ECLI:CZ:NS:2009:25.CDO.2417.2007.1
sp. zn. 25 Cdo 2417/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně S. M., zastoupené advokátem, proti žalované H. R., zastoupené advokátem, o zaplacení 147.556,- Kč, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 11 C 2/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. ledna 2007, č. j. 26 Co 502/2006-119, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 10. ledna 2007, č. j. 26 Co 502/2006-119, a rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 21. června 2006, č. j. 11 C 2/2003-101, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Kladně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kladně rozsudkem ze dne 3. 12. 2003, č. j. 11 C 2/2003-57, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 17.515,- Kč a úrok z prodlení ve výši 8,5% z částky 99.898,50 Kč od 21. 11. 2003 do zaplacení, zamítl žalobu ohledně 139.365,60 Kč a ohledně 7,5% úroku z prodlení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 26. 5. 2004, č. j. 26 Co 247/2004-69, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé a ve výroku o náhradě nákladů řízení pro nepřezkoumatelnost zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
Okresní soud v Kladně poté rozsudkem ze dne 21. 6. 2006, č. j. 11 C 2/2003-101, žalobu na zaplacení částky 147.556,- Kč (po úpravě žalobního petitu) zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalovaná byla rozsudkem téhož soudu ze dne 9. 10. 2001, č. j. 4 T 16/2000-306, který nabyl právní moci dne 14. 11. 2001, odsouzena pro trestný čin podvodu k trestu odnětí svobody a byla jí uložena povinnost zaplatit na náhradě škody částku 107.498,50 Kč. Nyní žalovaná částka představuje úrok z prodlení z přisouzené náhrady škody ve výši 16% ročně za období od 24. 8. 1994 do 19. 11. 2001 a ve výši 7,5% ročně za období od 20. 11. 2001 do 22. 11. 2005. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaná se dostala do prodlení uplynutím třídenní lhůty k plnění po datu právní moci citovaného trestního rozsudku, tj. dne 20. 11. 2001 (§517 obč. zák. a §160 odst. 1 o.s.ř.), neboť teprve citovaným trestním rozsudkem byla stanovena výše plnění. Žalobkyni proto náleží jen úrok z prodlení od posledně uvedeného data.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 1. 2007, č. j. 26 Co 502/2006-119, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se se skutkovými zjištěními i právními závěry soudu prvního stupně, že žalovaná se dostala do prodlení s placením dluhu až po uplynutí třídenní zákonné lhůty od data právní moci trestního rozsudku, tj. k 20. 11. 2001, nikoli k 24. 8. 1994, kdy jí byly vydány restituované pozemky, k nimž se váže její trestní odpovědnost, neboť k tomuto dni se ještě žalovaná na úkor žalobkyně neobohatila, když s nemovitostmi nijak nenakládala, takže z nich neměla žádný užitek.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, které odůvodňuje podle §241a odst. 2 písm. b) a §241a odst. 3 o.s.ř. Namítá, že napadený rozsudek nemá oporu v zákoně a je v příkrém rozporu s ustálenou judikaturou (např. R III/1967, R 23/1993, R 27/1977, R 28/1984), podle které je pro určení okamžiku, kdy se obviněný dostane do prodlení s náhradou škody, podstatné, kdy byl k náhradě škody poškozeným vyzván, čímž se v trestním řízení rozumí zpravidla uplatnění nároku na náhradu škody poškozeným. Důležitým momentem je skutečnost, kdy se škůdce o takové výzvě k náhradě škody dozvěděl. Žalobkyně žalovanou ještě před podáním trestního oznámení ústně vyzvala, aby jí částku odpovídající hodnotě neoprávněně získaného majetkového prospěchu vyplatila, a nejpozději se o nároku na náhradu škody dozvěděla při prvním výslechu na Policii ČR v průběhu roku 1998 po podání trestního oznámení ze dne 27. 7. 1998. Soudy obou stupňů měly postupovat per analogiam podle §564 (míněn zřejmě §563) obč. zák. a určit jako den, kdy se žalovaná dostala do prodlení, den následující poté, co jí byly předmětné nemovitosti vydány, tj. 24. 8. 1994. Skutečnost, že žalovaná byla uznána povinnou nahradit škodu v trestním rozsudku, je irelevantní ve vztahu k okamžiku, kdy se dostala do prodlení, neboť rozsudek vydaný v rámci adhezního řízení má pouze deklaratorní charakter a povinnost k náhradě škody nezakládá. Žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), řádně zastoupeným advokátem ve smyslu §241 odst. 1 o.s.ř., dovolání projednal a rozhodl o něm podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 – srov. bod 12. Čl. II zákona č. 7/2009 Sb.) vzhledem k tomu, že dovoláním napadený rozsudek byl vydán dne 10. 1. 2007. Dospěl k závěru, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. pro řešení zásadně právně významné otázky okamžiku prodlení dlužníka s plněním dluhu (povinnosti k náhradě škody), uloženého mu zaplatit soudním rozhodnutím. Odvolací soud ji vyřešil v rozporu s hmotným právem i ustálenou judikaturou, a dovolání je tedy důvodné.
Odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, že dlužník, jemuž byla uložena povinnost k náhradě škody soudním rozhodnutím (zde výrokem trestního rozsudku vydaného v tzv. adhezním řízení), se dostává do prodlení teprve okamžikem uplynutí lhůty stanovené mu k plnění tímto rozsudkem (tzv. pariční lhůta).
Podle §517 odst. 1 věty první obč. zák. dlužník, který svůj dluh řádně a včas nesplní, je v prodlení. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení jde-li o prodlení s plněním peněžitého dluhu, má věřitel právo požadovat od dlužníka vedle plnění úroky z prodlení, není-li podle tohoto zákona povinen platit poplatek z prodlení; výši úroků z prodlení a poplatku z prodlení stanoví prováděcí předpis.
Podle §563 obč. zák. není-li doba splnění dohodnuta, stanovena právním předpisem nebo určena v rozhodnutí, je dlužník povinen splnit dluh prvního dne poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán.
Nepříznivým právním důsledkem porušení povinnosti zaplatit peněžitý dluh je podle této úpravy vznik prodlení spojený s nárokem věřitele na úrok z prodlení; rozhodující je, kdy nastala splatnost dluhu. Osoba odpovědná za škodu (dlužník z odpovědnostního závazkového právního vztahu) se dostává do prodlení zásadně tehdy, jestliže dluh nesplní v den následující po dni, kdy byla poškozeným o plnění požádána, a od toho dne může poškozený požadovat úroky z prodlení. Pokud nebyl škůdce vyzván k plnění již dříve, za kvalifikovanou výzvu k plnění se považuje žaloba a prodlení počíná prvního dne poté, co byla žaloba žalovanému doručena; výzva vyvolá splatnost dluhu v rozsahu, v jakém byl požadavek vyčíslen. V trestním řízení lze pak splatnost odvozovat od okamžiku, kdy se obviněný dozvěděl o uplatněném nároku na náhradu škody, např. při seznámení s výsledky vyšetřování či doručením obžaloby (srov. tzv. zhodnocení NS SSR ze dne 25. 11. 1976, sp. zn. Pls 2/76, publikované pod č. 27 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1977, rozsudek NS ČR ze dne 12. 11. 1992, sp. zn. 11 To 154/92, publikovaný pod č. 23 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1993, nebo též rozsudek NS ČR ze dne 14. 12. 2005, sp. zn. 25 Cdo 423/2005). Důkazní břemeno o tom, kdy a v jakém rozsahu byla výzva učiněna, nese žalobce.
Doba splatnosti závazku z náhrady škody tedy není stanovena právním předpisem, a nebyla-li ani dohodnuta, platí podle ustanovení §563 obč. zák., že dlužník je povinen splnit dluh prvního dne poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán. Na splatnosti tohoto závazku (dluhu) nemění nic tzv. pariční lhůta, tj. v soudním rozhodnutí stanovená lhůta ke splnění uložené povinnosti (§160 o.s.ř.), která je lhůtou procesní, a jejímž uplynutím nastává vykonatelnost rozsudku (§161 o.s.ř.); vydáním rozhodnutí se lhůtou k plnění se původní, již dříve nastalá splatnost neodsouvá (srov. např. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník II. Komentář. II. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, str. 1656). Rozhodnutím soudu, které dobu splatnosti stanoví ve smyslu ustanovení §563 obč. zák., je pak míněno zejména soudní určení doby plnění, která byla podle §564 obč. zák. ponechána na vůli dlužníka, nikoliv však rozhodnutí vydané v adhezním řízení. Poškozenému proto nic nebrání, aby v samostatném řízení požadoval navíc úrok z prodlení z částky přisouzené trestním rozsudkem za dobu předcházející okamžiku jeho právní moci, jsou-li splněny podmínky nároku na úrok z prodlení, tj. splatnost pohledávky nastalá před tímto datem.
Z uvedeného je zřejmé, že posouzení otázky okamžiku splatnosti pohledávky žalobkyně přisouzené jí rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 9. 10. 2001, č. j. 4 T 16/2000-306, a tedy ani počátku prodlení na straně žalované spojené s nárokem žalobkyně na úrok z prodlení není v rozsudku odvolacího soudu správné. Dovolání je tak z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. důvodné, a dovolací soud proto rozsudek odvolacího soudu zrušil (§243b odst. 2 věta za středníkem o.s.ř.); vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl rozsudek zrušen, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil i jeho rozsudek a věc vrátil Okresnímu soudu v Kladně k dalšímu řízení (§243b odst. 2 věta druhá o.s.ř.).
Vyslovený právní názor dovolacího soudu je pro další řízení závazný (§243d odst. 1 o.s.ř.). V novém rozhodnutí soud posoudí, kdy se žalovaná dostala do prodlení s plněním předmětné pohledávky a znovu potom rozhodne i o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. září 2009
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu