva na náhradu škody se vyžaduje skutečná (prokázaná) a nikoliv jen předpokládaná vědomost poškozeného o protiprávním úkonu nebo události, kterou byla škoda způsobena, ale i o tom, že vznikla majetková újma určitého rozsahu, kterou je možné natolik objektivně vyjádřit (vyčíslit) v penězích, aby poškozený mohl svůj nárok uplatnit u soudu, a dále vědomost o tom, kdo za ni odpovídá (srov. R 38/1975 a Sborník rozhodnutí Nejvyššího soudu IV., str. 634). Běh subjektivní promlčecí doby však nemůže započít dřív než běh objektivní promlčecí doby, tj. dřív než škoda vznikla. Jinými slovy řečeno, objektivní promlčecí doba může začít běžet až od okamžiku vzniku škody a nejdříve toho dne může začít běžet i subjektivní promlčecí doba.
S názorem odvolacího soudu, že o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, se žalobce ve smyslu ust. §106 odst. 1 obč. zák. dozvěděl nejpozději dne 10. 4. 1998 (tj. den následující poté, kdy v pracovněprávním sporu v průběhu odvolacího řízení u Krajského soudu v Hradci Králové udělil plnou moc k zastupování advokátovi JUDr. H.) nelze souhlasit, neboť škoda - majetková újma, spočívající ve ztrátě jeho nároku na náhradu mzdy - mohla žalobci vzniknout až okamžikem, kdy soudem bylo závazně a nezměnitelně rozhodnuto, že v pracovněprávním sporu proti jeho zaměstnavateli o neplatnost rozvázání pracovního poměru není úspěšný z důvodu porušení povinnosti žalované jako advokátky řádně chránit a prosazovat práva a oprávněné zájmy žalobce - jejího klienta (§16 zák. č. 85/1996 Sb., o advokacii), tj. tím, že způsobila prekluzi práva žalobce. Tímto okamžikem je v posuzované věci den, kdy nabyl právní moci (dne 10. 12. 1999) rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 12. 1998, č. j. 20 Co 61/98 - 150, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 4. 11. 1997, sp. zn. 6 C 272/96, o zamítnutí žaloby o neplatnost rozvázání pracovního poměru, v němž se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že v důsledku nedoplnění podání obsahujícího návrh ve věci samé učiněného telefaxem ze strany žalované originálním podáním, případně písemným podáním shodného obsahu, ve lhůtě uvedené v ust. §42 odst. 3 o. s. ř. došlo k prekluzi práva žalobce (§64 zákoníku práce). Den právní moci rozsudku odvolacího soudu v pracovněprávním sporu je okamžikem vzniku škody - za předpokladu, že by žalobce v případě včasně podané žaloby byl v pracovněprávním sporu proti zaměstnavateli úspěšný; nejdříve až dne 10. 12. 1999 tedy byly splněny předpoklady pro důvodné podání žaloby na náhradu škody proti žalované, která v souvislosti s výkonem advokacie porušila své povinnosti. Pro úplnost je třeba dodat, že v posuzované věci se okamžik případného vzniku škody neshoduje s okamžikem škodné události, jíž je pochybení žalované, spočívající v nedodržení procesních předpisů, kdy nejednala při podání žaloby v souladu s občanským soudním řádem, a toto pochybení vedlo - za uvedeného předpokladu – ke vzniku škody žalobci (ke ztrátě nároku proti jeho zaměstnavateli).
Případný není ani odkaz odvolacího soudu na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2003, sp. zn. 25 Cdo 871/2002, neboť v něm byla řešena otázka počátku běhu subjektivní promlčecí doby v řízení o nároku na náhradu škody způsobené pachatelem trestného činu (přímým škůdcem), jenž byl za své jednání odsouzen pravomocným trestním rozsudkem. V tomto rozhodnutí dospěl dovolací soud k závěru, že je nesprávný názor odvolacího soudu, pokud počátek běhu subjektivní promlčecí doby ztotožnil s datem právní moci rozsudku soudu v trestní věci a nevycházel z prokázané vědomosti poškozené (případně pojišťovny, která vstoupila podle §813 odst. 1 obč. zák. do práv poškozené na náhradu škody) o osobě, která za vzniklou škodu odpovídá. O takový případ se však v dané věci nejedná.
Z uvedeného vyplývá, že právní názor odvolacího soudu na počátek i konec běhu subjektivní promlčecí doby není správný a správné tudíž není ani jeho rozhodnutí, že došlo k promlčení nároku žalobce na náhradu škody proti žalované, uplatněnému podle §24 zákona o advokacii, žalobou podanou u soudu dne 13. 10. 2000 za stavu, kdy subjektivní promlčecí doba podle §106 odst. 1 obč. zák. počala žalobci běžet dne 10. 12. 1999. Dovolací důvod, který vycházel z argumentu nesprávného právního posouzení věci ve smyslu ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., byl tudíž uplatněn důvodně. Nelze -li dospět k závěru, že rozsudek odvolacího soudu je správný, dovolací soud jej zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 věta za středníkem, odst. 3 věta první o. s. ř.).
Vyslovený právní názor dovolacího soudu je pro další řízení závazný (§243d odst. 1 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne o nákladech řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. října 2005
JUDr. Olga Puškinová, v.r.
předsedkyně senátu