ECLI:CZ:NS:2016:25.CDO.2353.2014.1
sp. zn. 25 Cdo 2353/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně České republiky – Správy státních hmotných rezerv , IČO 481339990, se sídlem Praha 5, Šeříková 1/6016, proti žalovanému Z. Z. , zastoupenému JUDr. Milanem Prokešem, advokátem se sídlem Brno, Vídeňská 291/89, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 13 C 152/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 1. 2014, č.j. 25 Co 483/2013-220, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 1. 2014, č.j. 25 Co 483/2013-220, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení 2.905.117,67 Kč s příslušenstvím, s tím, že žalovaný jako jednatel a jediný společník společnosti Zdvořáček holding, s. r. o., způsobil svým jednáním rozdíl (manko) v rozsahu 510 tun masových konzerv, představující státní hmotnou rezervu, kterou měla uvedená společnost skladovat a zajišťovat její obměnu.
Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 2. 5. 2013, č.j. 13 C 152/2011-185, ve znění opravného usnesení ze dne 22. 8. 2013, č.j. 13 C 152/2011-203, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 2.905.101,40 Kč, žalobu co do částky 16,27 Kč zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení a o soudním poplatku. Dospěl k závěru, že uplatněný nárok je co do základu a v podstatě (s výjimkou nepatrné části) i co do výše důvodný, že sice žaloba byla podána po uplynutí subjektivní promlčecí doby, avšak uplatnění námitky promlčení žalovaným je (s ohledem na to, že jednáním žalovaného byl spáchán trestný čin) výkonem práva v rozporu s dobrými mravy, a proto k námitce promlčení nepřihlédl.
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 28. 1. 2014, č.j. 25 Co 483/2013-220, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé tak, že zamítl žalobu v rozsahu 2.905.101,40 Kč, neuložil povinnost žalovanému zaplatit soudní poplatek a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně se o tom, že škoda vznikla a že za ni odpovídá žalovaný, dozvěděla nejpozději v říjnu 2002 z poučení, které obdržela od Policie ČR, nárok na náhradu škody uplatnila v trestním řízení až u hlavního líčení dne 21. 2. 2006 a žalobu v této věci podala až dne 9. 8. 2011. Ztotožnil se proto se závěrem soudu prvního stupně o uplatnění nároku po uplynutí subjektivní promlčecí doby, na rozdíl od něj však (s poukazem na judikaturu Nejvyššího soudu) neshledal námitku promlčení v rozporu s dobrými mravy.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 o. s. ř., jelikož napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem spatřuje dovolatelka v závěru, že nárok na zaplacení předmětné částky byl ke dni podání žaloby promlčen. Uvádí, že se připojila k trestnímu řízení se svým nárokem na náhradu škody řádně a včas, a to podáním ze dne 16. 10. 2002, z něhož jasně vyplývá, v jaké trestní věci, s jakým nárokem a v jaké výši se připojuje. Odvolací soud měl podle názoru dovolatelky uplatnění nároku na náhradu škody ve smyslu ustanovení §43 odst. 3 trestního řádu posoudit v souladu s konstantní judikaturou dovolacího soudu, což neučinil. Trvá též na tom, že námitka promlčení byla žalovaným vznesena v rozporu s dobrými mravy. Odvolací soud měl v této souvislosti vzít v úvahu rovněž osobu žalovaného jako pachatele zvlášť závažné trestné činnosti a jeho postoj k náhradě škody, kterou on sám osobně způsobil. Uvádí, že výši škody, stejně jako to, které osoby za ni odpovídají, nebylo v silách dovolatelky zjistit jinak než právě z výsledku trestního řízení. Až rozsudkem v trestní věci bylo postaveno najisto, že za škodu odpovídá výlučně žalovaný, nikoli třetí osoby. Navrhuje, aby dovolací soud buď změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že se žalobě vyhovuje, nebo aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání nesouhlasí s námitkami žalobkyně, jež směřují proti postupu odvolacího soudu při dokazování a hodnocení důkazů. Má za to, že pokud by žalobkyně řádně uplatnila v adhezním řízení svůj nárok, nemusela by se domáhat jeho uspokojení v civilním řízení. Současně dovolatelce vytýká, že nevymezila předpoklady přípustnosti dovolání, ani v čem spočívá nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem. Žalovaný též podotýká, že žalobkyně nechala uplynout promlčecí dobu, aniž by využila času na to, aby zjistila a vyčíslila škodu na skladovaných rezervách a svůj nárok řádně uplatnila. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalobkyně odmítl, případně zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), jednajícím osobou s právnickým vzděláním ve smyslu §241 odst. 2 písm. b) o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání žalované má zákonné náležitosti, je přípustné a rovněž důvodné.
V souladu s §3036 a §3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), dovolací soud věc posoudil podle dosavadních právních předpisů, tj. podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, (dále „obč. zák.“).
Podle §106 odst. 1 obč. zák. právo na náhradu škody se promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá.
Podle §112 obč. zák. uplatní-li věřitel v promlčecí době právo u soudu nebo u jiného příslušného orgánu a v zahájeném řízení řádně pokračuje, promlčecí doba od tohoto uplatnění po dobu řízení neběží.
Podle §3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.
Nejvyšší soud ve své ustálené rozhodovací praxi již dříve konstatoval, že výkon práva namítat promlčení uplatněného nároku může být shledán v rozporu s ustanovením §3 odst. 1 obč. zák., byl-li toliko prostředkem umožňujícím poškodit jiného účastníka právního vztahu, zatímco dosažení vlastního smyslu a účelu sledovaného právní normou by zůstalo vedlejší a z hlediska jednajícího by bylo bez významu. Jednalo by se tak sice o výkon práva, který je formálně se zákonem v souladu, avšak šlo by o výraz zneužití tohoto subjektivního práva (označované rovněž jako šikana) na úkor druhého účastníka, a tedy o výkon v rozporu s dobrými mravy. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2000, sp. zn. 21 Cdo 992/99, publikovaný v časopise Soudní judikatura, 2000, č. 11, pod číslem 126, obdobně tak rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1058). Rovněž podle judikatury Ústavního soudu námitka promlčení zásadně dobrým mravům neodporuje a opak lze dovodit jen výjimečně, v případě zneužití práva (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 643/04). V projednávané věci však výjimečné okolnosti uvedené intenzity zjištěny nebyly; okolnost, že žalovaný způsobil škodu jednáním naplňujícím skutkovou podstatu trestného činu, takovou mimořádnou okolností sama o sobě není. Vzhledem k rovnosti účastníků občanskoprávních vztahů není též z hlediska dobrých mravů významné, že poškozeným je Česká republika – Správa státních hmotných rezerv; naopak lze předpokládat, že stát a jeho organizační složky jsou vybaveny kvalifikovaným aparátem, jenž by měl být schopen včas a řádně chránit majetkové zájmy státu. Závěr odvolacího soudu, že způsobení škody na majetku státních hmotných rezerv trestným činem není důvodem pro posouzení námitky promlčení jako rozporné s dobrými mravy, je tedy správný.
Není opodstatněna ani námitka, že nebylo v silách dovolatelky zjistit jinak než z výsledku trestního řízení, že za škodu odpovídá výlučně žalovaný, a že až rozsudkem v trestní věci to bylo postaveno najisto. Znalost poškozeného o osobě škůdce se z hlediska počátku běhu subjektivní promlčecí doby váže k okamžiku, kdy obdržel informaci, na jejímž základě si může učinit úsudek, která konkrétní osoba je za škodu odpovědná. Takovýmto okamžikem zpravidla není právní moc trestního rozhodnutí, jímž byl škůdce odsouzen (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2003, sp. zn. 25 Cdo 519/2002, C 2145). Odvolací soud vyšel ze zjištění, že se žalobkyně dozvěděla o tom, že jí vznikla škoda, a o tom, kdo za ni odpovídá, nejpozději v říjnu 2002. Skutkové premisy, na nichž je uvedený závěr založen, dovolacímu přezkumu nepodléhají a právní posouzení neodporuje ustálené judikatuře.
Nejvyšší soud ve své judikatuře rovněž opakovaně dospěl k závěru, že institut tzv. stavení běhu promlčecí doby (§112 obč. zák.) vylučuje promlčení práva po dobu, v níž se účastník právního vztahu svého práva domáhá u soudu (příp. u jiného příslušného orgánu), tj. po dobu řízení, je-li v něm účastníkem řádně pokračováno, neběží promlčecí doba ve vztahu k právu v tomto řízení uplatněnému. Případem takového řízení je i tzv. adhezní řízení, tedy řízení o nároku na náhradu škody v rámci trestního řízení. Podle ustanovení §43 odst. 2 věty druhá trestního řádu je návrh třeba uplatnit nejpozději u hlavního líčení před zahájením dokazování, avšak lze tak učinit již dříve, a to od samého počátku trestního stíhání - v prvním procesním úkonu poškozeného, který tvoří součást trestního řízení, tedy obvykle v trestním oznámení [viz zhodnocení praxe soudů při uplatňování ustanovení trestního řádu o právech a postavení poškozeného v trestním řízení a o náhradě škody způsobené trestným činem (adhezní řízení), projednané v plénu Nejvyššího soudu dne 22. 2. 1967 sp. zn. Pls 3/6 a publikované pod č. III/1967 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR]. Pokud poškozený podá návrh v takto vymezeném období, je řádně podán z hlediska doby podání návrhu; aby však takový návrh splňoval náležitosti řádného návrhu poškozeného na náhradu škody v adhezním řízení a měl za důsledek stavení běhu promlčecí doby, musí z něj být patrno, z jakých důvodů, v jaké výši a vůči komu se uplatňuje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2478/2004).
Byl-li nárok na náhradu škody, tak jako v daném případě, nejprve uplatněn v trestním řízení, v němž byl poškozený odkázán se svým nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních, a tento nárok posléze uplatnil žalobou v občanskoprávním řízení, je pro posouzení promlčení nutno vyřešit otázku zda, popřípadě kdy došlo k řádnému uplatnění nároku na náhradu škody v trestním řízení. Soud je přitom v občanském soudním řízení vázán toliko rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních předpisů, a kdo je spáchal, jakož i rozhodnutím o osobním stavu (§135 odst. 1 o. s. ř.), nikoli posouzením otázky řádného uplatnění nároku na náhradu škody soudem v trestním řízení (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2011, sp. zn. 21 Cdo 2142/2010, a ze dne 26. 9. 2000, sp. zn. 25 Cdo 676/99). Ostatně v daném případě nejde o to, zda se poškozená (žalobkyně) k trestnímu řízení řádně připojila, ale kdy se tak stalo.
Ačkoli žalobkyně již ve vyjádření ze dne 15. 2. 2012 tvrdila, že se s nárokem na náhradu škody připojila k trestnímu řízení podáním ze dne 16. 10. 2002, založeným v trestním spise Krajského soudu v Brně sp. zn. 48 T 6/2003 na č. l. 550-553, soud prvního stupně se s tímto tvrzením nijak nevypořádal a vycházel bez dalšího z toho, že se žalobkyně k trestnímu řízení připojila až u hlavního líčení dne 21. 2. 2006. Odvolací soud sice v tomto směru doplnil dokazování uvedenými listinami, avšak aniž tyto listiny hodnotil a aniž uvedl, co z nich zjistil, bez dalšího uzavřel, že je nelze považovat za úkon, jímž se žalobkyně připojila s nárokem na náhradu škody k trestnímu řízení, a rovněž dále vycházel z toho, že žalobkyně nárok na náhradu škody uplatnila až u hlavního líčení dne 21. 2. 2006. Nebyla-li přezkoumatelným způsobem zhodnocena okolnost významná pro posouzení včasnosti uplatnění nároku na náhradu škody z hlediska běhu dvouleté subjektivní promlčecí doby, ač byla tvrzena a bylo k ní provedeno dokazování, chybí skutkový podklad nezbytný pro aplikaci příslušné právní normy, jde tedy o neúplné a tudíž nesprávné právní posouzení námitky promlčení, a je tak naplněn uplatněný dovolací důvod.
Jelikož z uvedeného vyplývá, že dosud nelze spolehlivě uzavřít, že nárok byl uplatněn po uplynutí subjektivní promlčecí doby, rozsudek odvolacího soudu není správný, neboť spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Proto dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243e odst. 1, odst. 2 věta první o. s. ř.). Na odvolacím soudu bude, aby zkoumal a odůvodnil závěr, kdy se žalobkyně k trestnímu řízení řádně připojila, a na základě toho poté znovu posoudil otázku promlčení nároku.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. února. 2016
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu