ECLI:CZ:NS:2007:25.CDO.2267.2007.1
sp. zn. 25 Cdo 2267/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce T. – I., s.r.o., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému JUDr. J. H., o zaplacení 690.965,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 7 C 245/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. října 2005, č. j. 25 Co 400/2005 - 106, takto:
I. Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu se v rozsahu ¼ základu nároku odmítá, jinak se dovolání zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 mezitímním rozsudkem ze dne 4. července 2005, č. j. 7 C 245/2004-85, rozhodl, že nárok žalobce na zaplacení částky 690.965,- Kč s příslušenstvím je co do základu ze ¾ po právu s tím, že o náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku. Při svém rozhodnutí vycházel soud ze zjištění, že kupní smlouvou ze dne 27. 11. 2001 žalobce koupil od žalovaného dům č.p. 579 s pozemky o výměře 200 m2 a 140 m2 v k.ú. Ž. v P. Když v červnu roku 2003 započal žalobce s přestavbou podkrovních prostor se záměrem vystavět zde bytové jednotky, zjistil, že tento prostor domu neodpovídá stavební dokumentaci o provedené půdní vestavbě z roku 1992, kterou prováděl žalovaný, tj. předchozí vlastník. V souvislosti s realizací stavby činily náklady žalobce na odstraňování skrytých stavebních vad (zejména úprava krovu a stropu v 3. nadzemním podlaží) 690.965,- Kč. Vzhledem k tomu, že po uzavření kupní smlouvy žalobce převzal nemovitost postupně, a to 14. 2. 2002 a 14. 4. 2002, skončila lhůta k uplatnění práv z odpovědnosti za vady koupené věci (§596 a násl. obč. zák.) nejpozději dne 14. 10. 2002. Protože uplatnění práv z odpovědnosti za vady nevylučuje právo na náhradu škody, a to bez ohledu, zda práva z odpovědnosti za vady byla či nebyla uplatněna, obvodní soud posoudil uplatněný nárok podle ust. §420 odst. 1 obč. zák. Vzhledem k tomu, že mezi účastníky bylo nesporné, že původní rekonstrukce střechy a půdní vestavba v předmětné nemovitosti nebyla provedena podle stavební dokumentace z roku 1992, soud dovodil, že žalovaný při stavebních pracích postupoval v rozporu se zákonem č. 50/1976 Sb. a žalobci v příčinné souvislosti s tím vznikla majetková újma nejméně ve výši žalované částky, neboť pokud by stavba byla provedena řádně podle projektové dokumentace, nemusel by žalobce vynakládat další náklady na pozdější rekonstrukci. Vzhledem k tomu, že žalobce byl ještě před uzavřením kupní smlouvy žalovaným informován o tom, že původní rekonstrukce podkroví nebyla provedena v souladu se stavební dokumentací předloženou ke stavebnímu řízení v roce 1992, a byl mu tedy stav nemovitosti před vlastní koupí znám, soud shledal z jedné čtvrtiny spoluzavinění žalobce na vzniku škody ve smyslu ust. §441 obč. zák., a rozhodl proto o důvodnosti základu uplatněného nároku ze tří čtvrtin.
K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. října 2005, č.j. 25 Co 400/2005 – 106, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu o 690.965,- Kč s příslušenstvím zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, neztotožnil se však s jeho právním posouzením. V řízení bylo prokázáno, že ještě před koupí byl žalobce informován o rekonstrukci střechy a podkroví, provedené v roce 1992, a o tom, že tato rekonstrukce neproběhla zcela podle projektové dokumentace, kterou měl žalobce k dispozici. Pokud se žalobce následně po uzavření kupní smlouvy rozhodl v podkrovních prostorách vybudovat byty a v té souvislosti dospěl při následné rekonstrukci ke zjištění, že v důsledku vadně provedené rekonstrukce v roce 1992 musí vynaložit určité finanční prostředky proto, aby tento prostor mohl využít pro svůj nový záměr, a že stav nemovitosti je jiný, než předpokládal, nelze tuto skutečnost právně posuzovat jinak, než jako vadu koupené věci. Práva z odpovědnosti za vady však zanikla žalobci dne 14. 10. 2002, a pokud tvrdí, že mu vznikla škoda v důsledku skryté vady, uplatňuje ve skutečnosti to, co odpovídá právu z odpovědnosti za vady, když své náklady vzniklé v souvislosti s rekonstrukcí pro nový záměr stavby bytů hodnotí jako odpovědnost žalovaného za škodu. Nelze přehlédnout, že rekonstrukce po dokončení byla stavebním úřadem kolaudována a jednání žalovaného nemá na nákladech žalobce spojených s vybudováním dalších bytových jednotek žádný podíl. Žalobce měl proti žalovanému zcela nepochybně právo vyplývající z titulu odpovědnosti za vady koupené věci, toto své právo však v prekluzívní lhůtě neuplatnil a obecnou odpovědnost žalovaného za škodu dle ust. §420 obč. zák. nelze dovodit.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a uplatňuje dovolací důvod podle ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. nesprávné právní posouzení věci. Žalobce v dovolání shrnuje nesporné skutkové okolnosti, že žalovaný mu prodal dům s pozemky na základě kupní smlouvy ze dne 27. 11. 2001, že předtím v roce 1992 byla provedena rekonstrukce, která - zejména při úpravě stropu ve 3. nadzemním podlaží - neproběhla zcela v souladu s projektovou dokumentací a stavebním povolením. Žalovaný tak provedl stavební úpravy v rozporu s povinnostmi dle zákona č. 50/1976 Sb. a žalobci vznikla škoda v souvislosti s tím, že byl nucen odstranit a nahradit strop v nemovitosti stropem novým, za použití správné technologie a materiálu. Dovolatel vytýká odvolacímu soudu nesprávný právní závěr, protože v řízení nikdy neuplatňoval nároky z odpovědnosti za vady věci, nežádal slevu z kupní ceny, odstranění vad ani odstoupení od kupní smlouvy, nýbrž toliko nárok na náhradu škody, kterou mu způsobil žalovaný. Odvolací soud tedy nesprávně kvalifikoval skutkový stav jako nárok z odpovědnosti za vady, ačkoliv žalobce, který vymezuje skutkový rámec sporu, svůj nárok vymezil skutkovým tvrzením o porušení povinnosti žalovaným, vznikem škody žalobci a příčinnou souvislostí mezi tím. Dovolatel navrhl, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc mu vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl, aby dovolání bylo jako nedůvodné zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu §241 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu, v jakém byl změněn mezitímní rozsudek soudu prvního stupně, je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není však důvodné, a ve zbývajícím rozsahu ohledně jedné čtvrtiny základu nároku, není přípustné.
Dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že uplatněný nárok nesprávně posoudil jako nárok z odpovědnosti za vady koupené věci, ačkoliv byl uplatněn nárok na náhradu škody. Podstatou je tedy rozlišení obou právních institutů - odpovědnosti za vady koupené věci a odpovědnosti za škodu.
Odpovědnost za vady a odpovědnost za škodu jsou odlišnými právními instituty, mají jiný účel a jsou založeny na rozdílných zásadách a předpokladech vzniku odpovědnosti. Odpovědnost za vady stíhá nedostatky vlastního plnění prodávajícího a sleduje, aby se kupujícímu dostalo ze závazkového právního vztahu plnění bez jakýchkoliv vad, tedy aby jím koupená věc měla sjednané vlastnosti a netrpěla vadami. Majetková újma, jež vznikla následkem porušení povinnosti prodávajícího poskytnout řádně kupujícímu sjednaný předmět koupě, je odškodnitelná v rámci náhrady škody (§420 a násl. obč. zák.). Škodou je újma, jež vznikla jako následek vadného plnění, tedy újma, která z vady vznikla, a nikoliv újma, spočívající ve vadnosti samotného předmětu koupě.
Podle §600 obč. zák. uplatněním práv z odpovědnosti za vady není dotčeno právo na náhradu škody.
Podle §510 obč. zák. uplatnění nároku z odpovědnosti za vady nevylučuje nárok na náhradu škody, která z vady vznikla.
I když je třeba přisvědčit dovolateli, že oba uvedené nároky obstojí vedle sebe a že každý z nich lze uplatňovat nezávisle na nároku druhém, zásadně platí, že nároků, které vyplývají z odpovědnosti za vady, se nelze úspěšně domáhat z titulu náhrady škody (srov. např. R 12/1989, str. 142, či rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1618/2001, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, sv. 25, pod C 1865), a že náhradu nákladů vynaložených na odstranění vad předmětu kupní smlouvy se nelze domáhat z titulu náhrady škody (R 17/2007).
V dané věci žalobce učinil předmětem řízení nárok na náhradu nákladů, jež vynaložil na stavební úpravy koupené nemovitosti, zejména na výměnu nevhodné či vadně provedené stropní konstrukce. Jestliže s takovou tvrzenou vadou byl žalobci dům žalovaným prodán, pak bez ohledu na to, kým byla vada způsobena, je jednoznačné, že předmět kupní smlouvy nebyl bez vad a že se tak žalobci od prodávajícího dostalo vadného plnění. Náhrada výdajů na odstranění vad předmětu kupní smlouvy je totiž náhradou újmy, spočívající ve vadnosti předmětu plnění z kupní smlouvy. Nejde ani o újmu, kterou by vady plnění vyvolaly navenek, na jiných věcech či hodnotách, nýbrž o náklady na odstranění vad samotného předmětu kupní smlouvy. K tomu, aby se kupujícímu dostalo ze závazkového právního vztahu plnění v souladu s kupní smlouvou bez jakýchkoliv vad, slouží institut odpovědnosti za vady věci. Požadavkem na náhradu nákladů, vynaložených na stavební úpravy vedoucí k odstranění vad koupené věci, je uplatněn nárok z odpovědnosti za vady, který je však již prekludován.
Odvolací soud oba uvedené právní instituty správně odlišil v souladu s hmotným právem i ustálenou judikaturou (např. R 34/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.1.2003, sp. zn. 25 Cdo 270/2001, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24.4.2003, sp.zn. 25 Cdo 1618/2001).
Jestliže žalobce s odkazem na ustanovení §420 obč. zák. uplatnil nárok na náhradu újmy, která podle skutkového vylíčení v žalobě spočívala v tom, že kupní smlouvou nabytá nemovitost vykazovala vady, k jejichž odstranění byl žalobce nucen vynaložit peněžní prostředky, nelze odvolacímu soudu vytýkat, že by rozhodl o jiném nároku, na jiném skutkovém základu, než jaký skutkově vymezil žalobce. Soud je totiž při rozhodování vázán nikoliv tím, jak žalobce vylíčený skutkový stav právně posuzuje, nýbrž pouze tzv. skutkem, jak byl žalobcem vymezen vylíčením rozhodujících skutkových okolností. Právní kvalifikace nároku, i když ji žalobce uvádí, není pro soud závazná. V tomto směru dovolatel zcela správně poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1934/2001, publikovaný pod č. 78 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2004.
Dovolatel se mýlí, pokud má za to, že nepožaduje-li slevu z kupní ceny či odstranění vad apod., je tím dána právní kvalifikace jeho nároku jako nároku na náhradu škody způsobené prodávajícím.
Z uvedeného je zřejmé, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný; Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu, v jakém byl rozsudek soudu prvního stupně změněn, zamítl podle ustanovení §243b odst. 2, části věty před středníkem, o. s. ř.
V rozsahu ¼ základu nároku je rozhodnutí odvolacího soudu shodné s rozhodnutím soudu prvního stupně; oba soudy neshledaly v tomto rozsahu uplatněný nárok důvodným a jedná se tedy o potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu. Přípustnost dovolání proti němu se řídí ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle nějž je dovolání přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ].
Podle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Vzhledem k tomu, že právní otázka uplatněná v dovolání je v rozhodnutí odvolacího soudu řešena v souladu s hmotným právem a v rozhodovací praxi dovolacího soudu byla již opakovaně řešena, nejedná se o rozhodnutí zásadního právního významu. Z toho důvodu bylo dovolání žalobce v rozsahu ¼ základu nároku podle ust. §243b odst. 5, věty první, a ust. §218 písm. c) o. s. ř. odmítnuto.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, 151 odst. 1, §146 odst. 3 a §142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů řízení právo, a žalovanému v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. srpna 2007
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu