ECLI:CZ:NS:2013:25.CDO.2237.2012.1
sp. zn. 25 Cdo 2237/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci žalobce Mgr. M. Š., zastoupeného Mgr. Kateřinou Siudovou, advokátkou, se sídlem Ostrava – Moravská Ostrava, Matiční 730/3, proti žalované Fakultní nemocnici Olomouc, IČO 000 98 892, se sídlem Olomouc, I. P. Pavlova 6, zastoupené JUDr. Karlem Vítkem, advokátem, se sídlem Olomouc, Dobrovského 1157/25, o náhradu škody na zdraví, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 11 C 212/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 7. února 2012, č. j. 69 Co 370/2011-614, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal náhrady škody na zdraví, která mu vznikla v souvislosti s operací varixů, jíž se podrobil 26. 11. 2002 v zařízení žalované a při níž došlo k nevratnému poškození peroneálního nervu v levé dolní končetině s následkem snížené citlivosti a poruchy hybnosti končetiny.
Ve věci bylo poprvé rozhodnuto (částečně vyhovujícím) rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 4. 5. 2007, č.j. 11 C 212/2004-314, který byl ve vyhovujícím výroku zrušen usnesením Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 1. 7. 2008, č. j. 69 Co 64/2008-372, a věc byla v tomto rozsahu vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Okresní soud v Olomouci poté rozsudkem ze dne 24. 5. 2011, č.j. 11 C 212/2004-574, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že při operaci i při pooperační péči bylo postupováno „lege artis“. V rámci pooperační péče byla sice opožděně stanovena diagnóza léze peroneálního nervu, avšak neurochirurgická reoperace, při níž byl dne 10. 12. 2002 nerv „uvolněn“, byla provedena včas, neboť vzhledem k prokázanému těžkému poškození nervu (axonotmezi) by dřívější reoperace neměla žádný význam.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 7. 2. 2012, č.j. 69 Co 370/2011-614, zrušil rozsudek soudu prvního stupně, pokud jím byla zamítnuta žaloba ohledně částky 1.137.518,- Kč s příslušenstvím, a řízení v tomto rozsahu zastavil pro překážku věci pravomocně rozhodnuté. Ve zbytku zamítavý rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud shledal, že soud prvního stupně provedl dostatek důkazů k řádnému objasnění věci a učinil z nich odpovídající skutkový závěr. Uzavřel, že závěry posudků předložených žalobcem byly vyvráceny znaleckými posudky soudem ustanoveného znalce Doc. MUDr. Jiřího Podlahy a Nemocnice Na Homolce, které dospěly k závěru, že při operace žalobce v žalovaném zdravotnickém zařízení byla provedena lege artis. Při operačním zákroku došlo sice k nevratnému poškození nervu, avšak bylo postupováno obvyklými a správnými metodami a negativní dopad na zdraví žalobce způsobily komplikace spočívající v nepřehlednosti operačního pole a jizevnatém terénu (operaci předcházel stejný zákrok v roce 1994). Vzhledem k těžké formě poškození peroneálního nervu nemělo opožděné stanovení diagnózy na poškození zdraví žalobce žádný vliv, neboť dřívější reoperace by neměla smysl; za této situace bylo provedení neurochirurgické reoperace do tří týdnů „lege artis“.
Rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. (vady řízení a nesprávné právní posouzení). Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v řešení otázky, zda chybný postup operatéra lze hodnotit jako „lege artis“ a zda v posuzovaném případě nedošlo k porušení prevenční povinnosti ve smyslu §415 obč. zák. a dále v otázce vztahu mezi porušením prevenční povinnosti (§415 obč. zák.) a povinností dle §11 odst. 1 zákona č. 20/1966 Sb. a čl. 4 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně. Namítá, že se odvolací soud stejně jako soud prvního stupně nezabýval odpovědností žalované z pohledu ustanovení §415 obč. zák., přestože z provedených důkazů vyplývá, že v závěrečné fázi operace došlo k pochybení operatéra a že poranění nervu není běžnou komplikací operace varixů. Zpochybňuje odbornou erudici znalce Jelínka a správnost závěru, že opožděné stanovení diagnózy nemohlo mít z důvodu závažnosti poškození nervu při samotné operaci žádný vliv na vznik škody, za nepřesvědčivé označuje závěry znalce Podlahy a zpochybňuje rovněž závěr o komplikacích či zvýšené krvácivosti při operačním zákroku. Navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil potvrzující výrok napadeného rozsudku odvolacího soudu a v odpovídajícím rozsahu rovněž rozsudek soudu prvního stupně a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření namítá, že se žalobci nepodařilo prokázat pochybení na straně žalované, nelze tudíž dovozovat ani její odpovědnost za škodu. Znalecké posudky, jejichž provedení bylo nařízeno soudem, považuje za jednoznačné a objektivní. Navrhuje, aby dovolání žalobce bylo odmítnuto jako nepřípustné, popř. zamítnuto jako nedůvodné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) posoudil dovolání – v souladu s čl. II. bodem 7 zákona č. 404/2012 Sb. – podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále opět jen „o. s. ř.“) a shledal, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), směřuje však proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 o. s. ř. Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Podle ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. není dovolání podle odstavce 1 přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč a v obchodních věcech 100.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Ačkoliv odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jedním výrokem, rozhodoval o šesti samostatných nárocích s odlišným skutkovým základem, a to o nárocích žalobce na odškodnění bolesti (22.800,- Kč) a ztížení společenského uplatnění (1.080.000,- Kč), na náhradu nákladů na vypracování znaleckého posudku (23.950,- Kč) a nákladů na dopravu (8.239,- Kč), na náhradu ztráty na výdělku po dobu pracovní neschopnosti (83.279,- Kč) a na náhradu nákladů léčení (28.788,- Kč). Byť se tyto dílčí nároky odvíjejí od téže události, mají odlišnou povahu, a jde tak o samostatné nároky; přípustnost dovolání je proto třeba zkoumat ve vztahu ke každému z nich samostatně bez ohledu na to, že byly uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem. Napadeným potvrzujícím výrokem rozsudku odvolacího soudu ohledně nároků na náhradu bolestného, nákladů znaleckého posudku, nákladů na dopravu a nákladů léčení tak bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč a přípustnost dovolání je v této části vyloučena ustanovením §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř., aniž by na tento závěr měla vliv okolnost, že součet výše plnění ze všech samostatných nároků částku 50.000,- Kč přesahuje.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený v §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde, neboť nebyla splněna podmínka odlišnosti rozhodnutí soudu prvního stupně v důsledku vázanosti právním názorem odvolacího soudu (předchozí vyhovující rozsudek soudu prvního stupně byl zrušen z důvodu neúplného zjištění skutkového stavu a nedostatečného odůvodnění zejména ohledně hodnocení důkazů, aniž by odvolací soud zavázal soud prvního stupně právním názorem na posouzení věci, v jehož důsledku by soud prvního stupně rozhodl ve druhém rozsudku odlišně od rozsudku prvého). Přichází tedy v úvahu jen přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Toto ustanovení bylo nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušeno, uplynutím dne 31. 12. 2012, do té doby však bylo součástí právního řádu a je pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. 12. 2012 nadále použitelné (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Dovolací soud je zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel označil, a dovolání může shledat přípustným jen za současného naplnění podmínky, že na takto označených právních otázkách (závěrech) rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Předpokladem obecné odpovědnosti za škodu podle §420 odst. 1 a 3 obč. zák. je porušení právní povinnosti (protiprávní jednání), vznik škody, příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním a vznikem škody a presumované zavinění.
V oblasti poskytování zdravotní péče jsou zdravotnická zařízení povinna postupovat v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy (§11 odst. 1 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů), respektive v souladu s příslušnými profesními povinnostmi a standardy (čl. 4 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně). Takový postup je označován jako „lege artis“. Nedodržení těchto pravidel je protiprávním jednáním.
Chybný postup operatéra tedy samozřejmě nelze hodnotit jako postup „lege artis“. Odvolací soud však své rozhodnutí na takovémto zjevně nesprávném právním názoru nezaložil. Jeho rozhodnutí vychází ze závěru, že postup operatéra nebyl chybný (tj. rozporný se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy), byl tedy „lege artis“, a proto není dána odpovědnost žalované za škodu ve smyslu §420 odst. 1 obč. zák.
Porušením právní povinnosti (protiprávním jednáním) je míněn objektivně vzniklý rozpor mezi tím, jak fyzická či právnická osoba skutečně jednala (příp. opomenula jednat), a tím jak jednat měla, aby dostála svým povinnostem (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2542/2003). Vzájemný vztah konkrétní zákonné či smluvní povinnosti a prevenční povinnosti dle §415 obč. zák. byl již rozhodovací praxí dovolacího soudu řešen, a to tak, že aplikace ustanovení §415 obč. zák. přichází v úvahu, neexistuje-li konkrétní právní úprava vztahující se na jednání, jehož protiprávnost se posuzuje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1427/2001, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 1212, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2002, sp. zn. 25 Cdo 253/2001). V oblasti poskytování zdravotnických služeb to znamená, že byl-li postup lékařů při operaci shledán lege artis, bylo by možno usuzovat na porušení povinnosti vyplývající z §415 obč. zák., pokud v daném případě existovaly konkrétní okolnosti, které vyžadovaly provedení dalších úkonů či zvláštních opatření nad rámec předepsaného či obvyklého postupu a byly způsobilé k zamezení či snížení možnosti způsobení újmy na zdraví, za niž je náhrada požadována, a provedeny nebyly (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2013, sp. zn. 25 Cdo 695/2012).
V dané věci bylo zjištěno, že při diagnostice i terapii postupoval zdravotnický personál žalované v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy (§11 odst. 1 zákona č. 20/1966 Sb., o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů), respektive v souladu s příslušnými profesními povinnostmi a standardy (čl. 4 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně), a naopak nebylo zjištěno, že by existovaly konkrétní okolnosti, které vyžadovaly provedení zvláštních opatření k zabránění vzniku škody nad rámec předepsaného či obvyklého postupu. Za této situace předpoklady odpovědnosti žalované za škodu nejsou splněny.
Námitky zpochybňující skutková zjištění učiněná z provedených důkazů, stejně jako námitky napadající věrohodnost některých důkazů, z nichž soudy obou stupňů vycházely, jsou ve skutečnosti uplatněním dovolacího důvodu podle §241a odst. 3, který však přípustnost dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládá (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Námitka vad řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (konkrétně námitka nedostatečného odůvodnění rozhodnutí okresního soudu), rovněž přípustnost dovolání nezakládá, neboť k takovým vadám lze v dovolacím řízení přihlížet, jen je-li dovolání (z jiného důvodu) přípustné, nejde-li o procesní otázky zásadního právního významu (sporný výklad procesního práva).
Jelikož dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §150, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaná sice vynaložila náklady na sepis vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta, na jejichž náhradu by zásadně měla právo, avšak z důvodů zvláštního zřetele hodných spočívajících v okolnostech dané věci, jež jsou blíže uvedeny v rozsudku odvolacího soudu, a s přihlédnutím k relativní stručnosti vyjádření, jež se soustřeďuje na dovolací polemiku se skutkovými závěry, jež nepodléhají dovolacímu přezkumu, dovolací soud náhradu nákladů dovolacího řízení žalované nepřiznal.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. října 2013
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu