ECLI:CZ:NS:2013:25.CDO.2295.2011.1
sp. zn. 25 Cdo 2295/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce J. Z. , zastoupeného Mgr. Davidem Daňkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Pavla Švandy ze Semčic 12, proti žalované České kanceláře pojistitelů , se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1724, IČO 70099618, za kterou jedná Česká pojišťovna, a. s., se sídlem v Praze 1, Spálená 16, IČO 45272956, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 31 C 471/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. ledna 2011, č. j. 68 Co 380/2010-99, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. ledna 2011, č. j. 68 Co 380/2010-99, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 mezitímním rozsudkem ze dne 7. 1. 2010, č. j. 31 C 471/2008-66, rozhodl, že základ nároku je dán. Při posouzení nároku žalobce na náhradu za ztrátu na výdělku od 1. 9. 2006 do 30. 6. 2007 ve výši 141.045,- Kč s příslušenstvím vyšel ze zjištění, že L. D. jako řidička osobního automobilu, pojištěného pro případ odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla u právního předchůdce žalované, při dopravní nehodě dne 20. 11. 1992 způsobila žalobci těžké poškození zdraví s trvalými následky. V roce 2001 byl žalobce uznán plně invalidním v přímé souvislosti s následky dopravní nehody a v roce 2003 dokončil výuční obor technicko-administrativní pracovník bez maturity. Poté, co si uvědomil, že nebude moci vykonávat fyzickou práci, se do roku 2006 soukromě připravoval a bezúspěšně pokoušel o zvýšení své kvalifikace na vzdělání s maturitou. Žalobce v důsledku zdravotních potíží nikdy nepracoval a požaduje náhradu za ztrátu na výdělku odpovídající průměrné měsíční mzdě v jím dosažené kvalifikaci sekretáře, sekretářky. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že ustanovení §445 a násl. obč. zák. umožňuje poskytnout náhradu za ztrátu na výdělku i po dobu výdělečné činnosti, která je v okamžiku úrazu pouze předpokládána a jejíž výkon by začal později, nebýt poškození zdraví; okolnost, že poškozený nebyl v době úrazu zaměstnán a jako žák základní školy se na budoucí povolání teprve připravoval, podle soudu prvního stupně nevylučuje jeho právo na náhradu ztráty na výdělku. Neshledal důvodnou námitku promlčení, uplatněný nárok posoudil jako nárok na pojistné plnění, jež se promlčuje v tříleté promlčecí době podle §101 a §104 obč. zák. ve znění účinném do 31. 12. 2004, která počala běžet v září roku 2006, kdy žalobce zjistil, že se mu nepodaří dosáhnout středoškolského vzdělání s maturitou (vedle toho považoval námitku promlčení ze strany žalované pojišťovny za rozpornou s dobrými mravy).
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 1. 2011, č. j. 68 Co 380/2010-99, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu na zaplacení 141.045,- Kč s příslušenstvím zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Po doplnění dokazování zjistil, že žalobci byla v roce 1998 pravomocně přiznána náhrada škody ve výši 603.866,- Kč, jejíž součástí bylo i odškodnění ztížení společenského uplatnění v mimořádné výši s odůvodněním, že žalobce je vinou úrazu omezen ve všech sférách života, prognóza jeho zdravotního stavu není příznivá, žalobce je a bude odkázán na péči jiné osoby, popř. sociálního ústavu, nebude moci založit rodinu, najít si partnera a pečovat o potomky. Poškození jeho intelektu je tak závažné, že je mu velice ztížena možnost pracovního uplatnění, když lze jen stěží očekávat, že by v budoucnu uměl více než číst a psát. Podle odvolacího soudu za situace, kdy jako jedno z hledisek odškodnění ztížení společenského uplatnění žalobce do budoucna byla hodnocena jeho neschopnost se vzdělávat a pracovat a kdy toto hledisko bylo důvodem pro výjimečné zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění, se nemůže nyní úspěšně domáhat nároku na náhradu ušlé mzdy s odůvodněním, že v důsledku újmy na zdraví je mu znemožněno dosáhnout maturity; takové důsledky poškození zdraví žalobce již byly odškodněny.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Namítá, že nárok na náhradu za ztížení společenského uplatnění a nárok na náhradu za ztrátu na výdělku jsou dva samostatné a nezastupitelné nároky, takže neplatí, že poskytnutím náhrady za ztížení společenského uplatnění je současně nahrazena ztráta na výdělku, byť jedním z hledisek pro odškodnění je i ztížení společenského uplatnění. Skutečnost, že žalobce byl v době úrazu žákem základní školy, nevylučuje jeho nárok na náhradu ztráty na výdělku, jestliže je po dosažení vzdělání jako technicko-administrativní pracovník pracovně nezařaditelný. Dovolatel proto navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že přímý nárok žalobce vůči žalované nevznikl, proto není ve sporu pasivně legitimována, že žalobce ukončil vzdělání v září 2003 a to, že se poté několik let soukromě připravoval na další vzdělání, nemůže mít vliv na počátek běhu promlčecí doby, takže nárok je jako celek promlčen.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení zastoupeným advokátem (§241 odst. 1 o.s.ř.), postupoval podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 – srov. čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. – dále též jen „o.s.ř.“) vzhledem k tomu, že dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 10. 1. 2011, a dospěl k závěru, že dovolání žalobce, které je podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. přípustné, je důvodné.
Dojde-li ke škodě (újmě) na zdraví, vzniká poškozenému zvláštní taxativně vymezený komplex práv na její náhradu, resp. na její zmírnění. Tento komplex práv, kterým se odškodňují jak vzniklá majetková újma, tak určité druhy nemajetkové újmy, se spravuje zvláštním právním režimem §444 až §449 obč. zák. (srov. Knappová, M., Švestka, J. a kol.: Občanské právo hmotné, svazek II, 3. vydání, Praha: ASPI, 2002, s. 449).
Podle §444 odst. 1 obč. zák. při škodě na zdraví se jednorázově odškodňují bolesti poškozeného a ztížení jeho společenského uplatnění.
Podle §447 odst. 1 obč. zák. náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při invaliditě činí rozdíl mezi průměrným výdělkem před poškozením a výdělkem dosahovaným po poškození s připočtením případného invalidního důchodu nebo částečného invalidního důchodu.
Ztráta na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při invaliditě představuje majetkovou újmu, vyplývající z rozdílu mezi výdělkem poškozeného před vznikem škody a výdělkem po poškození s připočtením případného invalidního nebo částečného invalidního důchodu. Tímto způsobem je vyjádřeno snížení (omezení) nebo ztráta způsobilosti poškozeného a jeho neschopnost dosahovat pro následky poškození zdraví stejného výdělku jako před poškozením. Zákon vychází z toho, že po skončení pracovní neschopnosti vzniká poškozenému újma tehdy, je-li v důsledku poškození zdraví natolik snížena jeho pracovní způsobilost, že nemůže vykonávat buď žádnou práci, anebo jen takovou práci, která je méně finančně ohodnocena, takže se oproti stavu před poškozením sníží jeho výdělek. Měřítkem této újmy je srovnání průměrného výdělku před poškozením s nově dosahovaným příjmem, který je odvislý též od toho, zda a v jaké výši poškozený pobírá (částečný) invalidní důchod. Dávky invalidního důchodu slouží ke kompenzaci ztráty pracovní způsobilosti, nahrazují trvale (nedojde-li ke změně zdravotního stavu) zcela či částečně příjem poškozeného, který není schopen obstarat si prostředky vlastní pracovní činností, a při určování ztráty na výdělku se k nim ve smyslu uvedeného přihlíží vedle případného příjmu ze zaměstnání či jiné výdělečné činnosti po ukončení pracovní neschopnosti. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2012, sp. zn. 25 Cdo 3457/2010).
V souvislosti s vlivem poškození zdraví na výkon zaměstnání se v rámci náhrady za ztrátu na výdělku odškodňuje snížení výdělku, a to případně i takového, jehož poškozený v době úrazu nedosahoval, protože teprve měl do určitého zaměstnání nastoupit. Takovou ztrátu na výdělku lze odškodnit v případě, že poškozený měl prokazatelně uzavřít pracovní či jiný obdobný poměr a jen v důsledku úrazu se tak nestalo, takže ztratil příjem, který by po uzavření smlouvy o pracovní činnosti dosahoval (srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 8. 1988, sp. zn. 1 Cz 47/88, publikovaný pod č. 10/1991 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále též jen „Sbírka“). Výjimečně tedy nárok vzniká, jestliže v době úrazu ještě nebyla uzavřena pracovní či jiná smlouva s dohodnutým datem nástupu do práce, avšak poškozený skutečně měl u určitého zaměstnavatele sjednán výkon konkrétní pracovní činnosti, lze-li zároveň podle okolností důvodně předpokládat, že nebýt poškození zdraví, postižený by sjednanou práci u nového zaměstnavatele vykonával, neboť pouze v důsledku poškození zdraví nemohl nový pracovní poměr uzavřít a nastoupit do sjednaného zaměstnání, takže ztratil výdělek, kterého by jinak - nebýt úrazu - dosahoval. K závěru, že ke ztrátě takového výdělku došlo, ovšem nestačí jen možnost určité výdělečné činnosti v budoucnu či nezávazný příslib zaměstnavatele, nýbrž zjištění, že k realizaci výdělečné činnosti, jež byla sjednána, nemohlo dojít právě z důvodu následků úrazu, a že – nebýt úrazu – poškozený by takovou činnost skutečně vykonával (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1783/2003, publikovaný pod C 2737 v Souboru civilních rozhodnutí NS, C. H. Beck, dále též jen „Soubor“).
Oproti tomu omezení možnosti seberealizace a společenského uplatnění v návaznosti na výkon povolání (ve smyslu profese) bez přímé souvislosti s výší výdělku se odškodňuje v rámci náhrady za ztížení společenského uplatnění, která se poskytuje jednorázově a vyjadřuje především ztrátu či omezení dosavadních schopností poškozeného k uplatnění v životě a ve společnosti, tedy k účasti na těch formách společenského života, které slouží k rozvoji jeho osobnosti. V oblasti pracovní aktivity tedy bere v úvahu omezení v dalším výběru povolání nebo v nemožnosti určité povolání vykonávat, a to z hlediska ztráty předpokladů, které poškozený měl pro uplatnění v určité profesi. Jinými slovy následky spočívající v tom, že poškozený ztratil možnost dalšího vzdělávání a v důsledku takto zvýšené kvalifikace i možnost dosahovat vyšších příjmů v rámci kariérního postupu, nezakládají nárok na ztrátu na výdělku, nýbrž se odškodňují v rámci náhrady za ztížení společenského uplatnění podle §444 obč. zák. (srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 11. 1990, sp. zn. 1 Cz 52/90, č. 22/1992 Sbírky, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2007, sp. zn. 25 Cdo 1988/2005, Soubor C 5071).
Dovolateli je proto třeba přisvědčit v tom, že nárok na náhradu za ztrátu na výdělku a nárok na náhradu za ztížení společenského uplatnění jsou samostatné nároky, které mají odlišný charakter, podmínky vzniku i způsob vyčíslení. V tomto směru sice odvolací soud správně popsal rozdíl mezi oběma nároky, avšak nesprávně dovodil, že žalobcem uplatněný nárok na náhradu za ztrátu na výdělku byl již fakticky odškodněn v rámci dříve přiznané náhrady za ztížení společenského uplatnění. Vzhledem k tomu, že nyní uplatněný nárok je vylíčen jako ztráta na výdělku za určité období (od 1. 9. 2006 do 30. 6. 2007), je ve vztahu k němu vyčíslen rozdílem mezi pravděpodobným měsíčním výdělkem a vyplaceným invalidním důchodem a odůvodněn tím, že žalobce nemohl dosáhnout příjmů ze zaměstnání po ukončení učebního oboru pro trvalé následky závažného úrazu, nelze jej považovat za požadavek na náhradu za obecnou ztrátu pracovních příležitostí, který by se zohledňoval v rámci náhrady za ztížení společenského uplatnění. Jestliže je předmětem řízení popsaná náhrada za ztrátu na výdělku za dobu od 1. 9. 2006 do 30. 6. 2007, je třeba tento nárok posoudit podle ustanovení §445 a následujících obč. zák. a zvážit i možnost aplikace ustanovení §447 odst. 3 obč. zák., ve znění účinném od 1. 1. 2007.
Rozsudek odvolacího soudu tedy není z hlediska právního posouzení věci správný, a dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. je tak naplněn. Dovolací soud proto rozsudek odvolacího soudu zrušil (§243b odst. 2 části věty za středníkem, odst. 3 věta první o.s.ř.) a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. března 2013
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu