ECLI:CZ:NS:2012:25.CDO.2324.2010.1
sp. zn. 25 Cdo 2324/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobců a) J. N. , a b) E. N. , obou zastoupených JUDr. Filipem Matoušem, advokátem se sídlem v Dobříši, Komenského náměstí 411, proti žalovaným 1) Středočeskému kraji , se sídlem úřadu v Praze 5, Zborovská 11, IČO 70891095, a 2) České pojišťovně a.s. , se sídlem v Praze 1, Spálená 75/16, IČO 45272956, o 427.122,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 9 C 115/2008, o dovolání žalobců a žalované 2) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. ledna 2010, č. j. 23 Co 484/2009-185, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. ledna 2010, č. j. 23 Co 484/2009-185, a rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 25. června 2009, č. j. 9 C 115/2008-147, ve výrocích, jimiž bylo rozhodnuto o platební povinnosti obou žalovaných v částce 83.866,50 Kč s příslušenstvím, a ve výrocích o náhradě nákladů řízení se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Příbrami k dalšímu řízení.
II. Dovolání žalobců se odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Příbrami rozsudkem ze dne 25. 6. 2009, č. j. 9 C 115/2008-147, uložil žalovaným povinnost, aby společně a nerozdílně zaplatili žalobcům 83.866,50 Kč s příslušenstvím, zamítl žalobu na zaplacení 248.099,- Kč s příslušenstvím, zastavil řízení ohledně 95.157,- Kč s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky řízení a vůči státu. Vyšel ze zjištění, že rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 20. 2. 1997, č. j. 9 C 80/95-75, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 11. 11. 1997, č. j. 23 Co 377/97-91, byla vyslovena odpovědnost žalovaného 1) za škodu na zdraví K. N., dcery žalobců (dále také jen „poškozená“), způsobenou porušením obvyklých diagnostických a léčebných postupů při porodu. Újma spočívá v narušení psychomotorického vývoje a ve ztrátě možnosti uspokojovat životní a společenské potřeby; žalobci proto o nesoběstačnou dceru osobně pečují a úhrada s tím spojených účelných nákladů jim byla dosud poskytována na základě dohody o způsobu určování výše náhrady škody uzavřené mezi žalobci a žalovanou 2) dne 16. 11. 1999 (dále též jen „dohoda“). Za situace, kdy je poškozené vyplácen příspěvek na péči podle zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, a prováděcí vyhlášky č. 505/2006 Sb. (dále též jen „vyhláška“), žalovaná 2) dohodu neplní. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že oba žalovaní jsou v tomto sporu pasivně legitimováni, proto jim uložil povinnost škodu nahradit společně a nerozdílně podle §438 odst. 1 obč. zák. Vycházel při tom z uplatněných nároků a jejich pojmenování podle vyhlášky a přiznal žalobcům náhradu dalších nákladů výpomoci v domácnosti spočívající v jednotlivých úkonech péče o poškozenou a její životní potřeby částku v celkové výši 35.522,- Kč měsíčně, dále snížené o 9.000,- Kč, které pobírá poškozená jako příspěvek na péči a který je hrazen právě z důvodu úhrady za pomoc jiné osoby, na 26.522,- Kč měsíčně. Vzhledem k ujednání v dohodě, že žalovaná 2) bude hradit 75 % maximálních částek nákladů na léčebné výlohy, snížil soud tuto částku o 25 %, což za období od 1. 4. do 31. 12. 2007 činí 179.023,50 Kč a po odečtu žalovanou 2) zaplacené částky 95.157,- Kč konečných 83.866,50 Kč. Soud dospěl k závěru, že přiznaná měsíční náhrada je úměrná nákladům žalobců na péči poskytnutou poškozené, proto zamítl žalobu ve zbývající části ohledně 248.099,- Kč s příslušenstvím, obsahující také částku 2.348,- Kč, kterou žalobci požadovali jako náhradu za léky, rehabilitační pobyt, ortopedickou obuv, jízdné a školné, neboť se jedná o přímé náklady poškozené, nikoli náklady žalobců, kteří nejsou v tomto směru aktivně legitimováni.
K odvolání žalobců a žalované 2) Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 1. 2010, č. j. 23 Co 484/2009-185, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé a o náhradě nákladů řízení vůči státu, změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se s jeho závěrem, že žalovaná 2) je pasivně legitimována na základě dohody ze dne 16. 11. 1999, jíž se zavázala poskytovat náhradu „léčebných výloh“ oprávněným na základě předloženého vyčíslení léčebných nákladů, které bude prováděno podle vyhlášky č. 318/1998 Sb., případně podle příslušného právního předpisu vyhlášku měnícího nebo doplňujícího, a to vždy do výše 75 % maximálních částek nákladů na léčebné výlohy stanovené citovanými právní předpisy vždy do 15 dnů od doručení vyúčtování, neboť dohoda je i v této části platná. K námitce žalobců, že omezení dohodnuté výše plnění do 75 % se netýká odpovědnosti žalovaného 1), odvolací soud uvedl, že důvodem tohoto závazku je převzetí plnění v důsledku pojištění žalovaného 1) žalovanou 2) a jediným důvodem, na základě kterého je žalovaná 2) povinna plnit, je vznik škody způsobené žalovaným 1), za nějž na základě pojistné smlouvy poskytuje plnění žalovaná 2), která pak o výši plnění uzavřela dohodu se žalobci (§495 obč. zák.); námitku nedostatku pasivní legitimace ostatně žalovaná 2) před soudem prvního stupně nevznesla. Odvolací soud považuje shodně se soudem prvního stupně za přiměřené náklady na péči o poškozenou částku 35.522,- Kč měsíčně, v této části odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a jeho úvahu o výši nákladů, když soud prvního stupně správně vycházel ze zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, a vyhlášky č. 505/2006 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o sociálních službách. Ztotožnil se také se závěrem soudu prvního stupně, že částka 2.348,- Kč je nárokem náležejícím přímo poškozené, žalobci tak nejsou k jejímu vymáhání aktivně legitimováni, a že částka 9.000,- Kč jako příspěvek na péči, který se podle ustanovení §7 zákona č. 108/2006 Sb. poskytuje osobám závislým na pomoci jiné fyzické osoby za účelem zajištění potřebné pomoci, je částkou představující nárok poškozené, jehož smyslem je, aby se z tohoto příspěvku mohly hradit náklady na péči o její osobu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci a žalovaná 2) dovolání. Žalobci jej napadají ve výroku, jímž byl potvrzen zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně, přípustnost dovolání dovozují z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a odůvodňují je podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí odvolacího soudu spatřují v tom, že níže uvedené právní otázky nebyly dosud judikaturou řešeny. Podle dovolatelů soudy obou stupňů pochybily, když žalobcům nepřiznaly částku 2.348,- Kč představující náklady na léky, rehabilitační pobyt, ortopedickou obuv, jízdné a školné, a nezohlednily ustanovení §449 odst. 1 a 3 obč. zák., které umožňuje při škodě na zdraví hradit účelné náklady spojené s léčením tomu, kdo je vynaložil. Za poškozenou tyto náklady hradí žalobci, proto jejich náhrada náleží jim. Soudy tak rozhodly v rozporu s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu, konkrétně dovolatelé poukázali na zhodnocení praxe soudů přijaté plénem NS ČSSR dne 22. 2. 1967, sp. zn. Pls 3/6, publikované pod č. R III/1967 tr. ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek. Žalobci vytýkají soudům, že snížily vypočtenou měsíční částku nákladů spojených s léčením poškozené o částku 9.000,- Kč, kterou pobírá poškozená jako příspěvek na péči na základě §7 zákona o sociálních službách, přestože žalobci vynaložili náklady spojené s léčením poškozené a měla by jim podle §449 odst. 3 obč. zák. náležet jejich plná náhrada. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2127/2006, publikovaný pod č. 68/2007 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, a důvodovou zprávu k zákonu č. 108/2006 Sb. žalobci dovozují, že příspěvek na péči je širším pojmem než náklady spojené s léčením poškozené. Z důvodové zprávy k zákonu č. 108/2006 Sb. citují, že příspěvek na péči je dávkou, která „by měla nahradit dvě dosud existující dávky poskytované rovněž z důvodu nutnosti zabezpečit péči o osoby, které potřebují péči jiných osob, a to příspěvek na péči o osobu blízkou nebo jinou osobu, dosud náležející ze systému sociální péče pečující osobě, a zvýšení důchodu pro bezmocnost, dosud náležející osobě vyžadující péči formou dávky důchodového zabezpečení.“ Dále dovolatelé doplnili, že výše náhrady škody ze strany žalované 2) byla určována dohodou, ve které bylo doslovně uvedeno, že „povinná uhradí oprávněným vždy 75 % maximálních částek nákladů na léčebné výlohy stanovené právními předpisy“, tudíž z dohody vyplývá jednoznačný způsob určení výše náhrady škody, a její snížení o příspěvek na péči by tak bylo v rozporu s touto dohodou. Snížení o 25 % nároku se však uplatní pouze ve vztahu k žalované 2), která je stranou dohody, nikoliv vůči žalované 1), která odpovídá v celém rozsahu bez 25 % snížení. Žalobci navrhli, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů v části, ve které nebylo žalobě vyhověno, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná 2) v dovolání vytýká odvolacímu soudu, že dovodil její pasivní legitimaci ve sporu z §488 obč. zák., neboť dospěl k závěru, že mezi žalobci a žalovanou 2) byla uzavřena dohoda a vznikl tak mezi nimi závazkový vztah; přehlédl však, že žalobci nemají proti žalované 2) nárok na náhradu škody, neboť ta není škůdcem, ale pojistitelem žalované 1). Soudy však plnění ze dvou odlišných právních titulů (plnění ze závazku a plnění z náhrady škody) subsumovaly pod plnění z titulu náhrady škody a nesprávně použily §438 odst. 1 obč. zák. Dovodil-li odvolací soud, že námitka nedostatku věcné pasivní legitimace měla být vznesena v průběhu řízení před soudem prvního stupně, tak pochybil, neboť z povahy této námitky dané hmotněprávní úpravou plyne, že ji lze uplatnit kdykoli v průběhu řízení až do právní moci rozhodnutí o věci, tedy i v rámci odvolacího řízení. Žalovaná 2) namítá, že není v tomto sporu věcně pasivně legitimována z důvodu, že dohoda nezaložila mezi ní a žalobci závazkový vztah, jejím smyslem bylo pouze určitým způsobem standardizovat výpočet nároku na léčebné výlohy, nikoliv převzít odpovědnost za škodu za subjekt, který škodu způsobil a odpovídá za ni. Nadto byla dohoda uzavřena pouze k úhradě léčebných výloh, nikoliv na výpomoc v domácnosti, tedy věcnou škodu v širším smyslu, která je jiným nárokem na náhradu škody. Žalobou však byl proti žalované 2) uplatněn pouze nárok na výpomoc v domácnosti, který pod léčebné výlohy subsumovat nelze, žalobci tak nebyli k podání žaloby aktivně legitimováni, když nárok na výpomoc v domácnosti je nárokem výhradně poškozené. Dále žalovaná 2) namítla, že soudy aplikovaly na daný případ nesprávný právní předpis, neboť měly postupovat podle vyhlášky č. 182/1991 Sb. Navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů v napadeném vyhovujícím výroku zrušil a vrátil věc k dalšímu řízení.
Žalobci ve vyjádření k dovolání žalované 2) nesouhlasí s tím, že žalovaná 2) není ve sporu pasivně legitimována, a zopakovali, že její pasivní legitimaci dovozují z dohody ze dne 16. 11. 1999. Nesouhlasí s možností analogického použití ustanovení vyhlášky č. 182/1991 Sb., týkající se dobrovolných pracovníků pečovatelské služby, když tato ustanovení byla zrušena ke dni 31. 12. 2006 a nahrazena zákonem č. 108/2006 Sb. a prováděcími předpisy. Nadto se jedná o nové tvrzení žalované 2), které nepřípustně uplatňuje až v dovolacím řízení. Žalobci navrhli, aby dovolací soud dovolání žalované 2) jako nepřípustné odmítl.
Ve vyjádření k dovolání žalobců žalovaná 2) uvedla, že nesprávně subsumují nárok na výpomoc v domácnosti pod ustanovení §449 obč. zák., přestože se jedná o věcnou škodu v širším smyslu spadající pod §442 obč. zák., který je nárokem pouze poškozeného a žalobci tak nebyli k podání žaloby aktivně legitimováni. Pro posouzení, zda lze či nelze příspěvek na péči odečítat od poskytované náhrady škody, považuje žalovaná 2) za zásadní, komu a z jakého důvodu je příspěvek na péči určen. Podle stávající právní úpravy je tato dávka určena osobě, která je sama postižená a za tuto dávku si má zajistit odpovídající pomoc, je tedy účelově vázána. Sociální dávka a náhrada škody jsou sice poskytovány téže osobě z rozdílných právních důvodů, ovšem za zcela totožným účelem. V rozsahu, v jakém jsou náklady na pečování o poškozenou pokryty sociálním příspěvkem, nevzniká poškozené škoda, neboť se nezmenšuje její majetek. Smyslem dohody ze dne 16. 11. 1999 bylo standardizovat výpočet nároku na léčebné výlohy, nikoliv převzít odpovědnost za škodu za subjekt, který škodu způsobil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání byla proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podána oprávněnými osobami (účastníky řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., dospěl k závěru, že dovolání žalobců směřuje proti výroku rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, a dovolání žalované 2) je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť právní posouzení nároku žalobců jako účelných nákladů spojených s léčením poškozené podle ustanovení §449 obč. zák. je v rozporu s ustálenou judikaturou, a jde tak o rozhodnutí zásadního právního významu. Dovolání žalované 2) je důvodné.
Žalovaná 2) dovoláním napadla zejména závěr odvolacího soudu, že mezi žalobci a žalovanou 2) vznikl uzavřením dohody závazkový vztah a žalovaná 2) je z tohoto důvodu ve sporu pasivně legitimována.
Podle §377 obč. zák., ve znění účinném do 31. 12. 1991 (tj. ke dni škodné události dne 16. 9. 1991), pojištěný má z pojištění odpovědnosti za škody právo, aby v případě pojistné události pojišťovna za něho nahradila podle pojistných podmínek škodu, za kterou pojištěný odpovídá.
Podle §378 věty první obč. zák. náhradu platí pojišťovna poškozenému; poškozený však právo na plnění proti pojišťovně nemá, nestanoví-li zvláštní předpisy jinak.
Právní vztah z pojistné smlouvy o pojištění odpovědnosti vzniká zásadně mezi pojistitelem a pojištěným, příp. tím, kdo smlouvu o pojištění své odpovědnosti uzavřel (pojistníkem). Poškozený, kterému pojištěný způsobil škodu, není účastníkem tohoto vztahu, proto mu právo na plnění vůči pojistiteli nevzniká. Z uvedené zásady mohou zvláštní předpisy upravit výjimku, např. u pojištění odpovědnosti za škody způsobené provozem motorových vozidel nebo u pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání. Ani v těchto případech to však neznamená, že by do odpovědnostního vztahu mezi škůdcem a poškozeným vstoupil namísto škůdce pojistitel, neboť ten není za vzniklou škodu odpovědný a jeho povinností je plnit za pojištěného, který uplatnil své právo, aby pojistitel v případě pojistné události za něho plnil poškozenému. Je totiž třeba důsledně rozlišovat mezi právem poškozeného na náhradu vzniklé škody vůči škůdci a specifickým právem poškozeného na výplatu plnění za pojištěného škůdce. Závazek pojistitele nahradit poškozenému škodu za svého pojištěnce (namísto něho) je tedy jeho závazkem vůči pojištěnci, nikoliv vůči poškozenému. Pojistitel není za škodu způsobenou škůdcem odpovědný, jeho povinností je pouze plnit za svého pojištěnce, který uplatnil právo, aby pojistitel za něho poškozenému plnil. U nároku poškozeného na náhradu škody je pasivně legitimovaným subjektem škůdce (subjekt, který odpovídá poškozenému za škodu). Pokud je škůdce pojištěn, má z pojistného vztahu právo, aby pojišťovna za něho nahradila poškozenému způsobenou škodu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2000, sp. zn. 25 Cdo 1094/98, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1277/2003, publikovaný pod č. 51/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Z výše uvedeného je zřejmé, že otázku pasivní legitimace žalované 2) v tomto sporu posoudily soudy obou stupňů nesprávně. Mezi žalobci a žalovanou 2) nevznikl vztah z odpovědnosti za škodu ani závazkový vztah založený dohodou, na jehož základě by byla žalovaná 2) povinna hradit žalobcům náhradu škody. Žalovaná 2) není škůdce, ale je pojistitelem žalovaného 1), tudíž může plnit pouze na základě pojistné smlouvy, tj. za pojištěného škůdce v rozsahu, v němž on sám poškozenému odpovídá za škodu. Dohoda mezi žalobci a žalovanou 2) ze dne 16. 11. 1999 proto není titulem, na základě kterého by žalovaná 2) byla povinna hradit žalobcům náklady léčebných výloh, nýbrž pouze určuje, jakým způsobem bude vypočítána výše úhrady škody. Kromě toho byla dohoda uzavřena pouze k určení výše léčebných výloh, nikoliv úhrady za výpomoc v domácnosti. Žalobci požadovali zaplacení žalované částky zejména za následující úkony při péči o poškozenou: pomoc při oblečení a svlečení, běžné úkony osobní hygieny, jednoduché ošetřovatelské úkony, výchovné práce, pomoc při podávání jídla a pití, dohled nad těžce zdravotně postiženým dítětem, nákupy a nutné pochůzky a doprovod na vyšetření. Charakter těchto úkonů ovšem spočívá v osobní péči o poškozenou a výpomoci v domácnosti, z jejich povahy vyplývá, že nepředstavují vynaložení nákladů léčení podle §449 obč. zák.
K náhradě účelných nákladů spojených s léčením, které se hradí podle §449 odst. 1 obč. zák., patří např. náklady spojené s rehabilitační léčbou, náklady na ošetřovatele, náklady spojené s přilepšením na stravě, náklady na dietní stravování nebo náklady nejbližších příbuzných poškozeného spojené s návštěvami nemocného v nemocnici; musí jít o náklady účelné a prokazatelně vynaložené (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1875/2003, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 2991, dále též jen „Soubor“). Protože v době léčení poškozeného se na činnostech směřujících ke zlepšení jeho zdravotního stavu mohou podílet i jiné osoby, občanský zákoník v ustanovení §449 odst. 3 tyto osoby výslovně legitimuje k uplatnění nároků vlastním jménem. Účelně vynaložené náklady léčení je tedy možno přiznat tomu, kdo je skutečně vynaložil a kdo má přímý nárok na jejich náhradu (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 1999, sp. zn. 2 Cdon 2079/97, publikovaného pod č. 30/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a odůvodnění rozsudku téhož soudu ze dne 30. 11. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2365/2008, Soubor C 9042); nemůže se tak stát formou peněžitého důchodu (renty) stanoveného do budoucna, nýbrž pouze zpětně na základě prokázání skutečně vynaložených nákladů (zde srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 31. 3. 1981, sp. zn. 6 Cz 14/81, publikovaný pod č. 26/1982 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Zároveň platí, že úkony, které pro poškozeného vykonává jiná osoba, jsou podřaditelné pod §449 obč. zák., jen jde-li o náklady spojené s léčením poškozeného (srov. rovněž např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2456/2008, Soubor C 903, nebo již citovaný rozsudek sp. zn. 25 Cdo 2365/2008). Odškodnění jiných nákladů spojených s péčí o poškozeného a jeho domácnost platná občanskoprávní úprava neumožňuje. Samotná okolnost, že žalobci osobně poskytují péči poškozené, tak nepředstavuje vynaložení nákladů ve smyslu §449 odst. 3 obč. zák. - srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4576/2008. Ústavní stížnost proti tomuto rozsudku byla odmítnuta usnesením ze dne 23. 2. 2012, sp. zn. II. ÚS 2523/11, v němž Ústavní soud uvedl, že „soud nemůže svým rozhodnutím konstituovat nárok na náhradu škody, který není upraven v zákoně. Tím je v tomto případě míněn nárok stěžovatele, který není přímo osobou poškozenou a nárok uplatňuje s odkazem na §449 odst. 3 obč. zák., umožňující jiné osobě než poškozenému uplatnit nárok vůči subjektu odpovědnému za škodu jako samostatný nárok jen tehdy, jde-li o náklady léčení a náklady pohřbu, pokud je vynaložil. Ve vztahu k souzené věci, aby stěžovatel byl věcně aktivně legitimován, musely by být splněny kumulativně dvě podmínky. Muselo by jít o náklady léčení a muselo by být doloženo, že byly stěžovatelem přímo vynaloženy. O takovou situaci v daném případě nešlo, a proto nelze soudům vytýkat, že by se svým rozhodnutím dostaly do rozporu s kogentním ustanovením zákona.“ Toto pojetí odpovídá i právnické literatuře, která tradičně dovozuje, že dojde-li ke škodě (újmě) na zdraví, vzniká poškozenému zvláštní taxativně (uzavřeným výčtem) vymezený komplex práv na její náhradu, respektive zmírnění, jejichž úprava je obsažena v ustanoveních §444 až §449a obč. zák. (srov. např. Knappová, M., Švestka, J. a kol.: Občanské právo hmotné, svazek II, 3. vydání, Praha: ASPI, 2002, s. 449, 483-484). Je tedy zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je v této otázce v rozporu s judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu.
Jak vyplývá z výše uvedeného, dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. je naplněn. Protože je rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé ohledně částky 83.866,50 Kč s příslušenstvím, pro rozpor s ustálenou judikaturou nesprávný, Nejvyšší soud jej v tomto výroku, jakož i v závislých výrocích o nákladech řízení zrušil (§243b odst. 2 věta za středníkem o.s.ř.). S ohledem na ustanovení §242 odst. 2 písm. d) o.s.ř. přitom nebyl vázán rozsahem dovolacího návrhu a rozsudek zrušil i ve výrocích týkajících se žalovaného 1), neboť byla-li oběma žalovaným uložena povinnost k náhradě škody podle §438 odst. 1 obč. zák. společně a nerozdílně, jde o případ, kdy z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání ve vztahu mezi nimi ve smyslu §153 odst. 2 o.s.ř. (srov. např. usnesení pléna bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 16. 12. 1974, Plsf 2/74, publikované pod č. 1/1975 Sbírky soudních stanovisek a rozhodnutí, str. 6 – 8, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 1998, 3 Cdon 117/96, publikovaný tamtéž pod č. 27/1999). Protože pak důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí rovněž na rozhodnutí soudu prvního stupně, byl i tento rozsudek v odpovídajícím rozsahu zrušen a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Ve zbývajícím rozsahu důvod pro zrušení rozsudku není. Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvého stupně, aniž by předtím došlo k jeho zrušení, proto může být dovolání žalobců přípustné pouze podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., tj. za podmínky, že dovolací soud dospěje k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí ve věci samé. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Žalobci v dovolání vytýkají soudům obou stupňů snížení vypočtené měsíční částky nákladů spojených s léčením poškozené o částku 9.000,- Kč představující příspěvek na péči o poškozenou a 25 % nároku, jež bylo sjednáno v dohodě s žalovanou 2), nikoliv však se žalovaným 1), který odpovídá za celou výši nároku žalobců bez 25% snížení.
Tyto námitky žalobců jsou bezpředmětné za situace, kdy žalovaná 2) není v tomto sporu pasivně legitimována a vůči žalovanému 1) žalobci nárok nemají. Jak dovolací soud již výše vyložil, mezi žalobci a žalovanou 2) není závazkový vztah založený dohodou, a žalovaná 2) tak není povinna hradit žalobcům požadovanou částku. Ohledně částky, kterou žalobci označili jako „náklady spojené s léčením“ poškozené, uzavřel, že se o náklady spojené s léčením podle §449 obč. zák. nejedná, žalobci ve skutečnosti požadují zaplacení poskytování osobní péče o poškozenou a výpomoci v domácnosti. Ve vztahu k oběma žalovaným tak není žaloba co do základu důvodná, proto námitky žalobců proti určení výše měsíčních nákladů na péči o poškozenou nemohou obstát.
Jestliže tedy z pohledu dovoláním vymezených otázek nelze považovat napadené rozhodnutí za zásadně právně významné ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., není dovolání žalobců přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a Nejvyšší soud je proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 o.s.ř).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. září 2012
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu