ECLI:CZ:NS:2001:25.CDO.2379.99.1
sp. zn. 25 Cdo 2379/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně I. K., zastoupené advokátkou, proti žalovanému V. K., zastoupenému advokátem, o zaplacení 178.500,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 8 C 601/97, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. června 1999, č. j. 7 Co 1292/99 - 94, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. června 1999, č. j. 7 Co 1292/99 - 94, se ve výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn, a ve výroku o náhradě nákladů řízení zrušuje a věc se vrací v tomto rozsahu tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Strakonicích rozsudkem ze dne 21. 4. 1998, č. j. 8 C 601/97 - 35, zamítl žalobu o zaplacení 163.000,- Kč, řízení ohledně částky 15.500,- Kč zastavil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak o nároku žalobkyně odůvodněném tím, že požadovanou částku poskytla žalovanému (aniž by se jednalo o dar či půjčku) v době jejich známosti, neboť s ním chtěla uzavřít manželství a nastěhovat se do jeho bytu; z toho částka 140.000,- Kč byla použita na zaplacení družstevního bytu získaného od P. M. pro bývalou manželku žalovaného J. K. a další finanční prostředky na zaplacení dluhů žalovaného. Vzhledem k rozvodu manželství účastníků odpadl podle žalobkyně právní důvod poskytnutí uvedené částky a na straně žalovaného došlo k bezdůvodného obohacení ve smyslu ust. §451 obč. zák. Okresní soud vycházel ze zjištění, že žalobkyně se po rozvodu se svým prvním manželem dohodla, že ona se stane výlučnou nájemkyní družstevního bytu o velikosti 4+1 ve třetím podlaží domu čp. 100, P. nám. ve S., a že svému bývalému manželovi zajistí náhradní byt; k tomu došlo výměnou uvedeného bytu (uzavřenou dne 19. 1. 1994 a schválenou SBD S. dne 24. 1. 1994) za družstevní byt 2+0 ve S., S. 1250, jehož nájemcem byl Ing. P. H., který žalobkyni současně dne 19. 1. 1994 poskytl doplatek ve výši 200.000,- Kč (později ještě dalších 170.000 - 200.000,- Kč). Z této částky předala žalobkyně téhož dne částku 140.000,- Kč žalovanému, který ji pak dal P. M. za převod členských práv a povinností k družstevnímu bytu o velikosti 2+0, jež byl převeden nejprve na žalovaného a posléze na jeho bývalou manželku J. K. Soud prvního stupně dovodil, že poskytla-li žalobkyně předmětné finanční prostředky žalovanému z toho důvodu, že s ním později uzavře manželství, jednalo se pouze o pohnutku, a samotný právní úkon spočívající v poskytnutí peněz by byl darováním ve smyslu ust. §628 obč. zák., což však žalobkyně vyloučila. Jestliže však netvrdila a ani neprokázala, že peníze žalovanému poskytla pod podmínkou setrvání v manželství, nelze rozvod, k němuž posléze došlo, hodnotit jako skutečnost, jež vedla k odpadnutí právního důvodu plnění, a tudíž se mezi účastníky nejedná o vztah vyplývající z ust. §451 odst. 2 obč. zák. I když z výpovědi žalobkyně, svědka Ing. H. a svědkyně P., přítelkyně žalobkyně, vzal za prokázané, že žalobkyně poskytla žalovanému částku 140.000,- Kč pro P. M. (jehož svědeckou výpověď o tom, že z titulu převedení členských práv a povinností k družstevnímu bytu o velikosti 2+0 od žalovaného žádné peníze neobdržel, neboť se z jeho strany ve prospěch žalovaného jednalo jen o protislužbu, soud prvního stupně hodnotil jako nevěrohodnou s tím, že tento svědek je v přátelském vztahu k žalovanému), žalobě z uvedených důvodů co do částky 140.000,- Kč nevyhověl. Ohledně dalších požadovaných částek pak soud dospěl k závěru, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno, neboť jejich poskytnutí žalovanému neprokázala, a v další části vzala žalobu zpět.
K odvolání obou účastníků Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 25. 9. 1998, č. j. 7 Co 1946/98 - 58, rozsudek soudu prvního stupně, kromě výroku o zastavení řízení co do částky 15.500,- Kč, pro nedostatečně zjištěný skutkový stav věci zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud ve svém rozhodnutí poukázal na skutečnost, že v průběhu odvolacího řízení žalobkyně upřesnila právní důvod poskytnutí částky 140.000,- Kč tak, že se jedná o bezdůvodné obohacení podle ust. §454 obč. zák., neboť plnila za žalovaného to, co po právu měl plnit on sám na základě dohody o vypořádání BSM a dohody o nájmu bytu se svou první manželkou J. K., a proto okresnímu soudu uložil, aby řízení doplnil listinným důkazem - dohodou o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví bývalých manželů J. a V. K., zejména o tom, jakým způsobem bylo mezi nimi ujednáno další bydlení J. K., a případně též provedl k této otázce výslech obou účastníků řízení a J. K.
Okresní soud ve Strakonicích ve věci znovu rozhodl rozsudkem ze dne 18. 12. 1998, č. j. 8 C 601/97 - 74, tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Při svém rozhodování vycházel ze zjištění učiněných v původním řízení a dokazování v naznačeném směru dále doplnil listinným důkazem a výslechem svědků J. K. a J. H., bývalých manželů účastníků. Z těchto důkazů zjistil, že žalovaný si se svojí bývalou manželkou J. K. vystavili „potvrzení o vypořádání zaniklého BSM a o dohodě o nájmu bytu“, ze kterého vyplývá jejich ujednání o tom, že výlučným nájemcem bytu č. 1 o velikosti 3+1 v 1. podlaží domu na P. nám. čp. 100 ve S. se stal žalovaný; současně se ústně dohodli na tom, že J. K., jak před soudem vypověděla, „se z uvedeného bytu vystěhuje, pokud jí žalovaný obstará jiný byt“. K tomu došlo tím, že žalovaný na ní převedl práva a povinnosti k družstevnímu bytu o velikosti 2+1 v ulici S. 11251, do něhož se nastěhovala, a kde bydlí doposud. Z výpovědi svědka J. H., bývalého manžela žalobkyně, bylo dále zjištěno, „že o řešení bytové situace jednali společně všichni čtyři, tedy svědek, žalobkyně, žalovaný a jeho bývalá manželka J. K., přičemž se dohodli tak, že jeden byt prodají a za něj koupí byt pro svědka a byt pro bývalou manželku žalovaného, aby žalobkyně mohla žít v jednom bytě se žalovaným“. Podle tohoto svědka „byt pro J. K. zaplatila žalobkyně“. Okresní soud dovodil, že žalobkyně prokázala, že žalovanému částku 140.000,- Kč darovala (§630 obč. zák.) z pohnutky, aby žalovaný mohl své bývalé manželce zakoupit byt a aby účastníci mohli společně žít v bytě žalovaného ve S., P. nám. č. 100. Pro vrácení tohoto daru však podle názoru soudu prvního stupně nejsou - s ohledem na zjištěné příčiny rozvratu manželství a další vývoj vztahů mezi účastníky - splněny zákonné podmínky. Ohledně dalších požadovaných částek dospěl okresní soud ke shodnému závěru jako v původním rozhodnutí, tedy že žalobkyně jejich poskytnutí žalovanému neprokázala.
K odvolání obou účastníků Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 16. 6. 1999, č. j. 7 Co 1292/99 - 94, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 140.000,- Kč s 21% úrokem z prodlení od 14. 8. 1997 do zaplacení, ohledně částky 23.000,- Kč s příslušenstvím žalobu zamítl, odvolání žalovaného proti výroku o náhradě nákladů řízení odmítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění okresního soudu, neztotožnil se však s jeho závěry právními. Dovodil, že žalovaný měl povinnost podle dohody o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů K. a z dohody o nájmu jejich družstevního bytu opatřit pro bývalou manželku J. K. náhradní byt (tuto povinnost ale neměla žalobkyně, která zajistila byt pro svého bývalého manžela J. H.). Vzhledem k tomu, že žalobkyně mu za tímto účelem poskytla částku 140.000,- Kč a umožnila mu tak splnit jeho závazek vůči bývalé manželce J. K., došlo podle odvolacího soudu na straně žalovaného k bezdůvodnému obohacení za splnění podmínek uvedených v ustanovení §454 obč. zák. Požadavek žalobkyně na vydání takto vzniklého bezdůvodného obohacení je proto ve smyslu ustanovení §451 obč. zák. důvodný. S právním posouzením věci okresním soudem ohledně nároku žalobkyně na zaplacení částek 15.000,- Kč, 5.000,- Kč a 3.000,- Kč se odvolací soud ztotožnil.
Proti měnícímu výroku rozsudku krajského soudu, jímž žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni 140.000,- Kč s příslušenstvím, podal žalovaný dovolání odůvodněné tím, že rozsudek odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a že spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Poukazuje na to, že oproti tvrzením uvedeným v žalobě, změnila žalobkyně později svá skutková tvrzení i právní důvod žaloby tak, že předmětnou částku nepředala žalovanému, nýbrž P. M., čímž za žalovaného splnila to, co po právu (podle dohody o vypořádání BSM se svou první manželkou) měl plnit sám. Dovolatel má však za to, že ani původní, ani pozdější tvrzení žalobkyně o předání uvedené částky, ať již žalovanému, či P. M., nebylo v řízení prokázáno. Bylo sice zjištěno, že žalovaný se svou první manželkou J. K. uzavřel dohodu o vypořádání BSM, avšak z předloženého potvrzení ze dne 13.11.1993 i ze svědecké výpovědi J. K. je zřejmé, že uvedenou dohodou nebyl založen výslovný závazek žalovaného náhradní byt bývalé manželce obstarat. Fakticky se totiž jednalo jen o osobní zájem žalovaného náhradní byt pro J. K. zajistit, aby mohl bydlet s žalobkyní. Avšak P. M., od nějž dovolatel byt získal, mu jej poskytl jako ekvivalent za odvedenou práci, aniž by požadoval finanční doplatek. Pokud tedy žalobkyně ve své upravené skutkové verzi povinnost k zaplacení takového doplatku P. M. tvrdila, neunesla důkazní břemeno, a to ani ohledně faktického poskytnutí předmětné částky jmenovanému, ani ohledně existence právního důvodu takového plnění. Stejně tak žalobkyně neprokázala povinnost žalovaného obstarat bývalé manželce J. K. náhradní byt a rovněž ani existenci dvou samostatných dohod mezi bývalými manžely H. a K. Pokud odvolací soud vzal tato tvrzení žalobkyně, jež však nebyla provedenými důkazy potvrzena, za základ svého rozhodnutí, nelze mít za to, že by skutková zjištění odvolacího soudu měla oporu v provedených důkazech, a jeho rozhodnutí nelze tedy považovat za správné. Navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby mu věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Podle ustanovení části dvanácté hlavy I bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000).
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání bylo podáno včas (§240 odst. 1 o.s.ř.), osobou k tomu oprávněnou, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem podle §241 odst. 1 o.s.ř., že je přípustné, neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), přezkoumal napadený výrok rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu ve věci samé změněn, a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Z ustanovení §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. vyplývá, že dovolací soud je vázán rozsahem dovolání a uplatněným dovolacím důvodem, včetně jeho obsahového vymezení dovolatelem. Obligatorně se zabývá pouze vadami vyjmenovanými v §237 odst. 1 o.s.ř. a jinými vadami řízení, pokud měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř.). Vady podle §237 odst. 1 o.s.ř. nebyly dovoláním namítány, a ani se ze spisu nepodávají.
Dovolatel především namítá, že žalobkyně, když změnila svá skutková tvrzení i právní důvod žaloby, neunesla v řízení důkazní břemeno, a to ani ohledně původního, ani pozdějšího tvrzení o předání sporné částky, ať již žalovanému, či P. M., a stejně tak neprokázala, že žalovaný měl právní povinnost zajistit své bývalé manželce náhradní byt. Nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu je tedy v dovolání vyvozována z toho, že odvolací soud nezjistil správně skutkový stav a že v důsledku toho dospěl k chybným závěrům právním. Je tedy zřejmé, že dovolatel uplatňuje dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm.c/ o.s.ř., který spočívá v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a dále dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm.d/ o.s.ř., neboť napadá právní posouzení uplatněného nároku jako nároku na vydání bezdůvodného obohacení.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o.s.ř. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné polemizovat s jeho skutkovými závěry, např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod. Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva.
Rozhodnutí odvolacího soudu vychází především ze skutkového závěru, že v řízení bylo prokázáno, že žalobkyně dne 19. 1. 1994 poskytla žalovanému částku 140.000,- Kč.
Odvolací soud zcela správně vycházel z toho, že důkazní břemeno o tomto tvrzení je na žalobkyni a není-li toto tvrzení prokázáno, nepříznivé následky z toho plynoucí stíhají žalobkyni. Na podporu svého tvrzení nabídla žalobkyně důkazy - výslechem svědka Ing. P. H. a svědkyně P., jimiž byl proveden důkaz již v řízení před soudem prvního stupně, stejně jako důkaz výpovědí svědka J. H., a zjištění učiněná z nich po zhodnocení důkazů z hlediska ust. §132 o.s.ř. se stala součástí zjištěného skutkového stavu věci, z něhož pak i odvolací soud vycházel. Podle názoru dovolacího soudu v dané věci nejde o případ, že by odvolací soud pominul nějakou podstatnou skutečnost z uvedených důkazů vyplývající, neboť i on, shodně se soudem prvního stupně, považoval tvrzení svědka P. M. v jeho výpovědi o tom, že žádné peníze za převod družstevního bytu neobdržel, za nevěrohodné. Odvolacímu soudu nelze proto vytýkat, že by při hodnocení důkazů vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nevyplynuly, nebo že by pominul podstatné skutečnosti, které byly v řízení prokázány nebo že by v jeho hodnocení důkazů, popř. dalších poznatků, jež vyšly v řízení najevo, byl logický rozpor z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti či věrohodnosti.
Nelze tedy dovodit, že by rozhodnutí odvolacího soudu vycházelo v uvedeném směru ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, nebo že by toto zjištění bylo v rozporu s obsahem spisu; důvod dovolání uvedený v ust. §241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. není proto dán.
V posuzované věci uplatnila žalobkyně nárok na vydání bezdůvodného obohacení, které na straně žalovaného mělo vzniknout tím, že žalovanému předala částku 140.000,- Kč „na zaplacení družstevního bytu pro bývalou manželku žalovaného J. K.“ z důvodu, že účastníci uzavřou manželství a žalovaná se bude moci k žalovanému nastěhovat. I když žalobkyně původně svůj nárok odůvodnila ust. §451 obč. zák. dovozujíc, že rozvodem manželství účastníků odpadl právní důvod poskytnutí předmětné částky, a v průběhu řízení svůj požadavek vyvozovala z ust. §454 obč. zák., nemá takto změněná charakteristika skutku sama o sobě žádnou relevanci, neboť právní charakteristiku skutku není žalobce povinen v žalobě uvádět, a je na soudu, aby uplatněný nárok podřadil pod konkrétní normu hmotného práva.
Podle ustanovení §451 odst. 1 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů. Podle ustanovení §454 obč. zák. se bezdůvodně obohatí i ten, za nějž bylo plněno, co po právu měl plnit sám. Podle §458 odst. 1 obč. zák. musí být vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením. Není-li to dobře možné, zejména proto, že obohacení záleželo ve výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada.
Předpokladem odpovědnosti za získaný majetkový prospěch, který se musí vydat, není však protiprávní úkon obohaceného ani jeho zavinění, nýbrž objektivně vzniklý stav obohacení (přesun majetkových hodnot), k němuž došlo způsobem, který právní řád neuznává.
Odvolací soud věc po právní stránce posoudil jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení podle §451 odst. 1 obč. zák. a §454 obč. zák., které na straně žalovaného vzniklo tím, že žalobkyně poskytnutím částky 140.000,- Kč za něj splnila jeho závazek obstarat byt jeho bývalé manželce J. K.
Posouzení, zda mezi účastníky jde o vztah z bezdůvodného obohacení, závisí na naplnění znaků skutkové podstaty hmotněprávní normy. Ve smyslu ust. §454 obč. zák. jde o případy, v nichž existuje právní povinnost ke konkrétnímu plnění u toho, za něhož bylo plněno, a naopak neexistuje taková povinnost na straně toho, kdo za něj jeho povinnost splnil. Ten, kdo plnil za jiného, má právo požadovat vydání předmětu bezdůvodného obohacení od toho, za koho plnil, nikoli od toho, komu plnil. Právní povinnost k plnění může vyplývat ze zákona nebo ze smluvního závazku. Nezbytnými předpoklady bezdůvodného obohacení podle ust. §454 obč. zák., které musí být splněny, jsou tedy následující: a/ oprávněný (postižený subjekt) poskytl třetí osobě plnění, které má majetkovou hodnotu (např. zaplatil peníze), namísto povinného, b/ oprávněný nebyl povinen plnit (na jeho straně neexistovala právní povinnost k takovému plnění), c/ právní povinnost poskytnout toto plnění měl povinný (ten, kdo získal bezdůvodné obohacení), a d/ mezi tím, kdo plnil (oprávněným), a tím, komu bylo plněno (třetí osoba), bylo zřejmé, že bylo plněno za jiného (tj. za povinného - dlužníka, jemuž vzniká bezdůvodné obohacení tím, že plněním, které za něj ke splnění dluhu poskytl někdo jiný, jeho dluh zanikl splněním - 559 obč.zák. To je základní rozdíl mezi bezdůvodným obohacením získaným plněním bez právního důvodu podle §451 odst. 2 obč. zák. a bezdůvodným obohacením získaným plněním za jiného podle §454 obč. zák.
Již z uvedeného je zřejmé, že právní názor, ze kterého odvolací soud při svém rozhodnutí vycházel, nelze považovat za správný. V dané věci se totiž nejedná o situaci, že by žalobkyně namísto žalovaného opatřila pro jeho bývalou manželku J. K. náhradní byt a splnila tak tento jeho závazek (žalobkyně také, jak ze skutkových zjištění vyplývá, jmenované náhradní byt nezajistila), nýbrž o to, že poskytla žalovanému předmětnou částku (kterou požaduje vrátit), čímž však nedošlo k zániku jeho závazku obstarat jeho bývalé manželce náhradní byt. Zaplacením finanční částky 140.000,- Kč by tudíž mohl zaniknout jen existující peněžitý dluh žalovaného vůči svědkovi M. za převod členských práv a povinností k družstevnímu bytu (posléze převedenému na J. K.), který by za žalovaného splnila žalobkyně, ač k tomu nebyla povinna, např. tím, že by jeho prostřednictvím tento dluh zaplatila, přičemž mezi žalobkyní a P. M. by muselo být zřejmé, že žalobkyně plnila za žalovaného (povinného), jemuž by vzniklo bezdůvodné obohacení tím, že plněním, které za něj ke splnění jeho dluhu poskytla žalobkyně, jeho dluh zanikl splněním. Proto skutkový závěr o tom, že žalovaný uzavřel se svojí bývalou manželkou J. K. dohodu o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů a dohodu o nájmu jejich družstevního bytu (ohledně které si vystavili potvrzení ze dne 13. 11. 1993), z níž vyplývá závazek žalovaného opatřit pro bývalou manželku pro případ jejího vystěhování se ze stávajícího bytu náhradní byt, se v daném případě netýká skutečnosti, která je z hlediska hmotného práva pro rozhodnutí významná, neboť nejde o závazek žalovaného k finančnímu plnění vůči jeho bývalé manželce, který by za něj splnila žalobkyně zaplacením částky 140.000,- Kč. Stejně tak je tomu i ohledně dohody, kterou uzavřela žalobkyně po rozvodu se svým prvním manželem J. H., že ona se stane výlučnou nájemkyní družstevního bytu o velikosti 4+1 ve třetím podlaží domu čp. 100, P. nám. ve S., a že svému bývalému manželovi zajistí náhradní byt.
Aplikace ust. §454 obč. zák. na danou věc je tudíž nesprávná.
Pokud by ovšem žalobkyně poskytla předmětnou finanční částku žalovanému jen k dispozici, aby pro svoji bývalou manželku opatřil náhradní byt, vznikl by právní vztah z odpovědnosti za bezdůvodné obohacení mezi žalobkyní a žalovaným, a jednalo by se o bezdůvodné obohacení získané žalovaným plněním bez právního důvodu podle ust. §451 odst. 2 obč. zák., neboť v jeho majetku by došlo ke zvětšení aktiv.
V důsledku svého nesprávného právního názoru odvolací soud nevzal v úvahu, že součástí zjištěného skutkového stavu věci, který převzal, je též zjištění učiněné soudem prvního stupně z výpovědi svědka J. H., že oba bývalé manželské páry, tedy H. K., jednali společně o zajištění dalšího bydlení a dohodli se na tom, že „jeden byt prodají a za něj koupí byt pro svědka a byt pro bývalou manželku žalovaného, aby žalobkyně mohla žít v jednom bytě se žalovaným“, avšak s tímto zjištěním se nevypořádal a při právním hodnocení věci jej zcela pominul, ačkoliv tato okolnost je pro posouzení uplatněného nároku žalobkyně z hlediska hmotného práva významná. Jestliže by totiž žalobkyně poskytla předmětnou částku žalovanému na základě této dohody za účelem, aby své bývalé manželce zajistil náhradní byt, pak právním důvodem takto poskytnutého plnění by byla právě tato dohoda a mezi účastníky řízení by proto nevznikl právní vztah z odpovědnosti za bezdůvodné obohacení získané plněním bez právního důvodu.
Ze shora uvedeného vyplývá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a uplatněný dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm.d/ o.s.ř. je naplněn.
Dovolací soud proto rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn, a ve výroku o náhradě nákladů řízení zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení ( §243b odst. 1,2 o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§243d odst. 1 o.s.ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů původního a dalšího řízení včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 27. listopadu 2001
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu