ECLI:CZ:NS:2009:25.CDO.231.2007.1
sp. zn. 25 Cdo 231/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce P. T., zastoupeného advokátem, proti žalovanému K. k., zastoupenému advokátkou, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 8 C 202/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. dubna 2006, č. j. 19 Co 521/2005-72, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Trutnově rozsudkem ze dne 29. 4. 2005, č. j. 8 C 202/2004-56, zamítl žalobu na zaplacení částky 49.762,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak o nároku na náhradu výdajů, které žalobce měl v souvislosti s řízením vedeným u Okresního soudu v Náchodě, v němž se proti Nemocnici s poliklinikou v N. neúspěšně domáhal náhrady škody na zdraví s tvrzením, že v důsledku nesprávného diagnostického vyšetření v této nemocnici při ošetření po úrazu (nezjištěna fraktura obratlů) je omezen v budoucím životě. Soud vyšel ze zjištění, že řízení u Okresního soudu v Náchodě, zahájené žalobou podanou žalobcem dne 23. 2. 1998, bylo na základě zpětvzetí žaloby zastaveno a žalobci byla uložena náhrada nákladů řízení v celkové výši 44.713,- Kč; náklady žalobce na jeho právní zastoupení ve sporu činily 5.049,- Kč. Náhrady těchto částek se žalobce v tomto řízení domáhá po zřizovateli nemocnice v T., která mezitím zanikla, v níž se následně léčil a jejíž lékaři v propouštěcí zprávě uvedli diagnosu fraktura obratlů, což se však později v soudním řízení nepotvrdilo. Soud dospěl k závěru, že vystavením propouštěcí zprávy nemocnice v T. s nesprávným údajem o fraktuře nemohla žalobci vzniknout škoda v příčinné souvislosti s náhradou nákladů sporu vedeného proti jinému účastníku řízení. Pokud žalobce uplatnil v řízení nedůvodný nárok, jednalo se o výkon jeho procesních práv a náklady mu vznikly v důsledku jeho postupu.
K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 20. 4. 2006, č. j. 19 Co 521/2005-72, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a plně se ztotožnil s jeho závěrem o neexistenci příčinné souvislosti mezi údaji v propouštěcí zprávě nemocnice v T. a náklady řízení ve sporu s nemocnicí v Náchodě. Vzhledem k výsledkům znaleckého dokazování, z něhož vyplynulo, že léčebný postup v nemocnici v T. byl lege artis, odvolací soud uzavřel, že žalovaný (resp. jeho právní předchůdce) neporušil žádnou právní povinnost stanovenou v §23 a §55 zák. č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a podává je z důvodu nesprávného právního posouzení věci (ust. §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v otázce náhrady škody ve smyslu porušení základních povinností zdravotnického zařízení ve smyslu zákona č. 20/1966 Sb., neboť tato otázka nebyla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu ČR dosud řešena. Popisuje průběh řízení a dovozuje, že při zpracování propouštěcí zprávy z 28. 6. 1996 porušili lékaři nemocnice v T. své právní povinnosti stanovené v §23 a §55 zák. č. 20/1966 Sb. a jejich nesprávné diagnostické závěry jsou v příčinné souvislosti s tvrzenou škodou, neboť nesprávně uvedená diagnosa fraktury vedla matku tehdy nezletilého žalobce k podání žaloby proti n. nemocnici, která při předchozím ošetření žalobce frakturu nerozpoznala. Dovolatel namítá, že právním základem jeho nároku na náhradu škody je porušení právních povinností ve vztahu k nesprávnému diagnostickému závěru, nikoliv k vystavení propouštěcí zprávy s nesprávným údajem. Dovolatel je přesvědčen, že existuje příčinná souvislost mezi škodou, jejíž náhrady se domáhá, a porušením právních povinností lékařů. Navrhl, aby Nejvyšší soud ČR rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu §241 o. s. ř., dospěl k názoru, že dovolání není přípustné.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
V posuzovaném případě žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, přípustnost dovolání se tedy řídí podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen pro řešení právních otázek a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem je tedy důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Zásadní právní význam pak má rozsudek odvolacího soudu, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam jak pro rozhodnutí konkrétní věci, tak z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec.
Rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na závěru, že nárok není důvodný, neboť není dána příčinná souvislost mezi nesprávným údajem v propouštěcí zprávě nemocnice v T. a vznikem nákladů na straně žalobce v soudním řízení s nemocnicí v N., a není zde ani porušení právních povinností ošetřujících lékařů trutnovské nemocnice.
Příčinná souvislost mezi jednáním či opomenutím škůdce a vznikem škody je jedním ze základních předpokladů odpovědnosti za škodu podle §420 obč. zák. Otázka existence příčinné souvislosti je otázkou skutkovou, neboť v řízení se zjišťuje, zda protiprávní úkon škůdce a vzniklá škoda na straně poškozeného jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku. Příčinná souvislost se nepředpokládá, nýbrž musí být prokázána, a v tomto směru jde o otázku skutkových zjištění. Právní posouzení příčinné souvislosti spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována. V daném případě tedy šlo o otázku příčinné souvislosti mezi nesprávným diagnostickým údajem v lékařské zprávě a vznikem nákladů žalobce v soudním řízení o náhradu škody na zdraví a za právní služby. V tomto směru odvolací soud, ostatně ani soud prvního stupně při vymezení skutkových okolností, mezi nimiž se zjišťuje vztah příčiny a následku, nepochybil. Rovněž správná je jeho právní úvaha, že z hlediska naplnění příčinné souvislosti jako jednoho z předpokladů odpovědnosti za škodu nemůže stačit obecná úvaha o možných následcích určitého jednání či pouhé připuštění možnosti vzniku škody, nýbrž musí být příčinná souvislost najisto postavena. O vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li konkrétní majetková újma následkem konkrétního protiprávního úkonu škůdce, tedy je-li jeho jednání a škoda ve vzájemném poměru příčiny a následku. V posuzovaném případě je vznik povinnosti žalobce k náhradě nákladů řízení důsledkem neúspěchu v soudním sporu, zahájeném a vedeném na základě jeho vlastního rozhodnutí (resp. rozhodnutí jeho zákonných zástupců) uplatňovat (nedůvodný či neexistující) nárok na náhradu škody na zdraví. Bez vyvolání soudního sporu žalobcem, nevznikla by mu ani povinnost hradit protistraně náklady řízení. Nesprávný diagnostický údaj v propouštěcí zprávě mohl být sice pohnutkou k zahájení zmíněného sporu, nikoliv však příčinou vzniku nákladů řízení či uložení povinnosti k jejich náhradě. Pohnutka, jež žalobce vedla či mohla vést k určitému jednání, ovšem nemá právní význam z hlediska odpovědnosti žalovaného za škodu podle §420 obč. zák.
Odvolací soud své rozhodnutí založil současně na dvou na sobě nezávislých důvodech neopodstatněnosti uplatněného nároku; kromě chybějící příčinné souvislosti neshledal v léčebném postupu a v jednání lékařů t. nemocnice porušení právní povinnosti podle zákona č. 20/1966 Sb. Vzhledem k tomu, že je správný jeho závěr ohledně nedostatku příčinné souvislosti, jenž sám o sobě postačuje k zamítnutí žaloby, je jednoznačné, že jakékoliv řešení otázky správnosti či protiprávnosti postupu lékařů se nemůže projevit v poměrech dovolatele; není-li totiž naplněn jeden ze základních předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu, jeho postavení vůči druhé straně sporu zůstane nezměněno. Jestliže není dána příčinná souvislost mezi jednáním žalovaného a vznikem újmy žalobce, nevzniká odpovědnost žalovaného za škodu. Za této situace nemá tato otázka po právní stránce zásadní význam pro rozhodnutí ve smyslu ust. §237 odst. 3 o. s. ř. (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 1998, pod č. 17).
Jelikož není důvodu pro závěr, že by rozhodnutí odvolacího soudu mělo hlediska §237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam, je zřejmé, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.
Ani proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení není dovolání přípustné. Výrok o náhradě nákladů řízení, ačkoli je obsažen v rozsudku, má povahu usnesení (§167 odst. 1 o. s. ř.), proto se přípustnost dovolání proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení posuzuje podle ustanovení upravujících přípustnost dovolání proti usnesení, tj. podle ust. §237 až §239 o. s. ř. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení není uvedeno v taxativním výčtu ust. §238 ani §238a o. s. ř. a přípustnost dovolání proti tomuto výroku nelze dovodit ani z ust. §239 o. s. ř.
Dovolání žalobce tak směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné, a proto jej Nejvyšší soud odmítl podle §243b odst. 5, věty první a §218 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalovanému náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. února 2009
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu